© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 5. října 2017 ve věci č. 21272/12 – Becker proti Norsku
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uložením povinnosti stěžovatelce, novinářce, vypovídat o kontaktech se svým zdrojem v rámci trestního řízení vedeném proti němu, i když zdroj již předtím sám uvedl a potvrdil, že stěžovatelce otištěné informace poskytl on, došlo k porušení svobody projevu dle článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2007 stěžovatelka uveřejnila článek v internetové verzi novin, v němž vyjádřila obavu z pádu jedné norské ropné společnosti do insolvence. Informace obsažené v článku pocházely z rozhovoru s panem X a jím předloženého dopisu advokáta, který měl vzbuzovat dojem, že byl sepsán jménem většího počtu držitelů dluhopisů. Z dopisu vyplývala vážná obava o finanční situaci společnosti. Po zveřejnění článku hodnota akcií společnosti klesla. Posléze bylo zjištěno, že advokát sepsal dopis pouze jako zástupce X, který byl držitelem pouze jednoho z dluhopisů společnosti.
V rámci trestního řízení, které bylo proti X zahájeno pro podezření z manipulace s kursem investičního nástroje a zneužití informace v obchodním styku, vydal soud příkaz, jímž stěžovatelce uložil povinnost vypovídat v dané trestní věci o svých kontaktech s obviněným. Odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelky proti zmíněnému příkazu, stěžovatelka se proto obrátila na nejvyšší soud. Nejvyšší soud shledal, že hlavní opodstatnění ochrany novinářských zdrojů je založeno na ochraně identity zdroje jako záruky volného toku informací, což se neuplatní, pokud dotyčný sám prozradil, že je zdrojem předmětných informací. V předmětném řízení se nadto jednalo o závažnou trestnou činnost a výpověď stěžovatelky mohla významně přispět k objasnění okolností věci. X byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců. Stěžovatelce byla udělena pokuta ve výši 3 700 eur za narušování průběhu řízení s možností přeměny na trest odnětí svobody v trvání deseti dnů v případě nezaplacení.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka před Soudem namítala, že došlo k porušení jejího práva na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy, když nejvyšší soud zamítl její opravný prostředek proti soudnímu příkazu, kterým jí bylo uloženo, aby vypovídala o svých kontaktech s X jako svým novinářským zdrojem.
Soud předně konstatoval, že mezi stranami není sporu o tom, že došlo k zásahu do práva stěžovatelky na svobodu projevu a že namítaný zásah sledoval legitimní cíl spočívající v předcházení zločinnosti. Zásah měl nadto dle Soudu i zákonný podklad, když výklad příslušného ustanovení trestního řádu byl ustálený, a pro stěžovatelku tudíž dostupný a předvídatelný. Ve zbytku se tak zaměřil na otázku, zda byl zásah v demokratické společnosti nezbytný, tj. zda se vnitrostátním orgánům podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi vzájemně soupeřícími zájmy a zda pro omezení svobody projevu stěžovatelky předložily relevantní a dostatečné důvody.
Soud nejdříve připomněl obecné zásady, kterými se řídí ochrana novinářských zdrojů. Vyzdvihl, že jejich ochrana je jednou ze základních podmínek pro svobodu tisku. Bez této ochrany by mohly být zdroje odrazeny od pomoci tisku při informování veřejnosti o záležitostech veřejného zájmu, v důsledku čehož by mohla být nejen ohrožena schopnost tisku poskytovat přesné a spolehlivé informace, nýbrž i jeho nezastupitelná role „hlídacího psa“ demokracie. Zásah do ochrany, kterou požívají novinářské zdroje, tak může být slučitelný s článkem 10 Úmluvy jen tehdy, pokud je odůvodněn naléhavým požadavkem ve veřejném zájmu (Goodwin proti Spojenému království, č. 17488/90, rozsudek velkého senátu ze dne 27. března 1996, § 39). O potřebě zásahu nebyl Soud dříve přesvědčen například v situaci, kdy bylo možné informace od zdroje nahradit pro účely trestního řízení jiným způsobem (Voskuil proti Nizozemsku, č. 64752/01, rozsudek ze dne 22. listopadu 2007, § 67).
Ve vztahu k projednávané věci Soud připustil, že dosud neměl příležitost zabývat se podobným případem, kdy se zdroj sám přihlásil jako původce informace. Stěžovatelka tudíž nebyla nucena vyzradit identitu svého zdroje, ale toliko vypovídat o kontaktech s ním. V minulosti však shledal, že předchozí chování zdroje – i když ve zlé víře uvedl zjevně nepravdivé informace – není rozhodující pro určení, zda byl zásah do ochrany novinářského zdroje nezbytný, byť může jít o významné kritérium, které je třeba zohlednit (Financial Times Ltd a ostatní proti Spojenému království, č. 821/03, rozsudek ze dne 15. prosince 2009, § 63). Od ochrany novinářského zdroje nelze bez dalšího upustit jen kvůli jeho předchozímu chování. Na této zásadě je dle Soudu nutné setrvat i v projednávané věci, kdy byla orgánům činným v trestním řízení totožnost zdroje známa, protože se X za původce informace sám označil.
Soud dále poznamenal, že ochrana poskytovaná novinářům, pokud jde o právo na zachování důvěrnosti jejich zdrojů, má dvě roviny. Ochranu poskytuje nejen novinářům samotným, ale i jejich zdrojům, které dobrovolně tisku napomáhají. Okolnosti týkající se motivace X k tomu, aby stěžovatelce poskytl nepravdivé údaje, a skutečnost, že se sám při vyšetřování jako zdroj přihlásil, vedly Soud k závěru, že v projednávané věci nemůže být ochraně novinářského zdroje poskytnut stejný stupeň ochrany podle článku 10 Úmluvy, jaký by bylo možné připisovat novináři, který by o věcech veřejného zájmu informoval veřejnost s pomocí osob neznámé identity. Skutečnost, že X byl obviněn z využití stěžovatelky jako nástroje k ovlivnění akciového trhu, byla proto dle Soudu z hlediska posouzení přiměřenosti zásahu relevantní.
Klíčové však bylo podle názoru Soudu posouzení, zda byla výpověď stěžovatelky pro účely daného trestního řízení opravdu nezbytná. V této souvislosti předně shledal, že její výslech nebyl nezbytný k zajištění práv obhajoby; X se jejího výslechu při hlavním líčení nedomáhal. Stěžovatelčino odmítnutí vypovídat o kontaktech s obviněným nadto nikterak nebránilo pokračování vyšetřování ani naplnění účelu trestního řízení. Státní zástupce byl schopen podat obžalobu proti X, aniž od stěžovatelky obdržel jakékoliv informace. Poté, co stěžovatelka podala odvolání proti soudnímu příkazu, státní zástupce uvedl, že nepovažuje za potřebné řízení přerušit, dokud nebude o jejím odvolání rozhodnuto, jelikož obžaloba byla přesvědčena, že i bez její výpovědi nashromáždila dostatečné množství důkazů způsobilých X usvědčit. Soudům tedy nic nebránilo v tom, aby posoudily vinu obviněného i bez vyjádření stěžovatelky.
S přihlédnutím ke shora uvedenému Soud učinil závěr, že důvody, o něž vnitrostátní soudy opřely zásah do práva stěžovatelky na ochranu novinářského zdroje, byly sice relevantní, avšak s ohledem na okolnosti projednávané věci byly nedostatečné, když nebyly při hledání spravedlivé rovnováhy zohledněny všechny významné skutečnosti. Zásah do svobody projevu stěžovatelky tedy nebyl v demokratické společnosti nezbytný, a došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.
III.Oddělené stanovisko
Soudkyně Tsotsoria ve svém souhlasném stanovisku vytkla většině rozlišování stupně ochrany na poli článku 10 Úmluvy v závislosti na motivaci zdroje a jeho následném doznání, že právě on je původcem informace. Většina senátu argumentovala tím, že za daných okolností nemůže stupeň ochrany novinářského zdroje dosáhnout stejné úrovně jako u zdrojů, jejichž identita zůstává neznámá a které v dobré víře informují veřejnost o záležitostech veřejného zájmu. Takový přístup může vést k rozporům v judikatuře a celkovému snížení ochrany podle článku 10 Úmluvy. Popsané rozlišovací kritérium přitom nemá v dosavadní judikatuře Soudu oporu. V projednávané věci tak Soud sice dospěl ke správnému výsledku, avšak jeho přístup, který neoprávněně poskytuje státům velký prostor pro uvážení, by nakonec mohl v jiných případech vyústit v nesprávný závěr o neporušení daného ustanovení Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy