© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. února 2019 ve věci č. 4755/16 – Beghal proti Spojenému království
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že britská právní úprava umožňující cizinecké policii zastavit, prohledat a vyslýchat jednotlivce bezprostředně po jejich vstupu na území Spojeného království tuto pravomoc vymezila příliš široce a neobsahovala dostatečné záruky proti zneužití, pročež ji není možné považovat za zákon ve smyslu článku 8 Úmluvy. Prohlídka a výslech stěžovatelky proto proběhly v rozporu s tímto ustanovením.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka je občankou Francie žijící ve Spojeném království. V roce 2011 se letecky vracela z návštěvy svého manžela ve Francii, který v té době pobýval ve vazbě pro podezření z terorismu. Stěžovatelce bylo po příletu do Spojeného království cizineckou policií sděleno, že v souladu s článkem 7 zákona o terorismu bude prohledána a vyslechnuta. Dále ji cizinecká policie informovala, že není podezřelá z terorismu nebo jiného trestného činu a není formálně zadržena. Stěžovatelka požádala, aby byl při výslechu přítomen její advokát, ale její žádosti nebylo vyhověno. Výslech trval přibližně 30 minut a stěžovatelka odmítla odpovědět na většinu otázek.
Ustanovení článku 7 zákona o terorismu umožňovalo příslušníkům cizinecké policie, kteří vykonávali službu na mezinárodních letištích, přístavech nebo jiných vnějších hranicích Spojeného království, vyslýchat po dobu maximálně 9 hodin osoby vstupující do země, a to za účelem zjištění, zda tyto osoby nejsou zapojeny do podněcování, přípravy nebo páchání terorismu. Odmítnutí potřebné součinnosti ze strany vyslýchané osoby bylo trestným činem.
Jelikož stěžovatelka odmítla odpovědět na převážnou část otázek cizinecké policie, byla mj. obžalována ze spáchání přečinu neposkytnutí potřebné součinnosti při výslechu dle článku 7 zákona o terorismu. Prvostupňový soud uznal stěžovatelku vinnou. Stěžovatelka podala odvolání k vrchnímu soudu, jenž jej zamítl, neboť dospěl k přesvědčení, že pravomoci svěřené cizinecké policii jsou „v souladu se zákonem“ ve smyslu článku 8 Úmluvy, jsou přiměřené a poskytují dostatečné záruky proti svévoli. Nejvyšší soud rozhodl čtyřmi hlasy proti jednomu, že stěžovatelčiny námitky stran porušení jejích práv dle článku 5, 6 a 8 Úmluvy nejsou důvodné. Dle nejvyššího soudu byl zásah do stěžovatelčiných práv mírný a jeho vhodnost a nezbytnost byly dostatečně odůvodněny.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že článek 7 zákona o terorismu není „zákonem“ ve smyslu článku 8 Úmluvy, jelikož poskytuje cizinecké policii prakticky neomezenou pravomoc zastavit, prohledat a až 9 hodin vyslýchat kteroukoli osobu překračující hranice Spojeného království, aniž by byl výkon této pravomoci dostatečně omezen, zejména požadavkem existence důvodného podezření napojení na terorismus, a aniž by nad činností cizinecké policie existoval účinný dohled.
Soud úvodem konstatoval, že došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Dále připomněl, že každý takový zásah musí být v souladu se zákonem, který musí splňovat požadavky dostupnosti a předvídatelnosti. Zákon musí být formulován s dostatečnou přesností a určitostí, aby umožňoval jednotlivci přizpůsobit své chování (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 95–96). Dotčená právní úprava je souladná s uvedenými požadavky pouze tehdy, pokud poskytuje dostatečné záruky před svévolí. Ze zákona musí dostatečně jasně vyplývat rozsah uvážení příslušného orgánu veřejné moci, jakož i způsob, jakým mohou být jemu svěřené pravomoci vykonávány (Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 55). Nezbytná míra určitosti zákona je závislá na jeho obsahu, oblasti právní regulace a počtu a postavení jeho adresátů (Hashman a Harrup proti Spojenému království, č. 25594/94, rozsudek velkého senátu ze dne 25. listopadu 1999, § 31).
Soud ve světle těchto zásad posuzoval, zda příslušné vnitrostátní právo poskytovalo stěžovatelce dostatečné záruky proti svévolnému použití článku 7 zákona o terorismu.
Stran územního a časového rozsahu pravomocí cizinecké policie Soud podotkl, že předmětné pravomoci byly široké a byly vykonávány bez časového omezení. To ovšem dle Soudu nelze bez dalšího považovat za rozporné s článkem 8 Úmluvy, neboť kontrola státních hranic je klíčová pro odhalování a potírání terorismu. Osoby překračující hranice státu tudíž musejí očekávat, že budou podrobeny jisté kontrole.
Ohledně míry uvážení cizinecké policie při rozhodování, zda a kdy využije své pravomoci podle článku 7 zákona, Soud uvedl, že byla značně široká. Příslušníci policie mohli přistoupit k prohledání a výslechu dotčené osoby, aniž by byly dány jakékoli subjektivní nebo objektivní důvody pro podezření této osoby z terorismu. Byť absence požadavku důvodného podezření z účasti na aktivitách teroristické skupiny je dle Soudu důležitým faktorem, není sama o sobě jediným ani nejdůležitějším aspektem. Soud v této souvislosti zdůraznil, že právě možnost prohledat a vyslechnout kteroukoli osobu umožňuje cizinecké policii účinně bojovat s terorismem a chránit bezpečnost země. Navíc nelze přehlédnout, že interní předpisy cizinecké policie stanovovaly další, v zákoně nezakotvená omezující kritéria pro výkon předmětných pravomocí, jejichž účelem bylo předcházet jejich svévolnému výkonu.
Ve vztahu k zajištění omezení zásahů do práv vyslýchané osoby Soud poznamenal, že dotyčná osoba musela být náležitě poučena a o výslechu byl sepsán záznam. Důležitá však dle Soudu byla okolnost, že vyslýchané osobě nebylo zaručeno právo na to, aby byl při výslechu přítomen její advokát, byť výslech mohl trvat až 9 hodin. Zároveň byla dotčená osoba povinna vypovídat a odmítnutí bylo považováno za trestný čin. Právní úprava navíc výslovně nezakazovala, aby takto učiněné nucené výpovědi bez přítomnosti obhájce byly později použity jako důkaz v trestním řízení proti dotyčné osobě.
Stran možnosti a rozsahu soudního přezkumu Soud konstatoval, že tato možnost sice existovala, avšak s ohledem na to, že dotyčné osoby mohly být vyslýchány, aniž by existovalo jakékoli podezření ze spáchání trestného činu či jejího spojení s ním, soudy měly pouze velmi omezený prostor pro přezkum zákonnosti zásahu cizinecké policie do práv dotčených osob.
Konečně, jde-li o existenci nezávislého orgánu vykonávajícího dohled nad činností cizinecké policie, Soud uvedl, že takový orgán, nezávislý expert podávající každoročně zprávu vládě a parlamentu, existuje a jeho význam není možné podceňovat. Současně však upozornil na to, že tento nezávislý posuzovatel právní úpravy v oblasti terorismu a jejího fungování v praxi není oprávněn přezkoumávat zákonnost konkrétního zásahu do práv jednotlivců a jeho kontroly mají toliko obecnou povahu.
Soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti hodnocené v jejich souhrnu bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy, neboť vnitrostátní právní úprava neposkytovala dostatečné záruky před svévolným použitím příslušných ustanovení zákona a rozsah uvážení cizinecké policie byl nepřípustně široký.
B.K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatelka dále namítala, že byla cizineckou policií fakticky donucena k tomu, aby odpovídala na otázky v rozporu se svým právem neobviňovat sebe sama ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poukazovala přitom na to, že s ohledem na povahu položených otázek a další skutkové okolnosti případu je nutno považovat její výslech cizineckou policí za „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy.
Soud zdůraznil, že záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahují pouze na osoby, proti nimž bylo vzneseno „trestní obvinění“. Dle judikatury Soudu je osoba považována za trestně obviněnou od okamžiku, kdy jí bylo způsobem stanoveným vnitrostátním právem oznámeno, že je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo od okamžiku, kdy bylo její právní postavení podstatným způsobem ovlivněno opatřeními přijatými orgány činnými v trestním řízení (Simeonovi proti Bulharsku, č. 21980/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. května 2017, § 110). K tomu ovšem dle Soudu v projednávané věci nedošlo. Stěžovatelka byla navíc při zahájení výslechu informována o tom, že není osobou podezřelou ze spáchání trestného činu, nebyla formálně zadržena a nebylo proti ní zahájeno trestní řízení. Jelikož tedy proti stěžovatelce nebylo vzneseno trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Soud tuto část stížnosti odmítl pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy