© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PRVNÍ SEKCE
VĚC BERÁNEK proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 45758/14)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
5. ŘÍJNA 2017
Tento rozsudek je pravomocný, ale může být předmětem redakčních úprav.
Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Beránek proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (první sekce), zasedající ve výboru ve složení
Krzysztof Wojtyczek, předseda,
Aleš Pejchal,
Jovan Ilievski, soudci,
a Renata Degener, zástupkyně tajemníka sekce,
po poradě konané dne 12. září 2017,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 45758/14) směřující proti České republice, kterou dne 16. června 2014 podal k Soudu občan České republiky Josef Beránek („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatele zastupovala V. Burianová, advokátka působící v Plzni. Českou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
3. Stěžovatel zejména tvrdil, že byl zbaven svého práva na přístup k soudu, protože Ústavní soud nesprávně odmítl jeho ústavní stížnost pro opožděnost.
4. Dne 17. června 2015 byla stížnost oznámena vládě.
SKUTKOVÝ STAV
I. OKOLNOSTI PŘÍPADU
5. Stěžovatel se narodil v roce 1965 a bydlí ve Smědčicích.
6. Dne 9. listopadu 2006 stěžovatel požádal o vydání stavebního povolení na dočasné ustájení koní. Dne 6. ledna 2011 stavební úřad v Rokycanech jeho žádost zamítl a dne 26. května 2011 toto rozhodnutí potvrdil Krajský úřad Plzeňského kraje.
7. Dne 29. března 2013 zamítl Krajský soud v Plzni žalobu, kterou stěžovatel proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje podal.
8. Dne 31. července 2013 zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost podanou stěžovatelem. Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 28. srpna 2013.
9. Dne 29. října 2013 podal stěžovatel ústavní stížnost.
10. Dne 31. března 2014 Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost pro opožděnost. Uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mu bylo doručeno dne 28. srpna 2013, takže poslední den dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti byl 28. říjen 2013.
11. Dne 8. dubna 2014 napsal stěžovatel Ústavnímu soudu výzvu, aby své rozhodnutí zrušil. Poukázal na to, že jelikož 28. říjen 2013 byl státní svátek, z vnitrostátních procesních předpisů vyplývá, že poslední den pro podání jeho stížnosti byl následující den, konkrétně 29. říjen 2013.
12. Ve svém dopise ze dne 11. dubna 2014 generální sekretář Ústavního soudu uznal, že soudce zpravodaj nepochybně přehlédl skutečnost, že lhůta byla dodržena. Jelikož však Ústavní soud nemá pravomoc své vlastní rozhodnutí zrušit, poradil stěžovateli, aby podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
II.Příslušné vnitrostátní právo
A.Zákon o Ústavním soudu (zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších změn)
13. Podle § 63 platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použije se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně občanského soudního řádu.
14. Ustanovení § 72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním dostupném procesním prostředku ochrany práva.
B.Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších změn)
15. Podle § 57 odst. 2 platí, že připadne-li konec lhůty na státní svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Právní posouzení
I.TVRZENÉ PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 odst. 1 ÚMLUVy
16. Stěžovatel poukazoval na to, že Ústavní soud nesprávně odmítl jeho ústavní stížnost pro opožděnost, a že byl tudíž zbaven svého práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě [...] projednána [...] soudem [...], který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích [...].“
17. Vláda ponechala záležitost na posouzení Soudu.
A.K přijatelnosti
18. Soud podotýká, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále podotýká, že není nepřijatelná ze žádného jiného důvodu. Musí být tudíž prohlášena za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
19. Soud opakuje, že procesní pravidla, jako jsou lhůty pro předložení dokumentů nebo podání opravných prostředků, přísluší vykládat primárně vnitrostátním orgánům, zejména soudům (viz Běleš a ostatní proti České republice, č. 47273/99, rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, § 60; Jensen proti Dánsku, č. 8693/11, rozsudek ze dne 13. prosince 2016, § 35). Procesní pravidla a lhůty pro podání opravných prostředků jsou určeny k zajištění řádného chodu soudnictví a zejména právní jistoty (viz mimo jiné Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99, rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, § 46). Účastníci řízení by měli očekávat, že tato pravidla budou uplatňována (viz Jensen, rozsudek citovaný výše, § 35).
20. V tomto ohledu Soud podotýká, že projednávaná situace je shodná se situací stěžovatelky ve věci Zemanová proti České republice (č. 6019/03, rozsudek ze dne 13. prosince 2005, § 17–22), v níž Soud zdůraznil, že nesprávné uplatnění lhůty pro podání ústavní stížnosti Ústavním soudem zabránilo tomu, aby byla stěžovatelčina stížnost projednána po věcné stránce, a porušilo právo na účinnou soudní ochranu, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz Zemanová, rozsudek citovaný výše, § 21).
21. Soud nespatřuje žádný důvod k tomu, aby se odchýlil od závěru, k němuž dospěl ve věci Zemanová, který je zcela relevantní v projednávané věci. Nadto byla v projednávané věci chyba, jíž se při posuzování, zda byla dodržena lhůta, soudce-zpravodaj dopustil, výslovně uznána generálním sekretářem Ústavního soudu (viz § 12 výše).
22. Za těchto okolností Soud dospívá k závěru, že nesprávné uplatnění procesního pravidla o lhůtě k podání ústavní stížnosti Ústavním soudem zbavilo stěžovatele jeho práva na přístup k soudu.
23. Došlo tudíž k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II.K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
24. Článek 41 Úmluvy zní:
„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
A.Újma
25. Stěžovatel požadoval částku 1 843 200 Kč (68 260 €) na základě majetkové škody, alternativně částku 422 400 Kč (15 640 €) coby ztrátu počítanou ode dne, kdy Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost. Nepožadoval náhradu nemajetkové újmy.
26. Vláda uvedla, že stěžovatel neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi postupem Ústavního soudu, který může být považován za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a utrpěnou majetkovou škodou. Nadto vláda podotkla, že pokud Soud shledá porušení stěžovatelova práva podle Úmluvy, může stěžovatel ve své věci požádat o obnovu řízení u Ústavního soudu podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu. Jeho požadavky by tudíž měly být zamítnuty.
27. Soud má za to, že základem pro přiznání spravedlivého zadostiučinění v projednávané věci musí být odmítnutí přístupu k soudu, jenž je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy. Neshledává žádnou příčinnou souvislost mezi majetkovou škodou tvrzenou stěžovatelem a svým závěrem o porušení článku 6. Nemůže ani spekulovat o tom, jaký by byl výsledek, pokud by Ústavní soud jeho stížnost neodmítl a projednal ji. Proto na tomto základě nepřiznává žádnou částku.
28. S ohledem na povahu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zjištěného v projednávané věci se Soud domnívá – jak učinil v jiných podobných případech (viz Běleš a ostatní, rozsudek citovaný výše, § 76; Zemanová, rozsudek citovaný výše, § 30) –, že konstatování porušení představuje za daných okolností dostatečné spravedlivé zadostiučinění.
B.Náklady řízení
29. Stěžovatel požádal o náhradu nákladů řízení, aniž upřesnil jejich výši.
30. Vláda podotkla, že stěžovatel nepředložil jednotlivé položky svého nároku na náhradu nákladů řízení ani neposkytl žádné doklady na podporu svého nároku.
31. Podle judikatury Soudu je stěžovatel oprávněn k náhradě nákladů řízení pouze potud, pokud je prokázáno, že tyto náklady byly skutečně vynaloženy, byly nezbytné a byly rozumné výše. V projednávané věci Soud poznamenává, že stěžovatel nepředložil žádné doklady s cílem prokázat, že náklady řízení, které požadoval v původním formuláři své stížnosti, byly skutečně vynaloženy (viz mimo jiné Vojáčková proti České republice, č. 15741/02, rozsudek ze dne 4. dubna 2006, § 35). Soud tudíž tento nárok zamítá.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1.prohlašuje stížnost za přijatelnou;
2.rozhoduje, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy;
3. rozhoduje, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli vznikla;
4. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 5. října 2017 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Renata Degener
Krzysztof Wojtyczek
zástupkyně tajemníka
předseda
Full & Egal Universal Law Academy