© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 3. září 2015 ve věci č. 42875/10 – Berland proti Francii
Senát páté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma o neporušení článku 7 Úmluvy v souvislosti s tím, že stěžovatel byl za své skutky spáchané v roce 2007 shledán trestně neodpovědným, avšak zároveň mu byla uložena ústavní léčba podle zákona z roku 2008.
I.Skutkové okolnosti
Tehdy dvacetiletý stěžovatel v roce 2007 ubodal nožem svou bývalou přítelkyni a způsobil zranění dvěma dalším osobám. Krátce poté byl zadržen a podroben psychiatrickému vyšetření. Dle závěrů vyšetření v době spáchání činu nebyl pro duševní poruchu schopen posuzovat a ovládat své jednání. V roce 2009 soud konstatoval, že byť existují dostatečné důvody se domnívat, že stěžovatel se dopustil výše popsaných skutků, není za ně trestně odpovědný pro duševní poruchu. Zároveň soud na základě novely trestního řádu z roku 2008 nařídil časově neomezenou ústavní léčbu stěžovatele s poukazem na to, že jeho duševní stav ohrožuje bezpečnost jiných osob a vyžaduje dlouhodobou hospitalizaci. Podle předchozí právní úpravy takovou léčbu ve Francii nenařizoval soud, ale prefekt. Opravný prostředek stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 7 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že uplatněním zákona z roku 2008 v řízení týkajícím se skutků spáchaných v roce 2007 došlo k porušení zákazu retroaktivity podle druhé věty čl. 7 odst. 1 Úmluvy, která stanoví, že nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
Soud předně připomněl, že pojem trestu ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy má autonomní význam. Při rozhodování o tom, zda určité opatření představuje „trest“ podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy, je nutné v duchu dikce tohoto ustanovení vycházet především z toho, zda bylo dané opatření uloženo v návaznosti na odsouzení za trestný čin. Mezi další relevantní kritéria může patřit povaha a účel předmětného opatření, jeho zařazení ve vnitrostátním právu, proces spojený s jeho přijetím a výkonem, jakož i jeho závažnost (Welch proti Spojenému království, č. 17440/90, rozsudek ze dne 9. února 1995, § 28). Soud tak např. shledal, že zatímco zapsání osoby do registru pachatelů sexuálních deliktů je bezpečnostním opatřením, které nespadá pod článek 7 Úmluvy (Gardel proti Francii, č. 16428/05, rozsudek ze dne 17. prosince 2009), preventivní zadržení podle německého práva lze hodnotit jako „trest“ ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož bylo nařízeno po odsouzení za pokus o vraždu a loupež, jeho hlavní účel byl represivní a ne preventivní, realizovalo se v běžném vězení bez poskytování specializované péče s cílem omezit nebezpečnost dané osoby, délka zadržení nebyla předem stanovena a rozhodovaly o něm trestní soudy (M. proti Německu, č. 19359/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2009, § 124–131). Soud nicméně podtrhl, že stejný typ opatření může být v jednom státě kvalifikován jako trest a v jiném jako bezpečnostní opatření, na něž se nevztahuje požadavek zákonnosti trestů (tamtéž, § 126).
V projednávané věci Soud přihlédl ke třem hlavním faktorům. Zaprvé zkoumal, zda bylo namítané opatření, tj. ústavní léčba stěžovatele, uloženo v návaznosti na odsouzení za trestný čin, a dospěl k závěru, že nikoliv. V této souvislosti poukázal zejména na to, že vnitrostátní soud sice uvedl, že existují dostatečné důvody se domnívat, že stěžovatel se dopustil výše popsaných skutků, ale zároveň konstatoval, že stěžovatel za tyto skutky není trestně odpovědný pro duševní poruchu; v příslušném rozsudku se přitom výslovně zdůrazňuje, že nejde o odsouzení, ale pouze o konstatování skutkového stavu, který může mít právní důsledky.
Zadruhé Soud vzal v potaz, že namítané opatření nepatří podle vnitrostátní právní úpravy a praxe mezi trestní sankce.
A konečně zatřetí se Soud zabýval povahou a účelem ústavní léčby stěžovatele. Upozornil především na následující okolnosti projednávané věci: předmětnou léčbu lze nařídit jenom na základě psychiatrického posudku, dle něhož duševní stav dané osoby ohrožuje bezpečnost jiných osob a vyžaduje zdravotní péči; stěžovatel byl umístěn ve specializovaném nemocničním centru; cílem tohoto opatření bylo jednak poskytnout mu péči a jednak zabránit, aby pokračoval v páchání trestné činnosti; režim namítaného opatření je stejný jako u jiných případů ústavní psychiatrické léčby; o ukončení léčby lze kdykoliv požádat příslušný soud, který o této žádosti rozhodne opět na základě psychiatrického posudku. Soud shrnul, že účel dotčeného opatření je preventivní a léčebný, nikoliv represivní, a že tedy nejde o sankci.
Ve světle uvedeného Soud rozhodl, že uložení ústavní léčby stěžovateli nepředstavuje „trest“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 Úmluvy, ale jedná se o preventivní opatření, na něž se zákaz retroaktivity zakotvený v tomto ustanovení nevztahuje. K porušení článku 7 Úmluvy tedy nedošlo.
III.Oddělené stanovisko
Soudce Zupančič a soudkyně Yudkivska v nesouhlasném stanovisku mj. uvedli, že projednávaná věc se v zásadě neliší od výše citované věci M. proti Německu, v níž Soud konstatoval porušení článku 7 Úmluvy. Zdůraznili rovněž, že namítané opatření bylo stěžovateli uloženo trestním soudem, přičemž se nejednalo o pouhou nucenou hospitalizaci, kterou lze nařídit kterékoliv duševně nemocné osobě, ale o opatření, které jednoznačně vyplynulo z toho, že předmětné skutky lze objektivně připsat stěžovateli, tj. z toho, že trestní soud prakticky konstatoval, že stěžovatel se dopustil daného jednání. Jednalo se tudíž nepochybně o trestní sankci.
Full & Egal Universal Law Academy