© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku dne 14. března 2013 ve věci č. 24117/08 - Bernh Larsen Holding AS a ostatní proti Norsku
Senát první sekce Soudu v daném případě neshledal porušení článku 8 Úmluvy, který garantuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, v důsledku daňové kontroly, během níž daňové orgány požadovaly kopii všech dat serveru, který Bernh Larsen Holding AS užíval společně s dvěma dalšími stěžovateli Kver AS a Increased Oil Recovery AS.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel Bernh Larsen Holding AS byl v roce 2004 podroben daňové kontrole, během níž daňové orgány požadovaly kopii všech dat serveru, který Bernh Larsen Holding AS užíval společně s dvěma dalšími stěžovateli Kver AS a Increased Oil Recovery AS. Server obsahoval elektronický archiv pracovních dokumentů i soukromé informace (včetně soukromé korespondence) zaměstnanců a dalších osob pracujících pro tyto společnosti. Norské soudy ve všech instancích konstatovaly, že v zájmu efektivity daňové kontroly musí mít daňové orgány široký přístup k informacím.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali porušení článku 8 Úmluvy, jelikož dle jejich názoru úřady zneužily své pravomoci a jednaly na základě svévole. Požadavek vydání kopie serveru dle stěžovatelů znamenal porušení práva na respektování „obydlí“ a práva na respektování korespondence i soukromého života, jelikož server obsahoval krom pracovních materiálů též materiály osobní povahy patřící zaměstnancům. Dle vyjádření stěžovatelů ochrana daná právnickým osobám dle článku 8 Úmluvy má být dána i skupině jednotlivců sledující stejný cíl (zde zaměstnanci a osoby pracující pro dané společnosti).
Jelikož norská vláda mj. namítla, že „soukromý život“ a právo na respektování korespondence dle článku 8 Úmluvy může mít pouze fyzická osoba (srov. Gillan and Quinton proti Spojenému království, č. 4158/05, rozsudek ze dne 12. ledna 2010, § 61) a právo na respektování obydlí může mít právnická osoba pouze za splnění jistých okolností, které v tomto případě nenastaly, Soud v prvé řadě zkoumal, zda je vůbec článek 8 Úmluvy na projednávaný případ aplikovatelný.
Soud zopakoval, že slovo „obydlí“ v článku 8 Úmluvy má být posuzováno v jeho širším významu a lze pod něj podřadit nejen místo podnikání fyzické osoby, nýbrž i sídlo právnické osoby. Soud proto v daném případě dovodil zásah do práva na respektování obydlí i korespondence stěžovatelů (srov. Wieser and Bicos Beteiligingen GmbH proti Rakousku, č. 74336/01, rozsudek ze dne 16. října 2007).
Jelikož nebyla žádným jednotlivcem (zaměstnancem či jinou osobou pracující pro stěžovatele) dána žaloba ani u evropských ani u národních soudů, Soud nepovažoval za podstatné se nadále zabývat tím, zda bylo zasaženo i do práva na respektování soukromého života, avšak vzal v potaz zájem stěžovatelů chránit své zaměstnance.
V meritu věci Soud v prvé řadě dospěl k závěru, že zásah daňových orgánů byl v souladu se zákonem, jehož výklad, který přijaly vnitrostátní orgány, byl dostatečně předvídatelný, a byl jím sledován legitimní cíl – hospodářský blahobyt země.
Konečně, Soud dospěl i k závěru, že důvody vedoucí k danému zásahu byly relevantní, dostačující a vyvážené vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli, tedy efektivní daňové kontrole.
Soud naznal, že přestože daňové orgány měly k dispozici veškerá data na serveru včetně soukromých dokumentů a korespondence, byla tato data dostatečně chráněna před zneužitím. Předně, stěžovatelé byli o záměru vykonat daňový audit informování rok předem a jejich zástupci mohli být přítomni, když daňové orgány prováděly kontrolu v místě jejich sídla. Dále, kopie serveru byla uchována v zapečetěné obálce v archivu daňového orgánu, dokud nebylo rozhodnuto o stížnostech společností dle norského právního řádu. Navíc bylo stěžovatelům umožněno účastnit se aktu, kdy byla pečeť rozlomena. Společný zástupce stěžovatelů též mohl být přítomen, když byly jednotlivé soubory a dokumenty daňovým orgánem prohlíženy. Veškeré kopie dokumentů byly ihned po prohlídce vymazány. Dalším opatřením napomáhajícím chránit data před zneužitím byla dle Soudu i povinnost státních orgánů navrátit stěžovatelům dokumenty nepotřebné pro daňovou kontrolu co nejdříve.
K námitce existence dokumentů na serveru ve vztahu k dalším společnostem, které nebyly podrobeny daňové kontrole, Soud uvedl, že způsob archivace dat ve formě sdíleného serveru společně s dalšími společnostmi si stěžovatelé zvolili sami, a tímto též znesnadnili daňovým orgánům identifikaci dokumentů patřící organizaci podrobené daňové kontrole.
Soud výše uvedená omezení oprávnění daňového úřadu a záruky proti svévolným zásahům do práv kontrolovaných subjektů považoval za dostatečné, a proto nebylo nezbytné, aby prohlídku a zabavení dokumentů předem schválil soud.
Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že stát v rámci svého prostoru pro uvážení nastolil spravedlivou rovnováhu mezi právem na respektování „obydlí“ a „korespondence“ stěžovatelů a jejich zájmem na ochraně soukromí osob pro ně pracujících s veřejným zájmem na efektivitě daňové kontroly. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
(iii) Oddělená stanoviska
K rozhodnutí připojily svá oddělená stanoviska soudkyně Berro-Lefèvre a Laffranque.
Full & Egal Universal Law Academy