© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 30. července 2013 ve věci č. 948/12 – Berisha proti Švýcarsku
Senát druhé sekce Soudu čtyřmi hlasy proti třem rozhodl, že neudělením povolení k pobytu dětem stěžovatelů, které se narodily v Kosovu a později nelegálně pobývaly ve Švýcarsku, kde stěžovatelé získali povolení k pobytu, a rozhodnutím vyhostit děti stěžovatelů zpět do Kosova neporušily švýcarské orgány článek 8 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
První stěžovatel, původem z Kosova, žil na území Švýcarska od roku 1997. V březnu 2005 získal povolení k trvalému pobytu díky tomu, že se v únoru 2000 oženil se Švýcarkou. V srpnu 2006 bylo manželství rozvedeno. Stěžovatel se podruhé oženil v lednu 2007, tentokrát s druhou stěžovatelkou, která byla jako on původem z Kosova, stěžovatel se s ní dlouhodobě znal a měl s ní v té době již tři děti. Tři měsíce na to stěžovatelka přicestovala za stěžovatelem do Švýcarska, nedlouho poté jí bylo uděleno povolení k pobytu. Ve formuláři předloženém stěžovatelce při vstupu do Švýcarska stěžovatelka nezodpověděla otázku týkající se jejích rodinných příslušníků. V prosinci 2007, tj. tři měsíce po získání povolení k pobytu, požádala o povolení k pobytu pro jejich tři nezletilé děti z důvodu sloučení rodiny. Této žádosti migrační úřad v dubnu 2009 nevyhověl mimo jiné s tím, že stěžovatelé při vstupu na území Švýcarska neinformovali tamní úřady o existenci svých tří dětí. I přesto v srpnu 2009 děti stěžovatelů utajeně vstoupily na území Švýcarska. V dubnu 2010 porodila stěžovatelka čtvrté dítě. V květnu 2010 stěžovatelé oznámili švýcarským imigračním úřadům, že jejich první tři děti pobývají posledních devět měsíců ve Švýcarsku nelegálně; uvedli přitom, že vzhledem ke zdravotnímu stavu a vyšší šanci na uzdravení jednoho z dětí bylo nutné děti bezodkladně převézt do Švýcarska. Stěžovatelé nicméně neuspěli ve snaze o získání povolení k pobytu z důvodu sloučení rodiny pro své tři děti, a to ani v rámci soudního přezkumu na dvou stupních soudní soustavy.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud úvodem potvrdil, že ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy existoval mezi stěžovateli a dvěma mladšími dětmi narozenými v Kosovu rodinný život. Pokud jde o jejich nejstarší dítě, které již v době rozhodnutí Soudu dosáhlo zletilosti, Soud tuto otázku nechal otevřenou.
Soud dále nastínil základní zásady ve vztahu k rozsahu povinností na poli článku 8 Úmluvy. Zopakoval, že zásady pro hodnocení negativních a pozitivních závazků vyplývajících z článku 8 Úmluvy jsou podobné. Musí být dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy jednotlivce a společnosti jako celku (viz např. Ahmut proti Nizozemsku, č. 21702/93, rozsudek ze dne 28. listopadu 1996, § 63), v kontextu projednávané věci mezi zájmem stěžovatelů na rozvoj rodinného života ve Švýcarsku a zájmem státu kontrolovat imigraci. Pro stanovení rozsahu povinností státu musí Soud zkoumat okolnosti předkládaného případu ve světle následujících zásad: (a) rozsah povinnosti určitého státu připustit na své území příbuzné již usídlených imigrantů se bude různit v závislosti na konkrétních okolnostech dotčených osob a na obecném zájmu; (b) stát má dle mezinárodního práva a v rámci svých smluvních závazků právo regulovat vstup cizinců na své území; (c) článek 8 nemůže být v kontextu imigrace chápán tak, že obsahuje obecnou povinnost respektovat výběr státu, kde si manželský pár přeje se usadit, a související povinnost povolit sloučení rodiny na území vybraného státu (viz např. Gül proti Švýcarsku, č. 23218/94, rozsudek ze dne 19. února 1996, § 38). Soud též poznamenal, že veškerá rozhodnutí týkající se dětí musí v prvé řadě zohledňovat jejich nejlepší zájmy (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 135).
Soud se dále zaměřil na použití uvedených zásad na okolnosti daného případu. Nesouhlasil s námitkou vlády, že pravým úmyslem stěžovatelů nebylo vždy jen to, aby se shledali se svými dětmi ve Švýcarsku, a zaujal názor, že poté, co druhá stěžovatelka získala povolení k pobytu, měli stěžovatelé trvale v úmyslu přivézt své děti do Švýcarska. Opřel se přitom o svoji dosavadní judikaturu, podle níž z rozhodnutí rodičů usadit se v zahraničí bez dětí nelze dovozovat, že se rodiče rozhodli natrvalo nechat své děti ve státě původu a že zcela opustili myšlenku budoucího shledání (Sen proti Nizozemsku, č. 31465/96, rozsudek ze dne 21. prosince 2001, § 40).
Dále Soud řešil otázku, zda by pro rozvoj rodinného života mezi stěžovateli a jejich dětmi bylo nejvhodnějším řešením, aby se děti přesídlily do Švýcarska. Uvedl, že je třeba odlišit situace, kdy děti dosáhnou věku, ve kterém už nejsou tak závislí na péči rodičů a ve kterém se zvyšuje jejich schopnost postarat se sami o sebe (viz např. Benamar proti Nizozemsku, č. 43786/04, rozhodnutí ze dne 5. dubna 2005), od situací, kdy dítě takového věku prozatím nedosáhlo a kdy rodičům brání vážné překážky vrátit se do státu původu, např. pokud mají další děti, které se narodily a celý život žily ve státě, kam rodiče emigrovali (Sen proti Nizozemsku, cit. výše, § 39-42). Je třeba brát též v úvahu konkrétní okolnosti situace dítěte ve státě původu; faktor věku nepostačí (Tuquabo-Tekle a ostatní proti Nizozemsku, č. 60665/00, rozsudek ze dne 1. prosince 2005, § 47-52).
Ve vztahu k stěžovatelům Soud mimo jiné uvedl, že jejich rozhodnutí usadit se na území Švýcarska bylo vědomou volbou před možností zůstat ve státě původu. Stěžovatelům nebylo znemožněno rozvíjet svůj rodinný život, který existoval mnoho let předtím, než se stěžovatelé v roce 2007 vzali. Ač se první stěžovatel usadil na území Švýcarska již v roce 1997, pravidelně navštěvoval druhou stěžovatelku a své děti v Kosovu. Třetí dítě s ní měl v roce 2003 a podporoval je i finančně.
Co se týče situace tří dětí stěžovatelů, Soud byl toho názoru, že stále mají silné sociální a jazykové vazby na stát původu, kde vyrostly a mnoho let chodily do školy. Ve Švýcarsku nežily dostatečně dlouho na to, aby zcela ztratily vazby na stát původu. V Kosovu mají navíc stále silné rodinné vazby, protože tam žije jejich babička, která se o ně starala po více než dva roky. Soud dále uvedl, že zdravotní stav jednoho z dětí by nepředstavoval překážku pro jeho návrat do státu původu, jelikož se již zlepšil. Děti mohou být finančně podporovány na dálku, a to s ohledem na skutečnost, že starší dvě měly v době vydání rozsudku Soudu 19 a 17 let. Pokud jde o nejmladší ze tří dětí, stěžovatelům nic nebrání navštěvovat jej nebo se za ním přestěhovat zpět do Kosova, aby dohlédli na to, že jeho nejlepší zájmy jsou zajištěny.
Soud uzavřel, berouce v potaz i pochybení stěžovatelů ve vnitrostátním řízení, že nelze konstatovat, že by stát nedokázal nalézt spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy a že by překročil šíři prostoru pro uvážení. Článek 8 Úmluvy negarantuje právo na výběr nejvhodnějšího místa pro rozvíjení rodinného života. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
(iii) Odlišná stanoviska
a) Nesouhlasné stanovisko soudkyň Jočienė a Karakaş
Soudkyně uvedly, že by stěžovatelé čelili vážným překážkám, pokud by se vrátili do státu původu. To tvoří důležitý aspekt testu přiměřenosti v případech vyhoštění cizinců, především dětí. Soudkyně byly toho názoru, že nevydání povolení k pobytu všem třem dětem stěžovatelů nebylo v jejich nejlepším zájmu. Pokud jde o nejmladší dítě, soudkyně svůj názor odůvodnily mimo jiné tím, že dítěti bylo teprve sedm let v době, kdy za něj jeho matka požádala o udělení pobytu ve Švýcarsku, a že se ve Švýcarsku, především ve škole, výborně etablovalo. Co se týče starších dvou dětí, ty byly dle názoru soudkyň ve Švýcarsku také dobře integrovány. Soudkyně proto shrnuly, že účinné užívání rodinných práv bude v projednávané věci možné pouze tehdy, pokud všichni členové rodiny zůstanou ve Švýcarsku. Nevydání povolení k pobytu dětem stěžovatelů nebylo přiměřeným opatřením a Švýcarsko překročilo svůj prostor pro uvážení. Výkonem tohoto rozhodnutí by došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
b) Částečně nesouhlasné stanovisko soudce Sajó
Soudce souhlasil s disentujícími soudkyněmi, pokud jde o nejmladší ze tří dětí. K druhému dítěti uvedl, že by jej nechal dokončit střední školu ve Švýcarsku. S názorem většiny se naopak ztotožnil ve vztahu k nejstaršímu dítěti.
Full & Egal Universal Law Academy