© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 13. září 2018 ve věcech č. 58170/13, 62322/14 a 24960/15 – Big Brother Watch a ostatní proti Spojenému království
Senát první sekce Soudu rozhodl většinou hlasů o porušení článku 8 Úmluvy u režimu tajného sledování včetně hromadného zachytávání komunikace a získávání údajů od poskytovatelů komunikačních služeb. Režim zpravodajského sdílení informací s dalšími státy naopak tento článek neporušil. Dle Soudu došlo k porušení článku 10 Úmluvy kvůli nedostatečné ochraně novinářských zdrojů i informací získaných tajným sledováním. Námitky založené na čl. 6 odst. 1 a článku 14 Úmluvy Soud prohlásil za zjevně neopodstatněné.
Dne 4. února 2019 panel pěti soudců přijal žádost žalované vlády a věc byla postoupena velkému senátu k novému rozhodnutí.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovateli jsou neziskové, charitativní i jiné organizace, jednotlivci a novináři. Soudu předložili tři stížnosti poté, co bývalý zaměstnanec CIA Edward Snowden zveřejnil informace o hromadném sledování elektronické komunikace tajnými službami ve Spojeném království a Spojených státech amerických.
Stěžovatelé byli přesvědčeni, že s ohledem na povahu jejich aktivit je vysoce pravděpodobné, že jejich komunikaci sledovaly buď britské tajné služby samotné, nebo tajné služby cizích států, které je do Spojeného království předávaly. Informace měly být dále získávány od poskytovatelů komunikačních služeb.
Stěžovatelé třetího z případů se nejprve obrátili na tribunál, který prošetřuje stížnosti na zneužití údajů a neoprávněné zásahy do komunikace podle tehdy účinného zákona o úpravě vyšetřovacích pravomocí. Tribunál režim i záruky sledování označil až na dva nedostatky technické povahy za vyhovující.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že došlo k porušení práva na soukromý a rodinný život kvůli: a) režimu hromadného sledování komunikace, b) sdílení těchto informací na mezistátní úrovni a c) získávání dat od poskytovatelů komunikačních služeb.
a)Režim hromadného sledování komunikace
Soud připomněl, že každý zásah do soukromí musí být stanoven takovou vnitrostátní právní úpravou, která je dostupná, jejíž účinky jsou předvídatelné a navíc musí existovat vhodné a účinné záruky proti zneužití (Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015, § 228 a 230). Soud ve své judikatuře stanovil šest základních zákonných záruk bránících zneužití moci tajným sledováním v kontextu trestního řízení: upřesnění povahy trestných činů vedoucích k vydání příkazu tajného odposlechu; vymezení okruhu osob, jejichž komunikace se sleduje; časové omezení trvání sledování; dodržení určitého postupu při nakládání se získanými údaji; zakotvení záruk pro předávání údajů dalším stranám; a vymezení podmínek pro smazání nebo zničení záznamů (Weber a Saravia proti Německu, č. 54934/00, rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 29. června 2006, § 95).
Ve věci Roman Zakharov proti Rusku Soud stanovil, že stejné záruky se použijí i v případech sledování z důvodu ochrany národní bezpečnosti. Při posouzení souladu předmětné právní úpravy s článkem 8 Úmluvy je nicméně nutné přihlédnout i k nastavení dohledu nad postupy tajného sledování, mechanismy oznamování a vnitrostátní opravné prostředky (Roman Zakharov proti Rusku, cit. výše, § 238). Vzhledem k potenciální škodlivosti pro demokracii musí právní úprava dále obsahovat dostatečné a účinné záruky proti zneužití. Soud pak posuzuje, zda tato omezující opatření udržela „zásah“ v mezích toho, co je „nezbytné v demokratické společnosti“ (Roman Zakharov proti Rusku, cit. výše, § 232).
Přezkum a dozor se uplatní ve třech fázích sledování: při zadávání, při výkonu a po jeho skončení. První dvě fáze se logicky nevykonávají s vědomím sledovaného, proto musí samy o sobě zahrnovat takové záruky, které chrání práva sledovaného jednotlivce. Vzhledem k nebezpečí zneužití je nevhodnějším orgánem dohledu soud jako záruka nezávislosti, nestrannosti a správného postupu (Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek ze dne 6. září 1978, § 49, 50 a 59). Ve třetí fázi jsou záruky proti zneužití a prostředky nápravy úzce spjaty s mechanismy upozornění jednotlivce (Roman Zakharov proti Rusku, cit. výše, § 234).
Soud nepřistoupil na názor stěžovatelů, že každou žádost o sledování musí schválit nezávislý soud a že orgány musí předložit důkazy prokazující důvodné podezření ve vztahu k osobám, které mají být sledovány. Podle Soudu je mylné předpokládat, že hromadné sledování automaticky zakládá větší průnik do soukromí sledovaných osob než cílené sledování. Připustil, že navrhované záruky jsou sice důležité, ne však natolik nezbytné, aby je přidal do seznamu základních požadavků, a to i s ohledem na prostor pro uvážení jednotlivých států.
Proces zachytávání a sledování komunikace sestával v projednávané věci ze čtyř fází: zachytávání komunikací z některých nosičů infrastruktury internetu; filtrace a vyřazení zachycené komunikace, která neměla informační hodnotu pro zpravodajské služby; použití vyhledávačů na zbytek zachycené komunikace a následné (ruční) prošetření zbylé komunikace analytiky. Soud v tomto postupu shledal dva problematické body: prvním byl chybějící dostatečný nezávislý dohled nad vyhledávacími procesy včetně výběru komunikace postoupené analytikům. Druhým pak absentující záruky, které by se na výběr komunikace uplatnily. Soud proto učinil závěr, že v těchto bodech zákon nedosahuje dostatečné kvality, a není tudíž s to udržet zásahy v mezích, které jsou „nezbytné v demokratické společnosti“. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
b)Režim mezistátního zpravodajského sdílení informací
Soud konstatoval, že námitka stěžovatelů se týká situací, kde Spojené království hrálo při zpravodajském sdílení roli příjemce. Soud proto zdůraznil, že samotné sledování v tomto případě nelze Spojenému království podle norem mezinárodního práva připisovat. Zásah z jeho strany může spočívat pouze v přijímání již zachycených informací, jejich ukládání a dalším použití zpravodajskými službami.
I v této oblasti se dle Soudu uplatní šest základních zákonných záruk bránících zneužití moci (viz výše), které podle Soudu Spojené království splnilo. Státy mají nadto zákonem vymezit podmínky, za nichž mohou od cizích zpravodajských služeb zachycené informace požadovat. Ani v tomto ohledu Soud neshledal porušení. Vzhledem k hrozbě mezinárodního teroristického násilí Soud došel k závěru, že je legitimním krokem států, aby této hrozbě čelily. Takový cíl ovšem vyžaduje výměnu informací napříč státy. Pokud tedy stát sdílení informací zakotví do své vnitrostátní úpravy včetně dostatečných záruk proti zneužití, jde o zásah, který splňuje podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti. V tomto aspektu tak nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.
c)Získávání údajů od poskytovatelů komunikačních služeb
Soud podotkl, že předmětnou problematiku upravovalo jak vnitrostátní, tak unijní právo, které v dané věci mělo přednost. Unijní právo stanovilo, že komunikační údaje lze získávat pouze pro potřeby boje se „závažnou trestnou činností“. Právní úprava Spojeného království, dle níž bylo v předmětné věci postupováno, naproti tomu dovolovala získávání údajů za účelem boje s „[jakoukoliv] trestnou činností“. Získávání údajů navíc dle vnitrostátního práva nepodléhalo předběžné kontrole nezávislým orgánem veřejné moci, jak požadovalo unijní právo. Soud proto konstatoval, že namítaný zásah nebyl v souladu se zákonem ve smyslu článku 8 Úmluvy, k jehož porušení tak došlo.
B.K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Podle Soudu je ochrana novinářských zdrojů klíčovou součástí svobody projevu, bez níž základní role žurnalistiky – poskytovat přesné a spolehlivé informace – nebude fungovat (Goodwin proti Spojenému království, č. 17488/90, rozsudek velkého senátu ze dne 27. března 1996, § 39). Každý zásah musí být pečlivě odůvodněn požadavkem převažujícího veřejného zájmu (Roemen a Schmit proti Lucembursku, č. 51772/99, rozsudek ze dne 25. února 2003, § 46). Zároveň tajné sledování nesmí směřovat na novinářské zdroje nebo novináře samotné (Weber a Saravia proti Německu, cit. výše, § 151).
Ačkoliv předmětný zákon obsahoval určité záruky týkající se například uchovávání informací, podle Soudu nestanovil dostatečné záruky ochrany novinářských zdrojů při vyhledávání a přezkumu sesbíraných informací zpravodajskými službami. Zásah tak mohl narušit svobodu médií i ochranu jejich zdrojů. Na takovém postupu navíc nepřevažoval veřejný zájem. Proto došlo k porušení článku 10 Úmluvy.
K získávání údajů od poskytovatelů komunikačních služeb ve vztahu ke článku 10 Úmluvy Soud potvrdil, že režim podle zákona o úpravě vyšetřovacích pravomocí poskytuje záruky při žádání údajů k identifikaci novinářského zdroje. Tato ochrana se ovšem neuplatní u ostatních případů, v nichž orgány žádají o komunikační údaje novinářů. Zásah tak nebyl stanoven zákonem, a proto došlo k porušení článku 10 Úmluvy také v této části.
C.K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že omezení týkající se projednávání před tribunálem nepřiměřeně zasáhla do jejich práva na spravedlivý proces.
Soud zdůraznil, že ve své judikatuře dosud nestanovil, že je čl. 6 odst. 1 Úmluvy použitelný na řízení o rozhodnutí začít určitou osobu sledovat. Ačkoli tribunál sám dospěl k závěru, že na řízení před ním je článek 6 Úmluvy použitelný, Soud ve věci Kennedy proti Spojenému království (cit. výše) tuto otázku nechal otevřenou, jelikož i bez odpovědi na ni dospěl k závěru, že k porušení článku 6 Úmluvy nedošlo. Ani v projednávané věci Soud nepovažoval za nutné se k otázce použitelnosti článku 6 Úmluvy na předmětné řízení vyjádřit, jelikož námitku označil z následujících důvodů za zjevně neopodstatněnou.
Již ve věci Kennedy proti Spojenému království Soud konstatoval, že s ohledem na naléhavou potřebu zachovat účinnost sledování a jeho důležitost v boji proti terorismu a závažné trestné činnosti je omezení procesních práv stěžovatelů nutné považovat za nezbytná, přiměřená a nezasahující do samotné podstaty práva na spravedlivý proces (Kennedy proti Spojenému království, cit. výše, § 177–179 a 184–191). V projednávané věci Soud dodal, že tribunál představoval účinný prostředek nápravy, schopný řešit konkrétní i systémové stížnosti ohledně sledování. Navíc tribunál za utajené označoval jen takové materiály, u nichž existovaly dostatečné důvody pro ochranu bezpečnosti státu. Stěžovatelům také vždy jmenoval právního zástupce, který je zastupoval v neveřejných řízeních. Omezení procesních práv stěžovatelů tak bylo nezbytné a přiměřené. Stížnost podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Soud proto prohlásil za zjevně neopodstatněnou.
D.K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 a 10 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že u osob vně Spojené království bylo sledování komunikace pravděpodobnější než u občanů Spojeného království. Vzhledem k tomu, že toto tvrzení stěžovatelé nijak nedoložili, Soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Dodal, že pravděpodobným kritériem rozlišování u sledování je spíše geografická poloha osoby (což je přípustný důvod rozlišování) než její občanství či národnostní původ, jak tvrdili stěžovatelé.
III.Oddělená stanoviska
K rozsudku připojili svá částečně souhlasná a částečně nesouhlasná stanoviska jednak soudkyně Koskelo a Turković, jednak soudkyně Pardalos se soudcem Eickem.
Full & Egal Universal Law Academy