© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 8. dubna 2014 ve věci č. 36259/04 – Blaj proti Rumunsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně shledal, že v souvislosti s odsouzením stěžovatele za trestný čin úplatkářství, pro něž byl použit policejní agent a nařízeny odposlechy a skryté audiovizuální nahrávání, nedošlo k porušení článků 6 (právo na spravedlivý proces), 8 (právo na respektování soukromého života) ani 13 (právo na účinné opravné prostředky) Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
V prosinci 2003 bylo vyhlášeno výběrové řízení na pozici lékaře ve věznici v Bukurešti. Stěžovatel, vojenský lékař, byl jmenován předsedou výběrové komise. Přípravou otázek k výběrovému řízení byla pověřena paní N. D. Ta před konáním písemného kola výběrového řízení kontaktovala jednu z uchazeček T. G. a sdělila jí, že za částku 2 500 amerických dolarů jí zajistí přednost před ostatními kandidáty a zpřístupní předem zkušební otázky. T. G. si průběh jedné ze schůzek s N. D. nahrála a tři dny před konáním zkoušky věc oznámila státnímu zastupitelství. Státní zastupitelství následně nařídilo odposlech rozhovorů mezi T. G. a N. D. a označilo bankovky, které měla T. G. předat N. D.
Vyšetřovatelé zasáhli při předání peněz v den konání zkoušky. N. D. byla převezena na státní zastupitelství, kde vypověděla, že jednala na pokyn stěžovatele, pro něhož byly peníze určeny. Následně souhlasila s tím, že výměnou za zmírnění trestu bude s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat a na schůzku se stěžovatelem půjde se skrytým nahrávacím zařízením. Státní zastupitelství proto vydalo povolení k nahrání schůzky N. D. se stěžovatelem a nařídilo odposlech několika telefonních linek patřících stěžovateli. Všechny odposlechy, včetně těch mezi T. G. a N. D., které byly nařízeny o tři dny dříve, byly později téhož dne schváleny vrchním soudem.
N. D. následně zavolala stěžovateli, informovala ho o svém zpoždění a po příjezdu do nemocnice, kde se mělo odehrávat výběrové řízení, zašla za stěžovatelem do jeho kanceláře a předala mu obálku s penězi. O deset minut později do místnosti vstoupili vyšetřovatelé a zajistili stopy bankovek na stěžovatelově levé ruce a předmětech na jeho stole. Stěžovatel byl požádán, aby obálku otevřel a její obsah vyložil na stůl. O průběhu tzv. „řízení o přistižení při činu“ byl sepsán protokol, kde byly zachyceny i odpovědi stěžovatele na otázky státních zástupců ohledně toho, zda dostal od N. D. předmětnou obálku, a co dělal po jejím odchodu z jeho kanceláře. Stěžovatel nebyl poučen o právu nevypovídat a být zastoupen advokátem. Následně byl stěžovatel převezen na státní zastupitelství, kde byl obviněn z trestného činu úplatkářství a poučen o svých procesních právech. Od tohoto okamžiku již byl stěžovatel zastoupen advokátem dle svého výběru.
Stěžovatel byl později obžalován a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců. Soudy dospěly k závěru, že spáchání trestného činu bylo nahrávkou setkání stěžovatele s N. D. jednoznačně prokázáno. Odmítly též stěžovatelovy námitky, že nahrávky byly pořízeny v rozporu se zákonem, že nebyl zastoupen advokátem již při sepisování protokolu o přistižení při činu a že se stal obětí policejní provokace.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel na poli článku 6 Úmluvy zaručujícím právo na spravedlivý proces především namítal, že nebyl zastoupen advokátem již během „řízení o přistižení při činu“ a že se stal obětí policejní provokace.
Soud v prvé řadě uvedl, že článek 6 Úmluvy je použitelný již na „řízení o přistižení při činu“, byť stěžovatel ještě nebyl obviněn. Je tomu tak proto, že trestní obvinění ve smyslu článku 6 Úmluvy znamená nejen formální obvinění, ale i existenci „závažných dopadů na situaci podezřelého“ (Deweer proti Belgii, č. 6903/75, rozsudek ze dne 27. února 1980). V projednávané věci v řízení o přistižení stěžovatele při činu státní zástupci provedli ověřování stop bankovek na stěžovatelových rukou a nábytku a stěžovatel byl vyzván k otevření obálky. Byť tedy stěžovatel nebyl formálně informován o skutečnostech, které jsou mu kladeny za vinu, muselo mu dle Soudu být z jednání státních zástupců zřejmé, že je podezírán z trestného činu úplatkářství. Informace, které byly takto implicitně stěžovateli sděleny, měly na jeho situaci závažný dopad, a článek 6 Úmluvy proto dopadá již na stadium výslechu při sepisování protokolu o přistižení při činu.
Ohledně nedostatku právního zastoupení při tomto úvodním výslechu Soud připomněl, že jsou-li sebeobviňující výpovědi učiněné při policejním výslechu bez možnosti být právně zastoupen následně použity jako podklad pro odsouzení, jde v zásadě o nenapravitelný zásah do práv obhajoby (Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008). V projednávané věci se však dle Soudu otázky státních zástupců omezily jen na zjištění, zda danou obálku stěžovatel obdržel od N. D. a na to, co dělal těsně před jejich příchodem do jeho kanceláře. Státní zástupci naopak nijak nezjišťovali okolnosti a důvody, proč byla stěžovateli obálka předána, ani zda mezi ním a N. D. existovala nějaká předchozí dohoda. Stěžovatel ostatně po celou dobu řízení popíral skutky, které mu byly kladeny za vinu, a soudy tuto skutečnost vzaly v potaz. Stěžovatel nikdy netvrdil, že by na něj byl během úvodního výslechu vyvíjen nátlak ani později nezpochybnil svou výpověď. Tvrzení, která byla v protokolu uvedena, tedy stěžovateli nezpůsobila žádnou újmu. Stěžovatel byl navíc ihned po sdělení obvinění řádně zastoupen advokátem dle svého výběru. V tomto ohledu tedy dle Soudu k porušení článku 6 Úmluvy nedošlo.
Ohledně námitky policejní provokace Soud připomněl, že použití důkazů získaných operativně pátracími prostředky v trestním řízení musí být provázeno odpovídajícími zárukami proti zneužití (zejm. Teixeira de Castro proti Portugalsku, č. 25829/94, rozsudek ze dne 9. června 1998) a že zapojení policejních agentů do trestné činnosti musí být striktně pasivní (zejm. Bannikova proti Rusku, č. 18757/06, rozsudek ze dne 4. listopadu 2010). V projednávané věci Soud seznal, že nabídnutí ochrany a poskytnutí nahrávací techniky N. D. zcela jistě ovlivnilo průběh událostí. S ohledem na důležitost boje proti korupci však Soud shledal, že vyšetřovatelé nepřekročili přípustné meze. Jejich počínání navíc nebylo rozhodující pro spáchání trestného činu, trestný čin nevyvolali. N. D. tak nebyla agentem provokatérem a nic nenasvědčuje ani tomu, že by nutila stěžovatele předmětnou obálku přijmout. Stěžovatel navíc měl během řízení možnost namítat, že se stal obětí policejní provokace, a soudy se jeho tvrzeními řádně zabývaly. Shledaly, že státní zastupitelství mělo dostatečné důvody akci provést a z nahrávek je zřejmé, že mezi stěžovatelem a N. D. existovala předchozí dohoda na trestné činnosti, a k provokaci proto nedošlo. Stěžovatel též mohl klást otázky T. G. i N. D. a zpochybnit obsah nahrávek. Soudy na jeho námitky řádně a přesvědčivě reagovaly. Stěžovatel tak disponoval odpovídajícími procesními zárukami. Proto ani v tomto ohledu dle Soudu k porušení článku 6 Úmluvy nedošlo.
b) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že pořízením nahrávek a nařízením odposlechů jeho telefonů došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud připomněl, že nařizování a pořizování odposlechů musí mít zákonný základ, přičemž příslušný zákon musí obsahovat dostatečné záruky proti svévoli (Malone proti Spojenému království, č. 8691/79, rozsudek pléna ze dne 2. srpna 1984). Zákon musí být formulován tak, aby jednotlivci umožnil seznat, za jakých okolností mohou příslušné orgány nařídit jeho odposlech. Uvážení vyšetřovatelů či soudce ohledně nařízení odposlechů nesmí být neomezené, ale zákon musí vymezit jeho rozsah a způsob jeho výkonu. V projednávané věci Soud shledal, že příslušný zákon přesně stanoví podmínky a situace, za nichž může být odposlech nařízen. Stejně tak omezuje maximální dobu, po kterou mohou být realizovány, a upravuje i postup při nakládání s nahrávkami a jejich zničení. Odposlechy nařizuje soud a jen v neodkladných případech tak může učinit státní zástupce. Jeho rozhodnutí však musí být odůvodněné a do 24 hodin ho musí schválit soud. Nezávislá kontrola je tedy zajištěna. Konečně, dotčené osoby se mohou během trestního řízení s nahrávkami seznámit. Dle Soudu tedy příslušná vnitrostátní úprava obsahuje dostatečné záruky proti svévolným zásahům do práva na respektování soukromého života.
V projednávané věci byly dle Soudu odposlechy nejen zákonné, ale též nezbytné v demokratické společnosti. Soud zohlednil zejména důležitost účinného potírání úplatkářství a skutečnost, že rozhodnutí o nařízení odposlechů bylo řádně odůvodněno, schváleno soudem v zákonné lhůtě a nařízeno toliko na 24 hodin. Stěžovatel též měl během trestního řízení k nahrávkám přístup a mohl proti jejich obsahu vznést námitky, na něž soudy řádně reagovaly.
Soud proto rozhodl, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.
c) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Stěžovatel konečně namítal, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, kterým by mohl brojit proti zásahu do svého práva na respektování soukromého života.
Soud konstatoval, že stěžovatel mohl během trestního řízení požádat soud o přezkum zákonnosti odposlechů, což ostatně udělal a soudy na jeho námitky řádně reagovaly. Vnitrostátní právo navíc dává soudům možnost nařídit vyřazení nelegálních nahrávek z trestního spisu. Ani k porušení článku 13 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy