© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 13. listopadu 2014 ve věci č. 40014/10 – Bodein proti Francii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že absencí odůvodnění verdiktu porotního soudu nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že ve vztahu k uloženému doživotnímu trestu, s přezkumem možným nejdříve za 26 let, nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl za vraždu tří osob (z toho dvou mladších 15 let) rozsudkem porotního soudu z července 2007 odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Další spoluobvinění byli obžaloby zproštěni. Rozsudek rovněž stanovil, že ve stěžovatelově případě nebude možné uplatnit žádné zákonné snížení trestu. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal, přičemž odvolacímu soudu a porotcům bylo položeno celkem 27 otázek směřujících k jednání stěžovatele a k přitěžujícím okolnostem spočívajícím v nízkém věku obětí. Odvolací porotní soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zohlednil, že se jednalo o recidivu. Rozsudek měl přitom podobu odpovědí na položené otázky, o kterých porotci hlasovali. Stěžovatel v následném dovolání namítal, že rozhodnutí odvolacího porotního soudu neobsahovalo odůvodnění, pouze odpovědi na otázky položené porotě, a uložený doživotní trest byl v rozporu se zákazem nelidského a ponižujícího zacházení. Kasační soud však jeho dovolání zamítl.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces z důvodu neodůvodnění rozsudku odvolacího porotního soudu.
Soud s ohledem na zásady plynoucí ze své předchozí judikatury (Agnelet proti Francii, č. 61198/08, rozsudek ze dne 10. ledna 2013) předně konstatoval, že v průběhu trestního řízení měl stěžovatel dostatek informací a záruk: obžaloba i rozhodnutí vyšetřovacího senátu byly celé u jednání přečteny; obvinění i každý důkazy byly kontradiktorně projednány; obvinění byli zastoupeni advokátem; soudci a porotci rozhodovali pouze na základě aspektů, jež byly kontradiktorně projednány u jednání, a konečně, rozhodnutí porotního soudu mohlo být předmětem odvolání. Soud dále konstatoval, že kladné odpovědi porotců na otázky v kombinaci s obžalobou obsahující všechny podstatné skutkové aspekty případu nemohly být pro stěžovatele nesrozumitelné.
Soud proto uzavřel, že stěžovatel disponoval dostatečnými zárukami, aby pochopil verdikt o svém odsouzení. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy nedošlo.
b) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že uložením trestu na doživotí došlo k porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení.
Soud při posouzení tvrzeného porušení článku 3 Úmluvy vyšel z věci Vinter a ostatní proti Spojenému království (č. 66069/09, 130/10 a 3896/10, rozsudek velkého senátu ze dne 9. července 2013) a konstatoval, že z hlediska článku 3 je problematické, pokud je doživotní trest odnětí svobody nesnížitelný, a to de iure i de facto. Je tedy nutné zkoumat, zda má odsouzený možnost být propuštěn, či nikoliv. Pokud vnitrostátní právo umožňuje za určitých podmínek přezkum doživotního trestu odnětí svobody, zda stále ještě sleduje legitimní penologický účel, s možností změny trestu, odkladu výkonu nebo propuštění, jsou požadavky článku 3 Úmluvy naplněny. Forma přezkumu a doba, po jejímž uplynutí je přezkum umožněn, přitom spadá do prostoru pro uvážení státu, z komparativního a mezinárodního práva však vyplývá tendence umožnit přezkum nejpozději 25 let od zahájení výkonu trestu. Soud ve své judikatuře rovněž shledal, že možnost propuštění pouze z humanitárních důvodů nebo na základě prezidentské milosti, aniž jsou odsouzenému již při uložení trestu známy podmínky a kritéria posuzování žádosti o propuštění, nepředstavuje účinný mechanismus přezkumu [Öcalan proti Turecku (č. 2), č. 24069/03, 197/04, 6201/06 a 10464/07, rozsudek ze dne 18. března 2014, § 203; László Magyar proti Maďarsku, č. 73593/10, rozsudek ze dne 20. května 2014, § 57–58].
Ve vztahu k projednávané věci Soud předně uvedl, že prezidentská milost nesplňuje výše uvedená kritéria, jelikož jde o výhodu, jejíž udělení je plně na uvážení prezidenta. Vláda navíc nedoložila, že se v minulosti nějaký doživotně odsouzený prostřednictvím žádosti o prezidentskou milost domohl úpravy trestu. Naději na propuštění ve výše uvedeném významu nepředstavuje dle Soudu ani možnost požádat o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů, jelikož jde o záruku ochrany zdraví odsouzených, nikoli o přezkum trvání legitimních penologických důvodů pro pokračování výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovateli však z trestního řádu plyne možnost požádat po uplynutí 30 let od uložení trestu o přezkum, zda trest odnětí svobody stále s ohledem na aktuální nebezpečnost stěžovatele a vývoj, kterým prošel během výkonu trestu, sleduje legitimní penologický cíl. Komise soudců Kasačního soudu, s přihlédnutím k názoru tří lékařských znalců, nejprve rozhodne o zrušení zvláštního rozhodnutí porotního soudu o nemožnosti uplatnit opatření zkracující trest. Pokud soud rozhodnutí zruší, je možné uplatnit zvláštní opatření, včetně podmíněného propuštění. Ústavní rada navíc při přezkumu ústavnosti příslušných ustanovení konstatovala, že umožňují ukončit výkon trestu odnětí svobody s ohledem na chování odsouzeného a vývoj jeho osobnosti. Ohledně doby, po jejímž uplynutí bude moci stěžovatel o přezkum požádat, Soud připomněl, že s ohledem na prostor pro uvážení států není jeho úkolem stanovit, jak dlouhá by příslušná lhůta měla být. Mezi smluvními státy Úmluvy se vytváří tendence k tomu, aby tato doba byla maximálně 25 let. Francouzské právo tuto lhůtu stanoví na 30 let. Do této doby se ovšem započítá i doba strávená ve vyšetřovací vazbě. V projednávané věci stěžovatel strávil ve vazbě 4 roky, a bude proto moci požádat o přezkum trestu po 26 letech od jeho uložení.
S ohledem na výše uvedené a prostor státu pro uvážení státu Soud uzavřel, že daný mechanismus je dostatečnou zárukou existence „naděje na propuštění“ a trest na doživotí je v projednávané věci možné považovat za „snížitelný“ K porušení článku 3 Úmluvy proto nedošlo.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudkyně Nußberger k rozsudku připojila souhlasné stanovisko, ve kterém poukázala na problematický aspekt spočívající v tom, že stěžovatel bude moci poprvé žádat o propuštění až ve věku 87 let. Přesto se ztotožnila s názorem většiny, neboť propuštění není navzdory vysokému věku pouze teoretickou možností a navíc francouzský systém umožňuje propuštění z humanitárních důvodů a prezidentskou milost, což zmírňuje důsledky doživotního trestu.
Full & Egal Universal Law Academy