© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 26. listopadu 2013 ve věci č. 41248/06 – Bogdel proti Litvě
Senát druhé sekce Soudu dospěl pěti hlasy ku dvěma k závěru, že prohlášení smlouvy o prodeji státního pozemku za neplatnou z důvodu pochybení státních orgánů při prodeji nebylo nepřiměřeným zásahem do práva na pokojné užívání majetku stěžovatelů, neboť postup vnitrostátních orgánů při nápravě pochybení byl přiměřeně rychlý a stěžovatelům se dostalo dostatečného odškodnění. K porušení článku 1 Protokolu č. 1, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto nedošlo.
(i) Okolnosti případu
Manželka prvního stěžovatele a matka druhé stěžovatelky v roce 1995 nabyla státní pozemek na základě smlouvy s tehdejším městským úřadem. Šlo o pozemek na území historického národního parku před hradem Trakai, který měla pronajatý od roku 1992 ke stavbě prodejního stánku. Stěžovatelé (dědicové) později přestavěli prodejní stánek na kavárnu a v roce 1998 se snažili pozemek rozšířit. Místní obyvatelé začali od roku 1999 oslovovat různé úřady, aby zabránili budování dalších staveb na pozemku. Později zpochybnili zákonnost prodeje pozemku. V únoru 2001 podal jeden z těchto úřadů žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy z roku 1995. Přestože stěžovatelé namítli promlčení, soud žalobě vyhověl. Stěžovatelé v odvolání namítli zásah do právní jistoty vyslovením neplatnosti smlouvy po více než 6 letech. Odvolací soud potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, rozhodl však o vrácení kupní ceny z roku 1995. V dovolání k Nejvyššímu soudu stěžovatelé napadli určení počátku běhu promlčecí lhůty a zneplatnění smlouvy označili za zásah do svých majetkových práv. Nejvyšší soud odvolání zamítl. Promlčecí lhůtu považoval za zachovanou, neboť počala běžet až okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení práva (ze zprávy kontrolního úřadu). Rozhodnutí soudů neovlivnila vlastnictví kavárny vybudované na sporném pozemku a stěžovatelé se po ukončení soudního řízení stali nájemci pozemku (na 87 let).
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatelé namítali, že byli odnětím vlastnického práva k pozemku neoprávněně a svévolně zbaveni majetku. Poukázali na dobrou víru nabyvatelky pozemku i svou vlastní. Označili za nespravedlivé, aby nesli odpovědnost za pochybení úřadů, které měly znát právo. Zbavení majetku považovali za nepřiměřené a za nadměrné břemeno způsobující jim značnou újmu. Zpochybnili, že by vlastnictví předmětného pozemku mohlo odporovat veřejnému zájmu, zvláště když jim po zneplatnění smlouvy stát pozemek pronajal na 87 let ke stejnému účelu.
Soud úvodem uvedl, že prohlášením smlouvy za neplatnou byli stěžovatelé „zbaveni majetku“ ve smyslu druhé věty článku 1 Protokolu č. 1.
Při ověření, zda bylo toto zbavení majetku zákonné, Soud poznamenal, že vnitrostátní soudy konstatovaly, že sporný převod vlastnického práva odporoval mnoha právním předpisům na ochranu kulturního a historického dědictví. Dle Soudu nic nenasvědčuje tomu, že by žalobce řízení o neplatnost smlouvy zahájil svévolně. Napadené řízení mělo dle Soudu napravit pochybení úřadů a odejmout stěžovatelům právní nárok, který nabyli neoprávněně. Zásah do práva stěžovatelů byl proto podle Soudu upraven zákonem ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1.
Soud dále uzavřel, že zásah sledoval veřejný zájem na ochraně historického a kulturního dědictví státu. Řízení nadto vyvolali místní obyvatelé.
Pokud jde o rovnováhu mezi obecnými zájmy společnosti a ochranou základních práv jednotlivce, Soud připomněl zásady dobré správy, podle nichž musí státní orgány v případech týkajících se základních práv, včetně majetkových práv, jednat přiměřeně rychle, adekvátně a především konzistentně (srov. např. Rysovskyy proti Ukrajině, č. 29979/04, rozsudek ze dne 20. října 2011, § 70-71). Tyto zásady by sice neměly bránit nápravě případných pochybení úřadů, ta by však neměla nepřiměřeně zasáhnout do nového práva nabytého jednotlivcem oprávněně a v dobré víře spoléhajícím na zákonnost postupu orgánů veřejné moci. Státní orgány, které nesplní své povinnosti, by neměly těžit ze svých pochybení, ani se vyhnout svým povinnostem. Rizika takových pochybení musí nést stát a důsledky nápravy pochybení nesmí jít na úkor dotčených jednotlivců (viz např. Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, § 58; Gashi proti Chorvatsku, č. 32457/05, rozsudek ze dne 13. prosince 2007, § 40; a Trgo proti Chorvatsku, č. 35298/04, rozsudek ze dne 11. června 2009, § 67).
V projednávané věci Soud dospěl k závěru, že od okamžiku upozornění místních obyvatel jednaly úřady rychle a že náprava jejich pochybení nešla na vrub stěžovatelů, protože byli přiměřeně odškodněni (vrácením kupní ceny, ponecháním vlastnictví k vybudované kavárně a nájmem pozemku na značně dlouhou dobu 87 let). Soud proto uzavřel, že zásah do práv stěžovatelů byl přiměřený a k porušení článku 1 Protokolu č. 1 nedošlo.
b) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé dále namítali, že jejich věc nebyla projednána spravedlivě, jelikož vnitrostátní soudy při stanovení počátku běhu promlčecí doby nesprávně vyložily vnitrostátní právo. Jejich postupem došlo k porušení principu právní jistoty a popření jejich základního lidského práva vlastnit majetek. Stěžovatelé brojili především proti podle jejich názoru nedůvodnému rozlišování mezi soukromými osobami a státem při aplikaci promlčecí lhůty. V případě soukromých osob vnitrostátní soudy za počátek promlčecí lhůty považovaly okamžik, kdy se strana napadající platnost smlouvy dozvěděla o uzavření smlouvy. V případě žalob podaných orgány veřejné moci však za počátek lhůty považovaly okamžik, kdy tyto orgány obdržely dostatečné podklady k prokázání nezákonnosti. Takový přístup podle stěžovatelů odporuje obecnému účelu a podstatě promlčení zajišťujícího stabilitu soukromoprávních vztahů. Prakticky se rovná neexistenci promlčecí lhůty pro žaloby podávané orgány veřejné moci a neexistenci jejich povinnosti ověřovat zákonnost jejich rozhodnutí a transakcí v patřičné době.
Soud připomněl, že jeho role je omezena na zjištění, nakolik je výsledek interpretace práva vnitrostátními soudy slučitelný s Úmluvou. Soud uvážil argument stěžovatelů, podle kterého je výše popsaný odlišný přístup při aplikací promlčecí lhůty diskriminační, přičemž poukázal i na skutečnost, že tento argument stěžovatelé neuplatnili před Nejvyšším soudem. I kdyby tak však učinili, podle Soudu s ohledem na jeho závěry na poli článku 1 Protokolu č. 1 nebyly účinky rozlišování, na které stěžovatelé upozornili, neslučitelné s jejich právem na soud ve smyslu článku 6 Úmluvy. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy nedošlo.
(iii) Odlišné stanovisko
Soudci Pinto de Albuquerque a Popović připojili k rozsudku nesouhlasné stanovisko, v němž vyjádřili názor, že zásah do vlastnického práva stěžovatelů nebyl s ohledem na promlčení zákonný. I kdyby byl zákonný, byl by podle nich nepřiměřený. V této souvislosti poukázali na rozpor mezi odůvodněním zásahu do vlastnického práva (ochrana kulturního a historického dědictví) a tvrzenou přiměřeností zásahu tím, že v důsledku navazujícího dlouhodobého nájmu byli stěžovatelé oprávněni pozemek užívat prakticky stejně jako dříve. Neexistuje tak vysvětlení, jak odnětí vlastnictví pozemku podpořilo ochranu kulturního a historického dědictví, když se jeho využití ve výsledku nezměnilo. Nabyvatelka i stěžovatelé byli po celou dobu v dobré víře a jejich legitimní očekávání opakovaně potvrdil postup a rozhodování úřadů. Břímě pozdější nápravy pochybení úřadů pak zjevně zcela nepřiměřeně dopadlo pouze na stěžovatele, a to bez ohledu na jejich dobrou víru.
Ohledně námitky porušení práva na spravedlivý proces nesouhlasící soudci uvedli, že za počátek běhu promlčení lhůty se standardně považuje okamžik, kdy se strana napadající platnost smlouvy dozvěděla o uzavření smlouvy. Jde o obecné pravidlo. Výjimku z něj by musel stanovit zákon, což se nestalo. Úřady jsou nadto obecně povinny jednat v souladu se zákonem. Spojení počátku lhůty až se získáním podkladů nasvědčujících nezákonnosti by prakticky vedlo k neexistenci reálné promlčecí lhůty. I při zachování promlčecí lhůty by soudy neměly poskytnout ochranu veřejnému zájmu pro případ neospravedlnitelně dlouhého prodlení mezi přijetím napadeného aktu a podáním žaloby. Šestiletá nečinnost na straně úřadů byla dle nesouhlasících soudců zjevně příliš dlouhá.
Full & Egal Universal Law Academy