© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Rozsudek ze dne 25. listopadu 2014 ve věci č. 48554/10 – Borovská a Forrai proti Slovensku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v důsledku existence hluboké a dlouhotrvající nejednotnosti rozhodovací praxe vnitrostátních soudů v dílčí otázce občanského práva a s přihlédnutím k délce řízení trvajícímu přes patnáct let bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé jsou právními nástupci původních vlastníků pozemků v Košicích, jež byly v 80. letech minulého století vyvlastněny státem a na nichž bylo vybudováno sportovní centrum pro veřejnost. Na základě tvrzeného vlastnictví předmětných pozemků se stěžovatelé od roku 1994 u vnitrostátních soudů domáhali vydání soudního příkazu k odstranění staveb nacházejících se na dotčených pozemcích, alternativně pak zřízení věcného břemene k pozemku pro majitele sportovního centra za náhradu ve prospěch vlastníků pozemků.
Okresní soud rozsudkem ze srpna 2008 rozhodl, že vyvlastnění předmětných pozemků bylo z důvodu procesních pochybení právně neúčinné, v důsledku čehož jsou stěžovatelé vlastníky těchto pozemků a stavby nacházející se na nich (sportovní centrum) byly postaveny neoprávněně. Stěžovatelé tak mají právo domáhat se náhrady škody dle obecné soukromoprávní úpravy, která neomezuje vznesení tohoto nároku promlčecí lhůtou. Soud nicméně nepovažoval za vhodné nařídit odstranění dotčených staveb a stejně tak odmítl možnost zřízení věcného břemene, neboť předmětné budovy nepovažoval za stavby ve smyslu občanského práva (na rozdíl od práva stavebního). Na základě uvedených závěrů soud žalobu zamítl.
V odvolání ke krajskému soudu stěžovatelé namítali nejednotnost rozhodovací praxe s tím, že v podobných či shodných případech týkajících se pozemků ve stejném komplexu bylo vzneseným nárokům zcela či zčásti vyhověno. Poukázali konkrétně na jiný rozsudek okresního soudu, jímž bylo zřízeno věcné břemeno, aniž soud rozlišoval pozemky podle toho, zda se na nich nachází stavba ve smyslu občanského práva. Rozsudkem z února 2010 krajský soud odvolání stěžovatelů zamítl a potvrdil prvoinstanční rozsudek, avšak na základě jiných právních důvodů. Dospěl totiž k závěru, že situace stěžovatelů spadá do režimu zákona č. 229/1991 Sb. upravujícího vlastnické vztahy k půdě, a nikoli do režimu občanského zákoníku, přičemž však nároky podle tohoto zákona měly být uplatněny do konce roku 1992.
Ústavní soud v červnu 2010 odmítl podanou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, aniž se vyjádřil k namítané nejednotnosti vnitrostátní rozhodovací praxe v dané otázce.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť jejich majetkové nároky byly zamítnuty v důsledku svévole vnitrostátních soudů a bez rozhodnutí o námitce nejednotnosti judikatury.
Dle Soudu tkví podstata projednávané věci v otázce protichůdných soudních rozhodnutí, tedy v nejednotnosti rozhodovací praxe vnitrostátních soudů. Soud v této souvislosti připomněl kritéria pro určení, kdy protichůdná rozhodnutí vnitrostátních soudů rozhodujících v posledním stupni vedou k porušení práva na spravedlivé řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Soud zkoumá, zda existuje hluboká a dlouhotrvající nejednotnost rozhodovací praxe vnitrostátních soudů, zda vnitrostátní právo poskytuje prostředek k nápravě takové nejednotnosti, zda byl tento prostředek použit, a zda byl také skutečně účinný. Soud v této souvislosti taktéž zmínil zásadu právní jistoty obsaženou implicitně ve všech článcích Úmluvy a představující jeden ze základních aspektů právního státu. Na druhé straně Soud zdůraznil i potřebu dynamického a evolutivního přístupu soudů k výkladu práva; vývoj judikatury tedy sám osobě nelze považovat za neslučitelný s řádným výkonem spravedlnosti (Albu a ostatní proti Rumunsku, č. 34796/09 a další, rozsudek ze dne 10. května 2012, § 34).
V projednávané věci Soud předně poukázal na skutečnost, že ve vztahu k pozemkům náležejícím k danému sportovnímu centru vznesly kromě stěžovatelů nároky i další osoby. Všichni žadatelé přitom byli ve srovnatelné právní i skutkové pozici, svoje nároky uplatnili prostřednictvím stejného právního zastoupení, zhruba ve stejném období, před stejnými soudy a na základě shodných tvrzení. Za těchto okolností se jeví přirozené, že o všech nárocích bude rozhodnuto obdobně, což se však dle Soudu nestalo, neboť o jednotlivých nárocích bylo rozhodnuto nejméně třemi různými způsoby: soudy buď zřídily věcné břemeno na celém pozemku, nebo pouze na té části pozemku, na níž se nacházela stavba ve smyslu občanského práva, nebo zřízení věcného břemene zcela zamítly. Tato protichůdná rozhodnutí byla navíc přijata zhruba ve stejné době. Soud také připomněl, že ve věci stěžovatelů okresní a krajský soud dospěly ke shodným závěrům, avšak na základě rozdílného odůvodnění. Vláda v této souvislosti argumentovala rozsudkem nejvyššího soudu z února 2009, čímž poukazovala na postupný vývoj rozhodovací praxe. Soud však poznamenal, že v odůvodnění svých rozhodnutí v projednávané věci se vnitrostátní soudy o tomto vývoji judikatury vůbec nezmiňují. Soud také konstatoval, že uvedený rozsudek nejvyššího soudu je v přímém rozporu s nálezem ústavního soudu z března 2012, dle něhož jsou mj. majitelé dotčených pozemků oprávněni domáhat se náhrady škody dle obecné soukromoprávní úpravy. Ústavní soud tímto potvrdil názor, jenž v dané otázce zastával již od roku 2004.
Za těchto okolností Soud dospěl k závěru, že v dané věci existovala hluboká a dlouhotrvající nejednotnost rozhodovací praxe vnitrostátních soudů. S přihlédnutím k tomu, že výše zmíněný nález ústavního soudu z března 2012 byl přijat až po rozhodnutích v projednávané věci a že tento nález vypovídá o pokračujících a zásadních rozdílech v přístupu k důležité právní otázce v rámci nejvyšších úrovní vnitrostátního soudnictví, Soud shledal, že i za předpokladu, že vnitrostátní právo poskytuje prostředek k nápravě takové nejednotnosti a že takový mechanismus byl využit, neměl ve skutečnosti sjednocující účinek.
Závěrem Soud připomněl, že vnitrostátní řízení trvalo více než patnáct let, ačkoliv šlo o posouzení jediného skutkového a právního problému, a že takový způsob výkonu spravedlnosti ohrožuje důvěru veřejnosti v soudní systém. Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy