© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 21. listopadu 2013 ve věci č. 23380/09 – Bouyid proti Belgii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o tom, že nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy, podle něhož nesmí být nikdo mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, když stěžovatelé dostali na policejní stanici od policisty facku.
(i) Okolnosti případu
Stěžovateli byli bratři, kteří žili společně se svou rodinou vedle místní policejní stanice v obci Saint-Josse-ten-Noode v obvodu Bruselu. V prosinci roku 2003 byl jeden ze stěžovatelů na ulici před svým domem vyzván policistou k předložení průkazu totožnosti, na což reagoval žádostí o legitimaci policisty. V návaznosti na to jej policista chytil a dovedl na policejní stanici, kde mu měl uštědřit políček. Lékařským vyšetřením chtěl stěžovatel dokázat svůj šok a zarudnutí kůže. To, že by udeřil stěžovatele, policista popřel.
V únoru 2004 pak jiný policista měl uštědřit políček druhému stěžovateli při výslechu, jenž se týkal jeho sporu a sporu jeho matky se třetí osobou. Druhý stěžovatel v návaznosti na to též předložil lékařské vyšetření dokazující pohmoždění na levé tváři.
V pozadí obou událostí byly napjaté vztahy mezi rodinou stěžovatelů a místní policií: jejich rodina měla být předmětem obtěžování ze strany policie od roku 1999 v souvislosti s obviněním jejich bratra a v návaznosti na to se všichni členové rodiny stávali opakovaně předmětem slovní, či dokonce fyzické agrese.
Po předmětných incidentech z přelomu let 2003 a 2004 podali oba bratři (a stejně tak jejich matka) stížnosti na postup policie ke stálému výboru pro dohled nad policejními složkami, jímž byli vyslechnuti. Stěžovatelé posléze podali žádost o vedlejší účastenství ohledně obvinění z obtěžování, svévolného porušení základních práv, zneužití pravomoci, svévolného zatčení a úmyslného zranění, z nichž byli obviněni daní policisté. Vyšetřující soudce bruselského soudu prvního stupně proto vyšetřujícímu oddělení nařídil, aby se věnovalo žádosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé byli již předtím slyšeni, zaslalo vyšetřující oddělení soudci toliko zprávu založenou na dokumentech od oddělení místní policie, kde byl komplexně zachycen vývoj vztahů stěžovatelů a jejich rodiny s policisty. Vyšetřující soudce předal vzápětí spis státnímu zastupitelství. Státní zástupce požádal o ukončení vyšetřování, jelikož soudní vyšetřování nezjistilo existenci trestného činu. Po té, co o tomto výsledku byli stěžovatelé informováni, zaslali vyšetřujícímu soudci žádost o provedení dodatečných vyšetřovacích opatření, z nichž dvě byla provedena, a zbytek byl zamítnut. Po jejich provedení poradní senát bruselského soudu prvního stupně zastavil řízení. Obžalovací senát Odvolacího soudu v Bruselu potvrdil rozhodnutí o zastavení řízení. Dovolání pak bylo kasačním soudem zamítnuto.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud úvodem připomněl, že tvrzení o špatném zacházení porušujícím článek 3 Úmluvy musí být podloženo dostatečnými důkazy. Soud tu používá kritérium prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, které však může plynout i z koexistence dostatečně silných, jasných a shodných indicií nebo obdobných nevyvrácených domněnek. Jestliže je předmětná událost zcela nebo do značné míry výlučné pod kontrolou státních orgánů (např. průběh zadržení), vyvolává každé zranění utrpěné během této doby silné skutkové domněnky. Je proto na vládě předložit uspokojivé a přesvědčující vysvětlení podložené důkazy, které zpochybní tvrzení oběti. V případě osoby zbavené svobody jakékoli užití fyzické síly, které není nezbytně nutné z důvodu předchozího chování této osoby, snižuje lidskou důstojnost a porušuje článek 3 Úmluvy (srov. např. Ribitsch proti Rakousku, č. 18896/91, rozsudek ze dne 4. prosince 1995). Má-li ovšem určité jednání spadat pod rozsah článku 3 Úmluvy, musí dosahovat jistého minimálního prahu závažnosti. Zhodnocení této minimální závažnosti vyplývá vždy z okolností případu. Existují přitom některé formy násilí, které jsou odsouzeníhodné z morálního hlediska či jsou v rozporu s vnitrostátní právní normou, avšak nespadají do rámce článku 3 Úmluvy (srov. např. Irsko proti Spojenému království, č. 5310/71, rozsudek ze dne 18. ledna 1978).
Podle Soudu nebylo v projednávané věci nutné rozhodnout o pravdivosti tvrzení stěžovatelů stran toho, zda se namítané skutky staly a způsobily tvrzená zranění. I kdyby totiž bylo jednání namítané stěžovateli prokázáno, nejednalo by se o zacházení porušující článek 3 Úmluvy.
Pakliže policisté při výslechu uhodí vyslýchanou osobu, jednají přinejmenším v rozporu s etickými pravidly a též velmi neprofesionálně. V projednávané věci se však jednalo o ojedinělou facku danou neuvážlivě v kontextu dlouhodobého napětí mezi policisty a rodinou stěžovatelů, kdy se policista nechal unést neuctivým a provokativním chováním stěžovatelů. I když jednomu ze stěžovatelů bylo jen 17 let a oba stěžovatelé museli po daných událostech, staly-li se tvrzeným způsobem, cítit značnou zlost, bylo dle Soudu rozhodující, že šlo o izolované akty vyvolané specifičností dané situace nemající žádné vážné či dlouhodobé následky. Soud proto uzavřel, že byť je takové jednání neakceptovatelné, nedosahuje takového stupně pokoření nebo ponížení, který by mohl vést ke konstatování porušení článku 3 Úmluvy. K porušení článku 3 Úmluvy proto nedošlo.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudkyně Power-Forde k rozsudku připojila souhlasné stanovisko, v němž připomněla, že bez ohledu na drzost, aroganci nebo nezdvořilý postoj, který mohou někteří mladiství projevovat, nesmějí být při zadržení napadáni policií. Soudkyně se rovněž pozastavila nad tím, proč byl s ohledem na historii vztahů mezi rodinou a policisty první stěžovatel vůbec brán na policejní stanici za účelem ověření jeho totožnosti v situaci, kdy se vracel k sobě domů. V konečném důsledku se však připojila k názoru většiny, že ne každá facka dosahuje minimálního stupně závažnosti potřebného pro konstatování porušení článku 3 Úmluvy.
Věc byla na žádost stěžovatelů postoupena velkému senátu Soudu.
Full & Egal Universal Law Academy