© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozsudku ze dne 13. září 2016 ve věcech č. 50541/08, 50571/08, 50573/08 a č. 40351/09 – Ibrahim a ostatní proti Spojenému království
Velký senát Soudu dospěl poměrem patnácti hlasů proti dvěma k závěru, že připuštěním výpovědí, které první, druhý a třetí stěžovatel učinili při prvotním policejním výslechu v nepřítomnosti obhájce, jako významných důkazů viny nedošlo za výjimečných okolností tohoto případu k porušení jejich práva na právní pomoc a spravedlivý soudní proces dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy. Ve vztahu k čtvrtému stěžovateli naopak většina jedenácti soudců proti šesti dovodila, že k porušení těchto ustanovení došlo.
I.Skutkové okolnosti
Dne 7. července 2005 došlo v Londýně k sérii teroristických bombových útoků, které si vyžádaly přes pět desítek obětí a sedm stovek zraněných. O dva týdny později byly v metru a autobuse městské hromadné dopravy nalezeny další aktivované, nicméně vlivem nízké koncentrace třaskaviny nevybuchlé bomby. Na místech, kde byly nastraženy, kamery zachytily podobizny čtyř mužů, z nichž tři jsou v projednávané věci stěžovateli. Policejní orgány zahájily okamžitě celostátní pátrání. Podobizny podezřelých byly zveřejněny prostřednictvím televize a tisku. Dne 22. července 2005 byl v metru zastřelen mladý muž, jehož si policisté spletli s jedním z podezřelých (okolnostmi jeho úmrtí se Soud zabýval ve věci Armani da Silva proti Spojenému království, č. 5878/08, rozsudek velkého senátu ze dne 30. března 2016). V následujících dnech byli všichni podezřelí zadrženi, obviněni z trestného činu zločinného spolčení za účelem spáchání vraždy a v rámci trestního řízení nakonec odsouzeni k doživotním trestům odnětí svobody. Čtvrtý stěžovatel byl v samostatném řízení odsouzen za napomáhání jednomu z podezřelých a odmítnutí sdělit relevantní skutečnosti při výslechu, který s ním byl proveden bezprostředně po výše popsaných událostech.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces došlo tím, že jim byl při prvotním výslechu na policejní stanici odepřen přístup k právní pomoci a že takto pořízené výpovědi byly použity jako rozhodující důkaz viny v navazujícím trestním řízení.
a) Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu
Prvořadým úkolem Soudu je posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé (Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 101). Z minimálních záruk spravedlivého trestního procesu nelze slevit jen proto, že je osoba podezřelá z účasti na teroristickém činu. Právě tváří v tvář těmto hrozbám je třeba, aby státy daly najevo své odhodlání dostát lidskoprávním závazkům, které na sebe převzaly. Při zkoumání spravedlivosti řízení lze však přihlédnout k veřejnému zájmu na potírání takto společensky nebezpečných trestných činů. Článek 6 Úmluvy nemůže být vykládán tak, aby ukládal nepřiměřené břemeno na vnitrostátní orgány, které jsou dle Úmluvy povinny ochraňovat životy, zdraví a osobní svobodu jednotlivců před takovými hrozbami, jako je mezinárodní terorismus. Ani naléhavým veřejným zájmem nicméně nelze ospravedlnit opatření, která stěžovatele zbavují samotné podstaty práva na obhajobu (Bykov proti Rusku, č. 4378/02, rozsudek velkého senátu ze dne 10. března 2009, § 93).
Záruky spravedlivého procesu uvedené v článku 6 Úmluvy, byť to výslovně z textu tohoto ustanovení nevyplývá, se mohou uplatnit i na předsoudní část trestního řízení, a to zejména pokud jejich nerespektování v počátečním stádiu může vážně ohrozit spravedlivou povahu řízení jako celku (Imbrioscia proti Švýcarsku, č. 13972/88, rozsudek ze dne 24. listopadu 1993, § 36). Důkazy získané v průběhu vyšetřování totiž začasté určují rámec, v němž bude trestný čin projednáván před soudy. Nadto mohou vnitrostátní zákony vyvozovat z chování obviněného při vyšetřování důsledky, které ovlivňují vyhlídky obhajoby na úspěch v následném řízení před soudy. Za takových okolností bude článek 6 Úmluvy zpravidla vyžadovat, aby se podezřelému dostalo odborné právní pomoci již v raných fázích vyšetřování, kdy se nachází ve zvláště zranitelném postavení.
Rozhodování o přípustnosti důkazů a jejich hodnocení je věcí vnitrostátních soudů. Úkolem Soudu je toliko posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. Při tomto posuzování lze však zkoumat i okolnosti, za nichž byly jednotlivé důkazy pořízeny. Za absolutně nepřípustné Soud v minulosti označil důkazy získané mučením nebo jiným zacházením, které je zakázáno článkem 3 Úmluvy (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 166).
Neprodlený přístup k obhájci představuje významnou protiváhu zranitelnosti podezřelého, který byl zbaven osobní svobody, jelikož brání tomu, aby byl vystaven špatnému zacházení ze strany vyšetřujících orgánů či byl jinak nucen vypovídat proti své vůli, a obecně přispívá k předcházení justičních omylů a naplňování cílů vtělených do článku 6 Úmluvy, zejména procesní rovnosti zbraní mezi orgány činnými v trestním řízení a stíhanou osobou (Pishchalnikov proti Rusku, č. 7025/04, rozsudek ze dne 24. září 2009, § 68–69). Přítomnost obhájce je vyžadována zásadně již při prvotním výslechu podezřelého, ledaže bylo prokázáno, že za konkrétních okolností existovaly naléhavé důvody pro omezení tohoto práva. I v těchto situacích nicméně nesmí být práva obhajoby poškozena nevratným způsobem. K tomu dojde zpravidla tehdy, jestliže obviněný učinil při výslechu sebeobviňující výpovědi, které byly následně použity jako usvědčující důkaz (Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 53–54). Tento test vytyčený ve věci Salduz proti Turecku byl dle názoru Soudu v pozdější judikatuře uplatňován nejednotně, což si žádá bližší upřesnění.
K prvnímu kroku testu Soud uvedl, že existence „naléhavých důvodů“ záleží vždy na individuálním posouzení konkrétních okolností případu. Pod tento neurčitý právní pojem lze nepochybně podřadit naléhavou potřebu odvrátit závažné nebezpečí pro životy, tělesnou integritu nebo osobní svobodu jednotlivců, tedy ohrožení hodnot chráněných články 2, 3 a 5 odst. 1 Úmluvy. Omezit právo na přítomnost obhájce u výslechu lze pouze výjimečně a jen za předpokladu, že má takový postup oporu ve vnitrostátním právním řádu. Zákonný rámec nadto musí vymezit rozsah a obsah přípustných omezení do té míry, aby byla vyloučena svévole ze strany příslušných orgánů.
Podle Soudu sice nedostatek naléhavých důvodů bez dalšího neznamená, že práva obhajoby byla nevratně poškozena, protože i v takových případech je namístě posuzovat celkový kontext. To nicméně neznamená, že by existence naléhavých důvodů neměla vliv na spravedlivost řízení jako celku. Při absenci naléhavých důvodů se uplatní zvláště přísný přezkum a přenesení důkazního břemene. Je tudíž na vládě, aby přesvědčila Soud, že za výjimečných okolností případu bylo řízení jako celek spravedlivé, přestože pro omezení práv obhajoby neexistovaly naléhavé důvody.
Soud dále poukázal na zákaz sebeobviňování. Jeho účelem není bránit vyslýchané osobě v doznání, nýbrž její ochrana před donucením vypovídat ze strany vyšetřujících orgánů. Z judikatury Soudu vyplývají tři typické situace, jež mohou v tomto ohledu vyvolávat otázky co do slučitelnosti s požadavky článku 6 Úmluvy. Předně jde o případy, kdy byl podezřelý nucen vypovídat pod hrozbou sankce, načež se buď doznal, nebo byl potrestán za odmítnutí vypovídat. Druhá kategorie zahrnuje případy donucení – fyzického či psychického – za účelem obstarání důkazů pro účely trestního řízení, jehož intenzita překročila minimální práh závažnosti dle článku 3 Úmluvy. Konečně se vyskytují případy, kdy se vyšetřující orgány uchýlily ke lsti s cílem od podezřelého vylákat informace. Zákaz sebeobviňování však není právem absolutním. Aby byl nátlak nepřípustný z hlediska článku 6 Úmluvy, musí být namířen proti samotné podstatě tohoto práva. Tak tomu bude zpravidla tehdy, pokud je důkaz opatřený v rozporu se zákazem sebeobviňování následně použit jako rozhodující důkaz k odsouzení.
Aby byla práva, jako je právo na přístup k právní pomoci, právo nevypovídat či zákaz sebeobviňování, praktická a účinná, je nezbytné, aby o nich byl podezřelý včasně informován. Porušení této povinnosti ze strany policejních orgánů je obecně neospravedlnitelné. I kdyby nebyl podezřelý náležitě poučen o svých právech, může být celková spravedlivost řízení zachována, má-li okamžitý přístup k právnímu zástupci, který je rovněž způsobilý svého klienta poučit. Jestliže však byl podezřelému přístup k obhájci odepřen a nedostalo se mu patřičného poučení ani ze strany vyšetřujících orgánů, bude pro vládu obzvláště složité vyvrátit domněnku, že řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V neposlední řadě Soud vypočetl příkladmý výčet kritérií, která jsou relevantní při zvažování, zda bylo řízení v jeho celku spravedlivé. Dle mínění Soudu je nutné zohlednit: (i) zda byl stěžovatel ve zvláště zranitelném postavení např. kvůli svému věku nebo duševnímu stavu; (ii) právní rámec upravující přípravné řízení a přípustnost důkazů v hlavním líčení, a zda byl dodržen; jestliže byl sporný důkaz z dokazování v hlavním líčení vyloučen, je krajně nepravděpodobné, že by bylo možné považovat řízení za nespravedlivé; (iii) zda měl stěžovatel možnost napadnout autenticitu důkazu a brojit proti jeho použití; (iv) pevnost důkazu, a zda okolnosti, za nichž byl pořízen, vyvolávají pochybnosti co do jeho spolehlivosti při zohlednění stupně a povahy užitého nátlaku; (v) pakliže byl důkaz opatřen nezákonně, zda zároveň došlo k porušení jiného Úmluvou zaručeného práva; (vi) bylo-li učiněno doznání, je namístě zkoumat jeho povahu, a zda bylo vzápětí popřeno; (vii) zda šlo o jediný nebo rozhodující důkaz, na němž bylo odsouzení založeno; (viii) zda byla vina stěžovatele vyslovena soudci nebo porotou složenou z právních laiků; (ix) veřejný zájem na stíhání a trestání dané formy trestné činnosti; a (x) jiné procesní záruky obsažené ve vnitrostátním právu a rozhodovací praxi soudů.
b) Použití těchto zásad na případ prvního, druhého a třetího stěžovatele
Dle Soudu se mohly vnitrostátní orgány důvodně domnívat, že cílem stěžovatelů bylo zopakovat útoky ze 7. července 2005 a že selhání bomb byla jen šťastná náhoda. Policejní orgány čelily enormnímu tlaku, aby neprodleně obstaraly informace směřující k odhalení identity všech spolupachatelů a objasnění, zda hrozí další útoky. Jestliže tedy existovalo bezprostřední a reálné riziko pro životy, zdraví či osobní svobodu blíže neurčeného okruhu nevinných osob, existovaly podle Soudu naléhavé důvody k tomu, aby byl stěžovatelům výjimečně odepřen při prvotním policejním výslechu přístup k právní pomoci. Omezení jejich procesních práv bylo v souladu s platnou právní úpravou a založeno na individuálním zhodnocení okolností. Kromě toho bylo pouze dočasné povahy (maximálně 48 hodin), rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno a podléhalo následnému soudnímu přezkumu.
Soud se ve druhém kroku zabýval spravedlivostí řízení jako celku, přičemž vzal v potaz zejména následující skutečnosti. Omezení přístupu k obhájci bylo stanoveno zákonem a policejní orgány se takto předepsaného postupu přísně držely. Otázky kladené při výslechu byly zaměřeny výlučně na získání informací, které by přispěly k odhalení spolupachatelů a předmětů představujících nebezpečí pro společnost. Výslech tudíž nevybočil z mezí toho, co bylo striktně nezbytné z hlediska bezpečnosti. Stěžovatelé byli o svých právech, právo nevypovídat nevyjímaje, před zahájením výslechu řádně poučeni. Zároveň jim byly předestřeny důvody, pro něž bylo rozhodnuto o potřebě jejich právo na přístup k obhájci omezit.
Vnitrostátní soudy byly dle právní úpravy povinny výpovědi stěžovatelů v rámci dokazování nepřipustit, pakliže by to mohlo být nevratně na újmu spravedlivosti řízení jako celku. Stěžovatelé ostatně nepřípustnost těchto důkazů prostřednictvím svých obhájců namítali na všech úrovních vnitrostátního řízení. Soudy se nicméně s těmito argumenty pečlivě vypořádaly a ve vztahu ke každému stěžovateli jednotlivě uvedly důvody, proč byl výslech v nepřítomnosti advokáta nutný a nemohl vést k nespravedlivosti řízení.
Pokud jde o okolnosti, za nichž byly výpovědi pořízeny, Soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že byli vystaveni nátlaku ze strany vyšetřujících orgánů. U prvního stěžovatele byla tato námitka spolehlivě vyvrácena jeho shodnými výpověďmi, které učinil po řádném poučení a za přítomnosti obhájce při dalších třech příležitostech. Ani v řízení před soudy ostatně nenaznačoval, že by se stal obětí takového nátlaku. Druhý a třetí stěžovatel byli při prvotním výslechu chybně poučeni, že cokoliv neřeknou nyní, může uškodit jejich obhajobě před soudy, neboť k tomu nebude přihlíženo. Byli však poučeni o právu nevypovídat a o tom, že cokoliv řeknou, může být následně použito proti nim. Je tedy otázkou, zda uvedené chybné poučení mohlo vést k tomu, že by vypověděli smyšlené příběhy. Dle Soudu by ale byl takový závěr za daných okolností neobhajitelný. Stěžovatelé totiž změnili svou výpověď až v průběhu řízení před soudy, tj. téměř rok od prvotního výslechu. S výjimkou chybného poučení tedy přípravné řízení netrpělo žádnými jinými nedostatky.
Vnitrostátní soudy samy připustily, že předmětné výpovědi byly vysoce relevantním důkazem, neboť vyvracely argumentaci obhajoby, dle níž šlo stěžovatelům toliko o vyvolání strachu v očích veřejnosti. Nešlo však o důkaz výlučný. Znaleckým posudkem bylo např. prokázáno, že bomby obsahovaly značnou koncentraci trhaviny, která není běžně dostupná, a že ji tedy stěžovatelé museli uměle navýšit. Stěžovatelé sice následně uznali, že její koncentraci navýšili, ale měli ji údajně vzápětí snížit. Nebyli však schopni vysvětlit motivaci, která je k takovým laboratorním pokusům vedla. Závěry znaleckého pokusu tuto tezi vyvrátily a stěžovatelé s žádným alternativním vysvětlením nepřišli. Kromě toho byly bomby navrženy způsobem, který svědčí o záměru usmrtit či zranit úlomky co nejvíce osob. Proč byly sestrojeny tímto způsobem, stěžovatelé neozřejmili. Při domovních prohlídkách byly nalezeny další důkazy svědčící o napojení stěžovatelů na extremistická uskupení. Dle nalezené nahrávky se druhý stěžovatel vydal na cestu džihádu. Vyšetřovatelé objevili též dopis obsahující jeho rozloučení s rodinou. Spojení stěžovatelů dokládala obsáhlá korespondence mezi nimi. Řada svědků nadto shodně vypověděla o jejich podivném chování při opouštění místa činu.
Soud nakonec vyzdvihl i silný veřejný zájem na stíhání a trestání činů souvisejících s terorismem a dospěl k závěru, že i když nebyl stěžovatelům při prvotním výslechu umožněn přístup k právní pomoci a jejich výpovědi byly posléze připuštěny jako důkaz viny, nelze za daných okolností usuzovat, že řízení jako celek bylo nespravedlivé. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy tudíž nedošlo.
c) Použití výše uvedených zásad na případ čtvrtého stěžovatele
V případě čtvrtého stěžovatele Soud naopak shledal, že neexistovaly naléhavé důvody k omezení jeho procesních práv. Předně se však zaobíral použitelností článku 6 Úmluvy, neboť stěžovatel byl předvolán k výslechu jako svědek, a nikoliv jako osoba čelící řízení o trestním obvinění. Soud byl toho názoru, že jakmile stěžovatel učinil při výslechu výpověď, která z něho v očích vyšetřovatelů udělala podezřelého, mělo s ním být zacházeno v souladu s tímto ustanovením. Vyšetřující orgány tak měly výslech urychleně přerušit a poučit stěžovatele o jeho procesních právech, včetně práva nevypovídat, což neučinily. Vnitrostátní právní úprava ostatně ani neumožňovala pokračovat ve výslechu. Poté, co vyšlo najevo podezření, že se stěžovatel mohl na trestném činu podílet, zákon vyžadoval přerušení výslechu a poučení o právech. Pro další omezení stěžovatelových práv tudíž neexistoval žádný právní základ. Důvody, pro které bylo rozhodnuto pokračovat ve výslechu, nadto nebyly zaznamenány do spisu, a proto nemohly být ani předmětem následného soudního přezkumu.
Při absenci právního rámce, na jehož základě by bylo další omezení stěžovatelových práv přípustné, Soud vycházel z domněnky, že řízení bylo nespravedlivé; úkolem vlády bylo tudíž předložit důkazy o opaku. Čtvrtému stěžovateli – na rozdíl od ostatních stěžovatelů – nejenže byla odepřena kvalifikovaná právní pomoc, ale o svých procesních právech, jako je právo nevypovídat, nebyl vůbec poučen. V řízení před soudy bylo nicméně vyloučeno, že by vypovídal pod nátlakem. Stěžovatel naopak i po poučení a za přítomnosti advokáta před soudy svou původní výpověď nepopíral, ba naopak, obhajoba z ní vycházela. I přesto nelze přehlížet, že stěžovatel, aniž byl předtím poučen o svých právech a měl možnost poradit se s advokátem, učinil při prvotním výslechu jako svědek doznání. Vnitrostátní soudy se nevypořádaly s tím, do jaké míry měl tento důkaz vliv na výsledek řízení. Třebaže se dle Soudu nejednalo o výlučný důkaz, přisvědčil stěžovateli v tom, že šlo o důkaz rozhodující, neboť uvedl, že po několik dní ukrýval jednoho z pachatelů, že si byl vědom jeho zapojení do bombových útoků a připustil, že mu byla známa i identita ostatních útočníků. Tato výpověď z něho ostatně učinila podezřelého, přestože byl původně vyslýchán jako svědek. Podle Soudu se tedy jednalo o významný důkaz vedoucí k jeho odsouzení. I když Soud přikládal velkou váhu povaze a závažnosti trestného činu, jehož se stěžovatel dopustil, dospěl k závěru, že vzhledem k vysokému prahu, který je dán v případech, kdy se uplatní domněnka nespravedlivosti řízení, a ke kumulativnímu účinku procesních pochybení v dané věci se vládě nepodařilo ho přesvědčit o tom, že řízení jako celek bylo přeci jen spravedlivé. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy proto došlo.
III.Odlišná stanoviska
K rozsudku je připojena řada odlišných stanovisek.
Soudce Mahoney ve svém souhlasném stanovisku podtrhl, že jakmile je osoba „obviněna“ v autonomním významu tohoto pojmu dle Úmluvy, je při zkoumání spravedlivosti řízení jako celku nezbytné zohlednit i okolnosti, které obvinění předcházely. To ve vztahu ke čtvrtému stěžovateli znamená, že nelze přehlížet procesní postup při jeho výslechu v pozici svědka.
K rozsudku je dále připojeno společné částečně nesouhlasné a částečně souhlasné stanovisko soudce Sajó a soudkyně Laffranque. Soudci upozorňují na to, že se závěry většiny pod rouškou výkladu zásad vyjádřených ve věci Salduz proti Turecku od těchto zásad naopak odchylují, čímž dochází ke snížení dosažené úrovně procesní ochrany. Dle jejich mínění mělo být konstatováno porušení Úmluvy i ve vztahu k prvním třem stěžovatelům.
Soudci Sajó a De Gaetano a soudkyně Karakas a Lazarova Trajkovska dále nesouhlasili s tím, že ve vztahu ke čtvrtému stěžovateli bylo konstatování porušení práv postačující formou spravedlivého zadostiučinění. Jmenovaní soudci poukazují na to, že až doposud Soud za porušení článků 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy zpravidla zadostiučinění v penězích přiznával. Rozhodnutí většiny v tomto směru přitom postrádá jakékoli odůvodnění. Soudce Sajó by přiznal peněžitou náhradu vzniklé nemajetkové újmy všem stěžovatelům.
Soudci Hajiyev, Lemmens, Mahoney a Silvis a soudkyně O’Leary a Yudkivska ve svém společném částečně nesouhlasném stanovisku vyjádřili přesvědčení, že ve věci čtvrtého stěžovatele rovněž k porušení Úmluvy nedošlo, protože existovaly naléhavé důvody pro omezení jeho procesních práv. Veřejný zájem na stíhání a trestání osob, které poskytují pachatelům teroristickým činů logistickou a finanční podporu, musel za daných okolností převážit, zvláště když bylo prokázáno, že stěžovatel nevypovídal pod nátlakem a svou výpověď posléze ani nepopřel. Soudce Lemmens dodal, že by čtvrtému stěžovateli nepřiznal ani náhradu nákladů řízení.
Full & Egal Universal Law Academy