© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. prosince 2014 ve věcech č. 50541/08 a dalších – Ibrahim a ostatní proti Spojenému království
Senát páté sekce Soudu poměrem šesti hlasů proti jednomu rozhodl, že ani v jednom ze čtyř projednávaných případů nebylo úvodním výslechem stěžovatelů v nepřítomnosti obhájce a následným použitím takto získaných výpovědí jako důkazů před soudem porušeno právo na spravedlivý proces chráněné čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy zaručujícím právo na asistenci obhájce.
(i) Okolnosti případu
První tři stěžovatelé byli odsouzeni za neúspěšný pokus o teroristický útok v londýnské veřejné dopravě v červenci 2005, dva týdny po sebevražedném útoku, který si vyžádal 52 obětí, čtvrtý stěžovatel pak za napomáhání jednomu z nich a zatajování informací.
První tři stěžovatelé byli po zatčení nějakou dobu drženi tajně podle zákona o terorismu, byli poučeni, že výkon práva na obhájce může být se souhlasem vyššího policejního důstojníka pozdržen o 48 hodin a zároveň byli poučeni o procesních důsledcích jejich výpovědi, resp. případného mlčení. Než byl stěžovatelům umožněn kontakt s obhájcem, byli několikrát podrobeni tzv. bezpečnostnímu výslechu, který se podle zákona může konat v nepřítomnosti právního zástupce a předtím, než má zadržený příležitost požádat o právní pomoc. Při výsleších stěžovatelé popřeli účast na trestném činu; v řízení před soudem přiznali, že útok připravovali, avšak tvrdili, že bomby byly záměrně sestrojeny tak, aby neexplodovaly.
Čtvrtý stěžovatel, původně vyslýchaný jako svědek, se sám kompromitoval výpovědí o svém kontaktu s jedním z pachatelů útoku. Místo aby jej policie obvinila a poučila o právech z obvinění vyplývajících, pokračovala v jeho výslechu coby svědka a takto získaná písemná výpověď byla později použita jako důkaz v řízení před soudem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K námitkám porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s odstavcem 3 písm. c) Úmluvy
Stěžovatelé zejména namítali, že bez ohledu na případnou nezbytnost jejich výslechů v nepřítomnosti obhájce následné připuštění výpovědí coby důkazů v hlavním líčení bylo v rozporu s článkem 6 Úmluvy.
Soud připomněl, že trestní řízení je třeba posuzovat jako celek, přičemž záruky podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy jsou specifickým prvkem práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, avšak nikoli cílem samy o sobě. Pokud stěžovatel, kterému byla odepřena právní pomoc, namítá, že byl při policejním výslechu vystaven nátlaku nebo špatnému zacházení, vnitrostátní soudy i Soud jsou povinny zkoumat jeho námitky nanejvýš důkladně. Článek 6 Úmluvy v obecné rovině vyžaduje, aby obviněný měl možnost domoci se právní pomoci již v počátečních fázích trestního řízení (Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 52), Soud však připouští možnost odůvodněného omezení tohoto práva (John Murray proti Spojenému království, č. 18731/91, rozsudek velkého senátu ze dne 8. února 1996, § 63; Magee proti Spojenému království, č. 28135/95, rozsudek ze dne 6. června 2000, § 41). Vždy je však nezbytné přezkoumat, zda následné použití takového svědectví nevedlo k nespravedlivému projednání věci před soudem (Pishchalnikov proti Rusku, č. 7025/04, rozsudek ze dne 24. září 2009, § 67). Přípustnost důkazů je věcí vnitrostátních soudů a vnitrostátního práva, Soud toliko přezkoumává spravedlivost řízení jako celku. Přitom Soud ověřuje obecný právní rámec a záruky v něm obsažené, kvalitu svědectví, jeho přesnost a spolehlivost s ohledem na okolnosti, za nichž bylo získáno, zda bylo svědectví po poskytnutí právní pomoci staženo či popřeno, procesní záruky v trestním řízení, zejména zda měl stěžovatel možnost rozporovat pravost důkazů a jejich použití, a sílu dalších důkazů provedených v řízení (Salduz proti Turecku, cit. výše, § 56ံ–57).
V projednávaných věcech Soud shledal, že existovaly přesvědčivé důvody pro omezení práva prvních tří stěžovatelů na právní pomoc během prvotních výslechů, jmenovitě veřejná bezpečnost a snaha zabránit dalšímu teroristickému útoku, jakož i podstatná praktická a časová omezení policejní operace. Zdůraznil, že omezení práva nebylo výsledkem systematického uplatňování zákonného zmocnění, neboť vnitrostátní právo pro omezení práva na obhajobu vyžadovalo v každé věci individuální rozhodnutí. Ohledně čtvrtého stěžovatele, který dobrovolně vypovídal jako svědek, Soud připustil, že rozhodnutí nezatknout a neobvinit jej, a připravit jej tak o práva, které toto postavení obnáší, bylo problematičtější, avšak s ohledem na okolnosti případu shledal, že i zde v rozhodné době existovaly přesvědčivé důvody pro omezení práv obhajoby.
Při následném posouzení, zda úvodní omezení práv obhajoby stěžovatelů způsobilo, že trestní řízení nebylo spravedlivé ve smyslu článku 6 Úmluvy, Soud konstatoval, že vnitrostátní právní úprava podrobně a vyčerpávajícím způsobem stanovila přísné výjimky z obecně uznaného práva na obhajobu, jakož i postup pro jejich uplatnění. Byla tak zachována odpovídající rovnováha mezi právem na právní pomoc a naléhavou potřebou umožnit policii ve výjimečných případech získat informaci nezbytnou k ochraně veřejnosti. Tato právní úprava byla v projednávaných případech použita řádně. Stěžovatelé ostatně nenamítali žádný nátlak ani jiné omezení při podávání výpovědí a dle názoru Soudu jim muselo být jasné, bez ohledu na formulaci poučení, kterého se jim dostalo, že cokoli z jejich výpovědí může být použito jako důkaz. Soud dále podtrhl, že stěžovatelé dostali příležitost napadnout použití svých výpovědí před soudem, přičemž tyto byly dokonce posouzeny při zvláštním jednání o přípustnosti důkazního materiálu. Bezpečnostní výslechy navíc zdaleka nebyly jedinými důkazy a musí být posuzovány v kontextu dalších četných důkazů provedených vnitrostátním soudem.
Soud proto uzavřel, že ve svém celku záruky zakotvené právní úpravou, jejich pečlivé uplatnění policií, postup soudce při posuzování přípustnosti důkazů a jeho důsledné poučení poroty a síla ostatních důkazů obžaloby proti prvním třem stěžovatelům dostatečně zajistily, že omezení jejich práva na pomoc obhájce a následné použití informací takto získaných nevedlo k nespravedlivosti řízení. K porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s odstavcem 3 písm. c) Úmluvy proto nedošlo.
Ve vztahu k poslednímu stěžovateli, jehož svědecká výpověď byla na rozdíl od předchozích tří stěžovatelů sebeobviňující, Soud připustil, že příslušné právní předpisy nebyly dodrženy, jak ostatně shledaly i vnitrostátní soudy. Právní úprava, která podrobně stanovila postup, jak v takových případech postupovat, však byla pečlivě uplatněna a stěžovatel dostal příležitost zpochybnit přípustnost své svědecké výpovědi. Stěžovatel, který zjevně nevypovídal pod nátlakem, vypověděl o okolnostech klíčového významu pro veřejnou bezpečnost a o okolnostech ve svůj prospěch, přičemž nebyl důvod pochybovat o hodnověrnosti jeho svědectví. Stěžovatel navíc ani po poskytnutí právní pomoci výpověď nestáhl a neprokázal, proč své svědectví nebyl schopen napadnout již v ranějších fázích řízení. Soud konečně shledal, že stěžovatel měl k dispozici řadu procesních záruk včetně možnosti zpochybnit přípustnost své výpovědi, které využil, a vnitrostátní soud, resp. porota měly k dispozici množství dalších důkazů vedoucích k odsouzení stěžovatele. Proto ani v jeho případě k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s odstavcem 3 písm. c) Úmluvy nedošlo.
(iii) Nesouhlasné stanovisko
Podle soudkyně Kalaydjievy většina, obdobně jako ve věci Gäfgen proti Německu (č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010) zkoumala námitky stěžovatelů odděleně místo v jejich celku. Právo na právní pomoc je přitom jednou ze základních záruk práva neobviňovat sám sebe. Dle jejího názoru vládou namítaná potřeba ochránit vyšetřování a zabránit únikům informací, které by mohly varovat další podezřelé, není dostatečným důvodem k omezení práva na obhajobu, spíše se jeví být zobecněním názoru, že právníci ze zásady představují pro spravedlnost hrozbu. Soud také nezkoumal, zda právní úprava prakticky neumožňující bez následků nevypovídat, pochybení při poučování stěžovatelů a absence právní pomoci fakticky nedonutily stěžovatele k sebeobvinění a jaké by měli, zejména v případě čtvrtého stěžovatele, mít v takové situaci k dispozici prostředky nápravy.
Full & Egal Universal Law Academy