© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 18. července 2013 ve věci č. 7177/10 – Brežec proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v projednávaném případě došlo k porušení práva na respektování obydlí dle článku 8 Úmluvy tím, že vnitrostátní soudy neposkytly stěžovatelce dostatečné procesní záruky před nepřiměřeným zásahem do jejích Úmluvou zaručených práv.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelce, bývalé zaměstnankyni státem vlastněného podniku Mlini Hotels, byla roku 1970 přidělena k užívání byt v obci Mlini. V roce 1997 došlo k privatizaci nemovitosti, v níž se nacházel rovněž tento byt. Soukromá společnost Mlini Hotels se následně v květnu 2005 obrátila na Městský soud v Dubrovníku s návrhem na vyklizení bytu, neboť dle jejího mínění stěžovatelka užívala byt bez platného právního titulu. V prosinci 2005 soud vyhověl žalobci a nařídil vyklizení bytu. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nikdy nemohla požívat ochrany, která náleží nájemci v nájemním vztahu, neboť předmětná bytová jednotka jí, stejně jako ostatním zaměstnancům, byla přidělena pouze dočasně po dobu trvání pracovně právního vztahu. V lednu 2006 podala stěžovatelka odvolání, v němž mimo jiné poukázala na smlouvu, která ji opravňuje k užívání bytu, jejíž kopii sice obdržela, nicméně s odstupem času a v důsledku války v bývalé Jugoslávii, ji již nebyla schopna předložit. Existenci této listiny lze však, dle přesvědčení stěžovatelky, prokázat svědeckými výpověďmi, jakož i jejím výslechem. Stěžovatelka dále argumentovala, že užívá-li předmětný byt po dobu více než 35 let, nelze v jejím případě hovořit o dočasné povaze užívání bytu. Krajský soud v Dubrovníku v lednu 2008 odvolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že pokud se stěžovatelka dovolávala existence listiny, která ji opravňuje k užívání bytu, bylo především její procesní povinností unést důkazní břemeno a tuto listinu soudu předložit. Návrh na doplnění dokazování o výslech svědků, ostatních uživatelů dané budovy, soud považoval za neurčitý, neboť stěžovatelka neidentifikovala v souladu s platnou právní úpravou jednotlivé svědky a opomněla uvést, jaké skutečnosti by měly být jejich výslechem objasněny. Ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta v červnu 2009. Vykonávací řízení bylo zastaveno, neboť stěžovatelka byt v listopadu 2010 vyklidila dobrovolně. Dle vyjádření stěžovatelky tak učinila pod bezprostřední hrozbou nuceného vyklizení nemovitosti.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
V řízení před Soudem stěžovatelka namítala především porušení práva na respektování obydlí zaručeného článkem 8 Úmluvy.
Soud v prvé řadě posuzoval, zda je možné považovat předmětnou bytovou jednotku za „obydlí“ ve smyslu článku 8 Úmluvy. S odkazem na ustálenou judikaturu Soud připomněl, že obydlí je autonomním pojmem nezávislým na vnímání dle vnitrostátního práva. Nelze jej tedy chápat toliko restriktivně jako prostory, které byly zřízeny a jsou obývány v souladu se zákonem (srov. Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, rozsudek ze dne 29. září 1996, § 54). Naopak určení, zda se v konkrétním případě jedná o obydlí ve smyslu článku 8, bude záležet na souhrnu skutkových okolností, zejména pak na existenci dostatečné a trvající vazby osoby k danému místu (viz Prokopovich proti Rusku, č. 58255/00, rozsudek ze dne 18. listopadu 2004, § 36). Jelikož nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že stěžovatelka obývala předmětný byt minimálně po dobu 39 let (1970 – 2009), není dle mínění Soudu důvodu pochybovat, že na straně stěžovatelky musela být dána dostatečná a trvající vazba k předmětnému bytu, který představoval její obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud dále uvedl, že příkaz k vyklizení předmětného bytu sám o sobě představuje zásah do práva stěžovatelky, a to bez ohledu na skutečnost, že nakonec nedošlo k nucenému vyklizení nemovitosti, neboť stěžovatelka pod tlakem okolností byt vyklidila dobrovolně. Následně Soud konstatoval, že příkaz k vyklizení bytu byl vydán na základě zákona a sledoval legitimní cíl ochrany práv vlastníka bytu.
Zbývalo tedy posoudit, zda byl zásah do práva stěžovatelky přiměřený ve vztahu ke sledovanému cíli a tedy nezbytný v demokratické společnosti. Na tomto místě Soud zdůraznil, že každá osoba vystavená riziku zásahu do jejího práva na respektování domova musí mít možnost dát přezkoumat přiměřenost a důvodnost takového opatření u nezávislého soudu, a to bez ohledu na skutečnost, zda podle vnitrostátního práva nemá právo předmětný byt obývat.
V projednávané věci stěžovatelka v řízení před vnitrostátními soudy vznesla celou řadu argumentů k otázce přiměřenosti zásahu do jejího práva na respektování domova. Předně zpochybnila tvrzení, že obývala předmětný byt bez právního důvodu: dle jejího vyjádření jí byl byt přidělen na základě platně uzavřené smlouvy, jejíž kopii ovšem ztratila v průběhu války. Dále stěžovatelka rozporovala tvrzení, že se v jejím případě jedná pouze o dočasné užívání bytu, neboť jej užívala po dobu téměř 40 let, přičemž řádně plnila povinnosti, které pro ni z nájemního vztahu vyplývaly. Stěžovatelka rovněž upozornila, že po privatizaci společnosti Mlini Hotels bylo uspořádáno několik setkání mezi zástupci společnosti a nájemci bytů, v jejichž rámci byla diskutována otázka možných bytových náhrad. Navíc, jak Soud upozornil, v případě stěžovatelky se v řízení jednalo o existenciální otázku. Pozornosti Soudu neunikla ani skutečnost, že řízení o vyklizení bytu bylo zahájeno až v roce 2005, tedy více než osm let poté, co došlo k privatizaci společnosti, jež je vlastníkem předmětného bytu. Po celou tuto dobu stěžovatelka platila vlastníku bytu nájemné, který jej bez námitek přijímal, a tudíž lze alespoň zpočátku pochybovat o jeho přesvědčení, že stěžovatelka obývala byt bez právního důvodu.
Přes výše řečené se však vnitrostátní soudy omezily výlučně na konstatování o neexistenci právního důvodu k užívání bytu ze strany stěžovatelky, aniž by podrobily hlubšímu zkoumání otázku přiměřenosti opatření, totiž vyklizení bytu obývaného stěžovatelkou pod dobu téměř 40 let. Tím, že se vnitrostátní soudy nezabývaly argumenty ohledně přiměřenosti povinnosti vyklidit byt předestřenými stěžovatelkou, byly stěžovatelce odmítnuty procesní záruky ochrany jejích práv. Za takových okolností nelze řízení, které vyústilo ve vydání příkazu o povinnosti vyklidit byt, považovat za spravedlivé a náležitě respektující zájmy chráněné článkem 8 Úmluvy. Soud proto uzavřel, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
(iii) Souhlasné stanovisko soudce Dedova
Uvedený soudce by považoval za vhodnější přezkoumávat daný případ nikoliv na poli negativních závazků státu, tj. povinnosti nezasahovat do práv stěžovatelky zaručených Úmluvou, nýbrž jako porušení pozitivních závazků státu. Vyjádřil názor, že v projednávaném případě stát pochybil, pokud nezajistil své bývalé zaměstnankyni v rámci systému sociálního bydlení náhradní byt předtím, než bylo přistoupeno k privatizaci společnosti Mlini Hotels. Jinými slovy, stát porušil své pozitivní povinnosti na poli článku 8 Úmluvy, pokud nepřijal opatření, jímž by ochránil právní nárok stěžovatelky na sociální bydlení a předešel tak možnosti budoucího střetu zájmů mezi stěžovatelkou a nabyvatelem privatizovaného majetku.
Full & Egal Universal Law Academy