© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 17. dubna 2014 ve věci č. 5709/09 – Brosa proti Německu
Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení článku 10 Úmluvy v důsledku toho, že stěžovateli bylo prostřednictvím soudního příkazu zakázáno distribuovat leták, ve kterém o místním kandidátovi na starostu tvrdil, že kryje neonacistickou organizaci. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel v roce 2005 zveřejnil článek v lokálním periodiku, ve kterém označil jednu z místních organizací za neonacistické uskupení. V reakci na tento článek kandidát na starostu (tehdejší radní) zaslal redakci uvedených novin dopis, ve kterém se zastal dané organizace a uvedl, že se nejedná o krajně pravicové sdružení. Redakce tento dopis zveřejnila. Krátce poté – v průběhu kampaně při volbách starosty – začal stěžovatel distribuovat leták, ve kterém tvrdil, že zmíněná organizace je neonacistická a obzvláště nebezpečná, jakož i to, že uvedený kandidát na post starosty jí „kryje“. Prvostupňový soud následně vydal na žádost dotčeného kandidáta příkaz, kterým byla stěžovateli zakázána další distribuce letáku i šíření jiných tvrzení s obdobným obsahem, jelikož prohlášení stěžovatele zasáhla do osobnostních práv kandidáta.
Stěžovatel proti příkazu podal námitku na prvostupňový soud a posléze i odvolání na druhostupňový soud, ale bez úspěchu. Oba soudy dospěly k závěru, že leták obsahoval dvě skutková tvrzení. První z nich označovalo místní organizaci za obzvláště nebezpečné neonacistické uskupení a druhé tvrzení spočívalo v prohlášení, že kandidát na starostu si je této skutečnosti vědom a přesto uskupení veřejně podporuje. Stěžovatel dovozoval neonacistickou orientaci uskupení především z jejího názvu, který obsahovalo číslo 88 (upozornil, že osmým písmenem abecedy je H, takže název lze dešifrovat jako „Heil Hitler“) a byl členy sdružení znázorňován runami (forma připisovaná neonacistům německou zpravodajskou službou). Dále stěžovatel poukázal na oslavu, kterou organizace uspořádala o víkendu následujícím po výročí narozenin Adolfa Hitlera, přičemž pozvánky na tuto slavnost byly vyvedeny v říšských barvách. Stěžovatel také uvedl, že někteří členové organizace provolávali „Heil Hitler“ u velikonoční vatry. Soudy konstatovaly, že ačkoliv některé ukazatele svědčí o neonacistické povaze dané organizace a mohou vést tudíž k domněnce, že se nejedná o pouhou shodu náhod, nelze je v tomto směru kvalifikovat jako „přesvědčivé důkazy“. I ve vztahu k druhému tvrzení soudy uvedly, že stěžovatel nepředložil dostatečné důkazy.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel před Soudem namítal, že soudním příkazem došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy.
Soud předně konstatoval, že článek 10 Úmluvy se vztahuje nejen na informace a myšlenky neutrální povahy, ale také na projevy urážlivé, šokující či pobuřující [Oberschlick proti Rakousku (č. 2), č. 20834/92, rozsudek ze dne 1. července 1997, § 29]. Dále Soud uvedl, že mezi stranami není sporu o tom, že soudní příkaz zasáhl do stěžovatelova práva na svobodu projevu, přičemž tento zásah byl stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl, konkrétně ochranu pověsti nebo práv jiných ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Spornou je v daném řízení otázka, zda byl zásah nezbytný v rámci demokratické společnosti, tj. zda pro něj existovala naléhavá společenská potřeba, zda byl přiměřený ve vztahu k sledovanému cíli a zda důvody, na nichž spočívají rozhodnutí vnitrostátních orgánů, byly relevantní a dostatečné (Feldek proti Slovensku, č. 29032/95, rozsudek ze dne 12. července 2001, § 73; Karman proti Rusku, č. 29372/08, rozsudek ze dne 14. prosince 2006, § 32).
Soud následně posuzoval čtyři konkrétní okolnosti případu: postavení stěžovatele, postavení žalobce v rámci vnitrostátního řízení, předmět napadeného projevu a klasifikaci tohoto projevu vnitrostátními soudy (Karman proti Rusku, cit. výše, § 33, Jerusalem proti Rakousku, č. 26958/95, rozsudek ze dne 27. února 2001, § 35). V souvislosti s prvním kritériem Soud zdůraznil, že ačkoliv je stěžovatel soukromou osobou, účastnil se veřejné debaty týkající se politické orientace uvedené organizace, a tím sám sebe vystavil kontrole. Pokud jde o žalobce, ten zastával v daném období pozici radního a zároveň kandidoval na úřad starosty, takže se jednalo o místního politika. Soud připomněl, že politici musí obecně snést vyšší míru kritiky, a to z důvodu zájmu na otevřené diskusi o politických otázkách [Oberschlick proti Rakousku (č. 2), cit. výše, § 29]. Předmětem projevu stěžovatele byla výzva občanům, aby nevolili daného kandidáta za starostu, a to zejména z důvodu jeho postoje k organizaci, kterou stěžovatel považoval za krajně pravicovou. Projev se tedy týkal stěžovatelova názoru na vhodnost uvedeného kandidáta na pozici starostu: šlo v daném čase a místě o projev politické povahy v oblasti veřejného zájmu. Soud v této souvislosti zopakoval, že Úmluva přiznává projevu tohoto druhu zvlášť vysokou ochranu [Scharsach a News Verlagsgesellschaft proti Rakousku, č. 39394/98, rozsudek ze dne 13. listopadu 2003, § 30 (iii)].
Následně se Soud zabýval závěry vnitrostátních soudů, které prohlášení stěžovatele klasifikovaly jako skutková tvrzení a nikoliv jako hodnotové soudy. Soud zdůraznil, že pravdivost skutkových tvrzení lze dokázat, zatímco u hodnotových soudů tomu tak není (Jerusalem proti Rakousku, cit. výše, § 42, a Karman proti Rusku, cit. výše, § 41).
První prohlášení stěžovatele – označení dotčené organizace za obzvláště nebezpečné neonacistické uskupení - je dle Soudu vyjádřením jeho názoru, založeného na vyhodnocení určitých skutečností, které mohou a nemusí být pravdivé. Soud poukázal na to, že i sám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že vnitrostátní zpravodajská služba průběžně monitoruje danou organizaci kvůli podezření z extremistických tendencí, co dle Soudu znamená, že politická orientace této organizace je předmětem probíhající veřejné diskuse. Soud dále poznamenal, že označení „nacistický“ či „neonacistický“ evokuje v různých lidech odlišné představy co do obsahu nebo do významnosti tohoto pojmu. Takové prohlášení proto nemůže být považováno pouze za skutkové tvrzení: jeho součástí je jednoznačně i hodnotový soud, jehož pravdivost nelze prokázat. Uvedené platí ještě víc pro slovní spojení „obzvláště nebezpečná“ neonacistická organizace. Soud proto dospěl k závěru, že nelze akceptovat přístup vnitrostátních soudů, které považovaly zmíněné prohlášení stěžovatele za skutkové tvrzení.
Soud však na druhé straně připomněl, že i v případě hodnotových soudů je nutno posuzovat jejich přiměřenost, která závisí mimo jiné na tom, zda pro napadené prohlášení existuje dostatečný faktický podklad; i hodnotový soud bez jakéhokoliv faktického podkladu může být nepřiměřený (Jerusalem proti Rakousku, cit. výše, § 43, a Karman proti Rusku, cit. výše, § 41). V projednávané věci odvolací soud uznal, že stěžovatel identifikoval některé ukazatele možné neonacistické povahy dané organizace, na základě kterých lze dospět k domněnce, že se nejedná o pouhou shodu náhod: tím odvolací soud vlastně připustil, že stěžovatelovo prohlášení nepostrádalo určitý faktický podklad. V daném řízení ale vnitrostátní soudy tento podklad nepovažovaly za dostatečný a požadovaly „přesvědčivý důkaz“, který se svou úrovní přesnosti blíží povaze důkazů nutných k prokázání viny v trestním řízení. Soud zdůraznil, že taková úroveň přesnosti, jaká je uplatňována v trestním řízení, nemůže být v žádném případě použita na posuzování názoru, který se týká věci veřejného zájmu. Standardy aplikované při hodnocení politických aktivit určité osoby z hlediska morálky je potřebné odlišit od standardů, které jsou nutné k prokázání trestného činu (obdobně, Scharsach a News Verlagsgesellschaft proti Rakousku, cit. výše, § 43). Soud proto shledal, že německé soudy vyžadovaly od stěžovatele nepřiměřeně vysoké důkazné břemeno.
V dalším kroku se Soud zabýval druhou částí prohlášení stěžovatele, tedy že kandidát na starostu „kryje“ činnost neonacistické organizace. Podle Soudu vnitrostátní soudy interpretovaly citovaný termín příliš úzce, a to konkrétně ve smyslu, že kandidát na starostu si je vědom neonacistické povahy dané organizace, a přesto jí veřejně podporuje. Soudy teda toto prohlášení klasifikovaly jako skutkové tvrzení, pro které není dostatečný faktický podklad. S tím však Soud nesouhlasí: takový výklad náležitě nezohledňuje kontext, v jakém stěžovatel uvedené prohlášení učinil. Dostatečný faktický podklad stěžovatelova prohlášení lze dle Soudu spatřovat již v samotné skutečnosti, že kandidát na starostu zaslal redakci novin dopis, ve kterém zdůraznil, že daná organizace není krajně pravicové sdružením, a označil stěžovatelova tvrzení za „falešná napadení“. S ohledem na to, že kandidát na starostu byl v daném čase místním politikem, jakož i na to, že celá kauza odehrála v rámci veřejné debaty, kde padaly tvrdá slova ze všech stran, a v politickém kontextu blížících se komunálních voleb, Soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo prohlášení nepřekročilo meze přípustné kritiky.
Soud uzavřel, že vnitrostátní soudy pochybily, když považovaly stěžovatelova prohlášení za skutková tvrzení, která byl povinen prokázat nepřiměřeně vysokou úrovní důkazů. Tímto postupem vnitrostátní soudy nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi relevantními zájmy, jelikož neexistovala „naléhavá společenská potřeba“, aby byla osobnostní práva kandidáta na starostu nadřazena stěžovatelovu právu na svobodu projevu. Platí to i navzdory tomu, že šlo pouze o soudní zákaz, a ne o trestní stíhání nebo žalobu o majetkové odškodnění. Namítaný zásah proto nelze považovat za nezbytný v demokratické společnosti.
Full & Egal Universal Law Academy