© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 11. prosince 2018 ve věci č. 26238/10 – Brisc proti Rumunsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že kárným odsouzením a následným zbavením funkce stěžovatele, který z pozice vedoucího státního zástupce pověřeného poskytováním informací médiím informoval tisk o probíhajícím trestním řízení týkajícího se možného korupčního jednání soudců a státních zástupců, došlo k porušení článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel zastával pozici vedoucího státního zástupce a zároveň byl pověřeným zaměstnancem pro poskytování informací o probíhajících trestních řízeních médiím.
Státní zastupitelství vedené stěžovatelem provedlo operaci, při níž byla při činu dopadena osoba V. F. přebírající úplatek, kterým mělo být zajištěno podmíněné propuštění odsouzeného V. T. V. Podle výpovědi odsouzeného měla osoba V. F. přislíbit předání peněz státním zástupcům a soudcům rozhodujícím o podmíněném propuštění. Stěžovatel k tomuto případu vydal tiskovou zprávu, ve které tuto informaci zmínil a ve stejný den poskytl krátké vyjádření místní televizi. K vyjádření stěžovatele dodala televize vlastní komentář, že v den, kdy operace proběhla, skončila ve funkci soudkyně G. E. předsedající komisi rozhodující o podmíněných propuštěních s dodatkem, že není jisté, jestli šlo pouze o náhodu.
Tato soudkyně následně podala stížnost k Vrchní radě soudců a státních zástupců a žádala zahájení kárného řízení proti stěžovateli, protože podle jejího názoru v důsledku tiskové zprávy a vyjádření média naznačila, že ona by mohla být příjemcem úplatku. Stěžovatel byl uznán kárně vinným ze dvou skutků – zveřejnění informací ohrožujících průběh trestního řízení a znevažování svých kolegů. Jeho odvolání bylo následně odmítnuto nejvyšším soudem. Podle vnitrostátních soudů neměl stěžovatel poskytnout médiím neověřenou informaci odsouzeného o možném zapojení rozhodujících soudců a státních zástupců, aby zabránil možné identifikaci konkrétních osob a spekulacím. Jeho vyjádření soudy označily za znevažující soudkyni G. E., neboť mělo způsobit, že si ji veřejnost s kauzou ztotožnila.
V důsledku kárného potrestání byl následně stěžovatel zbaven funkce vedoucího státního zástupce, kterou musel kvůli nátlaku opustit ještě před právní mocí rozhodnutí, proti kterému brojil.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že jeho disciplinární postih a zbavení funkce vedoucího státního zástupce z důvodu, že ve své pozici zaměstnance pověřeného poskytováním informací médiím zveřejnil informace o probíhajícím trestním řízení, představovaly porušení jeho svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy.
Soud nejprve poznamenal, že mezi stranami není sporu o tom, že do stěžovatelova práva na svobodu projevu bylo zasaženo a sám se s tímto závěrem ztotožnil.
Soud nejprve přistoupil k posouzení zákonnosti zásahu, kdy připomněl, že pojem „stanoví zákon“ vyžaduje nejen to, aby dotyčné opatření mělo základ ve vnitrostátním právu, ale zaměřuje se též na kvalitu daného zákona; ten musí být pro subjekty práv dostupný a předvídatelný (např. Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 52). Podle Soudu právo nutně užívá neurčité pojmy, které je nutné interpretovat a aplikovat v praxi (např. Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 131–133). Neztotožnil se proto s argumentem stěžovatele, že pojmy důvěrnost vyšetřování a znevažující chování vůči kolegům byly příliš vágní. Podle Soudu měl stěžovatel jako státní zástupce chápat význam příslušných ustanovení, jejichž znění bylo dostatečně jasné. Soud tak uzavřel, že zásah do práv stěžovatele byl v souladu se zákonem.
Soud se dále zabýval tím, jestli zásah do práva stěžovatele sledoval legitimní cíl. Akceptoval tvrzení vlády, že zásah sloužil k ochraně presumpce neviny soudkyně G. E. a k zajištění řádné správy justice a její ochrany před vnějšími zásahy, tedy „ochranu pověsti a práv jiných“ a „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (Ernst a ostatní proti Belgii, č. 33400/96, rozsudek ze dne 15. července 2003, § 98).
Soud poté přistoupil k poslednímu kroku testu, tedy zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti. Soud zdůraznil, že patřičnou pozornost je nutné věnovat pracovní pozici stěžovatele, jeho veřejným projevům, jejich kontextu a reakcím na ně (Wille proti Lichtenštejnsku, č. 28396/95, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1999, § 63). V této souvislosti podotkl, že stěžovatel se vyjadřoval z pozice člověka profesně pověřeného komunikací s médii, což vykonával po dobu přechozích 5 let. Měl tedy povinnost poskytnout novinářům informace o trestních vyšetřováních, která vzbudila zájem médií, tak jako tomu bylo v případě zneužití pravomoci během policejní operace řízené jeho útvarem. Zastávání této funkce přitom stěžovatele nezbavuje ochrany práv podle článku 10 Úmluvy (Kayasu proti Turecku, č. 64119/00 a 76292/01, rozsudek ze dne 13. listopadu 2008, § 91–92). Soud v minulosti opakovaně shledal, že členské státy mají jen omezenou možnost zásahu v případech, kdy jde o projevy ve věci veřejného zájmu (Satakunnan Markkinapörssi Oy and Satamedia Oy proti Finsku, č. 951/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 167). Podle Soudu v projednávané věci šlo o záležitost veřejného zájmu, protože veřejnost má právo být informována o probíhajících trestních řízeních.
Soud se dále zabýval tím, jestli stěžovatel svým vyjádřením zasáhl do probíhajícího trestního vyšetřování. Nejprve připomněl, že ačkoli jsou si práva chráněná článkem 10 a čl. 6 odst. 1 v zásadě rovna, je legitimní poskytnout speciální ochranu neveřejnosti trestního vyšetřování. Tu je třeba chránit na jedné straně za účelem ochrany zájmů trestního řízení v podobě předcházení nekalým praktikám a falšování či ničení důkazů, na straně druhé za účelem ochrany obviněného, zejména za účelem ctění zásady presumpce neviny. Tajnost je také důležitá pro ochranu rozhodování v rámci justice. (viz Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2019, § 68). Soud nicméně v jednání stěžovatele neshledal nic, čím by se mohl dopustit zásahu do vyšetřování: stěžovatel postupoval obezřetně a nikoho ve vyjádření nejmenoval. Soud si dále povšiml, že i dle vyjádření státního zástupce působícího v kanceláři pro komunikaci s médii předloženého v kárném řízení stěžovatelem byla tisková zpráva „minimalistická a obecná, ale nutná pro pochopení základních faktů případu veřejností a stěžovatel se v ní omezil na informace o vyšetřování vedeném jeho úřadem“. Nijak přitom nehodnotil vinu zúčastněných, pouze shrnul raný vývoj případu. Dle závěru státního zástupce, kterému bylo kárné řízení svěřeno, nemělo stěžovatelovo vyjádření negativní dopad na řádné vyšetřování. Stěžovatel necitoval žádné neveřejné dokumenty ani nezveřejnil žádné důvěrné informace. V okamžiku, kdy stěžovatel informace o operaci zveřejnil, nebyly již důvěrné. Dva novináři přítomní při operaci totiž zveřejnili o akci článek obsahující fotografie. Soud tak uzavřel, že jednání stěžovatele bylo v souladu s pravidly pro komunikaci justice s médii, kterými byl vázán.
Soud se následně věnoval možnému zásahu do pověsti a práv soudkyně G. E., za což byl stěžovatel také kárně potrestán. Připomněl, že v případech, kdy posuzuje nezbytnost zásahu do svobody projevu z důvodu „ochrany pověsti jiných“, může být nutné, aby posoudil, zda vnitrostátní orgány pečlivě vyvažovaly soupeřící práva chráněná články 10 a 8 Úmluvy (např. Cheltsova proti Rusku, č. 44294/06, rozsudek ze dne 13. června 2017, § 79.) Soud zdůraznil, že z hlediska ochrany podle článku 8 musí mít zásah do pověsti osoby určitou intenzitu a musí poškozovat její osobní užívání práva na ochranu soukromého života (A. proti Norsku, č. 28070/06, rozsudek ze dne 9. dubna 2009, § 64). Podle Soudu však tisková zpráva ani vyjádření poskytnuté stěžovatelem požadovanou intenzitu zásahu do pověsti soudkyně G.E. neměly, a nebyly tak způsobilé poškodit její profesionální pověst. Soud dále poznamenal, že vnitrostátní orgány nijak nereflektovaly závěry dvou státních zástupců, členů vrchní rady soudců a státních zástupců, a jednoho člena senátu nejvyššího soudu konstatující, že stěžovatel postupoval při plnění svých povinností zaměstnance pověřeného kontaktem s médii s náležitou péčí. Tisková zpráva i televizní rozhovor dle nich uváděly jen obecné informace bez označení konkrétní osoby a informace o odchodu soudkyně G. E. z funkce byla toliko doplněna televizní stanicí.
Stejně vnitrostátní soudy nevzaly v úvahu, že stěžovatel nikdy netvrdil, že by bylo oficiálním stanoviskem státního zastupitelství, že zajištěný úplatek měl být poskytnut soudcům a státním zástupcům. Stěžovatel pouze citoval odsouzeného, kterému měla toto sdělit osoba zadržená při činu. Podle Soudu neexistuje důkaz, že vnitrostátní orgány provedly vzájemné poměřování práv G. E. na ochranu dobrého jména a práv stěžovatele rozšiřovat informace o otázkách veřejného zájmu týkajících se probíhajícího trestního řízení. Zabývaly se pouze zásahem do pověsti poškozené soudkyně, aniž by vzaly v potaz skutečného původce vyjádření a relevantní judikaturu Soudu. Soud tak konstatoval, že neshledal nic, co by mělo vnitrostátní orgány vést ke kárnému potrestání stěžovatele za zásah do pověsti některého z jeho kolegů či kolegyň.
Vzhledem ke všem výše zmíněným okolnostem Soud uzavřel, že vnitrostátní orgány neprokázaly existenci relevantních a dostatečných důvodů, které by dokládaly, že byl zásah do práv stěžovatele chráněných článkem 10 nezbytný v demokratické společnosti k ochraně pověsti a práv jiných a zachování autority a nestrannosti soudní moci. S ohledem na omezený prostor pro omezování debat týkajících se otázek veřejného zájmu, který Úmluva dle druhého odstavce článku 10 připouští, Soud shledal, že zásah nebyl přiměřený ke sledovaným cílům a došlo k porušení článku 10.
III.Oddělené stanovisko
Soudce Kūris, ke kterému se připojila soudkyně Yudkivska, ve svém nesouhlasném stanovisku nejprve vysvětlil, že ačkoli hlasoval proti přijatelnosti stížnosti na poli článku 10 Úmluvy i proti jeho porušení, je rád, že stěžovatel u Soudu zvítězil, protože podle jeho názoru se stěžovatelem vnitrostátní orgány nejednaly podle zásad spravedlivého procesu, a dokonce ani soudnosti.
Soudce věnoval své nesouhlasné stanovisko kritice, že stěžovatelův případ vůbec nespadá pod rozsah článku 10, ale měl být Soudem posouzen jako možný zásah do práv chráněných články 6 a 8 Úmluvy. Zdůraznil, že stěžovatel vždy tvrdil, že tisku informace poskytoval ze své pozice státního zástupce, což byla jeho povinnost. Podle soudce spadá projev do působnosti článku 10 jen za předpokladu, že jde zároveň o vědomý výkon nějakého práva; u stěžovatele tomu tak nebylo, neboť nemohl svobodně například neposkytnout tisku žádné informace, či některé zásadní zatajit. Soudce se kriticky vyjádřil k postupu senátu, ve kterém Soud interpretoval rozsah článku 10 příliš široce.
S odkazem na vývoj rozhodovací praxe soudu nesouhlasící soudce uvedl, že zejména s ohledem na rychlé zbavení stěžovatele funkce vedoucího státního zástupce případ rozhodně spadal do působnosti článku 8 a nejspíš by i bylo shledáno jeho porušení; věc by nejspíš spadala i pod článek 6. Podle něj bylo povinností Soudu s využitím zásady jura novit curia překvalifikovat stížnost jako spadající pod článek 8. Soud se však spokojil se shodou stran na skutečnosti, že v případě stěžovatele došlo k zásahu do jeho práv chráněných článkem 10. Soudce uvedl, že tento výklad vede k závěru, že se povinnost stala svobodou a svoboda povinností.
Full & Egal Universal Law Academy