© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 10. dubna 2018 ve věci č. 75157/14 – Bistieva a ostatní proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že zbavením svobody stěžovatelky a jejích tří dětí v zařízení pro zajištění cizinců po dobu 5 měsíců a 20 dnů vnitrostátní orgány, byť mohly mít důvod se obávat opakovaného útěku stěžovatelů, nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatelů na respektování rodinného života a imigrační politikou státu, čímž došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud vzhledem k délce zajištění přiznal všem společně náhradu nemajetkové újmy ve výši 12 000 eur.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovateli jsou ruská občanka čečenského původu narozená v roce 1976 a její tři děti, se kterými žije v současné době v Německu.
V roce 2012 stěžovatelka přijela do Polska se svým manželem a staršími dvěma dětmi (ve věku 4 a 6 let). Manžel zažádal o azyl pro sebe a svou rodinu, ale polské správní orgány žádost v březnu 2013 odmítly a nařídily jejich vyhoštění. Rodina uprchla do Německa, kde stěžovatelka porodila třetí dítě. V lednu 2014 byla s dětmi na základě nařízení Dublin II. přesunuta zpět do Polska a umístěna spolu s nimi do zařízení pro zajištění cizinců Kętrzyn. V únoru 2014 k nim byl umístěn po pozdějším přesunu z Německa i její manžel. V červnu 2014 byli stěžovatelé z centra propuštěni a odcestovali zpět do Německa.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K Tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 a odst. 4 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že jejich umístění do zařízení pro zajištění cizinců Kętrzyn představovalo porušení čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy.
Soud si povšiml, že stížnost byla předložena teprve v okamžiku, kdy se již stěžovatelé nacházeli více než 5 měsíců na svobodě. Připomněl, že za účinný prostředek nápravy je v tomto případě považován prostředek, v němž může být shledáno, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné a stěžovatelům přiznána náhrada. Soud odmítl námitku stěžovatelů spočívající v tom, že pro jejich případ nebyl k dispozici žádný prostředek nápravy, jelikož právní úprava zakotvující žalobu na náhradu za nezákonné umístění do zařízení pro zajištění cizinců byla účinná pouze po krátkou dobu a dosud bylo dle tohoto ustanovení vedeno jen jedno řízení. Soud konstatoval, že pokud by přijal tuto argumentaci, jakýkoli vnitrostátní prostředek nápravy, který by nebyl před vnitrostátními soudy používán dostatečně dlouho, by byl automaticky považován za neúčinný, a stěžovatelé by byli odrazováni od toho jej využít. Tento přístup by mařil účel a smysl Úmluvy, dle kterých mají být práva a svobody chráněné Úmluvou zajištěny smluvními státy a narušoval by tak zásadu subsidiarity v úloze a fungování Soudu (B. a L. proti Spojenému království, č. 36536/02, rozhodnutí ze dne 29. června 2004).
Soud proto rozhodl, že stěžovatelé měli před předložením stížnosti Soudu využít nový prostředek nápravy, kterým se mohli domáhat náhrady na vnitrostátní úrovni, a prohlásil námitky stěžovatelů na porušení čl. 5 odst. 1 a odst. 4 Úmluvy za nepřijatelné pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
B.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka a její děti ve stížnosti namítaly, že jejich zajištění po dobu 5 měsíců a 20 dnů za účelem vyhoštění v zařízení pro zajištění cizinců nebylo nezbytným opatřením vůči sledovanému cíli, a představovalo tak nepřiměřený zásah do jejich práva na respektování rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy.
Soud konstatoval, že přestože vzájemná společnost rodiče a dítěte představuje základní prvek rodinného života, samotné zachování jednoty rodiny není zárukou respektování práva na rodinný život, zejména v případě, kdy je rodina v zajištění. Soud v souladu se svou ustálenou judikaturou zdůraznil, že přestože stěžovatelka nebyla odloučena od svých dětí, skutečnost, že stěžovatelé byli zajištěni po dobu téměř 6 měsíců, a vystaveni tak životním podmínkám typickým pro místo zbavení svobody, představuje zásah do jejich rodinného života (Popov proti Francii, č. 39472/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2012, § 134; a rozsudky ze dne 12. července 2016 ve věcech A. B. a ostatní proti Francii, stížnost č. 11593/12, § 145; R. K. a ostatní proti Francii, stížnost č. 68264/14, § 106; A. M. a ostatní proti Francii, stížnost č. 24587/12, § 86; a R. C. a V. C. proti Francii, stížnost č. 76491/14, § 72).
Soud připomněl, že je nutné zohlednit, že opatření v podobě zajištění bylo přijato s cílem předcházet ilegální imigraci. Sledovalo proto legitimní cíl ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Při posuzování přiměřenosti zásahu Soud úvodem připomněl, že vnitrostátní orgány mají povinnost nastolit spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy jednotlivce a společností jako celku. Tato rovnováha musí být zajištěna se zohledněním mezinárodních závazků, především Úmluvy o právech dítěte. Omezení zavedená státní migrační politikou proto musí být uvedena v soulad s ochranou základních práv. Z judikatury Soudu lze dovodit, že jde-li o rodinu s dětmi, orgány musí při posuzování přiměřenosti vzít v úvahu nejlepší zájem dítěte. Na mezinárodní úrovni vládne široká shoda, že tento aspekt musí být u všech rozhodnutí, která se dětí týkají, prvořadým kritériem. Ochrana nejlepších zájmů dítěte zahrnuje jak zachování rodiny pohromadě, jak jen je to možné, tak také zvažování alternativ k zajištění, aby zbavení svobody nezletilých osob bylo až posledním, krajním opatřením.
Soud zhodnotil, že s ohledem na to, že tři ze čtyř stěžovatelů již dříve utekli do Německa a všichni čtyři byli v okamžik zajištění odloučeni od manžela a otce rodiny, který v Německu dosud pobýval v nemocnici, bylo opodstatněné se domnívat, že by se mohli opět pokusit utéct. Z tohoto důvodu by se omezení jejich pohybu v uzavřeném zařízení tudíž mohlo zdát odůvodněné (mutatis mutandis, A. M. a ostatní proti Francii, cit. výše, § 95; a contrario, rozsudky Popov proti Francii, cit. výše, § 145; A. B. a ostatní proti Francii, cit. výše, § 154; a R. K. a ostatní proti Francii, cit. výše, § 115).
Soud si dále povšiml, že podmínky a režim v zařízení pro zajištění cizinců Kętrzyn byly ve srovnání s jinými zařízeními v Polsku hodnoceny ze strany Helsinského výboru relativně pozitivně, avšak dodal, že nelze pominout, že toto zařízení stále vykazovalo prvky, které jsou detenčním zařízením vlastní.
Soud poté opět vyzdvihl, že nejlepší zájem dítěte nelze omezovat toliko na zachování rodiny pohromadě; vnitrostátní orgány musí vyvinout maximální možné úsilí, aby zajištění rodin s dětmi v nejvyšší možné míře omezily a účinně zachovaly jejich právo na rodinný život (Popov proti Francii, cit. výše, § 147).
Z odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních orgánů Soud neshledal, že by ke správnímu zajištění stěžovatelčiny rodiny přistupovaly až jako ke krajnímu opatření, jak bylo jejich povinností. Stejně tak se vnitrostátní orgány nezabývaly možnými alternativními opatřeními, zejména v době, kdy se stěžovatelé znovu shledali s manželem a otcem rodiny. Soud měl také vážné pochybnosti o tom, zda správní orgány v souladu s povinnostmi vyplývajícími z mezinárodního práva dostatečně zvážily nejlepší zájem dětí stěžovatelky.
Soud připustil, že v době zajištění stěžovatelů, které trvalo 5 měsíců a 20 dnů, posuzovaly vnitrostátní orgány tři odvolání a dvě žádosti o azyl, které stěžovatelé podali, a dále musely ověřit totožnost stěžovatelky a zajistit přesun jejího manžela zpět z Německa. Soud však vyzdvihl, že posuzování první z žádostí o azyl trvalo více než dva měsíce a po vydání prvního rozhodnutí ve věci azylu zůstaly orgány nečinné dva týdny až do okamžiku, kdy stěžovatelé podali další žádost o azyl. V této souvislosti Soud poznamenal, že zajištění dětí si od vnitrostátních orgánů žádá v jejich přístupu větší rychlost i zvláštní péči.
S ohledem na výše uvedené Soud uzavřel, že i navzdory nebezpečí, že by rodina stěžovatelů mohla utéct, nebyly pro její zajištění po dobu 5 měsíců a 20 dnů předloženy dostatečné důvody. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy