© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 28. ledna 2014 ve věci č. 30255/09 – Bittó a ostatní proti Slovensku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že regulací nájemních vztahů na Slovensku došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1, neboť se tamním orgánům nepodařilo nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem společnosti na regulaci nájemného a individuálními právy stěžovatelů, majitelů dotčených bytů, na pokojné užívání majetku.
(i) Okolnosti případu
Po nástupu komunistického režimu v Československu v roce 1948 byla bytová politika státu orientována na potlačení soukromého vlastnictví. Vlastníci bytových domů tak byli nuceni převést své majetky na stát, aniž by obdrželi odpovídající náhrady. Právní institut nájemného byl zrušen a nahrazen tzv. právem osobního užívání bytu, které vznikalo rozhodnutím správního orgánu, např. místního národního výboru, o přidělení bytu. Uživatel takového bytu byl povinen za jeho užívání odvádět platby ve výši určené zvláštními právními předpisy. S obnovou demokracie v 90. letech byl zahájen restituční proces spočívající v navracení bytových domů jejich původním majitelům, případně jejich potomkům. Došlo též ke zrušení práva osobního užívání bytu a jeho nahrazení tradičním institutem nájmu. S cílem ochránit stávající nájemce před skokovým navýšením nájemného zůstala jeho maximální přípustná výše omezena zákonem. Ačkoliv byla tato hranice postupně zvyšována, zůstala až do současnosti značně pod úrovní nájemného vybíraného ve srovnatelných bytech dle zásad svobodného trhu. Dle platné legislativy byli vlastníci regulovaných bytů rovněž omezeni v možnosti ukončit existující nájemní vztahy výpovědí, aniž by zároveň zajistili dotčeným nájemcům bytovou náhradu. V listopadu 2002 vydala slovenská vláda prohlášení, že učiní kroky vedoucí k deregulaci nájemného před očekávaným vstupem Slovenska do Evropské unie. Navzdory uvedeným prohlášením bylo k deregulaci nájemného přistoupeno se značným zpožděním, v důsledku čehož měla regulace nájemného na Slovensku, i když ve zmírněné podobě, trvat až do konce roku 2016.
Projednávaná stížnost byla podána 21 vlastníky regulací dotčených nájemních bytů. Stěžovatelé nabyli vlastnické právo k předmětným bytům restitucí, darováním či děděním. Ve dvou případech se stěžovatelé stali výlučnými vlastníky bytů na základě kupní smlouvy uzavřené až v roce 2005.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatelé především namítali, že výše regulovaného nájemného byla stanovena hluboko pod úrovní tržního nájemného, přičemž nepostačuje ani k pokrytí nákladů prosté reprodukce předmětných bytů. Znaleckými posudky pak dokládali, že utrpěli majetkovou škodu odpovídající rozdílu mezi vybraným regulovaným a obvyklým tržním nájemným. Dle jejich názoru není regulace nájemních vztahů po téměř dvaceti letech legitimní a není ani ve veřejném zájmu.
Vláda připustila, že systém regulace nájemného představuje zásah do práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku, dodala však, že opatření je stanoveno zákonem a sleduje legitimní cíl v demokratické společnosti, totiž ochranu nájemců před skokovým zvýšením výdajů na bydlení, čímž brání nepříznivým sociálním dopadům urychlené deregulace. Vláda zdůraznila, že došlo opakovaně k navýšení hranice regulovaného nájemného. Zpochybnila též metodiku výpočtu náhrad navrženou stěžovateli a předložila vlastní znalecký posudek, z něhož mimo jiné vyplývalo, že statistická data vztahující se k relevantnímu období nejsou k dispozici, a proto není možné objektivně určit výši ušlého zisku na straně stěžovatelů. Za nejvhodnější pro určení výše případných náhrad označila postup obdobný výpočtu náhrad za omezení vlastnického práva věcnými břemeny.
Soud s odkazem na svou dřívější judikaturu v úvodu připomněl (viz zejména Hutten-Czapska proti Polsku, č. 35014/97, rozsudek velkého senátu ze dne 19. června 2006, Edwars proti Maltě, č. 17647/04, rozsudek ze dne 24. října 2006 a Nobel a ostatní proti Nizozemsku, č. 27126/11, rozhodnutí ze dne 2. července 2013) základní zásady vztahující se ke státem přijatým opatřením upravujícím užívání majetku ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. Taková opatření musí být stanovena zákonem, sledovat legitimní cíl v obecném zájmu a nastavit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy společnosti a individuálními právy dotčených osob. Soud v této souvislosti uvedl, že zákonodárce požívá v zásadě širokého prostoru pro uvážení při uskutečňování sociální a hospodářské politiky, včetně politiky bytové, jakož i při určování co je ve veřejném či obecném zájmu. Úloha Soudu je tak omezena na posouzení, zda byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi protichůdnými zájmy, tedy zda nebylo na stěžovatele uvaleno nepřiměřené břemeno.
V projednávané věci Soud předně shledal, že zásah byl stanoven zákonem a s ohledem na široký prostor pro uvážení, které státy v oblasti bytové politiky požívají, sledoval legitimní cíl ochrany před skokovým zvýšením nájemného, a to tím spíše, že opatření bylo zavedeno v souvislosti s přechodem státu k tržnímu hospodářství.
Při posouzení přiměřenosti namítaného zásahu vzal Soud v úvahu, že vláda činila postupné kroky ke zmírnění tíživých dopadů regulace skrze pozvolné zvyšování maximální přípustné výše vybíraného nájemného. Dle názoru Soudu však nelze přehlížet, že většina stěžovatelů nabyla vlastnické právo k dotčeným bytům již na počátku 90. let a regulace nájemného má být dle platné právní úpravy uplatňována až do konce roku 2016, tedy celkem po dobu převyšující 20 let. Nadto vláda opakovaně vytyčila cíl dosáhnout úplné deregulace nájemních vztahů. Vládní prohlášení z roku 2002 v tomto ohledu stanovilo, že regulace nájemného má být ukončena před vstupem do Evropské unie, tj. nejpozději k 1. květnu 2004. Je tedy zjevné, že vláda nedostála proklamovaným cílům, ačkoliv vyvolala legitimní očekávání, že deregulace proběhne v dohledné době.
Soud dále zkoumal, jaký konkrétní dopad měla regulace nájemních vztahů na jednotlivé stěžovatele. Jelikož mu však nebyly poskytnuty podklady, na jejichž základě by bylo možné určit výši nákladů prosté reprodukce dotčených bytů, Soudu nezbývalo než zkoumat rozdíl mezi maximální přípustnou výší regulovaného a obvyklou výší tržního nájemného u srovnatelných bytů. Aniž by se Soud blíže vyjádřil, který ze způsobů výpočtu spravedlivé náhrady, v nichž se znalecké posudky předložené stranami rozcházejí, považuje za vhodný, konstatoval, že navzdory četným zvýšením regulovaného nájemného po roce 2000 zůstalo regulované nájemné výrazně nižší nežli nájemné tržní. Je sice pravda, že počínaje koncem roku 2011 bylo přistoupeno k urychlené deregulaci spočívající v možnosti jednostranně navýšit regulované nájemné o 20% ročně, nicméně toto opatření nebylo dle Soudu způsobilé zmírnit dopady regulace, které u stěžovatelů nutně vyvstaly v předcházejícím období.
Soud sice uznal, že při přechodu k tržnímu hospodářství bylo legitimním cílem ochránit stávající nájemce před skokovým navýšením nájemného, dodal však, že obecný zájem společnosti v dané situaci požadoval spravedlivé rozložení sociálního a finančního břemene. Toto břemeno nemohlo být uloženo výlučně nebo v převážné míře na jednu sociální skupinu. Soud přitom nepovažoval za potřebné odlišit situaci jednotlivých stěžovatelů dle způsobu a data nabytí dotčených bytů. I když dva stěžovatelé zakoupili byt až v roce 2005 a tedy s vědomím, že podléhá regulaci, kterážto skutečnost mohla být zohledněna v jeho pořizovací ceně, nelze dle Soudu přehlížet, že i tito stěžovatelé mohli s ohledem na vládní proklamace legitimně očekávat, že bude v brzké době přistoupeno k deregulaci. Tyto skutečnosti však Soud označil za relevantní pro určení výše spravedlivého zadostiučinění, které by mělo být stěžovatelům přiznáno na základě článku 41 Úmluvy.
S ohledem na výše uvedené Soud uzavřel, že v projednávaném případě nebyla nastolena spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem společnosti a ochranou práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku. K porušení článku 1 Protokolu č. 1 tedy došlo.
b) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1
Námitkou stěžovatelů na poli článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1, totiž že byli diskriminováni, neboť s nimi bylo bezdůvodně zacházeno odlišně od ostatních majitelů bytů, se Soud blíže nezabýval s ohledem na předchozí shledání porušení článku 1 Protokolu č. 1.
c) Ke spravedlivému zadostiučinění
S ohledem na možnost smírného urovnání, jakož i pro rozpory mezi znaleckými posudky předloženými stranami ohledně relevantního období a vhodné metody pro výpočet náhrad, se Soud rozhodl otázku přiznání spravedlivého zadostiučinění dle článku 41 Úmluvy prozatím odložit.
(iii) Výkon rozsudku
Podle článku 46 Úmluvy jsou smluvní strany povinny řídit se konečnými rozsudky Soudu. Z uvedeného ustanovení tak vyplývá povinnost přijmout vhodná opatření obecné či individuální povahy, kterými smluvní strana dostojí svým smluvním závazkům. Volba jakým způsobem na vnitrostátní úrovni provést rozsudek Soudu je zásadně věcí smluvní strany, přičemž dohled nad výkonem rozsudků Soud vykonává Výbor ministrů Rady Evropy. Za mimořádných okolností je však Soud oprávněn, veden úmyslem napomoci smluvní straně s plněním jejích povinností dle článku 46 Úmluvy, vyjádřit se také k otázce vhodné formy nápravy systémových nedostatků vnitrostátní právní úpravy.
Za situace, kdy před Soudem čekalo na projednání dalších 13 obdobných stížností, které se týkaly 170 osob, se Soud domníval, že je nasnadě vhodnou formu nápravy nastínit. Vzal sice na vědomí, že dle platné legislativy bude dosaženo úplné deregulace v roce 2017, zdůraznil však, že dané opatření není bez dalšího způsobilé napravit situaci vzniklou před tímto datem. V daném případě proto Soud doporučil zavést do vnitrostátního právního řádu bezodkladně kompenzační prostředek nápravy, jehož prostřednictvím by se mohly dotčené osoby domoci náhrady za nepřiměřené omezení práva na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1.
Full & Egal Universal Law Academy