© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 3. prosince 2013 ve věci č. 27804/10 – Bulea proti Rumunsku
Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že umístěním stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody v celách, kde měl k dispozici méně než 4 m2 podlahové plochy, došlo k porušení článku 3 Úmluvy. S ohledem na specifické okolnosti případu Soud konstatoval, že dostatečným zadostiučiněním je pro stěžovatele závěr Soudu o porušení článku 3 Úmluvy. Soud dále prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost stěžovatelovu námitku, že dlouhotrvajícím zákazem vycestovat do zahraničí došlo k porušení článku 2 Protokolu č. 4.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v lednu 2003 vzat do vazby a obviněn z několika trestných činů. V srpnu 2003 byl z vazby propuštěn a byl mu uložen zákaz opustit město. Na žádost stěžovatele soud přeměnil zákaz opustit město na zákaz vycestování do zahraničí. V prosinci 2008 nabyl právní moci rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání podvodu, padělání a pozměňování veřejné listiny a přípravy hospodářských trestných činů ve formě spolčení. Za spáchání těchto trestných činů mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 11 let a povinnost nahradit škodu.
V průběhu trestního řízení stěžovatel opakovaně žádal soud o zrušení zákazu vycestování do zahraničí, protože mu podle jeho tvrzení nepřiměřená délka trvání zákazu bránila v podnikatelských aktivitách. Zákaz nebyl podle stěžovatele ani opodstatněný, neboť existovalo jen malé riziko, že by se pokusil uprchnout ze země. Soudy těmto návrhům nevyhověly s poukazem na závažnost obvinění a výši způsobené škody. Délka trvání zákazu byla podle vnitrostátních soudů ospravedlněna i složitostí případu.
V dubnu 2010 stěžovatel nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody. Výkon trestu byl na základě rozhodnutí soudu v červenci 2010 přerušen na dobu 3 měsíců. Jelikož stěžovatel po uplynutí výše uvedené doby zpět k výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, bylo po něm vyhlášeno pátrání. Stěžovatel od této doby pobývá na svobodě.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal porušení článku 3 Úmluvy v souvislosti s materiálními podmínkami ve věznici Bacău (přeplněnost cel, nedostatečná ventilace cel).
Soud konstatoval, že stěžovatel byl umístěn po dobu 2 měsíců v cele, ve které připadalo na jednoho vězně 2,18 m2 podlahové plochy, po dobu 26 dní na cele, ve které připadalo na jednoho vězně 3,28 m2 podlahové plochy a po dobu 8 dní na cele, ve které připadalo na jednoho vězně 3,218 m2. Soud v této souvislosti poznamenal, že v řadě předchozích případů, ve kterých měli stěžovatelé k dispozici méně než 4 m2 podlahové plochy, považoval přeplněnost za natolik vážnou, že jí bylo možné samu o sobě považovat za porušení článku 3 Úmluvy (srov. Budaca proti Rumunsku, č. 57260/10, rozsudek ze dne 17. července 2012, § 40-45 či Niculescu proti Rumunsku, č. 25333/03, rozsudek ze dne 25. června 2013, § 81 a 82). Soud dále poznamenal, že stěžovatelova tvrzení ohledně přeplněnosti cel v dané věznici potvrzovaly zprávy Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT).
Ohledně dalších tvrzení stěžovatele Soud uvedl, že není nutné se jimi zabývat, neboť pro závěr, že se stěžovatelem bylo zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, postačují výše uvedená zjištění o přeplněnosti cel, v nichž pobýval (srov. Samartsev proti Rusku, č. 44283/06, rozsudek ze dne 2. května 2013, § 110-113).
Soud proto uzavřel, že přestože zacházení se stěžovatelem nebylo vedeno záměrem jej ponížit, podmínky výkonu jeho trestu odnětí svobody překročily nevyhnutelnou míru utrpení, které je vlastní každému omezení na svobodě, a jednalo se o ponižující zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4
Stěžovatel dále namítal, že zákaz vycestování do zahraničí uložený vnitrostátními soudy byl udržován v platnosti po velmi dlouhou dobu a byl nepřiměřený, a to s ohledem na skutečnost, že téměř celá stěžovatelova rodina žila v Německu a povaha jeho výdělečné činnosti vyžadovala, aby často cestoval do zahraničí.
Soud v projednávané věci považoval za klíčové posouzení otázky, zda uložený zákaz vycestování do zahraničí bylo „opatřením nezbytným v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 Úmluvy. Je povinností vnitrostátních orgánů zajistit, aby jakékoliv omezení práva opustit vlastní zemi bylo od počátku a po celou dobu své platnosti odůvodněné a přiměřené. Soud s odkazem na svojí předchozí judikaturu (např. Fedorov a Fedorova proti Rusku, č. - %7B31008/02, rozsudek ze dne 13 října 2005) konstatoval, že na základě pouhé délky trvání omezujícího opatření nelze učinit závěr o jeho nepřiměřenosti; v úvahu musí být vzaty i další okolnosti případu.
Aby Soud mohl posoudit přiměřenost opatření, zabýval se na straně jedné existencí individuálních zájmů stěžovatele a veřejným zájmem na řádném průběhu trestního řízení na straně druhé. Stěžovatel nepředložil žádné důkazy pro svá tvrzení o nemožnosti vykonávat výdělečnou činnost či o ztrátách na výdělku. Stěžovatel v průběhu řízení před Soudem rovněž připustil, že jeho manželka, děti a jeho matka nežijí v Německu, ale v Rumunsku. Naproti tomu se vnitrostátní soudy žádostmi stěžovatele vždy důkladně zabývaly a zákaz vycestování do zahraničí odůvodnily specifickými okolnostmi jeho případu. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatel se nacházel v době vydání rozsudku na svobodě, neboť k výkonu zbývající části trestu odnětí svobody již nenastoupil.
Z výše uvedených důvodů Soud konstatoval, že nemá důvod se odchýlit od závěrů vnitrostátních soudů. K porušení článku 2 Protokolu č. 4 Úmluvy proto nedošlo, a Soud proto tuto část stížnosti odmítl podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy