© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 4. prosince 2012 ve věci č. 47017/09 – Butt proti Norsku
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že jednání stěžovatelů nebylo s ohledem na výjimečné okolnosti případu možné ztotožňovat s jednáním jejich matky a nelze z toho důvodu požadovat, aby v pobytových otázkách nesli nepříznivé důsledky, které z tohoto stavu věcí vyplývají. Vyhoštění stěžovatelů by proto bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé, sourozenci Buttovi se narodili v roce 1985, resp. 1986 v Pákistánu. V roce 1989 přicestovali do Norska se svou matkou a v únoru 1992 jim bylo uděleno povolení k pobytu z humanitárních důvodů. V průběhu roku 1992 se matka spolu se svými dětmi odebrala do Pákistánu, kde zůstali až do přelomu let 1995-1996. V mezidobí norské Ředitelství pro imigraci (Directorate of Immigration) stěžovatelům vydalo povolení o trvalém pobytu, jelikož jejich pobyt v zahraničí mu nebyl znám. Teprve v souvislosti se zamítnutím žádosti otce stěžovatelů o pobytové povolení za účelem sloučení rodiny (v roce 1996) imigrační úřady zjistily, že stěžovatelé v období od roku 1992 do začátku roku 1996 žili se svojí matkou v Pákistánu a mají k jeho území vytvořeny silné rodinné vazby. Ředitelství pro imigraci v lednu 1999 rozhodlo o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatelů i jejich matky s odůvodněním, že tato byla získána na základě nepravdivých údajů poskytnutých matkou stěžovatelů. Stěžovatelům nebylo umožněno pobývat v Norsku ani na základě jiného povolení k pobytu.
Druhý ze stěžovatelů byl v roce 2004 shledán vinným z trestného činu ublížení na zdraví (ve spojení s dalšími jím spáchanými trestnými činy – zneužití platební karty, neoprávněné užívání cizí věci a přechovávání omamných a psychotropních látek), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 75 dnů. V květnu 2005 v návaznosti na odsouzení druhého stěžovatele rozhodlo Ředitelství pro imigraci o vyhoštění druhého stěžovatele na dobu neurčitou. Matka stěžovatelů byla v září 2005 vyhoštěna do Pákistánu, kde v srpnu 2007 zemřela.
Odvolací imigrační komise (Immigration Appeals Board) v srpnu 2007 zamítla žádosti stěžovatelů o změnu předchozích rozhodnutí Ředitelství pro imigraci o zrušení povolení k trvalému pobytu (ze srpna 1999), neboť nebyly zjištěny ani vážné humanitární důvody, ani existence intenzivních vazeb k území Norska. Rodinné či soukromé vazby stěžovatelů vytvořené po zrušení povolení k trvalému pobytu v roce 1999 (a tedy v průběhu jejich nelegálního pobytu) měly podle názoru správního orgánu pouze malou relevanci. Stěžovatelé neuspěli ani před soudy, když Vrchní soud (Borgarting High Court) s odvoláním na judikaturu Soudu týkající se ochrany rodinného a soukromého života (vzniklého v době nelegálního pobytu) nepovažoval zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění v případě stěžovatelů v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Délka a průběh pobytu stěžovatelů nebylo možné podle názoru Vrchního soudu považovat za „mimořádné okolnosti“ ve smyslu judikatury Soudu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy
Soud v daném případě nepochyboval o existenci rodinného a soukromého života stěžovatelů v Norsku. Nicméně povolení k pobytu udělené stěžovatelům v roce 1992 zaniklo jejich vycestováním do Pákistánu a jejich následující pobyt po jejich návratu do Norska v roce 1996 byl ve skutečnosti nelegální. Z toho důvodu nebylo na stěžovatele možné podle názoru Soudu pohlížet jako na „legálně usazené cizince“. Soud následně při svém rozhodování odkázal na svoji předchozí judikaturu (např. Nunez proti Norsku, č. 55597/09, rozsudek ze dne 28. června 2011, § 66, a Antwi a ostatní proti Norsku, č. 26940/10, rozsudek ze dne 14. února 2012, § 89), ve které vymezil kritéria pro posuzování přípustnosti zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Podle této judikatury je nutné přihlédnout i k tomu, zda rodinný a soukromý život cizince vznikal v době jeho legálního pobytu či nikoliv. V případě, že si cizinec tyto vazby vytvářel (již) v době svého nelegálního pobytu, musel si být od počátku vědom, že další udržování rodinného a soukromého života na území hostitelského státu je nejisté. V takových případech by bylo vyhoštění cizince v rozporu s čl. 8 Úmluvy pouze za výjimečných okolností (srov. Mitchell proti Spojenému království, č. 40447/98, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 24. listopadu 1998, či Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, rozsudek ze dne 31. ledna 2006, § 38 a 39).
Soud dále zkoumal, zda bylo v případě stěžovatelů možné nalézt zmíněné výjimečné okolnosti, které by bránily jejich vyhoštění. Soud v této souvislosti konstatoval, že situace, v níž se ocitli stěžovatelé, byla způsobena jejich matkou. Soud souhlasil s názorem Vrchního soudu, podle kterého je s ohledem na existenci veřejného zájmu na dodržování imigračních předpisů třeba identifikovat děti s chováním jejich rodičů. V opačném případě by rodiče mohli ze situace, kterou sami vytvořili, těžit a získat tak pro sebe a své děti povolení k pobytu. Soud nicméně konstatoval, že takový přístup nemůže být zcela bezvýjimečný. Ve vztahu k projednávanému případu poukázal na skutečnost, že riziko zneužití situace ze strany matky stěžovatelů již nehrozí (stěžovatelé jsou již zletilí a matka zemřela v roce 2007).
Soud dále zohlednil, že stěžovatelé se o protiprávnosti svého pobytu dozvěděli až v roce 2001, tedy v době, kdy si již na území Norska vytvořili rodinné a soukromé vazby. Z toho důvodu jim nelze vytýkat, že by státní orgány postavili před „hotovou věc“ (fait accompli).
Soud rovněž poukázal na pasivitu vnitrostátních orgánů při realizaci vyhoštění stěžovatelů, kdy po dobu několika let nebyly podniknuty žádné kroky. Stěžovatelé tak dle Soudu mohli odůvodněně předpokládat, že od nich není vyžadováno opustit území Norska. Neobvyklá délka nelegálního pobytu stěžovatelů v Norsku podle Soudu rovněž vyvolává pochyby, zda odmítnutí pobytu s poukazem na existenci veřejného zájmu na dodržování imigračních předpisů bylo „nezbytné v demokratické společnosti“. Byť tyto skutečnosti nečiní pobyt stěžovatelů v Norsku legálním, jsou dle Soudu silným důvodem pro závěr, že jednání matky nemůže být přičteno k tíži i stěžovatelům (srov. Nunez proti Norsku, cit. výše, § 78-85).
Ohledně rodinných a soukromých vazeb stěžovatelů na Norsko Soud konstatoval, že v průběhu času se tyto staly silnými – od svých 3, resp. 4 let žili s přestávkou pobytu v Pákistánu se strýcem a tetou, k nimž si vytvořili silné citové pouto. Vzdělání a výchovy se jim dostalo v Norsku, kde též měli přátele a další sociální vazby a hovořili plynně norsky. Na druhou stranu jejich vazby na Pákistán nejsou nijak silné. Matka zemřela, otce neviděli od roku 1996 a místní jazyk stěžovatelé ovládají jen velmi málo. Ani trestné činy, kterých se dopustil druhý stěžovatel, nemají v projednávaném případě významnou váhu, jelikož se jednalo jen o jeden incident, od jehož spáchání uplynula již značná doba a druhý stěžovatel se od té doby dalšího trestného činu nedopustil.
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy Soud uzavřel, že vyhoštění stěžovatelů by bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy