© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 24. července 2014 ve věci č. 22205/13 – Čalovskis proti Lotyšsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že umístěním stěžovatele, podezřelého z nenásilných trestných činů, v průběhu soudního jednání do kovové klece došlo k porušení článku 3 Úmluvy, že rozhodnutím o vydání stěžovatele do Spojených států nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy a že absencí soudního přezkumu zákonnosti vydávací vazby došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Dále Soud rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že rozhodnutím, jímž byl stěžovatel vzat do extradiční vazby, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ve zbytku byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovateli bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 5 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, lotyšský občan, byl v USA obviněn z toho, že se jako člen zločinného spolčení podílel na páchání počítačové kriminality. Skupina měla údajně vytvořit a rozšířit tzv. virus Gozi, software, který byl navržen k nelegálnímu získávání uživatelských jmen a hesel k internetovým účtům. Ukradená data měla být následně použita k výběru finančních prostředků z bankovních účtů poškozených v USA a Evropě. Americké ministerstvo spravedlnosti na základě dvoustranné extradiční dohody požádalo lotyšské úřady o vydání stěžovatele; žádosti bylo vyhověno. Stěžovatel byl zadržen a vzat do extradiční vazby. Jeho následné žádosti o přezkum zákonnosti vazby stejně jako odvolání proti rozhodnutí o vydání byly odmítnuty. Stěžovatel byl v rámci jednoho ze soudních jednání umístěn do železné klece (zamřížované lavice obžalovaných). Vydání bylo následně, v důsledku Soudem vydaného předběžného opatření, pozastaveno, a to až do doby, než řízení před ním skončí. Jelikož nebylo možno očekávat, že by Soud rozhodl o stížnosti před uplynutím maximální možné délky trvání vazby, byl stěžovatel z vazby propuštěn.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy z důvodu umístění do kovové klece
Stěžovatel namítal, že byl v průběhu soudního jednání umístěn do železné klece, přičemž v mediích byly následně publikovány fotografie, na nichž byl takto zachycen.
Soud nejprve odkázal na svou dřívější judikaturu (např. Khodorkovskiy proti Rusku, č. 5829/04, rozsudek ze dne 31. května 2011, § 123–126), na jejímž základě shrnul kritéria, z nichž v minulosti v obdobných případech dovodil porušení článku 3 Úmluvy. V těchto věcech byli stěžovatelé obvinění z nenásilných trestných činů, neměli záznam v trestním rejstříku ani násilnické sklony a použitá bezpečností opatření nebyla odůvodněna žádnými konkrétními skutečnostmi. Navíc soudní řízení v těchto věcech přitahovalo velkou pozornost medií, tudíž rovnováha mezi kolidujícími zájmy byla narušena.
Soud následně posoudil, zda bylo ve světle okolností projednávané věci takové opatření odůvodněné. Soud uvedl, že stěžovatel neměl záznam v trestním rejstříku, nebyl podezřelý z násilných trestných činů, nepředstavoval riziko pro pořádek a bezpečnost v soudní síni ani nehrozilo, že by se uchýlil k násilí (na sobě nebo na ostatních) nebo se snažil uprchnout. Jak se ukázalo, klec byla v soudní síni, kde se konalo soudní jednání, nainstalována trvale a stěžovatel do ní byl jednoduše umístěn nikoli z bezpečnostních důvodů, ale protože se jednalo o lavici obžalovaných. Ačkoli nebylo soudní jednání přenášeno médii živě, fotografie zachycující stěžovatele v kleci byly následně zveřejněny. Soud proto nemohl akceptovat argument vlády, že stěžovatel byl do klece umístěn pouze na omezenou dobu (cca 1 hodinu) v průběhu soudního jednání – kvůli publikovaným fotografiím byl takto vystaven mnohem širšímu publiku, než které bylo přítomno v soudní síni.
Soud proto dospěl k závěru, že vzhledem ke kumulativnímu působení velmi restriktivních bezpečnostních opatření a ostatních okolností případu je nutné namítaná opatření považovat za nepřiměřená a mohla být ze strany stěžovatele a veřejnosti vnímána jako ponižující. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy z důvodu nařízení vydání do USA
Stěžovatel dále na poli článku 3 Úmluvy namítal, že mu v případě vydání do USA hrozí, že bude podroben mučení, což podpíral prohlášeními čelních představitelů USA přirovnávajících počítačovou kriminalitu za hrozbu pro národní bezpečnost vyžadující obdobnou reakci jako teroristické útoky z 11. září 2001.
Soud se s touto argumentací stěžovatele neztotožnil, neboť stěžovatel nebyl podezřelý z terorismu a ani neprokázal, že by americké úřady vůči osobám podezřelým z předmětných trestných činů postupovaly stejně jako v případě osob podezřelých z terorismu. Soud tudíž nepřisvědčil argumentům stěžovatele, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí, že bude podroben zacházení neslučitelnému s článkem 3 Úmluvy.
K tvrzení stěžovatele, že trest, který by mu v USA v případě jeho odsouzení hrozil, by byl nepřiměřeně vysoký ve srovnání s trestem, který by mu mohl být uložen v Lotyšsku, Soud uvedl, že pouhé srovnání výměry trestů není dostačující k prokázání „hrubé nepřiměřenosti“ hrozícího trestu. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že by musel případný trest odnětí svobody vykonat v USA, tedy daleko od domova, Soud poznamenal, že stěžovatel neprokázal, že by jeho vydání bránily výjimečné okolnosti mající původ v jeho soukromém nebo rodinném životě. Dále odkázal na diplomatické záruky ze strany USA, že v případě odsouzení bude respektováno jeho přání vykonat trest v Lotyšsku. Stěžovateli se tudíž nepodařilo prokázat, že by trest, který mu mohl být v USA uložen, dosáhl intenzity zacházení zapovězeného článkem 3 Úmluvy. Rozhodnutím o vyhoštění tedy nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy.
c) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel se též dovolával porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít tím, že mu byla odepřena možnost zvolit si při zatčení obhájce.
Soud k této námitce uvedl, že navzdory svým tvrzením stěžovatel bez jakýchkoli námitek podepsal protokol o zatčení, jenž jasně uvádí, že byl poučen o svých právech, zejména o právu zvolit si obhájce. Navíc v průběhu domovní prohlídky v obydlí stěžovatele mu byla dána možnost, aby se telefonicky spojil se svým obhájcem a téhož dne byl stěžovateli ustanoven obhájce, který jej také zastupoval v průběhu vazebního zasedání. Soud tudíž dospěl k závěru, že stížnost je v této části zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl.
d) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že se vnitrostátní soudy v souvislosti s rozhodováním o vydávací vazbě vůbec nezabývaly otázkou existence důvodného podezření ze spáchání předmětných trestných činů.
Soud nejprve poukázal na to, že mezi stranami není sporu o tom, že stěžovatel byl vzat do vazby v souvislosti s probíhajícím extradičním řízením a stížnost v této části přezkoumal v kontextu čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Soud dále odkázal na svou ustálenou judikaturu, z níž plyne, že jedná-li se o zákonnost zbavení svobody, a to včetně otázky, zda byl dodržen zákonem stanovený procesní postup, Úmluva v zásadě odkazuje na vnitrostátní právní řád, a to včetně mezinárodního práva. Navíc jakékoli zbavení svobody musí být provedeno v souladu s účelem článku 5, jímž je ochrana jednotlivce před svévolí.
Soud následně přezkoumal, zda byla extradiční vazba uložena v souladu s kritérii zákonnosti a zákonem stanoveným procesním postupem. V tomto směru shledal, že o vazbě bylo rozhodnuto podle trestního řádu, který jako jedinou podmínku pro její nařízení vyžaduje podání žádosti o vydání. Náležitosti této žádosti stanoví extradiční dohoda, z níž plyne požadavek, že žádost o vydání musí obsahovat „dostatečné informace zakládající důvodné podezření, že obviněná osoba spáchala trestné činy, pro něž má být vydána“. Odůvodnění rozhodnutí, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, nicméně na žádné konkrétní skutečnosti neodkazovalo. Vnitrostátní soud ve svém rozhodnutí pouze vyjádřil souhlas s návrhem státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby a nijak neodpověděl na námitky stěžovatele, že obvinění proti němu v USA vznesená jsou neurčitá. Soud tudíž dospěl k závěru, že vydávací vazba nebyla nařízena „v souladu s postupem stanoveným zákonem“, a proto byla v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
e) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že neměl dostatečný čas k přípravě na vazební zasedání, když mu žádost o vydání byla zpřístupněna teprve 30 minut před zahájením zasedání.
K této námitce Soud nejprve podotkl, že obhájce stěžovatele byl informován o konání vazebního zasedání den předem, nicméně nebylo zjištěno, že by toho dne žádal o zpřístupnění spisového materiálu. Ačkoli lze mít důvodné pochybnosti, zda je 30 minut dostačující doba na prostudování spisu, stěžovatel se spolu se svým obhájcem účastnili zasedání, kde vyjádřili své stanovisko k obsahu žádosti o vydání, přičemž nepožádali o odročení zasedání za účelem detailnější přípravy. Na základě výše uvedených skutečností Soud tuto námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel dále tvrdil, že neměl k dispozici žádný procesní prostředek, který by mu umožnil předložit soudu k posouzení a rozhodnutí otázku zákonnosti jeho vazby.
Stran tvrzení vlády, že stěžovatel měl možnost obrátit se s žádostí o propuštění na státního zástupce, Soud zopakoval, že rozhodnutí státního zástupce nelze považovat za „rozhodnutí soudu“. Co se možnosti stěžovatele podat ústavní stížnost týče, vláda podle názoru Soudu neprokázala, jak by stěžovateli zajistila přezkum zákonnosti vazby, a pokud by byla způsobilá tento přezkum zajistit, zda by byla způsobilá zajistit také jeho propuštění. Konečně Soud podotkl, že žádosti stěžovatele k vnitrostátním soudům, jimiž se dožadoval přezkumu zákonnosti vazby, byly odmítnuty z důvodu, že tento přezkum není v jejich pravomoci. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel neměl po celou dobu, co byl držen ve vazbě, k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl domáhat přezkumu zákonnosti vazby a jeho případného propuštění, čímž došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudkyně Kalaydjieva ve svém částečně nesouhlasném stanovisku odmítla názor většiny, že došlo k porušení stěžovatelova práva podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy tím, že soud nezkoumal existenci důvodného podezření ze spáchání trestných činů zakládajících extradici.
Soudci Mahoney a Vehabovič ve svém společném částečně nesouhlasném stanovisku odmítli názor většiny, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, protože neshledala dostatečný skutkový základ pro konstatování, že vzetí stěžovatele do vydávací vazby nedostálo kritériím zákonnosti a „souladu s řízením stanoveným zákonem“. Většina proto příliš širokým výkladem těchto kritérií překročila pravomoci Soudu, jež musí být vykládány v souladu se zásadou subsidiarity.
Full & Egal Universal Law Academy