© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 25. července 2017 ve věci č. 17484/15 – Carvalho Pinto de Sousa Morais proti Portugalsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že právo stěžovatelky na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace dle článku 14 Úmluvy bylo porušeno, neboť vnitrostátní soud založil své rozhodnutí o snížení náhrady za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku nesprávně provedené gynekologické operace, na genderových stereotypech a předsudcích.
I.Skutkové okolnosti
V roce 1993 byl stěžovatelce diagnostikován jednostranný zánět Bartholiniho žlázy (gynekologické onemocnění), který jí způsoboval značnou bolest. Proto se v roce 1995 rozhodla podstoupit chirurgický zákrok, který měl její zdravotní potíže vyřešit. Krátce po operaci však začala stěžovatelka pociťovat intenzivní bolest, trpěla ztrátou citlivosti ve vagíně a inkontinencí, měla značné potíže s chůzí a sezením a nemohla dále udržovat sexuální vztahy. Stěžovatelka byla následně informována, že při operaci došlo omylem k zasažení levého pudendálního nervu.
Stěžovatelka proto v roce 2000 podala správní žalobu proti příslušné nemocnici, o níž v roce 2013 rozhodl soud tak, že stěžovatelce částečně vyhověl. Podle soudu nebyla sporná operace provedena lege artis a poškození pudendálního nervu, ke kterému při ní došlo, je příčinou jejích zdravotních potíží. Stěžovatelce přiznal náhradu majetkové škody ve výši 92 000 eur (z toho 16 000 eur za služby hospodyně) a náhradu nemajetkové újmy ve výši 80 000 eur.
O odvolání podaném stěžovatelkou i nemocnicí rozhodl nejvyšší správní soud v roce 2014 tak, že v meritu věci potvrdil prvostupňový rozsudek, nicméně významně snížil náhradu majetkové škody i nemajetkové újmy. Snížení náhrady majetkové škody za služby hospodyně z 16 000 na 6 000 eur odůvodnil tak, že částka byla nadměrná, „jelikož stěžovatelka se vzhledem k věku svých dětí již musela starat pouze o svého manžela“. Ve vztahu ke snížení náhrady nemajetkové újmy z 80 000 na 50 000 eur soud poznamenal, že „nelze opomenout skutečnost, že v čase operace bylo žalobkyni již 50 let a měla dvě děti, tudíž byla ve věku, kdy sex není tak důležitý jako v mládí, neboť jeho význam klesá s věkem“.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že byla v rozporu s článkem 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy vystavena diskriminačnímu zacházení, když nejvyšší správní soud odůvodnil snížení nemajetkové újmy, která jí byla přiznána v souvislosti s následky nesprávně provedené gynekologické operace, jejím věkem a pohlavím.
a)Obecné zásady
Soud připomněl, že porušení článku 14 Úmluvy je možné vyslovit, když dojde k rozdílnému zacházení s osobami v analogické nebo srovnatelné situaci, přičemž toto rozdílné zacházení nelze objektivně a rozumně zdůvodnit, tedy pokud nesleduje legitimní cíl nebo přijatá opatření nejsou tomuto cíli přiměřená (Biao proti Dánsku, č. 38590/10, rozsudek velkého senátu ze dne 24. května 2016, § 90).
Článek 14 nezakazuje jakékoliv rozdíly v zacházení s jednotlivými osobami nebo jejich skupinami, nýbrž pouze rozdíly založené na identifikovatelných, objektivních nebo osobnostních charakteristikách nebo postavení, k nimž mimo jiné patří také pohlaví. Vedle několika výslovně uvedených diskriminačních důvodů zakazuje článek 14 diskriminaci rovněž na základě „jiného postavení“, do kterého je řazen i věk (British Gurkha Welfare Society a další proti Spojenému království, č. 44818/11 rozsudek ze dne 15. září 2016, § 88).
Soud zopakoval, že pokrok v otázce genderové rovnosti je v dnešní době pro členské státy Rady Evropy zásadním cílem, a proto by stát musel předložit velmi závažné důvody, aby odůvodnil rozdílné zacházení na základě pohlaví (Konstantin Markin proti Rusku, č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012, § 127). Dále připomněl, že odkaz na místní tradice, zvyklosti nebo převažující postoje ve společnosti nelze považovat za dostatečné odůvodnění pro odlišné zacházení na základě pohlaví (Ünal Tekeli proti Turecku, č. 29865/96, rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, § 63). Konečně také zdůraznil, že hlavním problémem stereotypizace je, že brání individualizovanému posouzení schopností a potřeb jednotlivce (Alajos Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 42).
Závěrem Soud připomněl, že v otázkách rovného zacházení je poté, co stěžovatel prokáže rozdílné zacházení, důkazní břemeno na straně vlády, která musí prokázat, že odlišné zacházení bylo odůvodněné (Biao proti Dánsku, cit. výše, § 92).
b)Použití těchto zásad na projednávanou věc
Soud v prvé řadě uvedl, že pojem soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy v sobě obsahuje i právo na osobní rozvoj a právo na sebeurčení, přičemž do osobní sféry chráněné tímto ustanovením Úmluvy spadá i genderová identifikace, sexuální orientace či sexualita (E. B. proti Francii, č. 43546/02, rozsudek ze dne 22. ledna 2008, § 43). Skutkové okolnosti projednávané věci proto spadají do rámce článku 8 Úmluvy, a článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy je tedy použitelný.
Soud dále vyzdvihl, že nejvyšší správní soud své rozhodnutí o snížení náhrady nemajetkové újmy založil na úvaze, že v čase operace bylo žalobkyni již 50 let a měla dvě děti, a byla tudíž ve věku, kdy význam sexuálního života již poklesl.
Připustil, že v některých případech je namístě, aby při rozhodování o výši nemajetkové újmy byl vnitrostátními soudy brán věk žalobce v úvahu, jak se to stalo v projednávané věci. Problémem tu však nejsou samy o sobě věk či pohlaví stěžovatelky, ale předpoklad soudu, že sexualita není pro padesátiletou ženu, která je matkou dvou dětí, tak důležitá jako pro mladší osoby.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na tradičním vnímání ženské sexuality jako nerozlučně spjaté s reprodukcí a zcela pominul fyzický a psychologický význam sexuality pro seberealizaci žen jako lidských bytostí. Soud tak shledal, že nejvyšší správní soud nejenže rozhodoval předpojatým způsobem vůči určité skupině osob, ale vycházel ve svém rozsudku ze stereotypu, aniž by se pokusil ověřit jeho platnost v konkrétním případě stěžovatelky (mutatis mutandis, Schuler-Zgraggen proti Švýcarsku, č. 14518/89, rozsudek ze dne 24. června 1993, § 67).
Dále Soud poukázal na to, že výše citované úvahy o věku a sexualitě stěžovatelky nebyly pouhou nevhodnou volbou slov, ale patřily k nosným důvodům rozhodnutí soudu o snížení výše náhrady nemajetkové újmy. O stereotypizujícím přístupu soudu svědčí i odůvodnění rozhodnutí o snížení náhrady nákladů na asistenci hospodyně.
Stěžovatelčin případ je dle Soudu demonstrativním příkladem toho, že v portugalském soudnictví stále přetrvávají stereotypy a předsudky vůči ženám, což ve svých zprávách shodně konstatovaly rozličné orgány jako například Výbor pro odstranění všech forem diskriminace žen či Zvláštní zpravodaj Rady OSN pro lidská práva pro nezávislost soudců a právních zástupců. Tento závěr je podpořen také skutečností, že ve srovnatelných případech týkajících se mužů (věk 55 a 59 let) měly vnitrostátní soudy za prokázané, že neschopnost těchto mužů udržovat sexuální vztahy v důsledku zdravotních potíží, které byly způsobené nedbale provedenou operací prostaty, jim způsobila „silný duševní otřes“, resp. „obrovský otřes“. Na základě toho portugalské soudy přiznaly oběma mužům několikanásobně vyšší kompenzaci ve výši 224 459, resp. 100 000 eur. Z rozhodnutí v těchto věcech vyplývalo, že na rozdíl od případu stěžovatelky se soudy v těchto kauzách vůbec nezabývaly tím, zda již muži měli děti či jinými faktory. V jednom z nich byla pouhá skutečnost, že muž byl po operaci impotentní a trpěl inkontinencí, dostatečným základem pro rozhodnutí soudu o náhradě nemajetkové újmy.
Soud proto dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo k porušení práva stěžovatelky na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace podle článku 14 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
Souhlasné stanovisko k rozsudku připojila soudkyně Yudkivska, která upozornila na to, že dojít k závěru o diskriminaci v projednávané věci bylo možné již na základě genderové stereotypizace, ke které se vnitrostátní soud ve svém odůvodnění uchýlil. Nebylo tak nutné přistupovat k porovnání zacházení se stěžovatelkou a jinými osobami. V této souvislosti poukázala na vybraná rozhodnutí vnitrostátních soudů, dle nichž genderové stereotypy mohou být důkazem diskriminace na základě pohlaví i v případě, kdy chybí vhodný komparativní vzorek.
Souhlasné stanovisko k rozsudku připojila i soudkyně Motoc, která na základě analýzy předchozí judikatury dospěla k názoru, že Soud již v minulosti uznal, že stereotypy mohou být zneužity státem jako prostředek ospravedlňování diskriminace. Následně se zabývala vztahem mezi diskriminací a stereotypy, přičemž shledala, že stereotypy přispívají k diskriminaci skupiny, která je jejich předmětem, a je proto nezbytné je pojmenovat a následně s nimi bojovat.
Se závěry většiny nesouhlasili soudci Ravarani a Bošnjak, kteří shledali, že rozsudek nejvyššího správního soudu sice byl chybný, nelze jej však označit za diskriminující. Většina podle nich neaplikovala třístupňový test vyplývající z ustálené judikatury Soudu a nijak se s ním v odůvodnění nevypořádala. Neidentifikovala též skupiny osob, se kterými mělo být zacházeno odlišně: nevyjádřila se k námitce stěžovatelky, že byla diskriminována z důvodu věku, a současně nenabídla přesvědčivou analýzu údajné diskriminace z důvodu pohlaví. Své závěry o diskriminaci stěžovatelky většina založila na naprosto nedostatečném vzorku tří judikátů, které se po skutkové stránce mohly zásadně odlišovat. Rozhodnutí většiny proto bylo podle disentujících soudců v rozporu s ustálenou judikaturou Soudu.
Full & Egal Universal Law Academy