© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. dubna 2013 ve věci č. 22018/10 – Căşuneanu proti Rumunsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že umístěním stěžovatele do policejní cely s nevyhovujícími podmínkami došlo k ponižujícímu zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že státní orgány nezabránily úniku informací z vyšetřovacího spisu, shledal Soud též porušení článku 8 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, majitel společnosti P., obstarával pro stát opravu veřejných komunikací. Pro podezření z nepřímého uplácení bylo proti němu zahájeno trestní řízení. Stěžovatel se měl konkrétně pokoušet ovlivnit výsledek soudního řízení týkajícího se sporu mezi svou společností a státní agenturou odpovědnou za opravu dopravních komunikací.
Případ stěžovatele byl detailně sledován médii. Přepisy odposlechů telefonních hovorů stěžovatele se spoluobviněným byly v denním tisku publikovány ještě dříve, než byla podána obžaloba. V souvislosti s tímto únikem informací bylo mimo jiné zahájeno vnitřní šetření nejvyšší rady soudců a státních zástupců. Rada dospěla k závěru, že informace unikly v okamžiku, kdy byla zpráva státního zástupce o případu v senátu parlamentu, žádný soudce ani státní zástupce tedy dle rady za únik odpovědný nebyl.
Stěžovatel byl v rámci trestního řízení zadržen a vzat do vazby; v cele na policejní stanici v Bukurešti strávil pět dní. Namítal, že podmínky zbavení svobody byly nevyhovující. Mimo jiné popsal, že byl podroben vstupní osobní prohlídce, při které musel být zcela nahý. Jeho cela měla 9 m2 a sdílel ji s dalšími třemi osobami. V cele bylo jediné okno o rozměrech 40 x 60 cm; to fungovalo jako jediný přísun čerstvého vzduchu. Svítilna v cele byla nepřetržitě zapnuta, což způsobovalo problémy se spaním. Stěžovateli bylo umožněno vyjít na dvorek o rozměrech 6 x 4 m jednou denně na 20 minut. Vláda tyto informace rozporovala.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud zkraje odkázal na zásady týkající se podmínek zbavení svobody obsažené v rozsudku ve věci Kudła proti Polsku (č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 90 – 94). Dále připomněl, že již shledal porušení článku 3 Úmluvy i z důvodu špatných podmínek krátkodobého zbavení svobody, konkrétně čtyři, pět a deset dní (Koktysh proti Ukrajině, č. 43707/07, rozsudek ze dne 10. prosince 2009; Gavrilovici proti Moldavsku, č. 25464/05, rozsudek ze dne 15. prosince 2009). To se týká i policejních cel (viz např. Ogica proti Rumunsku č. 24708/03, rozsudek ze dne 27. května 2010; Artimenco proti Rumunsku, č. 12535/04, rozsudek ze dne 30. června 2009).
Při použití těchto zásad na okolnosti projednávaného případu Soud zprvu uvedl, že stěžovatel poskytl Soudu konkrétní a detailní popis podmínek zbavení svobody a jejich dopadů na něj. Jeho tvrzení zcela korespondují se zjištěními Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT), který navštívil policejní detenční zařízení, kde byl stěžovatel držen. Soud uvedl, že podmínky, ve kterých stěžovatel musel pět dní pobývat, byly takové úrovně, že by způsobily utrpení kterékoliv osobě. Uzavřel, že zbavení svobody stěžovateli způsobilo utrpení překračující nevyhnutelnou míru úzkosti, která je zbavení svobody vlastní, a dosáhlo stupně ponižujícího zacházení zakázaného článkem 3 Úmluvy. Došlo tedy k porušení článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že v důsledku úniku informací, konkrétně částí vyšetřovacího spisu obsahujících přepisy soukromých telefonních hovorů, došlo k porušení práva na respektování jeho soukromého života. V této souvislosti namítal, že státní orgány měly podniknout nezbytné kroky k ochraně jeho soukromého života; dokumenty ve vyšetřovacím spise se jim však bezpečně uschovat nepodařilo. Stěžovatel dále uvedl, že státní orgány únik informací nevyšetřily a k nápravě nedošlo.
Soud nejprve odkázal na svou nedávnou judikaturu týkající se práva na dobrou pověst chráněného článkem 8 Úmluvy [viz např. Petrina proti Rumunsku, č. 78060/01, rozsudek ze dne 14. října 2008, § 27 – 29, 34 – 36; von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 95 – 99]. Zopakoval, že v rámci pozitivních závazků na poli článku 8 musí být zkoumáno, zda státní orgány podnikly nezbytné kroky k zajištění účinné ochrany práva na soukromý život (viz např. Craxi proti Itálii, č. 25337/94, rozsudek ze dne 17. července 2003, § 73). Je přitom především na státu, aby v případech úniku informací zajistil, že státní služby fungují a státní zaměstnanci jsou vyškoleni tak, aby ke zveřejňování důvěrných nebo tajných informací nedocházelo (viz např. Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 61 a 143).
K otázce, zda stěžovatel utrpěl újmu, Soud nejprve poznamenal, že na daný případ je třeba nahlížet ve světle skutečnosti, že k úniku informací došlo ještě před podáním obžaloby. Úkolem Soudu v předmětné věci není hodnocení vhodnosti zveřejnění daných informací v médiích (není relevantní, že publikování těchto informací vzbudilo v Rumunsku velký zájem, ani že o stěžovatele samého média projevila zvýšený zájem), ale primárně to, zda z důvodu úniku informací od státních orgánů došlo k porušení práva stěžovatele na ochranu jeho soukromého života. Soud konstatoval, že telefonní hovory spadají pod „soukromý život“ a „korespondenci“ jakožto zájmy chráněné článkem 8 Úmluvy (viz např. Craxi proti Itálii, cit. výše, § 57), a pokračoval, že došlo k zásahu do práva na respektování soukromého života, jelikož přepisy telefonních hovorů, které unikly do tisku, obsahovaly soukromé informace, jež naznačovaly vinu stěžovatele ještě před podáním obžaloby. Nelze navíc tvrdit, že by se tento případ týkal situace ztráty dobré pověsti, kdy by se dalo předvídat, že se jedná o následek vlastních činů stěžovatele. V předkládaném případě měl totiž stěžovatel plně požívat presumpce neviny (viz např. a contrario Sidabras a Džiautas proti Litvě, č. 55480/00 a další, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 49). Pokud jde o následky úniku informací, stěžovatel neměl žádnou možnost se po jejich zveřejnění bránit a zpochybňovat jejich autenticitu či správnost, jelikož hlavní líčení v té době nebylo započato. Stěžovatel ani neměl žádnou možnost podat stížnost na státní orgány za zapříčinění úniku daných informací, jelikož dle vnitrostátního práva není únik informací z vyšetřovacího spisu považován za trestný čin a k podání občanskoprávní žaloby by stěžovatel musel znát totožnost osoby, která informace ze spisu vyzradila. Soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že únikem přepisů telefonních hovorů stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na respektování soukromého života, kterým utrpěl újmu.
Ve světle tohoto závěru Soud dále zkoumal, zda stát poskytl ochranu právu stěžovatele a zda státní orgány splnily své pozitivní závazky na poli článku 8 Úmluvy.
Soud zprvu poznamenal, že únik informací nesloužil zájmu posunu v trestním řízení, jako je tomu např. u tzv. whistleblowerů; nebyl tudíž odůvodněný. Dále Soud konstatoval, že jelikož pořizování odposlechů ze své podstaty podléhá přísné soudní kontrole, nelze výsledky odposlechů zveřejnit bez obdobně přísné soudní kontroly (viz mutatis mutandis Dumitru Popescu proti Rumunsku (č. 2), č. 71525/01, rozsudek ze dne 26. dubna 2007, § 44 a 70 – 84). Konečně Soud připomněl, že přístup k informacím z trestního spisu má i v hlavním líčení své limity a obžalovaný může mj. žádat, aby jednání nebyli přítomni novináři. Soudce tak může být postaven před otázku poměřování práva na respektování soukromého života s právem na svobodu projevu a informací. Takovou otázku však soudce v předkládaném případě nemohl vůbec řešit, protože informace již dříve unikly do tisku.
S ohledem na výše řečené Soud konstatoval, že k zjištění, zda v projednávaném případě došlo k porušení článku 8 Úmluvy, je nutné posoudit dva aspekty. Za prvé, zda státní služby fungují a státní zaměstnanci jsou vyškoleni tak, aby ke zveřejňování důvěrných nebo tajných informací nedocházelo (Stoll proti Švýcarsku, cit. výše) a, za druhé, zda měl stěžovatel možnost domáhat se nápravy za porušení jeho práv.
K prvnímu aspektu Soud uvedl, že státní orgány na únik informací nereagovaly dostatečně, a to přesto že se nejednalo o ojedinělý případ. Státní orgány nevyvinuly žádné úsilí, aby odhalily instituci či jednotlivce, který byl za únik odpovědný, a žádným oficiálním vyjádřením se od takového jednání nedistancovaly a neodsoudily ho. Vnitřní šetření Nejvyšší rady soudců a státních zástupců považoval vzhledem k závažnosti daného případu za reakci nedostatečnou. Soud proto uzavřel, že stát neučinil žádné kroky, aby mezi státními orgány zvýšil povědomí o problému úniků informací z trestních spisů.
K druhému aspektu Soud odkázal na výše řečené a zopakoval, že stěžovatel neměl k dispozici žádné možnosti domáhat se u státních orgánů nápravy za předmětný únik informací.
Soud proto uzavřel, že státní orgány selhaly ve své povinnosti zajistit bezpečné uložení příslušných informací, a stěžovatel navíc neměl možnost domoci se nápravy. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy