© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. ledna 2018 ve věci č. 13003/04 – Catalan proti Rumunsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl jednomyslně o neporušení článku 10 Úmluvy, který chrání svobodu projevu, v situaci, kdy byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru poté, co v tisku informoval o spolupráci církevního představitele s komunistickou státní bezpečností, zatímco se jeho zaměstnavatel k této otázce, jež spadala do jeho pravomoci, dosud nevyslovil.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl v roce 2000 přijat do zaměstnání u rumunské rady pro studium archívů bývalé tajné státní policie Securitate („Rada“) a podepsal dohodu o důvěrnosti informací, o nichž se při výkonu své funkce dozvěděl. Počátkem roku 2001 mu byla udělena důtka za nevybíravou kritiku svých nadřízených a posléze mu byl dočasně snížen plat pro neomluvenou absenci v zaměstnání.
Nedlouho poté uveřejnil celostátní bulvární deník článek o tom, že podle archivních dokumentů řádně opatřených stěžovatelem, jenž je povoláním historik, provozoval patriarcha rumunské ortodoxní církve v mládí homosexuální styky a spolupracoval s komunistickou tajnou policií. Rada vzápětí vydala tiskovou zprávu, v níž se zcela distancovala od stěžovatelových osobních závěrů ohledně dotyčného patriarchy, které navíc označila za předčasné. Stěžovateli bylo v kárném řízení vytknuto porušení interního pravidla o projevech, které mohou poškodit dobrou pověst nebo autoritu Rady. Stěžovatel odmítl odpovědět na položené otázky a žádal o čas na přípravu. Kárný orgán nicméně rozhodl o jeho propuštění ze služebního poměru. Jak samotný článek, tak stěžovatelovo propuštění bylo silně medializováno.
Stěžovatel proti rozhodnutí podal žalobu k odvolacímu soudu. Kritizoval procesní nedostatky kárného řízení a dovolával se své názorové a akademické svobody s tím, že neuváděl své zaměstnání u Rady a příslušné dokumenty získal ještě předtím, než do Rady nastoupil. Odvolací soud však přisvědčil Radě, která sice uznala, že stěžovatel měl dokumenty k dispozici dřív, ale poukázala na to, že v kontextu silného mediálního zájmu o probíhající šetření minulosti církevních představitelů měl stěžovatel projevit zdrženlivost. Zamítnutí jeho žaloby nezvrátil ani nejvyšší soud.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že jeho propuštění kvůli názorům vyjádřeným ve sporném článku porušilo jeho svobodu projevu zaručenou článkem 10 Úmluvy. Podle Soudu tento zásah do svobody projevu představuje porušení článku 10, ledaže je stanoven zákonem, sleduje některý z legitimních cílů uvedených v čl. 10 odst. 2 a je k dosažení tohoto cíle nezbytný v demokratické společnosti.
K podmínce legality Soud uvedl, že míra přesnosti vnitrostátní právní úpravy závisí na posuzovaném předpisu, oblasti úpravy a postavení jeho příjemců, že k výkladu a uplatňování vnitrostátních předpisů jsou povolány především vnitrostátní orgány a že pouhá možnost různého výkladu ještě nezakládá porušení podmínky zákonnosti. Podle Soudu Rada ve svém kárném rozhodnutí poukázala na konkrétní ustanovení svého vnitřního předpisu a rumunští státní zaměstnanci mají řadu zákonných povinností (např. loajality), které jim mimo jiné ukládají, aby se zdrželi jednání způsobilého poškodit jejich zaměstnavatele. Stěžovatel proto mohl předpokládat, že vyjádření jeho názoru na spolupráci dotyčného patriarchy s tajnou policií vrhnou negativní světlo na jeho zaměstnavatele, a že se tudíž dostane do působnosti příslušného ustanovení vnitřního předpisu. Zásah tedy byl stanoven zákonem.
U podmínky legitimity vláda tvrdila, že byl sledován účel ochrany práv jiných osob a zabránění úniku důvěrných informací. Soud tomuto názoru přisvědčil. Pojem opatření nezbytných k zabránění úniku důvěrných informací se vztahuje na zveřejnění takových informací jak osobami podléhajícími povinnosti zachování důvěrnosti, tak třetími osobami (Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 58–61). Ačkoli stěžovatel dokumenty získal ještě před svým nástupem do Rady, ta byla zákonem povolána k tomu, aby se na základě takových dokumentů vyslovila k otázce, zda někdo byl spolupracovníkem komunistické tajné policie. Proto se vláda může dovolávat potřeby zabránit úniku důvěrných informací (obdobně Dammann proti Švýcarsku, č. 77551/01, rozsudek ze dne 25. dubna 2006, § 38). Navíc stěžovatel podle odvolacího soudu nerespektoval zákonnou povinnost loajality a z ní vyplývající povinnost zdrženlivosti. Vláda tudíž může odkazovat také na účel chránit práva jiných, konkrétně Rady.
K podmínce proporcionality, tedy nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti, Soud úvodem poukázal na některé obecné zásady vyplývající z jeho judikatury (Vogt proti Německu, č. 17851/91, rozsudek velkého senátu ze dne 26. září 1995, § 52–53). Ochrana článku 10 Úmluvy dopadá na profesní sféru obecně i na úředníky. Zaměstnanci mají vůči zaměstnavateli povinnost loajality, zdrženlivosti a mlčenlivosti, což může platit tím spíše pro úředníky ve služebním poměru. Zmínka o povinnostech a odpovědnosti v čl. 10 odst. 2 odůvodňuje určitý prostor pro uvážení státních orgánů při určení proporcionality zásahu ve vztahu ke sledovaným cílům. Ačkoli zaměstnanecký vztah nezakládá absolutní povinnost loajality zaměstnance, v takovém vztahu, případně na rozdíl od jiného kontextu, nemusí být některé projevy svobodu projevu legitimní (Palomo Sánchez a ostatní proti Španělsku, č. 28955/06 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 12. září 2011, § 76).
Následně Soud přezkoumal, zda byly důvody propuštění potvrzené vnitrostátními soudy relevantní a dostatečné a zda byla uložená sankce přiměřená sledovaným legitimním cílům.
Pokud jde o povinnost zdrženlivosti úředníků a riziko prozrazení důvěrných informací, relevantní judikatura Soudu v oblasti zveřejnění takových informací se sice týká novinářů (Fressoz a Roire proti Francii, č. 29183/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 53), jimž v rámci jejich odpovědnosti přísluší, aby sdělovali informace o otázkách veřejného zájmu (Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 50), kdežto stěžovatel byl státní úředník podléhající povinnosti loajality a zdrženlivosti. Projednávaná věc se také netýká zveřejnění informací získaných při profesní činnosti s cílem upozornit na protiprávní jednání zaměstnavatele (Guja proti Moldavsku, č. 14277/04, rozsudek ze dne 12. února 2008, § 72–78). Propuštění stěžovatele je naopak třeba posoudit ve světle jeho snahy poskytnout veřejnosti informace o spolupráci představitelů církví s tajnou státní policií, a to při zohlednění konkrétních okolností, zejména dotčených zájmů, soudního přezkumu a chování stěžovatele. Propuštění bylo odůvodněno tím, že stěžovatel zaujal názor k otázce oné spolupráce, kterou jeho zaměstnavatel zkoumal a k níž zatím nepřijal oficiální stanovisko. Tato otázka přitom představovala předmět mimořádného zájmu rumunské společnosti. Stěžovatelův zájem informovat veřejnost však narážel na jiný veřejný zájem, a sice aby o těchto otázkách v souladu se zákonem veřejnost informovala Rada. Kárné řízení, které vyústilo v propuštění, proběhlo kontradiktorním způsobem a stěžovatel se mohl obrátit na soud. Stěžovatelovo tvrzení, že informace zveřejnil na základě své akademické práce, podle Soudu zpochybňuje skutečnost, že tak učinil v bulvárním deníku (a contrario Sapan proti Turecku, č. 44102/04, rozsudek ze dne 8. června 2010, § 34). Navíc své názory o činnosti dotyčného patriarchy ve sporném článku prezentoval, jako kdyby se jednalo o prokázanou skutečnost, a nikoli jeho subjektivní hodnocení (a contrario Andreescu proti Rumunsku, č. 19452/02, rozsudek ze dne 8. června 2010, § 94). Vyjádřil se nadto písemně a s plným vědomím, nikoli v rámci rychlé a spontánní výměny názorů (Palomo Sánchez a ostatní proti Španělsku, cit. výše, § 73). Podle Soudu povinnost zdrženlivosti, kterou neoslabil ani zájem veřejnosti o otázky bývalé tajné policie, ale naopak posílilo riziko manipulace s veřejným míněním na základě neúplných podkladů, měla stěžovatele vést ke značné obezřetnosti.
Co se týče ochrany práv jiných, Soud s ohledem na zákonné pravomoci Rady podotkl, že otázka spolupráce s bývalou tajnou policií sice byla předmětem jistého veřejného zájmu, ale její citlivost nabádala k obezřetnosti. Stěžovatel se nerozhodl kritizovat svého zaměstnavatele za jeho činnost, ale nahradit ho a sám odhalit informace spadající do pravomoci svého zaměstnavatele, a to v době, kdy Rada dosud nepřijala oficiální stanovisko. Stěžovatel tak poškodil autoritu svého zaměstnavatele i důvěru veřejnosti v Radu. Třebaže v článku nebylo zmíněno, že je zaměstnancem Rady, musel si být dopadu článku na svého zaměstnavatele vědom. Tisk, jemuž bylo známo, že stěžovatel je úředníkem Rady, jeho tvrzení široce převzal, takže ta mohla být snadno veřejností považována za oficiální stanovisko Rady. Obdobně se k otázce postavily vnitrostátní soudy. Podle Soudu bylo v zájmu Rady, aby s cílem zachovat důvěru veřejnosti v tuto instituci rozvázala poměr se stěžovatelem.
Podle Soudu tedy byly důvody uplatněné Radou a vnitrostátními soudy relevantní a dostatečné.
K samotné přiměřenosti zásahu Soud podotkl, že stěžovateli byly postupně ukládány stále závažnější kárné postihy, až byl nakonec propuštěn, nicméně Rada se mohla oprávněně domnívat, že zveřejnění názorů na citlivé téma spadající do oblasti jejího výzkumu nenapravitelně poškodilo vztah důvěry, který musí existovat mezi Radou a jejím zaměstnancem.
Soud tedy s ohledem na povinnosti a odpovědnost státních zaměstnanců a po zvážení různých dotčených zájmů učinil závěr, že zásah do stěžovatelovy svobody projev byl nezbytný v demokratické společnosti a že k porušení článku 10 Úmluvy nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy