© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 24. ledna 2019 ve věci č. 43514/15 – Catt proti Spojenému království
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutím vymazat údaje o účastech stěžovatele na demonstracích z policejní databáze osob podezřelých z extremismu došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel narozený v roce 1925 se od roku 1948 aktivně účastnil demonstrací. V roce 2005 se začal účastnit i demonstrací organizovaných skupinou SMASH EDO. Vzhledem k tomu, že demonstrace této skupiny byly často doprovázeny vážnými nepokoji a trestnou činností, bylo při těchto shromážděních přítomno mnoho policistů. Stěžovatel byl dvakrát zatčen za blokování dopravy na silnici, ale nikdy nebyl odsouzen pro žádný trestný čin.
V roce 2010 podal k policii žádost o informace o zpracování svých osobních údajů. Policie mu zpřístupnila 66 záznamů z období let 2005 až 2009 v tzv. extremistické databázi. Většina záznamů byla spjata s demonstracemi SMASH EDO, 13 se jich však vztahovalo k jiným demonstracím, například kongresu odborových organizací. V naprosté většině případů bylo v databázi zaznamenáno stěžovatelovo jméno, jeho přítomnost na určitém místě, datum narození a bydliště. V některých případech byl popsán i jeho vzhled. V jednom případě z roku 2007 byla uchována i jeho fotografie.
Stěžovatel neúspěšně vyzval policii, aby údaje o něm vymazala. V listopadu 2010 se stěžovatel obrátil na soud, aby postup policie přezkoumal. V roce 2012 policie z vlastní iniciativy vymazala velké množství svých záznamů. Po tomto výmazu měla zpracovávat již pouze dva záznamy o stěžovateli. Vnitrostátní soudy vydaly konečné rozhodnutí v březnu 2015. V něm potvrdily postup policie s tím, že zpracování údajů bylo v souladu s platným právem a bylo přiměřené.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že systematický sběr a uchovávání údajů o jeho osobě v databázi představovaly porušení jeho práva na ochranu soukromí podle článku 8 Úmluvy, jelikož právní úprava vedení databáze neposkytovala dostatečné záruky proti zneužití. Dále stěžovatel poukazoval na to, že rozsah zpracovaných údajů může být policií svévolně měněn, údaje jsou uchovávány po příliš dlouhou dobu a jsou předmětem automatizovaného i ručního zpracování.
Soud konstatoval, že samotné uchovávání osobních údajů představuje zásah do práva na ochranu soukromí (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a č. 20566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 67). Ohledně zákonnosti zásahu Soud připomněl, že nestačí, aby napadené opatření mělo oporu ve vnitrostátním právu, ale dané ustanovení musí být pro jednotlivce přístupné a jeho důsledky musí být předvídatelné. Musí dále obsahovat záruky proti svévoli a omezení způsobu výkonu pravomoci orgánů veřejné moci (M. M. proti Spojenému království, č. 24029/07, rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, § 193).
Ohledně sběru údajů Soud uvedl, že obdobná databáze nemusí být zřízena zákonem, postačí, pokud bude upravena jiným zvláštním předpisem nebo bude informace o ní v souladu s vnitrostátním právem zveřejněna. Soud uznal, že zacházení s údaji bylo upraveno právními předpisy a že bylo možné z veřejně dostupných informací dovodit, že policie databázi vede. Soud také podotkl, že na právní rámec sběru údajů o stěžovateli nemůže být nahlíženo bez ohledu na ustanovení upravující ochranu osobních údajů v obecné rovině.
Podle předpisů upravujících ochranu osobních údajů ve stěžovatelově věci platila domněnka ve prospěch zpracování údajů vzhledem k tomu, že zpracování nebylo nadměrné, bylo potřeba k plnění úkolů policie a údaje byly aktuální. Údaje měly být uchovány alespoň po dobu šesti let, načež mohlo být jejich zpracovávání přezkoumáno a mohly být smazány. Bylo však na zvážení policie, jak rozhodne o trvání potřeby osobní údaje uchovávat.
Soud byl znepokojen víceznačností právního základu pro zpracování stěžovatelových osobních údajů, zejména pak velmi volně definovaným pojmem „domácí extremismus“ a skutečností, že stěžovatelovy údaje mohly být uloženy bez časového omezení. Současně však údaje nemohly být žádným způsobem poskytnuty třetím osobám a stěžovatel měl možnost požádat o jejich výmaz. V tomto ohledu Soud připomněl, že otázka, zda je zpracování stěžovatelových údajů v souladu s právem, úzce souvisí s otázkou, zda byl zásah do stěžovatelova práva na soukromí nezbytný v demokratické společnosti (S. a Marper proti Spojenému království, cit. výše, § 99). Soud proto nepovažoval za nutné rozhodnout, zda uchovávání údajů o stěžovateli bylo zákonné ve smyslu článku 8 Úmluvy, a přešel na ověření, zda bylo zpracování údajů nezbytné v demokratické společnosti.
Soud v této souvislosti zopakoval, že vnitrostátním orgánům musí být ponechán určitý prostor pro uvážení (McDonald proti Spojenému království, č. 4241/12, rozsudek ze dne 20. května 2014, § 57). V projednávané věci nicméně zpracované údaje odhalovaly stěžovatelovy politické názory, tedy údaje citlivé povahy, a proto se k nim váže vyšší stupeň ochrany. Navíc, policie během řízení před vnitrostátním soudem uchovávala více údajů, než kolik jich stěžovateli poskytla.
Soud dále konstatoval, že pro shromažďování osobních údajů o stěžovateli existovala naléhavá společenská potřeba. Policie měla důvod monitorovat protesty SMASH EDO, neboť aktivity této skupiny byly známé násilím. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel sám opakovaně a veřejně spojoval s touto skupinou, policie měla důvod shromažďovat údaje i o něm. Podle Soudu však neexistovala naléhavá společenská potřeba údaje o stěžovateli uchovávat. Nic totiž nenasvědčovalo tomu, že by potřeba uchovávat údaje byla smysluplně průběžně přezkoumávána; údaje by tak mohly být uchovávány bez jakéhokoliv časového omezení. Navíc žádost o výmaz údajů neměla reálný dopad, neboť jí policie nevyhověla, aniž poskytla vysvětlení pro další uchovávání údajů. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
III. Oddělené stanovisko
Soudkyně Koskelo a soudce Felici sice souhlasili s výsledkem rozhodnutí, avšak neztotožnili se s názorem většiny, že v daném případě nebylo potřeba se blíže zabývat tím, zda byl zásah do soukromí stěžovatele v souladu se zákonem ve smyslu článku 8 Úmluvy. Právní úprava podle těchto soudců nedosahovala patřičné kvality a již z tohoto důvodu mělo být shledáno porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy