© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 4. dubna 2013 ve věci č. 30465/06 – C. B. proti Rakousku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení zásady rovnosti zbraní, která je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy tím, že vnitrostátní soudy nepřipustily v řízení soukromý znalecký posudek jako důkazní prostředek a odmítly předvolat a vyslechnout svědky navržené obhajobou, neboť soudy tento svůj procesní postup dostatečně a náležitě zdůvodnily.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 2005 obžalován ze zneužívání nezletilých a ze spáchání drogových trestných činů. V rámci trestního řízení byl ustanoven znalec z oboru psychiatrie, proti jehož osobě stěžovatel nevznesl žádné námitky, a který následně diagnostikoval, že stěžovatel trpí poruchou sexuálních preferencí, pedofilií a narcisistickou poruchou osobnosti. Advokát stěžovatele předložil vlastní posudek soukromého znalce, který také uznal, že stěžovatel trpí homosexuální pedofilií, ale vyvracel tvrzení o narcisistické poruše. Podle soukromého znalce existovala nízká pravděpodobnost, že by se stěžovatel opětovně dopustil podobné trestné činnosti. Soukromý znalec dále kritizoval metody soudem ustanoveného znalce. Jeho skutkové závěry byly podle něj nejasné a bez náležitého odůvodnění. Soudem ustanovený znalec reagoval na výtky soukromého znalce v příloze ke svému posudku a byl podroben výslechu ze strany advokáta stěžovatele. Tomu ovšem bylo zakázáno jakkoliv odkazovat na posudek soukromého znalce nebo zpochybňovat odbornost a kompetence soudem ustanoveného znalce. Advokát stěžovatele navrhoval, aby byl posudek soukromého znalce připuštěn jako důkazní prostředek a aby byl následně tento znalec vyslechnut před soudem. Dále navrhoval výslech tří svědků ve prospěch stěžovatele ve vztahu k jeho povaze. Soud ovšem tyto návrhy opakovaně odmítl, jelikož nepovažoval závěry obsažené v posudku soudem ustanoveného znalce za neúplné nebo nedostatečné a stejně tak nebyl toho názoru, že by výslech navržených svědků jakkoliv přispěl k dokazování. Stěžovatel byl později shledán vinným.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy
Stěžovatel namítal, že kvalita a závěry posudku soudem ustanoveného znalce byly vnitrostátními soudy chybně vyhodnoceny. Nestačilo, že byly názory soukromého znalce dány soudem ustanovenému znalci toliko k vyjádření, soud se měl závěry soukromého znalce též meritorně zabývat a odůvodnit, ke kterým z názorů se přiklonil. V nepřipuštění soukromého znaleckého posudku jako důkazního prostředku v řízení spolu s nevyhověním návrhu na výslech svědků ve vztahu k jeho charakteru, stěžovatel spatřoval porušení zásady rovnosti zbraní, která je imanentní součástí práva na spravedlivý proces. V neposlední řadě stěžovatel namítal, že mu v hlavním líčení nebylo umožněno položit soudem ustanovenému znalci otázky.
Soud úvodem zmínil, že požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy představují specifické prvky práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto bude stěžovatelovy námitky posuzovat z pohledu obou těchto ustanovení (viz Aigner proti Rakousku, č. 28328/03, rozsudek ze dne 10. května 2012, § 34). K tomu Soud zdůraznil, že není „čtvrtou“ instancí a že je primárně věcí vnitrostátních soudů, aby posoudily důkazy, které jim byly předloženy. Stejně tak je věcí státu, jakou právní úpravu dokazování v trestním řízení zvolí. Jediným úkolem Soudu je zjistit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, včetně dokazování, a zda byla v daném případě respektována zásada rovnosti zbraní (srov. Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, č. 26766/05a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011, § 118).
Soud rovněž připomněl základní zásady, které vyplývají z jeho ustálené judikatury ohledně dokazování v trestních věcech prostřednictvím znaleckých posudků. Předně uvedl, že článek 6 Úmluvy nestanoví povinnost vnitrostátních soudů zadat vypracování znaleckého posudku čistě jen z důvodu, že takový požadavek byl vznesen obhajobou. Pokud však soudy přistoupí k posouzení odborné otázky prostřednictvím znalce, musí být zachováno právo obhajoby klást mu otázky a zpochybňovat jeho závěry. Z článku 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s odst. 3 písm. d) však nevyplývá absolutní právo obhajoby, aby byl v řízení vyslechnut jí navržený znalec. Naopak je zásadně věcí soudu, aby posoudil kvality znalce navrženého obhajobou a zhodnotil, zda by mohl s ohledem na konkrétní okolnosti případu přispět k objasnění okolností případu (viz Mirilashvili proti Rusku, č. 6293/04, rozsudek ze dne 11. prosince 2008, § 189 – 191).
Ve vztahu k danému případu Soud nejprve uvedl, že znalec byl ustanoven soudem a nikoliv státním zastupitelstvím, a nevystupoval ve prospěch kterékoliv ze stran, protože byl ustanoven jako nezávislý expert napomáhající soudu v otázkách, které si soud nemohl bez odborných znalostí sám zodpovědět. Stěžovatel přitom jeho ustanovení jako takové v rámci vnitrostátního řízení nenapadnul. Soud dodal, že se soudem ustanovený znalec seznámil s kritikou soukromého znalce a v příloze svého posudku reagoval na všechny její body. Tím se poznatky ze soukromého posudku dostaly do důkazního materiálu. K tomu měl stěžovatel možnost daného znalce po dobu tří hodin ústně vyslýchat a vnitrostátní soudy také náležitě odůvodnily, proč se s posudkem soudem ustanoveného znalce spokojily a neshledávaly jej vadným. Ze stejných důvodů Soud neshledal rozpor se zásadou rovnosti zbraní, pokud vnitrostátní soudy nepřipustily jako důkazní prostředek v řízení výslech soukromého znalce.
Co se odmítnutí výslechu navržených svědků týče, Soud uvedl, že je hlavně na vnitrostátních soudech rozhodnout, zda je nutné vyslechnout určitého svědka. Pokud ho ovšem vyslechnout odmítnou, musí takové rozhodnutí náležitě odůvodnit (viz Vidal proti Belgii, č. 12351/86, rozsudek ze dne 22. dubna 1992, § 33-34). Soudu nepřísluší hodnotit relevanci takových důkazů, nýbrž pouze posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a tedy přezkoumat, zda odmítnutí vyslechnout svědka navrženého obhajobou bylo založeno na dostatečných důvodech. K tomu podle Soudu v projednávaném případě došlo ze strany všech vnitrostátních soudů, které se pečlivě vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele.
K námitce omezení v pokládání otázek znalci Soud uvedl, že stěžovatel vůbec nespecifikoval, jaké otázky mu bylo zakázáno položit a jak by tyto otázky přispěly k obhajobě a zjišťování skutkového stavu (viz. Perna proti Itálii, č. 48898/99, rozsudek velkého senátu ze dne 6. května 2003, § 29).
Soud proto shrnul, že stěžovatel nebyl nijak znevýhodněn oproti obžalobě v rozporu se zásadou rovnosti zbraní. Řízení jako celek proto bylo spravedlivé a nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy