© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 17. července 2014 ve věci č. 47848/08 – Centre for Legal Resources jménem (on behalf of) Valentina Câmpeana proti Rumunsku
Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl o přijatelnosti stížnosti podané nevládní organizací jménem fyzické osoby, která neměla žádné příbuzné ani opatrovníky, celý život strávila v různých státních institucích a zemřela v jedné z nich, třebaže uvedená nevládní organizace začala tuto osobu zastupovat až po její smrti a bez plné moci. Velký senát rovněž jednomyslně rozhodl o porušení článku 2 Úmluvy, jakož i článku 13 ve spojení s článkem 2, v souvislosti s nedostatečnou zdravotní péčí poskytnutou dotčené osobě.
(i) Okolnosti případu
Valentin Câmpeanu se narodil v roce 1985 a je romské národnosti; jeho otec byl neznámý a matka ho při porodu opustila. Byl umístěn v dětském domově, kde mu v roce 1990 diagnostikovali HIV a později také výrazně snížené IQ, tuberkulózu, chronickou žloutenku a další zdravotní potíže. Postupně vystřídal několik státních institucí. Když dovršil 18 let, příslušný orgán ochrany dětí nařídil jeho přemístění do zdravotnického zařízení. V únoru 2004 byl V. Câmpeanu přijat psychiatrickou nemocnicí Poiana Mare, kterou zanedlouho poté navštívili zástupci rumunské nevládní organizace Centre for Legal Resources („CLR“), během níž se zajímali i o jeho případ. Ve své zprávě o návštěvě uvedli, že V. Câmpeanovi nemocnice neposkytla ani nejzákladnější péči. Ještě téhož večera V. Câmpeanu zemřel. CLR následně v souvislosti s jeho smrtí podalo několik trestních oznámení, trestní stíhání však nebylo zahájeno.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
CLR vzneslo jménem V. Câmpeana námitku porušení článku 2 Úmluvy (samostatně i ve spojení s článkem 13), článku 3 a článku 14.
a) K otázce locus standi CLR
Soud se předně zabýval otázkou, zda je za daných okolností CLR vůbec oprávněno podat stížnost jménem V. Câmpeana, tj. zda mu lze ve smyslu článku 34 Úmluvy přiznat postavení nepřímé oběti porušení práv zaručených Úmluvou.
Soud s poukazem na svou dosavadní judikaturu připomněl, že pokud stěžovatel zemře po podání stížnosti k Soudu, jeho nejbližší příbuzní nebo dědicové v zásadě mohou v řízení pokračovat za předpokladu, že mají na věci dostatečný zájem (X proti Francii, č. 18020/91, rozsudek ze dne 31. března 1992, § 26). Pokud však přímá oběť porušení práv podle Úmluvy zemře ještě před podáním stížnosti k Soudu, lze uznat aktivní legitimaci příbuzných, resp. dědiců pouze v případě, že daná stížnost se týká otázky obecného zájmu související s „respektováním lidských práv“ a stěžovatelé mají na přezkoumání věci legitimní zájem, nebo tam, kde má daná záležitost přímý vliv na práva samotných stěžovatelů (Micallef proti Maltě, č. 17056/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2009, § 44-51). Soud tak např. uznal locus standi příbuzných oběti namítaného porušení práv, pokud šlo o osobu, která zemřela nebo zmizela za okolností naznačujících odpovědnost státu (Bazorkina proti Rusku, č. 69481/01, rozhodnutí ze dne 15. září 2005), pokud příbuzní prokázali svůj morální zájem na tom, aby zprostili zesnulou oběť jakéhokoliv konstatování viny (Grădinar proti Moldavsku, č. 7170/02, rozsudek ze dne 8. dubna 2008, § 95 a 97-98) nebo aby ochránili dobrou pověst svou a své rodiny (Brudnicka a ostatní proti Polsku, č. 54723/00, rozsudek ze dne 3. března 2005, § 27-31), případně pokud příbuzní doložili svůj hmotný zájem v důsledku přímého dopadu na svá majetková práva (Ressegatti proti Švýcarsku, č. 17671/02, rozsudek ze dne 13. července 2006, § 23-25). Soud současně zohledňuje existenci obecného zájmu na posouzení stížností (Biç a ostatní proti Turecku, č. 55955/00, rozsudek ze dne 2. února 2006, § 22-23). Účast stěžovatele na vnitrostátním řízení ve věci je pouze jedním z relevantních kritérií (Kaburov proti Bulharsku, č. 9035/06, rozhodnutí ze dne 19. června 2012, § 52-53).
Ve smyslu ustálené judikatury Soudu tedy stížnost může být vznesena pouze žijícími osobami nebo jejich jménem. Pokud si stěžovatel přeje být v řízení před Soudem zastupován, musí svému zástupci udělit písemnou plnou moc (čl. 45 odst. 3 jednacího řádu Soudu) a konkrétní pokyny (Post proti Nizozemsku, č. 21727/08, rozhodnutí ze dne 20. ledna 2009).
K námitce porušení článků 2, 3 a 8 ze strany státních orgánů však lze za jistých okolností přistupovat odlišně. Soud už několikrát prohlásil za přijatelnou stížnost podanou jménem oběti tvrzeného porušení práv, i když nebylo předloženo žádné zmocnění, a to se zvláštním přihlédnutím ke zranitelnosti dané oběti z důvodu jejího věku, pohlaví či postižení, která jí znemožňuje podat stížnost, přičemž je třeba vzít do úvahy i vztah mezi obětí a osobou podávající stížnost (İlhan proti Turecku, č. 22277/93, rozsudek ze dne 27. června 2000, § 55).
V projednávané věci Soud shledal, že se týká extrémně zranitelné osoby – V. Câmpeanu byl mladý Rom bez příbuzných, s těžkým duševním a dalším zdravotním postižením, který strávil celý život v péči státu a zemřel v nemocnici. Stěžovatelská organizace s ním za jeho života neměla významnější kontakt, nezískala od něho plnou moc ani pokyny a nyní podává stížnost související mj. s okolnostmi jeho smrti. Dle Soudu tuto věc nelze zařadit do žádné z kategorií vytvořených jeho dosavadní judikaturou. Na jedné straně je nezpochybnitelné, že V. Câmpeanu byl přímou obětí namítaného porušení práv ve smyslu článku 34 Úmluvy. Na druhé straně CLR neprokázalo dostatečně „úzkou vazbu“ na tuto přímou oběť ani netvrdí, že má na stížnosti „osobní zájem“, a proto uvedenou organizaci nelze ve smyslu existující judikatury Soudu považovat za nepřímou oběť tvrzeného porušení.
Soud však zároveň poukázal na to, že V. Câmpeanu byl za svého života formálně považován za osobu s plnou způsobilosti k právním úkonům, ale v praxi nebyl bez náležité asistence schopen zahájit žádné řízení před vnitrostátními soudy. Nacházel se tedy ve zcela odlišném a méně příznivém postavení než osoby, kterými se Soud zabýval v předchozích případech. Po jeho smrti CLR zahájilo různá řízení na vnitrostátní úrovni za účelem objasnění okolností vedoucích k tomuto úmrtí. Soud přiložil značný význam skutečnosti, že vnitrostátní orgány žádným způsobem nezpochybnily způsobilost CLR vystupovat jménem V. Câmpeana. Soud dále zdůraznil, že příslušné orgány neustanovily V. Câmpeanovi opatrovníka ani jinou osobu, která by chránila jeho zájmy, i když zákon v jeho situaci takový postup stanovil. Navíc se hlavní námitka stížnosti týká práva na život podle článku 2 Úmluvy, kterou V. Câmpeanu očividně nemohl uplatnit sám.
Soud proto dospěl k závěru, že za výjimečných okolností projednávané věci a vzhledem k vážné povaze tvrzeného porušení práv je třeba přiznat CLR právo vystupovat jménem V. Câmpeana. Jiné rozhodnutí by znamenalo, že na mezinárodní úrovni by nebylo možné přezkoumat taková vážná obvinění z porušení Úmluvy s rizikem, že žalovaný stát by mohl uniknout své odpovědnosti na základě Úmluvy, pokud by nestanovil dané osobě právního zástupce. Umožnit žalovanému státu, aby se takto zbavil svých závazků, by nebylo slučitelné s obecným duchem Úmluvy ani s povinností Vysokých smluvních stran podle článku 34 Úmluvy nebránit účinnému výkonu práva podat stížnost k Soudu.
b) K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Ve vztahu k námitce porušení práva na život Soud připomněl, že z článku 2 Úmluvy vyplývá i pozitivní závazek státu podniknout přiměřené kroky za účelem ochrany životů osob nacházejících se v jeho jurisdikci. Platí to i v oblasti zdravotnictví, zejména u pacientů s omezenou schopností se o sebe postarat (Dodov proti Bulharsku, č. 59548/00, rozsudek ze dne 17. ledna 2008, § 81). Stát je rovněž povinen poskytnout v případech smrti nebo vážného zranění přístup k nezávislému a účinnému soudnímu systému, který bezodkladně zjistí skutkový stav, identifikuje viníky a přizná oběti přiměřené odškodnění (Dodov proti Bulharsku, cit. výše, § 83).
V projednávané věci se Soud předně zabýval hmotněprávní částí článku 2. Konstatoval, že k přesunům V. Câmpeana mezi jednotlivými státními zařízeními došlo bez řádné diagnózy či následné péče a zcela bez ohledu na jeho aktuální zdravotní stav a základní potřeby. Soud dále poukázal na to, že v psychiatrické nemocnici, kde V. Câmpeanu nakonec zemřel, došlo v relevantním období k desítkám dalších podezřelých úmrtí. Vyplývá to ze zpráv několika mezinárodních organizací, které rovněž zmiňují vážné nedostatky zjištěné v tomto zařízení, zejména pokud jde o stravu, topení a další životní podmínky. Vnitrostátní orgány si byly dle Soudu této situace vědomy, avšak nepodnikly adekvátní opatření k nápravě. Soud proto shledal porušení článku 2 v jeho hmotněprávní části.
V dalším kroku Soud zkoumal dodržení procesní části článku 2. Dospěl k závěru, že žalovaný stát nezajistil účinné vyšetření okolností vedoucích k úmrtí V. Câmpeana, a tudíž ani identifikaci osob odpovědných za toto úmrtí. Článek 2 byl tedy porušen i ve své procesní části.
c) K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 2 Úmluvy
Na poli článku 13 (právo na účinný prostředek nápravy) Soud připomněl, že pokud je dotčeno právo zásadního významu, jako je právo na život nebo zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení, nevyplývá z článku 13 pouze povinnost státu poskytnout odškodnění, ale i požadavek důkladného a účinného vyšetření umožňujícího identifikaci a potrestání viníků, včetně účinného přístupu stěžovatele k vyšetřovacímu řízení (Z a ostatní proti Spojenému království, č. 29392/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 109). V projednávané věci Soud konstatoval, že žalovaný stát nezabezpečil přiměřený mechanismus nápravy v případě tvrzeného porušení práva na život u duševně postižených osob. Došlo proto i k porušení článku 13 ve spojení s článkem 2.
d) K tvrzenému porušení článku 3 a článku 14 Úmluvy
Soud dále uvedl, že ve světle předchozích zjištění není třeba odděleně zkoumat, zda došlo k porušení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení podle článku 3 Úmluvy (ať již samostatně nebo ve spojení s článkem 13) a ani zákazu diskriminace podle článku 14.
e) K článku 46 Úmluvy (obecná opatření k výkonu rozsudku)
Soud v závěru poukázal na to, že projednávaná věc odhaluje nutnost, aby žalovaný stát přijal obecná opatření, jimiž bude zajištěno, že duševně postiženým osobám v postavení srovnatelném se situací, v níž se nacházel V. Câmpeanu, bude poskytnuto nezávislé zastupování, což jim umožní uplatnit své stížnosti týkající se práv zaručených Úmluvou u soudu nebo jiného nezávislého orgánu.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudce Pinto de Albuquerque připojil k rozsudku obsáhlé stanovisko, ve kterém se ztotožnil se závěrem většiny o porušení Úmluvy. Dle jeho názoru však tento případ odkryl „právní černou díru“, týkající se extrémně zranitelných obětí vážného porušování lidských práv, a proto měl Soud reagovat vytvořením obecných pravidel pro zastupování takových obětí na poli mezinárodního práva lidských práv, k čemuž bohužel nedošlo. Soud na jedné straně hodnotí okolnosti projednávané věci jako „výjimečné“ a na základě toho připouští locus standi CLR, na druhé straně však tvrdí, že případ „odhaluje existenci širšího problému“ a v návaznosti na to specifikuje potřebná obecná opatření k výkonu svého rozsudku. Takový přístup je nicméně logicky rozporný: pokud určitý případ odhaluje širší problém, pak není výjimečný.
Soud se měl předně zabývat obecnou otázkou, jak uchopit problém zastupování extrémně zranitelných osob v řízení podle Úmluvy. Jako východisko si měl zvolit zásadu rovnosti před zákonem, která prostupuje celým evropským systémem ochrany lidských práv a která mohla posloužit jako principiální základ pro posunutí hranic pojmu zastoupení. Z této zásady lze totiž vyvodit právo na přístup k Soudu pro ty oběti tvrzeného porušení lidských práv, které v důsledku své extrémní zranitelnosti nejsou schopny předložit svou stížnost Soudu samy ani prostřednictvím příbuzného, opatrovníka nebo právního zástupce. Jakýkoliv jiný výklad článku 34 Úmluvy, který by stavěl na roveň situaci extrémně zranitelných osob se situací jiných obětí porušování lidských práv, by znamenal diskriminační zacházení s první zmíněnou skupinou. K odlišným situacím je třeba přistupovat odlišně.
Na základě tohoto východiska měl Soud zavést pojem „de facto zastoupení“ pro případy, které současně splňují dvě podmínky. První podmínkou by byla extrémní zranitelnost domnělé oběti, což by zahrnovalo děti a staré lidi, těžce nemocné nebo postižené osoby a rovněž příslušníky menšin či diskriminovaných skupin. Druhou podmínkou by byla absence jakýchkoliv známých příbuzných, jakož i opatrovníků a právních zástupců ustanovených státem. Tyto dvě podmínky by poskytly právní jistotu smluvním stranám Úmluvy a sloužily by také jako vodítko pro instituce a osoby, které by v budoucnu chtěly vznést stížnosti jménem jiných obětí. Mezi relevantní kritéria tu naopak není vhodné zahrnout to, zda veřejné orgány akceptovaly způsobilost daného stěžovatele vystupovat jménem oběti na vnitrostátní úrovni, ani to, zda se stěžovatel vůbec angažoval ve vztahu k oběti před její smrtí. Institut faktického zastoupení by se dále neměl omezovat pouze na případy týkající se článku 2 Úmluvy, ale jeho potřeba vyvstává i ve vztahu k dalším ustanovením, zejména článků 3, 4 a 5.
Soudci Spielmann a Bianku a soudkyně Nussberger připojili k rozsudku nesouhlasné stanovisko, podle nějž se měl Soud zabývat i porušením článku 3 Úmluvy, jelikož úmrtí V. Câmpeana bylo vyústěním dlouhého období utrpení, o kterém vnitrostátní orgány věděly, přičemž proti němu nepodnikly potřebná opatření.
Soudkyně Ziemele a soudce Bianku ve svém nesouhlasném stanovisku uvedli, že Soud se měl zabývat i porušením zákazu diskriminace podle článku 14 ve spojení s právem na život podle článku 2, jelikož vnitrostátní orgány nijak nezohlednily extrémní zranitelnost a závislost V Câmpeana.
Full & Egal Universal Law Academy