© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. června 2018 ve věci č. 35252/08 – Centrum för Rättvisa proti Švédsku
Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že právní úprava signálového zpravodajství, která zpravodajským službám umožňovala hromadné zachycování a zpracování přeshraniční komunikace, obsahovala dostatečné záruky proti svévoli a zneužití, a proto nedošlo k porušení práva stěžovatelky, nevládní organizace, na ochranu její korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelkou byla švédská nevládní organizace, jejímž předmětem činnosti je vystupování v řízeních proti státu jako zástupce osob, které se cítí být dotčeny na svých právech zaručených Úmluvou anebo vnitrostátním právem. Při výkonu této činnosti je stěžovatelka v každodenním kontaktu s jednotlivci a organizacemi působícími ve Švédsku i v zahraničí prostřednictvím e-mailu, telefonu a faxu, přičemž značná část jejich komunikace je zvláště citlivé povahy. Stěžovatelka se domnívala, že vzhledem k povaze jí vykonávaných činností mohla být její komunikace přenášená prostřednictvím mobilních telefonů a širokopásmových služeb zachycována prostředky signálového zpravodajství. Signálové zpravodajství lze popsat jako zpravodajskou službu spočívající v zachycování, zpracování, analyzování a předávání informací z elektronických komunikací spočívajících v přenášení textu, obrazu a zvuku. Informace zachycené prostřednictvím signálového zpravodajství se skládají ze samotného obsahu komunikace a dále z údajů o účastnících a okolnostech komunikace. Informace lze získávat jak z přenosu bezdrátového tak i kabelového. Většina komunikací významných pro signálové zpravodajství je přitom přenášena kabelově. Stěžovatelka na vnitrostátní úrovni nezahájila žádné soudní řízení, neboť měla za to, že ve Švédsku neexistuje žádný účinný prostředek nápravy.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka namítala, že právní úprava a praxe signálového zpravodajství ve Švédsku porušovaly a nadále porušují její právo na respektování soukromého života a korespondence, chráněné v článku 8 Úmluvy.
A.K přijatelnosti
Soud se musel na úvod vypořádat s námitkami vlády, dle níž byla stížnost nepřijatelná, jelikož stěžovatelka: (i) nevyčerpala vnitrostátní prostředky nápravy, (ii) nemůže se jako právnická osoba dovolávat porušení práva na soukromý život a (iii) není obětí namítaného porušení Úmluvy. Soud úvodem zamítl námitku vlády, že stěžovatelka nevyčerpala vnitrostátní prostředky nápravy, když dal zapravdu stěžovatelce, že pro ni v praxi žádný účinný prostředek nápravy nebyl k dispozici. To dokládala skutečnost, že sama vláda v rámci řízení nebyla schopna poukázat na žádný takový prostředek nápravy, nota bene prokázat jeho praktickou účinnost. Ve vztahu ke druhé námitce Soud uznal, že lze mít pochybnosti o tom, zda se právnické osoby mohou dovolávat práva na respektování soukromého života. Současně však e-mail a jiné prostředky, které stěžovatelka užívala, nepochybně spadají pod pojem „korespondence“ ve smyslu článku 8 Úmluvy. Ochrany korespondence se přitom mohou dovolávat jak osoby fyzické, tak právnické. Dané ustanovení je proto na projednávanou věc použitelné. K námitce vlády ohledně absence postavení oběti Soud uvedl, že je natolik úzce spojena s podstatou stížnosti, že se jí bude zabývat při přezkumu její odůvodněnosti.
B.K odůvodněnosti
a)K postavení oběti a existenci zásahu
Soud připomněl rozsudek ve věci Roman Zakharov proti Rusku (č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015, § 171), ve kterém určil podmínky, za kterých si může stěžovatel nárokovat postavení oběti již na základě samotné existence právní úpravy připouštějící tajné sledování, tedy aniž by musel prokázat, že vůči němu byla tato opatření skutečně uplatněna. Prvním hlediskem je rozsah právní úpravy. Soud tak musí zkoumat, zda se stěžovatel skutečně mohl stát předmětem sledování, ať už proto, že přináleží ke skupině osob, vůči nimž je předmětná právní úprava přímo namířena, nebo z důvodu, že právní úprava umožňuje, aby byl sledován prakticky každý. Zadruhé je třeba vzít v úvahu dostupnost a účinnost vnitrostátních prostředků nápravy. Pokud vnitrostátní právo neobsahuje žádný takový prostředek nápravy, vzniká u veřejnosti důvodné podezření, že tato opatření mohou být zneužívána. To vyvolává potřebu pečlivého přezkumu ze strany Soudu a opodstatňuje připuštění výjimky z obecného pravidla, že se jednotlivec nemůže v řízení před Soudem domáhat abstraktního přezkumu právní úpravy. Je-li naopak v právním řádu účinný prostředek nápravy obsažen, nejsou obavy ze svévole a zneužití prostředků tajného sledování osob bez dalšího důvodné. Za takové situace se může jednotlivec dovolávat postavení oběti jen tehdy, pokud prokáže, že mohl být vystaven sledování vzhledem ke své specifické osobní situaci. Jelikož v projednávané věci právní úprava připouštěla, aby byli sledováni všichni uživatelé telekomunikačních sítí a internetu, aniž by obsahovala účinný prostředek nápravy, byly dle Soudu splněny obě výše uvedené podmínky. Soud proto zamítl námitku vlády, že stěžovatelka neměla v dané věci postavení oběti, a zároveň rozhodl, že došlo k zásahu do jejího práva na respektování korespondence dle článku 8 Úmluvy.
b)Určení rozhodného stavu právní úpravy z hlediska času
Námitky stěžovatelky byly směřovány ke třem časovým obdobím, kdy byla relevantní právní úprava odlišná. Soud připomněl, že pro účely abstraktního posouzení souladu právní úpravy s Úmluvou je rozhodující její stav v době projednávání stížnosti (Iordachi a ostatní proti Moldavsku, č. 25198/02, rozsudek ze dne 10. února 2009).
c)Obecné zásady na poli zákonnosti a nezbytnosti zásahu
Jakýkoli zásah může být s článkem 8 Úmluvy slučitelný jen za předpokladu, že byl stanoven zákonem, sleduje některý nebo více legitimních cílů, které jsou vypočteny ve druhém odstavci tohoto ustanovení, a je-li k jeho dosažení v demokratické společnosti nezbytný. Z požadavku zákonnosti zásahu nevyplývá jen potřeba, aby byl opřen o konkrétní zákonný základ. Stanoví totiž i určité požadavky co do kvality vnitrostátní právní úpravy. Ta musí být dostupná, předvídatelná, tj. formulovaná natolik jasně, aby jí mohly dotčené osoby přizpůsobit své chování, a vylučovat svévolné zásahy do práv.
Soud zopakoval, že požadavek předvídatelnosti zákona má v kontextu tajného sledování osob zvláštní význam. Přirozeně není možné, aby byly dotčené osoby schopny předvídat, kdy je pravděpodobné, že budou sledovány, neboť by tomu mohly přizpůsobit i své chování. Jsou-li však tato oprávnění svěřená výkonné moci vykonávána tajně, je riziko jejich zneužití zjevné. Proto je zásadní, aby pravidla pro zachycování komunikace byla jasná a podrobná; úprava musí dát občanům přiměřenou představu o okolnostech a podmínkách, které veřejné orgány opravňují ke sledování jejich komunikace (Roman Zakharov a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 229). Kromě toho by bylo v rozporu s požadavky právního státu, pakliže by diskrece svěřená výkonné moci nebo soudům mohla být vykonávána bez jakýchkoli omezení. Právní úprava tak musí dostatečně jasně určit její rozsah a způsob výkonu, aby byla zajištěna ochrana občanů před svévolnými zásahy do práv (Roman Zakharov a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 230). Soud v dosavadní judikatuře uvedl šest minimálních záruk, které musí právní úprava za tímto účelem obsahovat. K těm náleží: (a) upřesnění povahy trestných činů, které mohou zavdat důvod k použití prostředků tajného sledování, (b) vymezení okruhu osob, vůči nimž mohou být tyto prostředky nařízeny, (c) maximální přípustná doba trvání těchto opatření, (d) určení postupu, který musí být dodržován při vyhodnocování, používání a uchovávání získaných údajů, (e) zakotvení preventivních opatření, která musí být přijata při předávání získaných informací třetím osobám, (f) vymezení okolností, za kterých musejí být pořízené záznamy smazány nebo zničeny.
Pokud jde o požadavek nezbytnosti v demokratické společnosti, Soud uznal, že při hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně národní bezpečnosti a právy jednotlivce chráněnými článkem 8 Úmluvy má stát určitý prostor pro uvážení, aby zvolil prostředky k dosažení tohoto legitimního cíle. Tento prostor je však předmětem dohledu Soudu, který se zaměřuje na právní úpravu i aplikační praxi. Pro závěr o tom, zda byl konkrétní zásah nezbytný v demokratické společnosti, je rozhodující existence účinných a přiměřených záruk proti zneužití (Roman Zakharov a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 232). Soud tak musí vycházet z konkrétních okolností případu, jako jsou povaha, rozsah a délka trvání těchto opatření, důvody, které vedly k jejich povolení, povaha orgánu, který byl oprávněn jejich užití povolit, provádět a dozorovat, jakož i opravné prostředky dostupné podle vnitrostátního právního řádu. Kromě toho musí Soud ověřit, zda postup nařizování a kontroly nad prováděním těchto invazivních opatření byl způsobilý omezit zásahy do práv dotčených osob jen na situace, kdy je to v demokratické společnosti opravdu nezbytné. Dozor a kontrola nad prostředky tajného sledování osob přichází v úvahu ve třech stádiích: (a) v době povolování jejich užití, (b) při jejich provádění a (c) poté, co bylo jejich nasazení ukončeno. V prvních dvou případech bude přezkum z povahy věci probíhat bez vědomí dotčených osob, a proto musí být nastaven způsobem vylučujícím jakékoli riziko zneužití a svévole. V zásadě je tudíž žádoucí, aby byl svěřen nezávislé moci soudní, která skýtá nejlepší záruky nezávislosti, nestrannosti a řádného postupu. Co se týče následného přezkumu, jeho účinnost je nevyhnutelně podmíněna tím, že se dotčené osoby ex post dozvědí o tom, že byly tajnému sledování vystaveny. Teprve poté mohou zvážit, zda nechat zákonnost nařízení či provádění těchto opatření posoudit nezávislým soudem.
Soud v minulosti po zjištění, že byly naplněny minimální záruky proti zneužití, aproboval hromadné sledování bezdrátové komunikace ze zahraničí, při kterém docházelo k zachycování komunikace, která obsahovala určitá klíčová slova (Weber a Saravia proti Německu, č. 54934/00, rozhodnutí ze dne 26. června 2006). Naopak označil za nedostatečnou právní úpravu hromadného sledování komunikace mezi Spojeným královstvím a zahraničím za účelem předcházení a odhalování teroristických činů, jelikož nebyla dostatečně jasná a nestanovila postup pro následné zpracovávání, uchovávání a ničení zachycených dat (Liberty a ostatní proti Spojenému království, č. 58243/00, rozsudek ze dne 1. července 2008).
d)Použití těchto zásad na projednávanou věc
Dle Soudu nebylo sporu o tom, že sledování ve formě signálového zpravodajství mělo zákonný základ a že relevantní právní úprava byla dotčeným osobám přístupná. Stejně tak považoval za nepochybné, že napadená právní úprava sledovala legitimní cíl spočívající v ochraně národní bezpečnosti. Volba prostředků pro dosažení sledovaného cíle přitom spadá do prostoru pro uvážení vnitrostátních orgánů. V minulosti přitom Soud naznal, že hromadné ani cílené sledování komunikace není per se považováno za vybočující z tohoto prostoru pro uvážení. K tomuto závěru ho vedlo zohlednění aktuálních hrozeb v podobě globálního terorismu a jiných forem organizovaného zločinu, jako je obchod s drogami či lidmi, a dále pak technologický pokrok, který zločincům usnadňuje uniknout odhalení. Zkušenost však ukazuje, že sledovací režimy jsou náchylné ke zneužití tam, kde právní úprava vkládá do rukou výkonné moci neomezenou diskreci při jejich používání (srov. Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek pléna ze dne 6. září 1978; Szabó a Vissy proti Maďarsku, č. 37183/14, rozsudek ze dne 12. ledna 2016). Soud dále přistoupil ke zkoumání výše zmíněných minimálních záruk, které musí právní úprava umožňující tajné sledování obsahovat.
1. Rozsah použití signálového zpravodajství. Soud předeslal, že hrozby pro národní bezpečnost se mohou lišit a jejich povahu vždy nelze plně předvídat, pročež není možné vytvořit seznam všech situací, které povedou k rozhodnutí o tajném sledování. Proto lze ospravedlnit, aby byly důvody pro užití těchto prostředků vymezeny spíše obecně. Současně však platí, že by bylo v rozporu se zásadami právního státu, kdyby byl rozsah pravomocí orgánů moci výkonné v oblasti národní bezpečnosti vymezen zcela bezbřehým způsobem. Posuzovaný zákon o signálovém zpravodajství stanoví osm různých účelů, pro které je možné signálové zpravodajství využít (vnější vojenské hrozby, účast švédských ozbrojených sil v mezinárodních mírových nebo humanitárních misích, teroristické hrozby a jiné formy závažného přeshraničního zločinu, vývoj a šíření zbraní hromadného ničení, závažné vnější hrozby vůči společenskému uspořádání, mezinárodní ozbrojené konflikty, činnosti působení cizích zpravodajských složek, jednání a záměry cizích mocností v rozporu se švédskými národními zájmy). Některé z nich jsou sice v zákoně vymezeny spíše obecně, ale zato jsou pečlivě popsány v důvodové zprávě, která ve Švédsku představuje významný pramen práva. Signálové zpravodajství se navíc uplatňuje pouze ve vztahu ke komunikaci přenášené kabelově ze Švédska do zahraničí a zpět; komunikace v rámci Švédska nemůže být předmětem sledování. Mimo to je dále signálové zpravodajství využíváno pro rozvoj zpravodajských technologií Telekomunikačního úřadu národní bezpečnosti (Försvarets radioanstalt, dále jako „FRA“), které jsou klíčové pro účinné fungování zpravodajských služeb. Soud vyzdvihl zprávy Úřadu na ochranu osobních údajů z let 2010 a 2016, ze kterých vyplývalo, že Úřad nenašel žádné důkazy, že by zachycená data byla využívána k jiným účelům než těm, které byly v zákoně výslovně uvedeny. Soud tak učinil závěr, že právní rámec určující rozsah pravomocí příslušných orgánů a způsob výkonu signálového zpravodajství byl dostatečně určitý.
2. Doba trvání opatření. Soud uvedl, že nepovažuje za nerozumné ponechat celkovou dobu trvání na uvážení vnitrostátních orgánů, které rozhodují o vydání příkazu ke sledování či o jeho prodloužení, ovšem za předpokladu, že existují dostatečné záruky (Roman Zakharov a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 250). Právní úprava v projednávané věci stanovila maximální dobu sledování v délce šesti měsíců, po jejímž uplynutí je možné rozhodnutí o sledování prodloužit pouze po plném přezkumu věci ze strany zvláštního soudu, jehož úkolem je posoudit, zda trvání zákonné důvody odůvodňující sledování. Zákon přitom stanoví jasné podmínky, za kterých může k prodloužení dojít. Přestože podle Soudu právní úprava není zcela jasná ve vztahu k okolnostem, za nichž má dojít k ukončení již zahájeného sledování, s ohledem na maximální šestiměsíční délku trvání a skutečnost, že zachycovaná data se vztahují obecně k hrozbám pro národní bezpečnost, a nikoliv k osobám podezřelým z trestných činů, není tento nedostatek zásadní. Soud proto shledal, že použité záruky v podobě mezní délky sledování, podmínek pro její prodloužení a ukončení sledování lze považovat za dostatečné.
3. Režim povolávání tajného sledování. Dle švédského práva je k zahájení sledování komunikace nezbytné předchozí povolení zvláštního soudu, jemuž předsedá soudce z povolání, zatímco zbylí členové jsou jmenováni vládou na funkční období čtyř let. Jmenované osoby jsou však při výkonu svých činností nezávislé na moci výkonné. Třebaže jednání tohoto soudu jsou neveřejná a ani informace o počtu jeho jednání či počtu vydaných povolení nejsou v praxi veřejnosti zpřístupňovány, Soud připustil, že neveřejná povaha činnosti takového orgánu může být odůvodněná potřebou utajit citlivé aspekty řízení. Nižší míra transparentnosti je však vyvažována přítomností zástupce pro ochranu soukromí, kterým je vždy soudce nebo státní zástupce, který má plný přístup do spisu a v průběhu řízení se může vyjadřovat k věci za účelem ochrany veřejného zájmu. Z hlediska Soudu tak bylo klíčové, že povolování tajného sledování podléhá zkoumání ze strany nezávislého soudu. Žádost o povolení přitom musí obsahovat konkrétní účel, odůvodnit potřebu užití tajného sledování, a to i z hlediska jeho přiměřenosti. Kromě toho v ní musí být určen i nosič signálu, k němuž se žádá přístup. Pravomoci FRA při provádění sledování tak jsou povolením přiměřeně omezeny. Právní úprava sice při nebezpečí z prodlení připouští, aby povolení vydal samotný FRA, v takovém případě však musí o této skutečnosti bezodkladně vyrozumět zvláštní soud, který vydané povolení následně přezkoumává. Prohlásí-li ho za nezákonné, musí být veškeré na jeho základě zachycené údaje okamžitě zničeny. Podle Soudu tak právní úprava povolování tajného sledování obsahuje jako celek důležité záruky proti svévoli a zneužití.
4. Postupy pro uchovávání, zpřístupňování, posuzování, užívání a ničení zachycených údajů. Soud zohlednil, že zaměstnanci FRA musejí být držiteli bezpečnostních prověrek a že jsou vázáni mlčenlivostí o všech skutečnostech, o nichž se při výkonu funkce dozvěděli. Porušení povinností při nakládání s údaji osobní povahy by je vystavovalo riziku trestního stíhání. Tyto údaje jsou navíc shromažďovány pouze k předem vytyčenému účelu. Soud tak nedal za pravdu stěžovatelce, že právní úprava následného zacházení s daty byla velmi obecná. Naopak vyzdvihl několik ustanovení, která stanoví podmínky, za nichž musí být zachycená data zničena. Okamžitě zničena musí být kupříkladu v situaci, kdy nejsou významná z hlediska sledovaného účelu anebo obsahují informace o novinářských zdrojích, podléhají ochraně komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem či se týkají náboženského vyznání. Stejně tak musejí být zničena, pokud se odesílatel i příjemce informace nacházejí na území Švédska. Ačkoli FRA může nezpracované zachycené informace skladovat až po dobu jednoho roku, Soud uznal, že je-li třeba tyto zpracovávat ručně, je určitá doba jejich skladování nezbytná.
5. Podmínky pro předávání zachycených informací třetím stranám. Soud shledal, že právní úprava, která v rámci účasti Švédska v mezinárodních bezpečnostních operacích umožňuje předávat zachycené informace jiným státům i mezinárodním organizacím, je vymezena velmi obecně a na příjemce informací neklade stejné či obdobné nároky co do záruk na ochranu dat, které jsou vyžadovány dle švédského práva. Soud tak konstatoval, že tato nedostatečná právní úprava vzbuzuje určité obavy stran ochrany práv jednotlivců, avšak dodal, že níže popsané mechanismy dohledu tento nedostatek dostatečně vyvažují.
6. Dozor nad prováděním tajného sledování. Soud v minulosti označil za žádoucí, aby byl dohled svěřen nezávislému soudu, avšak i dozor jiného orgánu může být v souladu s Úmluvou, pokud je tento orgán nezávislý na orgánech, které sledování provádějí a jsou-li mu svěřeny dostatečné pravomoci (Roman Zakharov a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 278). Tuto úlohu plní podle posuzované úpravy dva orgány, jmenovitě Inspektorát zpravodajských služeb a Úřad pro ochranu osobních údajů. Soud nepochyboval o dostatečné nezávislosti Inspektorátu, jehož předsedou a místopředsedou jsou soudci, zatímco ostatní členové jsou jmenováni vládou na čtyřleté funkční období ze zástupců politických stran. Soud zejména ocenil, že Inspektorát má přístup ke všem relevantním dokumentům a že za situace, kdy zjistí, že zachycování informací neprobíhá v souladu s vydaným povolením, je v jeho pravomoci nařídit přerušení sběru a zničení informací, které již byly zachyceny. Svou činností tak Inspektorát zajišťuje, že právní záruky proti svévoli a zneužití budou v praxi dodržovány. Dohled nad činností FRA vykonává rovněž Úřad, který má na žádost přístup k zachyceným osobním údajům a informacím o jejich zpracování. V případě nezákonně zpracovávaných osobních údajů může Úřad vyzvat FRA k nápravě a případně se obrátit na správní soud. I když mezi lety 2010 a 2016 Úřad vydal několik zpráv, v nichž kritizoval dílčí aspekty při působení FRA, v souhrnu konstatoval, že osobní údaje byly zpracovávány přiměřeným způsobem. Soud tak dospěl k závěru, že dohledové prvky uplatňované Inspektorátem a Úřadem splňují nároky na náležitý dozor.
7. Oznámení o tajném sledování. Soud podtrhl, že v praxi nelze vyžadovat, aby byly dotčené osoby následně informovány, že byly sledování vystaveny, jelikož by tím mohl být zmařen původního účel sledování či vyzrazeny pracovní metody zpravodajských služeb nebo identity jejich agentů. Skutečnost, že osobě, která byla sledována, nebyla tato informace následně oznámena, tak sama osobě neznamená, že zásah nebyl nezbytný v demokratické společnosti. Pokud však riziko zmaření účelu sledování již nehrozí, dotčená osoba by zpětně informována být měla (Roman Zakharov a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 287). Dle platné právní úpravy má být fyzická osoba informována, jakmile to je s ohledem na účel sledování možné, nejpozději však do měsíce po jeho ukončení. Jak však vláda připustila, v praxi FRA následné sdělování této informace dotčeným osobám neprobíhá, neboť podléhá režimu utajení. Zmíněná povinnost FRA tak postrádá jakýkoli praktický význam. Soud v minulosti shledal, že absence následného mechanismu oznamování je v rozporu s Úmluvou, jelikož dotčené osoby zbavuje účinné možnosti domáhat se přezkumu zákonnosti povolení sledování (Association for European Intergration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku, č. 62540/00, rozsudek ze dne 28. června 2007, § 90 a 91). Oproti tomu ve věci Kennedy proti Spojenému království (č. 26839/05, rozsudek ze dne 18. května 2010, § 167) Soud aproboval právní úpravu i bez takového mechanismu, neboť každý, kdo pojal podezření, že mohl být sledován, se mohl dle vnitrostátní právní úpravy domáhat ochrany skrze podání stížnosti k nezávislému orgánu, který byl povinen jeho stížnost prošetřit. Dle Soudu bylo proto třeba zkoumat absenci následného sdělení informace o tajném sledování spolu s existencí dostupných prostředků nápravy.
8. Prostředky nápravy. Soud se postupně zabýval několika údajně účinnými prostředky nápravy, na něž poukazovala vláda. Předně zjistil, že podobně jako v britském systému se jednotlivec může i bez předchozího oznámení obrátit s žádostí o přezkum zákonnosti sledování na Inspektorát zpravodajských služeb. Ten je povinen žadatele vyrozumět o tom, že vůči němu byla tato opatření použita. Zároveň je oprávněn nařídit zastavení sledování nebo zničení pořízených záznamů. Na rozdíl od britského systému však Inspektorát není oprávněn přiznat poškozenému žadateli peněžitou náhradu. Té se však dotčená osoba může na základě sdělení Inspektorátu domáhat jinými cestami. Soud si dále povšiml, že sdělení Inspektorátu se omezuje na posouzení zákonnosti, aniž by byly žadateli posléze objasněny důvody, proč byl těmto opatřením vystaven. Sdělení Inspektorátu je navíc konečné a nelze se proti němu bránit opravnými prostředky, např. žalobou k soudu.
Soud poté zkoumal prostředek nápravy spočívající v podání žádosti k FRA. Ta je žadateli jednou ročně povinna sdělit, zda nejsou zpracovávány jeho osobní údaje. Ve své odpovědi musí uvést, jaké informace jsou shromažďovány, účel sledování, a komu byly dále postoupeny. To neplatí, pokud podléhají režimu utajení. Proti sdělení FRA lze brojit žalobou ke správnímu soudu. V praxi však FRA žádné informace s odkazem na utajení neposkytuje. Jelikož vláda nebyla schopna doložit na příkladech, jak tento prostředek nápravy funguje v praxi, nelze jej dle Soudu považovat za účinný.
Soud se následně zabýval stížnostmi, které mohly dotčené osoby adresovat parlamentnímu ombudsmanovi či soudnímu kancléři. Tyto orgány jsou nadány pravomocí prověřit, zda postup soudů a jiných orgánů, které provádějí signálové zpravodajství, probíhají v souladu se zákonem. Ačkoli závěry těchto orgánů nejsou právně závazné, oba mají pro výkon své dozorové činnosti oprávnění seznámit se se všemi relevantními dokumenty a jejich názory požívají ve Švédsku značné váhy. Ve vztahu k úředním osobám, které pochybily, mohou rovněž zahájit trestní či kárná řízení. V praxi se navíc v posledních letech vyvinula praxe, kdy soudní kancléř přiznává v případech porušení Úmluvy i peněžitou náhradu.
Soud přesto dospěl k závěru že, i když prostředky nápravy proti tajnému sledování neposkytují tak vysoký standard ochrany jako ve věci Kennedy proti Spojenému království (cit. výše), je možné je v jejich souhrnu a za okolností projednávané věci, kdy Soud přezkoumával právní úpravu v abstraktní rovině, a nikoliv konkrétní opatření namířená vůči stěžovatelce, označit za dostatečné. Značný význam však Soud přiznal účinnému dohledu v předchozích stádiích, zejména důkladnému soudnímu přezkumu žádostí FRA o povolení sledování.
e)Závěr
Ačkoli Soud zjistil, že v určitých směrech existuje prostor pro zlepšení – zejména co se týče právní úpravy předávání údajů jiným státům a mezinárodním organizacím a absenci odůvodnění rozhodnutí o žádostech jednotlivců o přezkum zákonnosti sledování –, dospěl k závěru, že stávající systém nevykazuje z hlediska své struktury a fungování zásadní nedostatky. Řada proběhlých novelizací právní úpravy sice směřovala k rozšíření využití signálového zpravodajství, současně ale také k posílení ochrany práv dotčených osob. Rozsah opatření signálového zpravodajství a zacházení se zachycenými informacemi jsou jasně stanoveny zákonem, proces povolování sledování je podrobný a svěřený soudnímu orgánu. Nad systémem nadto dohlíží několik kontrolních orgánů.
S ohledem na prostor pro uvážení státu Soud shledal, že švédský systém vykazuje přiměřené a dostatečné záruky proti svévoli a riziku zneužití. Dospěl tak k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Závěr o slučitelnosti právní úpravy s Úmluvou v abstraktní rovině však do budoucna nevylučuje odpovědnost státu, bude-li se Soud zabývat situací stěžovatele, jenž byl těmito opatřeními přímo dotčen.
Full & Egal Universal Law Academy