CASE OF ČERVENKA v. THE CZECH REPUBLIC - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již  zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

 RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PRVNÍ SEKCE

VĚC ČERVENKA proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 62507/12)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

13. října 2016

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Červenka proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (první sekce), zasedající v senátu ve složení:

Mirjana Lazarova Trajkovska, předsedkyně,
Ledi Bianku,

Kristina Pardalos

Aleš Pejchal,

Armen Harutyunyan,

Pauliine Koskelo,

Tim Eicke, soudci,

a Abel Campos, tajemník sekce,

po poradě konané dne 20. září 2016,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat výše uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1.  Řízení bylo zahájeno stížností (č. 62507/12) směřující proti České republice, kterou dne 29. září 2012 podal k Soudu občan České republiky Jaroslav Červenka („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2.  Stěžovatele zastupuje Z. Durajová a R. Cholenský, právníci působící v Brně. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm.

3.  Stěžovatel zejména tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na svobodu a na respektování soukromého života, neboť byl nedobrovolně umístěn v zařízení sociální péče.

4.  Dne 10. prosince 2012 byla o stížnosti uvědomena vláda. Stěžovatel a vláda předložili svá stanoviska k přijatelnosti a odůvodněnosti. Dále byla přijata podání od vedlejších účastníků, a to od Bazelon Center for Mental Health Law [Bazelonovo centrum pro právo duševního zdraví] a Centre for Disability Law and Policy [Centrum pro právo a politiku v oblasti postižení], kterým předseda umožnil účastnit se písemného řízení (čl. 36 odst. 2 Úmluvy a čl. 44 odst. 2 a 3 jednacího řádu).

SKUTKOVÝ STAV

I.OKOLNOSTI PŘÍPADU

5.  Stěžovatel se narodil v roce 1956 a žije v Praze.

A.Svéprávnost stěžovatele

6.  Rozsudkem ze dne 25. ledna 2005 zbavil Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatele podle § 10 odst. 1 občanského zákoníku způsobilosti k právním úkonům. Na základě znaleckého posudku a výpovědi stěžovatelova otce došel soud k závěru, že stěžovatel trpí alkoholickou demencí, která je trvalou duševní poruchou, a že není sám schopen činit žádné právní úkony. Jelikož měl stěžovatel ustanoveného kolizního opatrovníka a ze znaleckého posudku vyplývalo, že stěžovatel není schopen pochopit význam řízení, soud stěžovatele nevyslechl. Ze stejného důvodu soud stěžovateli rozsudek nedoručil.

7.  Usnesením ze dne 21. dubna 2009, které nabylo právní moci dne 21. července 2009, ustanovil obvodní soud stěžovateli jako veřejného opatrovníka Úřad městské části Praha 11.

8.  Stěžovatel se několikrát pokusil znovu nabýt způsobilost k právním úkonům, ale všechny jeho žádosti byly zamítnuty. Dne 4. března 2010 obvodní soud znovu zamítl jeho žádost o vrácení způsobilosti k právním úkonům a zároveň rozhodl, že mu po dobu jednoho roku nepřísluší právo podat další návrh na vrácení způsobilosti, jelikož po tuto dobu nelze očekávat žádnou změnu jeho stavu. Obvodní soud odkázal na znalecký posudek ze dne 5. ledna 2010, ve kterém je mimo jiné uvedeno:

„[stěžovatel] prezentuje obraz chronického alkoholika v terminální fázi alkoholismu s naprostou ztrátou kontroly v pití, úplnou nekritičností ke svému onemocnění, těžkými a nevratnými poškozeními zdravotního stavu, na nichž se plně či zčásti podílel abusus alkoholu, a sociálním i ekonomickým propadem, který, vedle plné nekritičnosti, signalizuje i závažné osobnostní změny dané objektivně zjištěnou atrofií mozku.

(...)

[Jedná se] o dlouhodobou poruchu, léčbou ani v případě plného úspěchu již plně nereparovatelnou. (...).

[Z]tráta kontroly v pití a naprostá nekritičnost vůči abusu a jeho důsledkům vede k vysoké pravděpodobnosti opakování předchozích recidiv a tak k chování, které by z obdobných důvodů mohlo ohrozit finanční, sociální i osobní stabilitu posuzovaného.“

9.  V rozsudku ze dne 16. října 2012 obvodní soud po provedení znaleckého posudku a výslechu znalce a stěžovatele rozhodl o omezení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům tak, že stěžovatel není oprávněn disponovat s finančními prostředky a uzavírat smlouvy převyšujícími částku 500 Kč (18 €) měsíčně. Obvodní soud konstatoval, že dle znaleckého posudku stěžovatel trpí smíšenou organickou demencí v pásmu dosahujícím středního stupně s pokračující neschopností náhledu na svůj zdravotní stav a navíc není schopen samostatně činit složitější právní úkony. Proti rozsudku podal stěžovatel ve dnech 1. a 13. listopadu 2012 odvolání.

10.  Městský soud v Praze nařídil jednání na 4. dubna 2013 a předvolal stěžovatele. Jeho právník však nebyl o jednání informován, protože veřejný opatrovník stěžovatele odmítl podepsat plnou moc, a soudy tudíž neuznávaly tohoto právníka za právního zástupce stěžovatele. Soud tedy jednání zrušil a postoupil věc obvodnímu soudu, který dne 3. června 2013 ustanovil stěžovateli nového opatrovníka. Nový opatrovník udělil plnou moc právníkovi k zastupování stěžovatele v řízení o způsobilosti k právním úkonům.

11.  Dne 8. srpna 2013 zrušil městský soud rozsudek ze dne 16. října 2012 a vrátil věc obvodnímu soudu, který rozsudkem ze dne 12. června 2014 rozhodl o omezení svéprávnosti stěžovatele, a to na dobu 12 měsíců s tím, že stěžovatel není oprávněn nakládat s finančními prostředky převyšujícími částku 1 500 Kč (55 €) týdně.

12.  Dne 30. července 2015 zahájil obvodní soud z moci úřední řízení o svéprávnosti a řízení ve věcech opatrovnictví. Zároveň zadal vypracování znaleckého posudku v oboru psychiatrie. Řízení stále probíhá.

B.Stěžovatelův zdravotní stav, jeho převoz do zařízení sociální péče Letiny
a soudní řízení zahájená jeho právníky

13. Stěžovatel byl celkem sedmkrát hospitalizován v Psychiatrické léčebně Praha-Bohnice: v roce 2004 (2 týdny), 2005 (2 týdny), 2006 (4,5 měsíce), 2007 (2 měsíce), 2008–2009 (6,5 měsíce), 2009 (3 týdny) a 2009–2010 (13 měsíců).

14.  Ve výstupní zprávě stěžovatele ze dne 11. října 2010 je mj. uvedeno, že stěžovatel trpí duševní poruchou a poruchou chování způsobenými užíváním alkoholu, je závislý na alkoholu a opakovaně prošel stavem deliria tremens.

15.  V záznamu z telefonátu opatrovnice stěžovatele se sousedkou ze dne 11. listopadu 2010 je mj. uvedeno, že se stížnosti na stěžovatele ze strany sousedů stupňují, jelikož stěžovatel hodně pije a ve stavu opilosti ruší noční klid a znečišťuje schody močí.

16.  V záznamu z telefonátu opatrovnice se stěžovatelem ze dne 6. prosince 2010 je mj. uvedeno, že stěžovatel potvrdil, že neužívá žádné léky, které mu byly předepsány na psychiatrii.

17.  Dne 10. ledna 2011 syn stěžovatele při rozhovoru s opatrovnicí stěžovatele uvedl, že stěžovatel vždy choval mnoho zvířat a jeho zacházení s nimi hraničilo s týráním, jelikož je nekrmil. Dále je nechával volně v posteli, která byla v důsledku toho promočená a zapáchala. Znečištěné a poničené byly koberce i další vybavení bytu.

18.  Dne 17. ledna 2011 opatrovnice stěžovateli domlouvala, aby nepokřikoval na kolemjdoucí, na což jí bylo odpovězeno, že je psycholog a pedagog, a cvičí si tak komunikaci s lidmi.

19.  Dne 19. ledna 2011 uvedla MUDr. M. P., že stěžovatel trpí opakovanými alkoholickými ataky, alkoholickou kognitivní poruchou, toxikomanickou demencí, je závislý na alkoholu, nespolupracuje a nemá náhled na svůj abusus alkoholu.

20.  Dne 21. ledna 2011 doručili sousedé stěžovatele jeho opatrovnici stížnost, ve které mj. uvedli, že stěžovatel ruší noční klid, z jeho bytu vychází nesnesitelný zápach, znečišťuje močí schody, v opilosti padá a situace se neustále zhoršuje.

21.  Dne 31. ledna 2011 volala opatrovnici sousedka stěžovatele a stěžovala si na chování stěžovatele, který byl opilý, vůči ní a jejímu dítěti. Sousedka stěžovatele uvedla, že se stěžovatele bojí. Ve stejný den se k opatrovnici dostavili rodiče stěžovatele a probírali možná řešení situace vyplývající ze stěžovatelova nevhodného chování. Byli toho názoru, že nejlepším řešením by bylo umístění jejich syna do specializovaného zařízení, jako je zařízení so­ciální péče Letiny, vzhledem k tomu, že v dalších zařízeních v Terezíně a Sýrovicích nebyla volná místa. Zařízení sociální péče Letiny je soukromé zařízení.

22.  Ve stejný den se stěžovatel, který byl opilý, dostavil za svou opatrovnicí. Ze záznamu z jednání vyplývá, že stěžovatel nebyl schopen souvislého vyjadřování.

23.  Ve zprávě ošetřujícího psychiatra ze dne 4. února 2011 je mj. uvedeno, že stěžovatel trpí psychosomatickou poruchou – alkoholickou demencí.

24.  Dne 7. února 2011 doprovodila opatrovnice stěžovatele do zařízení sociální péče Letiny, s. r. o. Tam opatrovnice podepsala smlouvu o poskytnutí pobytové sociální služby stěžovateli na dobu neurčitou, čímž byl stěžovatel do zařízení přijat.

25.  Stěžovatelova opatrovnice ve stejný den uvedla, že jeho rodiče se o něj již nemohou starat; že o umístění do zařízení se stěžovatelem zřejmě předem hovořila jeho matka a že na převoz do zařízení stěžovatel po určitém váhání dobrovolně přistoupil. Bylo však uvedeno, že do zařízení jet nechtěl, ale po rozhovoru s opatrovnicí ohledně rehabilitace a lékařské péče nakonec souhlasil.

26.  V dopise ze dne 7. února 2011, který obvodní soud obdržel dne 10. února 2011, informoval úřad městské části soud o umístění stěžovatele do zařízení sociální péče. Úřad v dopise uvedl, že umístění bylo nutné vzhledem k tomu, že většinu svých finančních prostředků stěžovatel utratil za alkohol, většinu času seděl na lavičce před svým domem a verbálně napadal kolemjdoucí, nebyl schopen se přiměřeně oblékat a někdy byl příliš opilý na to, aby si převzal oběd, který mu byl každý den do místa jeho bydliště dovážen. Navíc stěžovatel přehnaně často navštěvoval lékaře a požadoval různá vyšetření mozku, palce, kolene, očí atd. Různým institucím jako např. soudům, ministerstvům a organizacím na ochranu práv zvířat zasílal zmatená podání.

27.  Stěžovatel nesouhlasil se svým umístěním a kontaktoval řadu úřadů, včetně své veřejné opatrovnice. Dne 28. března 2011 rovněž volal na tísňovou linku a kontaktoval policii, která jeho stížnost odložila s tím, že k nezákonnému jednání nedošlo.

28.  V blíže neurčený den bylo voláno z obvodního soudu na úřad městské části ve věci dalších informací o umístění stěžovatele do zařízení sociální péče. Úřad městské části odpověděl dopisem ze dne 2. května 2011, v němž zopakoval důvody uvedené v jeho podání ze dne 7. února 2011 a informoval obvodní soud o tom, že stěžovatel byl umístěn do zařízení na dobu neurčitou, protože již nebyl schopen žít samostatně.

29.  Ve dnech 11. února, 6. května a 1. června 2011 informoval stěžovatel obvodní soud o tom, že je v zařízení sociální péče držen proti své vůli, a požadoval své propuštění. V návrhu ze dne 5. května 2011 adresovaném soudu si stěžovatel stěžoval na svou opatrovnici a požadoval, aby byla vyměněna za jinou osobu, která bydlí blíže jeho bydlišti. Obvodní soud na žádnou z jeho žádostí nereagoval.

30.  Dne 19. května 2011 zaslal stěžovatel řediteli zařízení sociální péče a svému veřejnému opatrovníkovi dopis, ve kterém uvedl, že byl do zařízení sociální péče umístěn nedobrovolně. Opatrovník stěžovatele na dopis neodpověděl. Ředitel odpověděl, že musí v zaří­zení zůstat, protože jeho umístění v něm veřejný opatrovník a lékař odsouhlasili.

31.  Stěžovatel kontaktoval právníka z Centra advokacie duševně postižených (dále jen „MDAC“) v Brně, který stěžovatele dne 21. července 2011 v zařízení sociální péče navštívil. Stěžovatel podepsal plnou moc, na jejímž základě byl právník oprávněn za stěžovatele jednat. Dne 25. července 2011 zaslal právník řediteli zařízení a veřejnému opatrovníkovi žádost o okamžité propuštění stěžovatele. Ředitel dne 28. července 2011 odpověděl, že umístění stěžovatele je zákonné, jelikož byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a jeho opatrovník s umístěním souhlasil. Dne 3. srpna 2011 obdržel stěžovatel obdobnou odpověď od svého veřejného opatrovníka, který měl plnou moc podepsanou stěžovatelem za neplatnou, protože byl zbaven způsobilosti k právním úkonům.

32.  Ve stejný den podal stěžovatelův právník Okresnímu soudu Plzeň-jih návrh na vydání rozhodnutí o zákonnosti nedobrovolné hospitalizace jeho klienta podle § 191a občanského soudního řádu. Soud nijak nereagoval, proto stěžovatelův právník dne 16. srpna 2011 podal Krajskému soudu v Plzni návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

33.  Ve dnech 2. až 16. srpna 2011 byl stěžovatel hospitalizován v Mulačově nemocnici v Plzni z důvodu plánované ortopedické operace.

34.  V záznamech veřejného opatrovníka ze dnů 17. a 18. srpna 2011 je uvedeno, že:

„Telefonicky hovořeno s [vrchní sestrou]. Ta sdělila, že se pokusí předat [stěžovatele] do rehabilitačního zařízení a potom ho ale nechtějí vzít zpět. Sděluje mi to proto, abychom mohli intenzivně shánět jiné zařízení.“

„Telefonicky mi sdělil ředitel zařízení [sociální péče], že projednával s právním oddělením, jak by mohli zrušit smlouvu, a zjistil, že to nejde. Posílá tedy dopis, ve kterém sdělí, že je u nich [stěžovatel] nespokojený a že ho chtějí propustit. Uváděl, že jsou bezradní a bojí se, že [stěžovatel] ohrožuje chod celého zařízení, protože lže a napadá verbálně pracovníky a neustále je obtěžuje spoustou SMS. Na otázku, jak se k tomu staví psychiatrička, sdělil, že ta nedovolila [stěžovateli] vycházky bez asistence a hodnotí jeho zdravotní stav jako špatný.“

35.  Dne 23. srpna 2011 byl stěžovatel přemístěn do Nemocnice následné péče LDN Horažďovice.

36.  Dne 23. srpna 2011 podal stěžovatelův právník městskému soudu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh, ve kterém uvedl, že opatrovnický soud, tj. Obvodní soud pro Prahu 4, byl ve věci držení stěžovatele nečinný a nezahájil opatrovnické řízení, ve kterém by se vyřešil střet zájmů mezi stěžovatelem a jeho veřejným opatrovníkem. Právník namítal, že opatrovnický soud měl informovat příslušný soud, tj. Okresní soud Plzeň-jih, o nedo­bro­volné hospitalizaci stěžovatele, aby tak mohlo být zahájeno řízení o zákonnosti hospitalizace. Opatrovnický soud měl navíc sám zahájit řízení ve věci dohledu nad veřejným opatrovníkem stěžovatele podle § 178 odst. 1 a § 193 odst. 3 občanského soudního řádu.

37.  Ve stejný den podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které namítal, že postupem úřadu městské části a Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci jeho držení v zařízení sociální péče bylo porušeno jeho právo na respektování soukromého života, právo na svobodu, zákaz diskriminace a právo na spravedlivý proces. Stěžovatel argumentoval, že úřad městské části porušil tato práva tím, že ho umístil do zařízení sociální péče bez jeho souhlasu, a obvodní soud tím, že byl za této situace nečinný. Současně podal k Ústavnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo nařízeno jeho propuštění ze zařízení.

38.  Dne 19. září 2011 rozhodl městský soud o tom, že v reakci na návrh stěžovatele ze dne 23. srpna 2011 žádné opatření neučiní, protože plná moc předložená jeho právníkem je neplatná z toho důvodu, že stěžovatel nemá způsobilost ji podepsat, a protože jeho veřejný opatrovník soud dne 16. září 2011 informoval, že se k řízení nepřipojí.

39.  Dne 27. září 2011 vypověděl veřejný opatrovník smlouvu se zařízením sociální péče. Stěžovatel o tomto kroku nebyl předem informován. Stěžovatel, který byl v té době hospitalizován v Nemocnici následné péče LDN Horažďovice (viz § 35 výše), byl ve stejný den z nemocnice propuštěn. V propouštěcí zprávě nemocnice jsou rovněž informace o jeho psychickém stavu:

„Aktuální psychický stav:

...

susp. – ale asi v jeho případě namístě – naznačena paranoia vůči opatrovnici a jejímu chování, resp. k členům rodiny...

[Jeho] nálada reaktivně depresivní, (...)

Intelektové schopnosti [jsou] zcela bez známek degradace, ponížení, natož známek demence! ...

Z aktuálního psychického stavu jmenovaného nevyplývá nutnost pokračování omezování jmenovaného v jeho základních lidských právech a omezení způsobilosti.

Závěr:

poruchy chování při užívání alkoholu – psychotická porucha reziduální a s pozdním nástupem ethylická encephalopatie, demence (...)

55letý pacient s anamnézou poruch chování při užívání alkoholu přijat k rehabilitaci po operaci palce pravé nohy. (...) Protože se opakovaně domáhá přezkoumání svého stavu a odmítá další pobyt v Letinech, provedeno psychiatrické konzilium. Problematika řešena s ustanoveným opatrovníkem (...) dle jejího doporučení předán pracovníkům z Letin, dle [jejich] sdělení plánováno propuštění do domácí péče, psychiatrický dohled zajištěn.

(...)“

40.  Dne 4. října 2011 zamítl krajský soud stěžovatelův návrh ze dne 16. srpna 2011 s tím, že jeho právní zástupce nebyl oprávněn takový návrh podat. Stěžovatel byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, proto jeho podpis na plné moci není platný (viz také § 32 výše). Soud dále uvedl:

„I v případě, že by nebyly dány důvody odmítnutí návrhu, nebylo by možno návrhu na určení lhůty vyhovět. (...) Nelze ukládat lhůtu k provedení úkonu – vydání usnesení o zahájení řízení –, jestliže se jedná o úkon, který závisí na úvaze soudu a tento na základě podnětu nemá povinnost usnesením rozhodnout o zahájení řízení. (...)“

41.  Dne 12. října 2011 vydal veřejný ochránce práv zprávu v reakci na dopis stěžovatele ze dne 29. dubna 2011. Ve zprávě je mimo jiné uvedeno:

„Stěžovateli byla dále zavedena psychiatrická medikace, a to jak pravidelná, tak pro případ ‚neklidu’ (...) Zdá se však, že tato medikace ‚pro případ neklidu’ nebyla stěžovateli doposud podána. K dotazu na medikaci obecně stěžovatel uvedl, že před nástupem do zařízení medikaci neužíval. Na dotaz, co by se stalo v případě, kdy by odmítl medikaci užívat, sdělil, že se na to jednou zeptal ošetřovatele, a ten mu řekl, že v tom případě by mu byla medikace aplikována injekčně. Z toho důvodu stěžovatel medikaci neodmítal. Pouze jednou prý vyjádřil přání neužívat konkrétní lék, a z toho důvodu mu lékař zařízení předepsal jiný, který předtím také neužíval.

(...)

Veřejný opatrovník se (...) dopustil pochybení, když ‚umístil’ stěžovatele do zařízení poskytovatele, aniž by takový úkon byl předem schválen opatrovnickým soudem.

(...)

Pokud soud právní úkon neschválí, jedná se o právní úkon od počátku neplatný. U některých faktických úkonů by však pozdější ‚neschválení’ ze strany soudu nemohlo vést k efektivní reparaci a je zřejmé, že vyžadují schválení ze strany soudu před provedením samotného úkonu.  (...)

Takového charakteru, tedy vyžadující ‚schválení předem’, pak jsou, podle mého názoru, i právní úkony související s umístěním opatrovance, který umístění ‚odmítá’, do zařízení sociálních služeb, pokud je ke schválení právního úkonu dostatečný časový prostor.

(...)

Kromě toho, že předpisy občanského práva vyžadují, aby byl právní úkon – uzavření smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby – schválen soudem, nelze pominout ani další požadavek obecně závazných předpisů, resp. závazků České republiky podle mezinárodního práva, a to konkrétně čl. 5 odst. 4 Úmluvy ...

(...)

[Ve stěžovatelově případě] je pro naplnění Úmluvy třeba, aby mu Česká republika (...) garantovala (...) právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění [stěžovatele], je-li zbavení svobody nezákonné.

(...)

Z výše uvedeného plyne, že v případě přijetí osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům do zdravotnického zařízení, odkud jí bude zabráněno odejít, by i přes případný souhlas opatrovníka mělo být započato detenční řízení podle ustanovení § 191a a násl. o. s. ř.. ...“

42.  Dne 25. října 2011 Úřad městské části Praha 11 v reakci na zjištění veřejného ochránce práv požádal obvodní soud, aby schválil smlouvu podepsanou veřejným opatrovníkem o poskytnutí pobytové sociální služby ze dne 7. února 2011.

43.  V rozsudku ze dne 10. listopadu 2011 obvodní soud zpětně schválil smlouvu podepsanou veřejným opatrovníkem a ukončení držení stěžovatele v zařízení sociální péče. V odůvodnění rozsudku bylo pouze uvedeno, že schválení těchto právních úkonů bylo v souladu se zákonem a zájmy stěžovatele. Rozhodnutí nabylo právní moci, neboť kolizní opatrovník, Úřad městské části Praha 4, se vzdal práva podat odvolání. Stěžovatel nebyl v tomto řízení, které trvalo pouze deset minut, ani předvolán k soudu, ani o něm nebyl informován.

44.  Dne 28. listopadu 2011 podal stěžovatel druhou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2011 a Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2011, procesním opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 a Okresního soudu Plzeň-jih a také postupu Úřadu městské části Praha 11. V odůvodnění ústavní stížnost rozvedl své námitky týkající se tvrzeného zásahu do práva na respektování soukromého života, obydlí a korespondence během jeho pobytu v zařízení sociální péče, aniž by to však uvedl v žalobním petitu.

45.  Dne 28. března 2012 Ústavní soud odmítl stěžovatelovu první ústavní stížnost. Ohledně jeho návrhu na předběžné opatření Ústavní soud rozhodl, že stěžovatel již není zadržován, a proto nemá Ústavní soud pravomoc tvrzená porušení posoudit, neboť k nim již nedochází. Totéž platí pro postup Úřadu městské části Praha 11 a Obvodního soudu pro Prahu 4, protože obvodní soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011 schválil smlouvu se zařízením sociální péče uzavřenou veřejným opatrovníkem i následnou výpověď smlouvy ze strany veřejného opatrovníka. Ústavní soud odkázal na předchozí rozhodnutí (sp. zn. IV. ÚS 1348/09), ve kterém dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti námitky, že soud neprovedl přezkum zákonnosti převzetí v ústavu zdravotní péče podle § 191a občanského soudního řádu v přípa­dě, že osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům byla v ústavu držena se souhlasem svého opatrovníka. Rozhodnutí Ústavního soudu bylo doručeno stěžovatelovým právníkům dne 30. března 2012.

46.  Ve zprávě ze dne 4. dubna 2012 I. K., ošetřující psychiatr stěžovatele, mimo jiné uvedl, že od propuštění ze zařízení sociální péče stěžovatel nedocházel pravidelně ke kontrolám, odmítal užívat léky, s výjimkou hypnotik. Byla mu poskytována služba terénní psychiatrické sestry, která ho příležitostně zastihla ve stavu opilosti. Stěžovatel se dle psychiatra choval nevhodně, sousedé si na něj stěžovali, jelikož na ně křičel, vyhrožoval jim, v noci pouštěl hlasitě hudbu, stýkal se s bezdomovci, znečišťoval společné prostory – poléval je vodou a močil v nich – a pil alkohol. Závěrem psychiatr konstatoval, že stěžovatel je nebezpečný okolí a není schopen samostatného života.

47.  Dne 17. dubna 2012 prohlásil Ústavní soud za nepřípustnou i druhou ústavní stížnost stěžovatele, když shledal, že stěžovatel nenapadl obě rozhodnutí, proti kterým byla ústavní stížnost podána, žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud dodal, že stěžovatel byl již propuštěn, a proto není na místě použití ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, na jehož základě nemusí Ústavní soud přihlédnout k podmínce vyčerpání jiných účinných prostředků nápravy, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

48.  V dopise ze dne 4. prosince 2012 Úřad městské části Praha 11 shrnul situaci z hlediska práva a uvedl:

„Na základě obsahu shora uvedených dokumentů pokládá opatrovník Vaše tvrzení o poškození Vašich práv, která jste utrpěl od 7. 2. 2011, za nepodložená, a podání žaloby na ochranu osobnosti Vámi zvoleným právním zástupcem (...) za irelevantní. V dané věci tedy z tohoto důvodu opatrovník nebude uzavírat dohodu o Vašem právním zastupování za účelem podání žaloby na ochranu osobnosti s advokátem [Ch.].

[Vzhledem k rozsudku ze dne 16. října 2012], pokud tedy Vaše dohoda s právním zástupcem ... nebude znamenat závazek vyšší než 500,- Kč měsíčně, můžete ji platně uzavřít sám. (...)“

49.  Dne 13. února 2013 odpověděl úřad městské části na dopis od vládního zmocněnce, kterého informoval o tom, že opatrovnice hovořila se stěžovatelem o jeho umístění a že rovněž informovala jeho rodinu, pracovníky Psychiatrické léčebny Praha-Bohnice a jeho psychiatra.

C.Režim v zařízení sociální péče a péče o stěžovatele

50.  Vláda uvádí, že režim v zařízení sociální péče je takový, že opuštění areálu zařízení je možné buď za doprovodu personálu, rodinného příslušníka nebo opatrovníka, anebo samostatně se souhlasem psychiatra. Dle sdělení psychiatra zařízení stěžovatel nikdy o vycházky nepožádal, jelikož měl problém s bolavým kolenem. Návštěvy pacientů nejsou nijak omezeny.

51.  Osobní věci měl stěžovatel uloženy v uzamykatelné skříni na pokoji. Od příchodu do zařízení měl stěžovatel u sebe mobilní telefon, který mu byl během jeho pobytu opakovaně dobíjen. V budově zařízení je též k dispozici bez jakéhokoli omezení přístupný mincový telefonní automat. Odchozí pošta byla zasílána opatrovnici, která ji vždy podle pokynů stěžovatele odeslala označenému adresátovi. Na vyžádání stěžovatel dostával kapesné.

52.  V zařízení sociální péče jsou poskytovány následující sociální služby: ubytování, strava, zdravotní péče včetně péče specializovaných lékařů, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a další služby.

53.  Podle stěžovatele poskytovalo zařízení sociální péče pobytové sociální služby především pacientům s Alzheimerovou chorobou a demencí. Většina pacientů byla staršího věku a vážně tělesně a mentálně postižených. Zařízení bylo uzavřené a nemohl ho opustit. Jediná venkovní aktivita byla možná v malé zahradě s vysokým plotem. Pokoje obývali pa­cienti společně. Stěžovatel nemohl posílat žádnou poštu samostatně, ale pouze prostřednictvím pracovníků zařízení, kteří některé dopisy poslali jeho veřejnému opatrovníkovi místo toho, aby je poslali na adresu, kterou napsal on, a to na základě rozlišení podle toho, zda šlo o úřední nebo soukromou korespondenci. Některé dopisy, které stěžovatel obdržel, byly otevřené. Jeho zdravotní stav navíc nebyl vyšetřen ani před přijetím do domova sociální péče, ani při jeho příjezdu. Když byl v zařízení, byla mu předepsána medikace. Když odmítal medikaci užívat, bylo mu vyhrožováno, že mu bude medikace aplikována injekčně.

54.  Vláda uvádí, že medikace, která byla stěžovateli předepsána při propuštění z Psychiatrické léčebny Praha-Bohnice, mu byla upravována psychiatrem zařízení na základě opakovaných vyšetření. Kontroly zdravotního stavu stěžovatele – prohlídky psychiatra – proběhly ve dnech 1. března, 5. dubna a 31. května 2011. Jeho psychiatrička byla nadto informována o zdravotním stavu stěžovatele ve dnech 4. a 24. března, 9. května, 28. června a 29. července 2011.

55.  Ze sdělení psychiatričky stěžovatele, potvrzené ředitelem zařízení, vyplývá, že stěžovatel bral v průběhu svého pobytu v zařízení sociální péče léky dobrovolně.

D.Řízení o odškodnění vedené proti státu

56.  Dne 27. března 2012 podal stěžovatel žádost o odškodnění podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (zákon č. 82/1998 Sb.). Stěžovatel namítal, že jeho veřejný opatrovník porušil jeho práva nezákonným zbavením svobody. Ministerstvo spravedlnosti jeho žádost zamítlo.

57.  Dne 30. března 2012 podal stěžovatel podobnou žádost, podle které Okresní soud Plzeň-jih a Krajský soud v Plzni pochybily tím, že nezahájily řízení o zákonnosti jeho držení podle § 191b občanského soudního řádu, a podle které Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze zůstaly nečinné i přes mnoho jeho podání, v nichž popisoval své zbavení svobody.

58.  Dne 27. září 2012 zamítlo Ministerstvo spravedlnosti stěžovatelovu druhou žádost s tím, že podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci stát odpovídá pouze za škodu způsobenou pravomocným nezákonným rozhodnutím, které bylo zrušeno, nebo nesprávným úředním postupem. Pokud jde o druhou možnost, ministerstvo uvedlo, že tvrzené nedostatky v řízení nepředstavují nesprávný úřední postup, za který by stát odpovídal, protože daný postup vedl k vydání rozhodnutí. První možnost v projednávané věci také nenastala, protože žádné pravomocné rozhodnutí nebylo následně zrušeno pro nezákonnost. Ministerstvo navíc neshledalo, že by stěžovateli vznikla škoda. Mělo za to, že samotné chování stěžovatele bylo původcem skutkových okolností, a to z důvodu jeho nadměrného pití. Ministerstvo dodalo, že v každém případě nebyl právní zástupce stěžovatele oprávněn předložit tyto nároky ministerstvu, jelikož stěžovatel byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a byl mu ustanoven opatrovník, který jediný je oprávněn za něho jednat.

59.  Dne 28. září 2012, poté, co byly jeho žádosti o odškodnění Ministerstvem spravedlnosti zamítnuty, podal stěžovatel proti České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudů. Ten stěžovatel spatřoval především ve skutečnosti, že soudy nezahájily v návaznosti na jeho podněty řízení o zákonnosti jeho zbavení svobody, a též v postupu opatrovnického soudu, který vykazoval nedostatky.

60.  V dopisech ze dne 8. dubna 2013 informoval Obvodní soud pro Prahu 2 zástupce stěžovatele, že tento jim nemohl udělit plnou moc vzhledem k tomu, že byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Soud se tedy rozhodl neakceptovat je jako právní zástupce stěžovatele. Ve stejný den soud ustanovil kolizního opatrovníka, Úřad městské části Praha 2, který měl stěžovatele zastupovat.

61.  V dopise ze dne 28. června 2013 informoval Úřad městské části Praha 2 Obvodní soud pro Prahu 2, že se k řízení o náhradě škody nepřipojí, neboť Obvodní soud pro Prahu 4 schválil smlouvu se zařízením sociální péče.

62.  V rozhodnutí ze dne 11. července 2013 zastavil obvodní soud řízení o odškodnění s odůvodněním, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům, je plná moc, kterou udělil svým zástupcům, neplatná, a že v dopise ze dne 28. června 2013 kolizní opatrovník informoval soud, že se k řízení nepřipojí. Stěžovatel podle svého vyjádření o rozhodnutí soudu nevěděl, protože kolizní opatrovník ho neinformoval. Zákonná lhůta pro podání odvolání tedy marně uplynula a rozhodnutí nabylo právní moci.

II.PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXE

A.Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), ve znění účinném v rozhodné době

63.  Podle § 10 odst. 1 jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví.

64.  Podle § 26 je fyzické osobě, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, ustanoven opatrovník, který za tuto osobu jedná.

65.  Podle § 28 je opatrovník povinen obstarat si schválení soudu pro úkon, který činí za zastoupeného a který není běžnou záležitostí. Toto ustanovení však neuvádí, zda je o tento souhlas třeba žádat před úkonem, či zda postačuje souhlas následný, a také právní názory na tuto otázku se liší. V praxi je zřejmě následný souhlas dostatečný.

B.Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), ve znění účinném v rozhodné době

66.  Podle § 30 mimo jiné platí, že dojde-li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného, ustanoví soud zvláštního zástupce.[1]

67.  Podle § 104 odst. 1 jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.

68.  Podle § 191a je ústav vykonávající zdravotnickou péči povinen převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu, do 24 ho­din oznámit soudu.

69.  Podle § 191b odst. 1 je soud povinen zahájit řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí do ústavu vykonávajícímu zdravotnickou péči. Podle § 191b odst. 2 je pacient oprávněn dát se zastupovat v řízení zástupcem, jehož si zvolí. Pokud pacient zástupce nemá, ustanoví mu soud opatrovníka z řad advokátů. Podle § 191b odst. 3 provede soud důkazy, vyslechne umístěného a ošetřujícího lékaře, popřípadě další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný požádá, pokud to soud považuje za potřebné. Podle § 191b odst. 4 rozhodne soud do sedmi dnů usnesením, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů.

70.  Podle § 191c se usnesení podle § 191b odst. 4 doručí umístěnému, ledaže ten podle vyjádření ošetřujícího lékaře není schopen chápat obsah takového rozhodnutí, dále jeho zástupci nebo opatrovníkovi pro řízení a ústavu. Toto usnesení vyhlásí soud do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k převzetí do ústavu.

71.  Podle § 191d odst. 1 jestliže soud vyslovil, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody, pokračuje soud v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu. Podle odstavce 2 ke zjištění, zda další držení umístěného v ústavu je či není nutné, soud ustanoví znalce. Znalcem nemůže být ustanoven lékař, který pracuje v ústavu, v němž je umístěný držen. Podle odstavce 3 nařídí soud jednání, k němuž přizve umístěného a jeho zástupce (pokud podle vyjádření ošetřujícího lékaře nebo písemného znaleckého posudku je umístěný schopen vnímat průběh a význam jednání). Při jednání vyslechne znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře, umístěného a provede popřípadě další vhodné důkazy. Rozhodnutí soudu musí být vyhlášeno do tří měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu.

72.  Podle § 191f mohou umístěný, jeho zástupce, opatrovník a osoby jemu blízké ještě před uplynutím doby, do které je držení přípustné, žádat o nové vyšetření a rozhodnutí o propuštění, je-li odůvodněna domněnka, že další držení v ústavu není důvodné.

73.  Podle § 178 ve spojení s § 193 odst. 3 vede soud opatrovníka k řádnému plnění povinností vůči zastoupenému a v tomto směru i k vhodným opatřením.

74.  Podle § 229 odst. 1 písm. c) může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Podle odstavce 4 může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.

C.Zákon č. 404/2012 Sb.,[2] kterým se mění občanský soudní řád a další předpisy (s účinností od 1. ledna 2013)

75.  Zákon mění § 191b občanského soudního řádu, který nyní stanoví, že souhlas opatrovníka osoby zbavené nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům nenahrazuje souhlas umístěného. Jestliže ústav neučiní do 24 hodin oznámení příslušnému soudu podle § 191a, jsou umístěný nebo jeho zákonný zástupce oprávněni podat návrh na zahájení řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí do ústavu vykonávajícímu zdravotnickou péči.

D.Zákon o péči o zdraví lidu (zákon č. 20/1966 Sb.),
ve znění účinném v rozhodné době

76.  Podle § 23 odst. 4 písm. b) je možné bez souhlasu nemocného provádět vyšetřovací a léčebné výkony a převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby ohrožuje sebe nebo své okolí.

E.Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
(zákon č. 82/1998 Sb.)

77.  Tento zákon stanoví odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 7 a 8 mají jednotlivci právo na náhradu škody, pokud jim vznikla škoda v důsledku pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno nebo změněno pro nezákonnost.

78.  V § 13 je stanoveno, že stát odpovídá také za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

F.Judikatura Ústavního soudu

79.  Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 ze dne 6. května 2008 Ústavní soud uvedl:

„O aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah – a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu – může projevovat v právní sféře stěžovatele. Proto ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny základních práv a svobod a ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá.“

80.  V usneseních sp. zn. IV. ÚS 203/06 ze dne 19. ledna 2010, III. ÚS 3776/11 ze dne 6. dubna 2012, III. ÚS 1026/12 ze dne 31. července 2012, III. ÚS 549/12 ze dne 2. října 2012 a III. ÚS 1453/13 ze dne 13. září 2013 Ústavní soud rozhodl, že v případech, kdy stěžovatel tvrdí, že neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen, by měla být před podáním ústavní stížnosti podána žaloba pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].

81.  Ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1348/09 ze dne 11. ledna 2012 Ústavní soud mimo jiné rozhodl:

„[Stěžovatelem] napadeným usnesením (...) byl odmítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotní péče. Citovaný soud dospěl (...) k závěru, že za situace, kdy dojde k propuštění jedince, o jehož internaci [což je předmětem řízení] má být postupem dle ustanovení § 191a o. s. ř. rozhodováno, dochází k odpadnutí podmínky řízení. Obdobnou otázkou se Ústavní soud v minulosti již zabýval např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2508/09, v němž konstatoval, že z čl. 5 Úmluvy nevyplývá povinnost zajistit přezkum zákonnosti detence (...) v případě, že již byla ukončena a zadržovaný je na svobodě. Článek 5 Úmluvy je třeba vnímat v jeho úplnosti a neopomíjet i záruky obsažené v jeho odst. 5, podle něhož každý, kdo byl obětí zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Zatímco tedy záruky obsažené v odst. 4 míří na situaci, kdy je dotčený stále zadržován, odst. 5 mu zaručuje, že v případě nesplnění zákonných podmínek pro zbavení svobody má nárok na odškodnění.

Podle ustanovení § 191a o. s. ř. se řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotní péče vztahuje pouze a jedině na ty případy, kdy ústav poskytující zdravotní péči omezí osobní svobodu těch osob, které s tímto postupem nevyslovily svůj písemný souhlas. Již samotná forma souhlasu ukazuje na závažnost takového právního úkonu, plně odpovídajícího závažnosti omezení základních práv a svobod internované osoby. Za situace, kdy osoba nedá svůj písemný souhlas s umístěním do ústavu zdravotní péče, je zcela namístě, aby do vztahu mezi zdravotnickým zařízením a takovou osobou vstoupil soud, který věc nezávisle a nestranně posoudí. Nutno zdůraznit, že soud zde vystupuje jako [úřední] přezkumný činitel postupu zdravotnického zařízení. Jinými slovy řečeno, podstatou řízení dle ustanovení § 191a o. s. ř. je zaručení práv těch osob, jež je nemohou plně realizovat z důvodu svého umístění do ústavu zdravotní péče. V okamžiku, kdy je osoba z péče zdravotnického zařízení propuštěna, není již zkrácena na svých základních právech a role soudu, co by garanta zákonnosti nezbytného omezení základních práv, odpadá. To však [nemá vliv] na to, že se osoba umístěná do ústavu zdravotní péče v rozporu se zákonem, může domáhat v rámci soukromoprávního řízení náhrady škody, v jehož rámci [soud] zpětně posuzuje otázku zákonnosti postupu ústavu zdravotní péče. V případě tohoto řízení by se však již jednalo o jiný typ řízení než ten, který lze vyvolat postupem dle ustanovení § 191a o. s. ř. Zamítnutím návrhu stěžovatele na určení lhůty k zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení v ústavu zdravotní péče tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť tento se domáhal zahájení řízení, pro které nejsou dány podmínky řízení. Stěžovatel byl jednak propuštěn ze zdravotní péče a jednak v průběhu jeho internace udělil jeho opatrovník s uvedeným postupem souhlas.“

82.  Ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. března 2013 Ústavní soud uvedl:

„26. Zákonem č. 160/2006 Sb. byl do našeho právního řádu ustanovením § 31a [zákona o odpovědnosti státu za škodu] začleněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Přitom, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, byl zákonodárce jednoznačně motivován deficity vnitrostátní úpravy právě ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy a snahou uvést vnitrostátní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy. Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze ve vnitrostátní rovině deklaruje jeho existenci. Tento nárok, jak je uvedeno shora, byl již v minulosti založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje ‚self-executing’ ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.

28. (...) V případě uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy stěžovatele, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je pak třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a ustanovení § 31a a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (...)“

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 5 odst. 1 A 4 ÚMLUVY

83.  Stěžovatel namítá, že jeho nedobrovolným umístěním do zařízení sociální péče bylo porušeno jeho právo na svobodu a že neměl možnost zahájit žádné soudní řízení, ve kterém by mohla být přezkoumána zákonnost jeho zbavení svobody a nařízeno jeho propuštění. Odvolává se na čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„[1.] Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

(...)

e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;

4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“

A.K přijatelnosti

1.Tvrzení účastníků řízení

(a)Nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

84.  Vláda argumentuje tím, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy. Poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost, neboť stěžovatel nepodal žalobu pro zmatečnost. Vláda v této souvislosti odkazuje na závěry Soudu ve věci Bureš proti České republice (č. 37679/08, rozsudek ze dne 18. října 2012, § 141–48 a 156).

85.  Vláda dále tvrdí, že stěžovatel měl podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2011, kterým byla schválena smlouva mezi jeho opatrovníkem a zařízením sociální péče. Podle vlády tuto možnost má i v současné době, neboť tříletá lhůta podle ustanovení § 234 odst. 2 občanského soudního řádu dosud neuplynula. Překážka právního zastoupení – zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům – proto dosud neodpadla.

86.  Vláda je přesvědčena, že vydáním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2011 se stěžovateli otevřela nová možnost nechat na vnitrostátní úrovni meritorně přezkoumat svoji námitku, že nedobrovolným umístěním do zařízení sociální péče bylo porušeno jeho právo na svobodu a osobní bezpečnost. Pokud by stěžovatel neuspěl před obecnými soudy, mohl by se obrátit na Ústavní soud. Jelikož by vyhověl požadavku na předchozí podání žaloby pro zmatečnost, lze mít za to, že by se Ústavní soud jeho stížností meritorně zabýval. Vláda v této souvislosti poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 ze dne 6. května 2008 (viz § 79 výše), ze kterého lze dovodit, že Ústavní soud by rozsudek obecného soudu zrušil, pokud by dospěl k závěru, že jím bylo porušeno stěžovatelovo právo na svobodu a osobní bezpečnost, a to i přesto, že by stěžovatel v době rozhodování Ústavního soudu již v zařízení sociální péče nepobýval.

87.  Stěžovatel argumenty vlády popírá. Uvádí, že první ústavní stížnost podal dne 23. srpna 2011, kdy již bylo jasné, že Okresní soud Plzeň-jih nezahájí žádné řízení, které by mohlo vést k jeho propuštění ze zařízení sociální péče. Současně podal k Ústavnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření ke svému propuštění. Podle stěžovatele se jednalo o jediný prostředek nápravy, který mohl bezprostředně vést k jeho propuštění. Ústavní stížnost však byla odmítnuta s odůvodněním, že stěžovatel již v zařízení sociální péče nepobývá. Stěžovatelova druhá ústavní stížnost směřující proti usnesením Krajského soudu v Plzni a Městského soudu v Praze vydaným v řízení o určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb.) byla odmítnuta, neboť stěžovatel nepodal žalobu pro zmatečnost.

88.  Pokud jde o argument vlády, že stěžovatel mohl a měl podat žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým bylo schváleno uzavření smlouvy mezi zařízením sociální péče a opatrovníkem a její výpověď opatrovníkem, stěžovatel poukazuje na skutečnost, že tento rozsudek byl vydán následně. Navíc soud v tomto řízení nebyl oprávněn zabývat se otázkou zákonnosti stěžovatelova zbavení svobody. Stěžovatel dodává, že i pokud by byla jeho žaloba pro zmatečnost úspěšná, jeho situaci by neřešila, neboť soud mohl pouze zrušit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4. Věc by zůstala u tohoto soudu a ten by pouze musel stěžovateli zajistit zástupce pro řízení. Podle stěžovatele soud nemohl rozhodnout jinak, neboť podle vnitrostátního práva bylo jeho zbavení svobody zákonné. Navíc vzhledem k závěrům Ústavního soudu ze dne 28. března 2012 stěžovatel pochybuje, že by soud jeho novou ústavní stížností meritorně posoudil. Ústavní soud ostatně výslovně prohlásil, že se jeho druhou ústavní stížností nebude meritorně zabývat, neboť stěžovatel již byl ze zařízení sociální péče propuštěn.

89.  Konečně, stěžovatel zpochybňuje účinnost žaloby o náhradu škody proti státu.

(b)Šestiměsíční lhůta

90.  Vláda uvádí, že pokud by Soud ohledně některých stěžovatelových námitek dospěl k závěru, že stěžovatel neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, pak namítá, že stížnost byla podána po uplynutí šestiměsíční lhůty. Vláda podotýká, že v tomto případě by lhůta pro podání stížnosti počala běžet dnem namítaného porušení, tj. dne 23. srpna 2011, kdy stěžovatel opustil zařízení sociální péče a byl přemístěn do Nemocnice následné péče – Léčebny dlouhodobě nemocných. V každém případě však byl stěžovatel nejpozději dne 27. září 2011 přemístěn zpět do svého bytu v Praze. Stížnost však podal až dne 29. září 2012.

2.Hodnocení Soudu

91.  Soud shledává, že námitky vlády jsou úzce spjaty s podstatou stížnostní námitky, a proto je třeba posoudit je společně s odůvodněností stížnosti.

92.  Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále zjišťuje, že není nepřijatelná ani z jiných důvodů. Vzhledem k tomu, že posouzení otázky vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a zachování šestiměsíční lhůty Soud odložil na pozdější fázi řízení, prohlašuje stížnost za přijatelnou.

B.K odůvodněnosti

1.Článek 5 odst. 1 Úmluvy

(a)Tvrzení účastníků řízení

93.  Stěžovatel tvrdí, že byl zbaven svobody proti své vůli. Opouštět zařízení sociální péče mu bylo dovoleno jen s doprovodem. Se svým umístěním do zařízení zásadně nesouhlasil, několikrát se v tomto smyslu obrátil na vedení zařízení sociální péče a rovněž podal návrh na propuštění k soudu. Kromě toho se obrátil s žádostí o pomoc na veřejného ochránce práv a právníky organizace MDAC. Podle stěžovatele opatrovnice neměla uzavřít smlouvu bez jeho souhlasu.

94.  Stěžovatel dále argumentuje, že na nedobrovolné umístění do zařízení opatrovníkem se nevztahují výjimky podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Tvrdí, že vnitrostátní právo rozlišuje mezi umístěním do zařízení sociální péče, ke kterému dochází na základě smlouvy a které se považuje za dobrovolné, a nedobrovolným přijetím do psychiatrické léčebny, pro které jsou stanovena zvláštní kritéria, aby byl zákon v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e). Stěžovatel se pokusil zahájit řízení o přezkoumání svého nedobrovolného umístění do zařízení sociální péče, avšak v českém právním řádu nebylo upraveno řízení o přezkoumání „dobrovolného“ umístění. Stěžovatel dále tvrdí, že důvody, které vedly k jeho zbavení osobní svobody, nesouvisely bezprostředně s tím, že by byl osobou duševně nemocnou, nýbrž vznikly jako přímý důsledek oprávnění, jimiž disponovala opatrovnice. Vnitrostátní právo totiž nevyžadovalo, aby se opatrovník pokusil nalézt méně omezující alternativu k umístění do ústavu.

95.  Stěžovatel s poukazem na kritéria ve věci Winterwerp tvrdí, že vláda nijak nezpochybnila, že před jeho umístěním do zařízení, v jeho průběhu ani po něm u něj nedošlo k žádné významné změně jeho stavu. K jediné viditelné změně jeho stavu došlo v době, kdy byl v režimu medikace. Jediným rozumným vysvětlením této situace je podle stěžovatele to, že umístit jej do sociálního zařízení bylo pro veřejného opatrovníka jednodušší. Každopádně ať už byla zvažována jakákoli podpůrná opatření, stěžovatel se k jejich výběru nemohl vyjádřit. Stěžovatel zpochybňuje, že by opatření byla projednána s jeho rodinnými příslušníky, neboť podle vnitrostátního práva nebyli povinni se takového jednání zúčastnit. Kromě toho byly důvěrné informace o jeho zdravotním stavu poskytnuty neoprávněným osobám bez jeho souhlasu.

96.  Vláda uvádí, že ačkoli se zpočátku zdálo, že stěžovatel se svým přijetím do zařízení sociální péče souhlasil, v dopise zaslaném v době pobytu v tomto zařízení dal své opatrovnici a soudům jasně najevo, že byl do zařízení přijat nedobrovolně. Vláda proto ponechává tuto otázku na uvážení Soudu. Pakliže Soud dojde k závěru, že stěžovatel byl zbaven svobody, jeho situace se bude řídit ustanovením čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.

97.  Pokud jde o zákonnost stěžovatelova zbavení svobody v zařízení sociální péče, vláda poznamenává, že podle vnitrostátních právních předpisů účinných v rozhodné době postačoval ke zbavení svobody osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům souhlas opatrovníka. Jednání opatrovnice v posuzované věci tedy mělo oporu ve vnitrostátním právu.

98.  Vláda tvrdí, že stěžovatel trpěl dlouhodobě závažnou duševní poruchou, konkrétně alkoholickou demencí. Jeho opatrovnice měla z vlastní přímé zkušenosti se stěžovatelem, ze stížností, které jí adresovali jeho sousedé, a z rozhovorů s jeho rodinnými příslušníky dostatek důkazů o tom, že stěžovatelův stav je natolik závažný, že vyžaduje zásah. Stěžovatel představoval reálné nebezpečí nejen pro své okolí, ale i sám pro sebe.

99.  Vláda dodává, že s ohledem na stěžovatelovu situaci a názory jeho rodinných příslušníků se hospitalizace jevila jako vhodné opatření. Jakmile jeho stav přestal vyžadovat pobyt v zařízení sociální péče, byl stěžovatel přemístěn do domácího prostředí.

(b)Stanovisko vedlejšího účastníka

100.  Bazelonovo centrum pro právo duševního zdraví (Bazelon Center for Mental Health Law) popisuje okolnosti přijetí amerického zákona o ochraně osob se zdravotním postižením (Americans with Disabilities Act, dále jen „zákon ADA“), který položil základy práva na začlenění do komunity. Zmiňuje se také o klíčovém judikátu Nejvyššího soudu Spojených států amerických ve věci Olmstead proti L. C., ve kterém soud dospěl k závěru, že zásady zakotvené v Ústavě Spojených států amerických, v zákonu ADA a v dalších amerických zákonech vyžadují, aby osobám s duševním postižením byla umožněna integrace do komunity. Pokud jde o význam judikátu Olmstead a zákona ADA pro rozhodnutí Soudu, Bazelonovo centrum uvádí, že právo na integraci do komunity a právo nebýt bez závažného důvodu umístěn do ústavu již ve své judikatuře uznal i Soud. Podle Bazelonova centra má začlenění do komunity naprosto zásadní význam pro potírání diskriminace osob s duševním postižením a právo na ně lze dovodit z Úmluvy i ze zákona ADA. Závěrem Bazelonovo centrum zdůrazňuje, že izolace a segregace osob s duševním postižením, které jsou schopny vést samostatný život, by vedla jen k další diskriminaci lidí s duševním postižením a zásadním způsobem podkopala cíle, o jejichž dosažení usiluje Soud.

101.  Centrum pro právo a politiku v oblasti postižení (Centre for Disability Law and Policy) především uvádí, že by bylo plně v souladu s judikaturou Soudu a Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, pokud by Soud prohlásil, že byla-li nutnost zbavení způsobilosti k právním úkonům a nedobrovolného umístění do ústavu vyvolána jen tím, že stát nezajistil osobám s postižením přiměřenou úpravu, jednalo se o diskriminační zásah do práv zaručených články 5 a 8 Úmluvy.

(c)Hodnocení Soudu

102.  Soud podotýká, že již v minulosti měl příležitost zabývat se umístěním duševně postižených osob do zařízení sociální péče a dospěl k závěru, se jedná o zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy (viz Stanev proti Bulharsku, č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012, § 132; Shtukaturov proti Rusku, č. 44009/05, rozsudek ze dne 27. března 2008, § 104–10; D. D. proti Litvě, č. 13469/06, rozsudek ze dne 14. února 2012, § 152; Sýkora proti České republice, č. 23419/07, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, § 47).

103.  V projednávané věci byl stěžovatel v rozhodné době v plném rozsahu zbaven způsobilosti k právním úkonům a vláda připouští, že během dne nemohl sám opouštět zařízení sociální péče bez doprovodu nebo bez souhlasu psychiatra. Do zařízení sociální péče byl nuceně umístěn na základě smlouvy podepsané svým veřejným opatrovníkem. V den přijetí do zařízení sociální péče nebo krátce před ním sice svůj nesouhlas jasně najevo nedal, avšak z jeho následného chování bylo zřejmé, že se svým umístěním v zařízení nesouhlasí. Soud dále poznamenává, že stěžovatel byl sice umístěn do soukromého zařízení sociální péče (viz § 24 výše), avšak zbavení osobní svobody navrhl Úřad městské části Praha 11 coby jeho veřejný opatrovník, který byl ustanoven soudem (viz § 7 výše). Odpovědnost za namítanou si­tuaci proto nesou orgány veřejné moci.

104.  Ve světle výše uvedeného dochází Soud k závěru, že stěžovatel byl v době od 7. února do 23. srpna 2011 s patnáctidenní přestávkou „zbaven svobody“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy (viz § 24, 34 a 40 výše).

105.  Soud připomíná, že pro soulad s čl. 5 odst. 1 je v prvé řadě nezbytné, aby předmětné zbavení svobody bylo „zákonné“, což v sobě zahrnuje i soulad s řízením stanoveným zákonem; Úmluva v tomto ohledu v zásadě odkazuje na vnitrostátní právo a stanoví povinnost dodržovat jeho hmotněprávní a procesní pravidla. Každé zbavení osobní svobody musí být rovněž v souladu s cílem článku 5, jímž je ochrana jednotlivců před svévolí. Dále platí, že zbavení svobody jednotlivce je natolik závažným opatřením, že může být odůvodněno jen tehdy, pokud byla zvážena jiná, méně přísná opatření a tato byla shledána jako nedostatečná k ochraně individuálního nebo veřejného zájmu, který může vyžadovat, aby dotyčná osoba byla zbavena svobody. To znamená, že nepostačuje, že je zbavení svobody v souladu s vnitrostátním právem; musí také být vzhledem k okolnostem nezbytné (viz Stanev, cit. výše, § 143). Zbavení svobody dále nemůže být považováno za „zákonné“ ve smyslu článku 5, pokud vnitrostátní řízení neposkytuje dostatečné záruky proti svévoli (viz Shtukaturov, cit. výše, § 113; L. M. proti Lotyšsku, č. 26000/02, rozsudek ze dne 19. července 2011, § 54).

106.  V projednávané věci Soud konstatuje, že zákonnost stěžovatelova zbavení svobody nebyla přezkoumána vnitrostátním soudem, což by byl běžný postup v případě nedobrovolné hospitalizace (viz § 67–71 výše). Důvodem byla skutečnost, že k umístění stěžovatele dal souhlas jeho opatrovník, a stěžovatelův pobyt v zařízení sociální péče tak byl podle vnitrostátního práva považován za dobrovolný. Požadavky kladené na nedobrovolnou hospitalizaci, a to jak hmotněprávní podle § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu, tak procesní podle občanského soudního řádu, se nepoužily. Stěžovatelovo umístění do zařízení by tedy mohlo být považováno za „zákonné“, pokud by byl tento pojem vykládán úzce ve smyslu formální slučitelnosti jeho zbavení svobody s procesními a hmotněprávními požadavky vnitrostátního práva.

107.  Ve věci Sýkora (cit. výše) Soud odkázal na stanoviska a zprávy vydané různými mezinárodními orgány, z nichž je patrný trend v mezinárodních standardech vyžadovat, aby zbavení svobody osob zbavených způsobilosti k právním úkonům bylo doprovázeno nezbytnými procesními zárukami, konkrétně ve formě soudního přezkumu. Soudní přezkum – zahájený z moci úřední nebo na návrh opatrovaného či jiné vhodné osoby – souhlasu opatrovníka se zbavením opatrovaného svobody by podle názoru Soudu mohl poskytovat relevantní záruku proti svévoli (tamtéž, § 67). Český zákonodárce se touto cestou vydal a s účinností od 1. ledna 2013 novelizoval občanský soudní řád (viz § 74 výše), nicméně stalo se tak až dlouho po propuštění stěžovatele ze zařízení sociální péče (viz § 40 výše).

108.  Soud konstatuje, že přijetí stěžovatele do zařízení sociální péče plně záviselo na souhlasu jeho veřejné opatrovnice, která byla zaměstnankyní Úřadu městské části Praha 11. Stěžovatel byl před přijetím ve dnech 11. října 2010 a 4. února 2011 vyšetřen dvěma psychiatry a dne 19. ledna 2011 také praktickým lékařem. Ti zjistili, že stěžovatel trpí alkoholickou demencí a dalšími duševními poruchami (viz § 14, 19 a 23 výše). Lékařská vyšetření sice nebyla provedena pro účely stěžovatelova zbavení svobody nebo v souvislosti s ním, avšak Soud je toho názoru, že představovala dostatečný objektivní lékařský posudek pro rozhodnutí opatrovníka v tomto směru.

109.  Soud nicméně poznamenává, že zatímco veřejná opatrovnice se stěžovatelem před jeho přemístěním do zařízení sociální péče formálně hovořila, ze záznamu o rozhovoru nevyplývá, že by mu jasně vysvětlila skutečný charakter jeho umístění, spíše jej přesvědčovala, že se bude léčit a podstoupí rehabilitaci (viz § 25 výše). Vláda kromě toho nepředložila žádný přesvědčivý důkaz o tom, že stěžovatel věděl o skutečnosti, že byla uzavřena smlouva o poskytování sociální péče na dobu neurčitou. Uzavření smlouvy na dobu neurčitou bylo potvrzeno úřadem městské části v dopise zaslaném obvodnímu soudu (viz § 29 výše). Soud proto nemůže přehlédnout skutečnost, že stěžovatel měl pochybnosti o kompetentnosti své opatrovnice a přál si, aby byla nahrazena někým jiným (viz § 30, 36 a 37 výše).

110.  Za těchto okolností má Soud za to, že postup, který vyžadoval pro přijetí stěžovatele do zařízení sociální péče pouze souhlas veřejného opatrovníka, neposkytoval dostatečné procesní záruky proti svévoli.

111.  Soud dále poznamenává, že zařízení sociální péče v souvislosti s umístěním stěžovatele nekontaktovalo Okresní soud Plzeň-jih jako místně příslušný soud ve smyslu § 191a občanského soudního řádu, a to ani tehdy, když se dozvědělo, že stěžovatel je zbaven svobody proti své vůli (viz § 30 výše). Soud také obdržel návrh stěžovatelova právního zástupce na zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení stěžovatele v zařízení sociální péče, avšak návrh postoupil Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud usnesením vydaným o více než tři měsíce později ve věci nerozhodl a odmítl návrh právního zástupce na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Rozhodl pouze, že právní zástupce není osobou oprávněnou jednat jménem stěžovatele, neboť ten byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a jeho opatrovník plnou moc neschválil (viz § 33 a 41 výše).

112.  Navíc, Obvodní soud pro Prahu 4 jako opatrovnický soud i přes stěžovatelovy návrhy neučinil žádné procesní úkony směřující k posouzení zákonnosti stěžovatelova zbavení svobody (viz § 30 výše). Spokojil se pouze s vysvětlením úřadu městské části ohledně účelu, povahy a dalších skutečností týkajících se stěžovatelova zbavení svobody (viz § 26 a 29 výše). Teprve dne 10. listopadu 2011, téměř dva a půl měsíce po propuštění stěžovatele ze zařízení sociální péče, okresní soud z podnětu veřejného ochránce práv dodatečně schválil přijetí stěžovatele do zařízení i ukončení jeho pobytu v něm (viz § 42–44 výše).

113.  Soud je také znepokojen značně formalistickým přístupem Ústavního soudu, který více než měsíc poté, co byl stěžovatel propuštěn ze zařízení sociální péče, a přibližně sedm měsíců po jejím podání stěžovatelovu první ústavní stížnost spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření odmítl zejména z toho důvodu, že stěžovatel již v zařízení sociální péče nepobývá a mezitím byla vyslovena zákonnost jeho umístění (viz § 38 a 46 výše).

114.  Soud se dále zabýval procesními otázkami a dospěl k závěru, že prostředky nápravy, na které poukazuje vláda ve svých námitkách nepřijatelnosti projednávané stížnosti z důvodu nevyčerpání, nelze pro účely Úmluvy považovat za účinné. Nutnost zapojení soudů v případech omezení svobody osob zbavených způsobilosti k právním úkonům vyzdvihl také Ústavní soud (viz § 81 výše).

115.  Soud v tomto ohledu připomíná, že jednou ze stěžejních otázek při posuzování účinnosti prostředku nápravy je, zda mohl poskytnout přiměřenou nápravu. Jde-li – tak jako v projednávané věci – o námitku omezení svobody osoby, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, na základě smlouvy podepsané opatrovníkem této osoby, jehož kompetentnost byla zpochybněna, a je-li zároveň zřejmé, že zbavení svobody bylo provedeno proti vůli dotyčné osoby, je adekvátním prostředkem nápravy jen takový prostředek, který je způsobilý neprodleně ukončit trvající porušení nařízením propuštění dotyčné osoby. Neodmyslitelnou součástí takového prostředku jsou požadavky čl. 5 odst. 4 Úmluvy týkající se soudního charakteru příslušného řízení, včetně záruk nezávislého a nestranného posouzení v kontra­dik­torním řízení a zásady rovnosti zbraní. Tento prostředek může být doplněn retrospektivním kompenzačním prostředkem (viz M. proti Ukrajině, č. 2452/04, rozsudek ze dne 19. dubna 2012, § 84).

116.  Soud podotýká, že stěžovatelova druhá ústavní stížnost byla odmítnuta pro nevyčerpání opravných prostředků, konkrétně žaloby pro zmatečnost, a tedy aniž by o ní bylo meritorně rozhodnuto (viz § 48 výše). Poznamenává však, že na rozdíl od věci Bureš, na niž odkazuje vláda, nebyl vnitrostátními soudy proveden přezkum přípustnosti převzetí a dalšího držení stěžovatele v zařízení sociální péče. Oproti věci Bureš byl stěžovatel v projednávané věci také plně zbaven způsobilosti k právním úkonům, a nemohl tedy před vnitrostátními soudy jednat samostatně. Z příslušných skutkových okolností navíc jasně vyplývá, že jeho veřejný opatrovník soustavně odmítal dát souhlas k procesním úkonům, které stěžovatel inicioval.

117.  Soud konstatuje, že okresní soud dne 3. června 2013 ustanovil stěžovateli nového opatrovníka, kterého si stěžovatel sám zvolil. Soud je nicméně toho názoru, že případné procesní úkony, které mohl opatrovník učinit k tomu, aby nechal přezkoumat zákonnost zbavení stěžovatele svobody v zařízení sociální péče, se jeví jako čistě teoretické a spekulativní, neboť byl ustanoven až rok a půl poté, co soud následně schválil převzetí stěžovatele do zařízení sociální péče a ukončení jeho pobytu zde (viz § 10 a 40–42 výše).

118.  Za těchto okolností je Soud přesvědčen, že žádný z prostředků nápravy navrhovaný vládou nemohl stěžovateli zajistit včasný přístup k soudu, který by rozhodl o zákonnosti jeho umístění do zařízení sociální péče.

119.  Navíc jakékoli soudní řízení směřující ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2011, včetně žaloby pro zmatečnost, by mělo význam jen pro řízení o odškodnění. Představovalo by tedy prostředek nápravy čistě kompenzačního charakteru a neposkytlo by stěžovateli v souvislosti s jeho námitkou potřebnou ochranu. Takový postup se tedy s ohledem na výsledek stěžovatelem zahájeného řízení o odškodnění v každém případě jeví jako čistě teoretický a spekulativní (viz § 56–62 výše).

120.  Ve světle těchto úvah Soud zamítá námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy vznesenou vládou.

121.  Soud podotýká, že zpočátku nebylo jasné (viz Varnava a ostatní proti Turecku, č. 16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90, 16071/90, 16072/90 a 16073/90, rozsudek velkého senátu ze dne 18. září 2009, § 157 s dalšími odkazy), že ústavní stížnosti budou ve stěžovatelově případě neúčinné. Přihlédne-li Soud také k tomu, že má-li stěžovatel pochybnosti o účinnosti prostředku nápravy, měl by se jej pokusit využít, nemůže stěžovateli vytýkat, že se tento prostředek vyčerpat pokusil.

122.  Soud je přesvědčen, že ani poté, co se stěžovatelovo umístění stalo podle vnitrostátního práva dobrovolným, nebylo zákonné, neboť nebylo doprovázeno dostatečnými zárukami proti svévoli. Proto není zapotřebí posoudit ostatní stěžovatelovy argumenty.

123.  S ohledem na výše uvedené je Soud toho názoru, že stěžovatelovo zbavení svobody nebylo odůvodněné ustanovením čl. 5 odst. 1 písm. e).

124.  Došlo proto k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

2.Článek 5 odst. 4 Úmluvy

(a)Tvrzení účastníků řízení

125.  Stěžovatel tvrdí, že v době jeho umístění do zařízení sociální péče neexistoval prostředek nápravy, který by mu zajistil respektování jeho práv zaručených ustanovením čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Skutečnost, že zákon byl následně novelizován, je pro jeho situaci bezvýznamná.

126.  Dále uvádí, že policie odložila jeho trestní oznámení a že Obvodní soud pro Prahu 4 i Okresní soud Plzeň-jih odmítly jeho návrhy projednat.

127.  Podle stěžovatele měl existovat mechanismus pro automatický soudní přezkum podobný tomu, jaký se uplatňuje v případě detence ve zdravotnických zařízeních podle § 191a občanského soudního řádu. Stěžovatel tvrdí, že toto řízení mělo být zahájeno. Soudy jeho návrhy odmítly s odůvodněním, že zařízení sociální péče není považováno za ústav vykonávající zdravotnickou péči ve smyslu § 191a občanského soudního řádu. Stěžovatel odkazuje na věc Gorshkov proti Ukrajině (č. 67531/01, rozsudek ze dne 8. listopadu 2005), v níž Soud rozhodl, že právo na přístup k soudům nemůže být odvislé od dobré vůle orgánu, který stěžovatele zbavil svobody, ani od uvážení lékařů nebo vedení nemocnice. Stát by proto měl být povinen takové opatření upravit v právních předpisech a zaručit právo na přístup k soudům.

128.  Vláda konstatuje, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení podle § 191a občanského soudního řádu, avšak soudy řízení zastavily s odůvodněním, že stěžovatel, jakožto osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům, není oprávněn takový návrh podat.

129.  Vláda ponechává posouzení odůvodněnosti námitky porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy na uvážení Soudu.

130.  Vláda nicméně podotýká, že novela občanského soudního řádu č. 404/2012 Sb. doplnila s účinností od 1. ledna 2013 do ustanovení § 191b odst. 1 nové pravidlo, že souhlas opatrovníka osoby zbavené nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům nenahrazuje souhlas umístěného. Navíc pokud ústav neučiní oznámení soudu podle § 191a občanského soudního řádu, je dotyčná osoba oprávněna podat návrh na zahájení řízení. Důvodová zpráva uvádí, že řízení podle § 191a a násl. občanského soudního řádu poskytuje možnost soudní ochrany nejen v zařízeních zdravotní péče, ale všude tam, kde je osoba bez svého souhlasu v ústavní péči ve smyslu čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy, tedy i v zařízeních sociální péče. Konečně, dne 28. prosince 2012 byl Ministerstvem spravedlnosti vládě předložen návrh zákona o zvláštních řízeních soudních, který obsahuje zvláštní ustanovení upravující řízení o vyslovení nepřípustnosti držení v zařízeních sociálních služeb.

(b)Hodnocení Soudu

131.  Soud připomíná, že ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy se zabývá pouze prostředky nápravy, které musí být k dispozici osobě zbavené svobody během trvání jejího zbavení svobody, aby mohla dosáhnout urychleného soudního přezkumu zákonnosti tohoto zbavení, který případně povede k jejímu propuštění (viz Slivenko proti Lotyšsku, č. 48321/99, rozsudek velkého senátu ze dne 9. října 2003, § 158).

132.  Pokud jde o věcný obsah ustanovení, čl. 5 odst. 4 přiznává osobám zbaveným svobody právo zahájit řízení, ve kterém bude přezkoumáno, zda byly dodrženy procesní i hmotněprávní podmínky nezbytné pro „zákonnost“ jejich zbavení svobody (viz Stanev, cit. výše, § 168). Tento prostředek nápravy musí být osobě zbavené svobody dostupný a musí skýtat možnost přezkoumat dodržení podmínek, které musejí být splněny, má-li být zbavení svobody duševně nemocné osoby považována za „zákonné“ pro účely čl. 5 odst. 1 písm. e). Požadavek Úmluvy, aby zbavení svobody podléhalo nezávislému soudnímu přezkumu, má zásadní význam v kontextu primárního účelu článku 5 Úmluvy poskytovat záruky proti svévoli. V případě zbavení svobody z důvodu duševní nemoci může být k ochraně zájmů osob, které v důsledku duševního onemocnění nejsou plně schopny za sebe samy jednat, zapotřebí zvláštních procesních záruk (viz Stanev, cit. výše, § 170 s dalšími odkazy). Ve věci Shtukaturov proti Rusku (č. 44009/05, rozsudek ze dne 27. března 2008) dospěl Soud k závěru, že prostředek nápravy, jejž mohla iniciovat pouze stěžovatelova matka – která se stavěla proti jeho propuštění – požadavky čl. 5 odst. 4 nesplňoval (tamtéž, § 124).

133.  Soud konstatuje, že v projednávané věci trvalo stěžovatelovo zbavení svobody více než šest měsíců. Takovou dobu nelze považovat za příliš krátkou pro podání návrhu na soudní přezkum (viz Sýkora, cit. výše, § 83). Článek 5 odst. 4 je tedy na projednávanou věc použitelný.

134.  Soud podotýká, že vnitrostátní soudy neměly pravomoc zasáhnout ve věci stěžovatelova zbavení svobody v zařízení sociální péče, neboť vzhledem k souhlasu opatrovníka se stěžovatelův pobyt v zařízení považoval za dobrovolný (viz § 43, 45 a 61 výše). Vláda neuvedla žádný jiný vhodný prostředek nápravy dostupný stěžovateli, který by mohl vést k jeho propuštění.

135.  Soud proto uzavírá, že neexistovalo řízení, ve kterém by mohlo být rozhodnuto o zákonnosti stěžovatelova zbavení svobody a nařízeno jeho propuštění. Vláda se navíc k této námitce nijak nevyjádřila ani neoznačila žádné řízení, které by mohlo vést k soudnímu přezkumu zákonnosti stěžovatelova umístění, jak vyžaduje čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

136.  Soud proto zamítá vládou vznesenou námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a dochází k závěru, že došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

II.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 5 odst. 5 ÚMLUVY

137.  Stěžovatel namítá, že podle vnitrostátního práva nemá vymahatelné právo na odškodnění za své nezákonné zbavení svobody. Odvolává se na čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který zní:

„Každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“

A.K přijatelnosti

138.  Vláda ve svém úvodním stanovisku předloženém dne 4. dubna 2013 a doplňujícím stanovisku ze dne 31. července 2013 uvádí, že před Obvodním soudem pro Prahu 2 probíhá řízení o odškodnění proti státu, a stěžovatelova námitka je tedy nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

139.  V doplňujícím stanovisku ze dne 29. října 2015 vláda tvrdí, že v době, kdy byl stěžovatel jen omezen na způsobilosti k právním úkonům, mohl zahájit řízení o odškodnění za zbavení svobody v rozporu s čl. 5 odst. 5 Úmluvy přímo, bez zastoupení opatrovníkem. Vláda v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 55 občanského zákoníku, podle kterého musí být každým omezením svéprávnosti sledován cíl ochrany dotyčné osoby před závažnou újmou.

140.  Soud konstatuje, že řízení o odškodnění skončilo dne 11. července 2013 (viz § 62 výše). Tuto část námitky vlády proto zamítá. Soud dále dochází k závěru, že ve zbývající části je námitka vlády úzce spjata s podstatou stížnostní námitky stěžovatele, a proto je třeba projednat ji společně s odůvodněností stížnosti.

141.  Soud konstatuje, že tato stížnostní námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl.  35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále shledává, že není ani z jiných důvodů nepřijatelná. Jelikož posouzení otázky vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy odložil na pozdější fázi řízení, prohlašuje námitku za přijatelnou.

B.K odůvodněnosti

142.  Stěžovatel ve své původní odpovědi na stanovisko vlády tvrdil, že vzhledem k tomu, jakým způsobem vnitrostátní soudy postupovaly v řízení o odškodnění, nelze žalobu o odškodnění považovat za účinnou ve vztahu k jeho právu na odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

143.  V doplňujícím stanovisku ze dne 30. října 2015 stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2015 (sp. zn. I. ÚS 1974/14) a tvrdí, že žaloba pro zmatečnost není v případě zbavení duševně nemocné osoby svobody účinným prostředkem nápravy.

144.  Vláda je toho názoru, že stěžovatel měl k dispozici prostředek nápravy podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (č. 82/1998 Sb.). Pokud by jej využil, mohl požadovat odškodnění za majetkovou škodu i nemajetkovou újmu.

145.  V doplňujícím stanovisku předloženém dne 29. října 2015 vláda poukazuje na skutečnost, že stěžovateli byl dne 3. června 2013 ustanoven nový opatrovník. Tento opatrovník měl kontaktovat Obvodní soud pro Prahu 2 a sdělit mu, že dá ke stěžovatelově žalobě o náhradu škody souhlas. Soud by poté stěžovatelovu žalobu meritorně projednal a řízení by nezastavil. Krom toho, i kdyby kolizní opatrovník stěžovatele v řízení před obvodním soudem řádně nezastupoval a neinformoval jej buď o průběhu řízení o náhradě škody, nebo o rozhod­nutí v řízení nepokračovat, stěžovatel mohl usnesení o zastavení řízení napadnout, jakmile by se o něm dozvěděl. Prostřednictvím svého nového opatrovníka pak mohl podat odvolání a požádat o prodloužení zákonné odvolací lhůty. Alternativně mohl podat žalobu pro zmatečnost a namítat, že kolizní opatrovník jej řádně nezastupoval.

146.  Soud shrnul svoji judikaturu k čl. 5 odst. 5 týkající se práva na odškodnění v případech, kdy došlo ke zbavení svobody v rozporu se zárukami obsaženými v článku 5 Úmluvy, v rozsudku velkého senátu ve věci Stanev (cit. výše, § 182).

147.  V projednávané věci Soud podotýká, že s ohledem na konstatované porušení čl. 5 odst. 1 a 4 je odstavec 5 použitelný. Soud proto musí zjistit, zda měl stěžovatel před vynesením tohoto rozsudku na vnitrostátní úrovni vymahatelné právo na odškodnění, nebo zda bude toto právo mít po jeho vynesení. Soud v této souvislosti připomíná, že má-li konstatovat porušení čl. 5 odst. 5, musí být prokázáno, že závěr o porušení ustanovení některého jiného odstavce článku 5 nemohl před vynesením rozsudku Soudu ani po něm založit nárok na odškodnění vymahatelný před vnitrostátními soudy (viz Stanev, cit. výše, § 183–184 výše).

148.  V posuzované věci stěžovatel neuspěl s žalobou o náhradu škody podanou podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Obvodní soud neakceptoval plnou moc, kterou stěžovatel udělil svým zástupcům, neboť stěžovatel byl v plném rozsahu zbaven způsobilosti k právním úkonům a jeho kolizní opatrovník – Úřad městské části Praha 2 – se ke stěžovatelově žalobě o náhradu škody nepřipojil (viz § 62 výše).

149.  Soud dále podotýká, že ustanovení § 7 a 8 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci upravují náhradu škody způsobené nezákonným soudním rozhodnutím (viz § 76 výše). O takové rozhodnutí se však v projednávané věci nejednalo: české soudy dospěly k závěru, že opatření bylo zákonné. Vláda navíc argumentuje tím, že umístění stěžovatele do zařízení sociální péče bylo v souladu s vnitrostátním právem. Soud proto uzavírá, že pokud vnitrostátní orgány neuznaly umístění za nezákonné, nemohl se stěžovatel podle výše uvedeného ustanovení domáhat žádného odškodnění.

150.  Pokud jde o argument vlády, že nový opatrovník, kterému stěžovatel důvěřoval, mohl a měl vstoupit do řízení o náhradě škody, a soudu tak umožnit meritorně posoudit stěžovatelův nárok na náhradu škody, Soud považuje toto tvrzení za nepřesvědčivé. Poznamenává, že nový opatrovník, kterého stěžovatel nenapadá, byl ustanoven dne 3. června 2013, tedy o něco více než měsíc před zastavením řízení o náhradu škody. Ze spisu však není zřejmé, kdy nabylo usnesení o ustanovení opatrovníka právní moci, zda bylo stěžovateli oznámeno, zda původní veřejný opatrovník novému opatrovníkovi poskytl veškeré informace o řízení o náhradě škody včetně skutečnosti, že pro toto řízení byl ustanoven kolizní opatrovník, a zda tedy bylo novému opatrovníkovi umožněno řádně se případu ujmout.

151.  Vláda odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3439/11, který potvrdil, že ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy je považováno za přímo použitelné („self-executing“) a že je třeba postupovat také v souladu s vnitrostátním právem, konkrétně s § 31a a § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (viz § 82 výše). Soud je nicméně přesvědčen, že tento nález není pro projednávanou věc relevantní, neboť potvrzuje, že od stěžovatele by se očekávalo, že využije prostředek nápravy podle zákona o odpověd­nosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, který upravuje náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V projednávané věci se stěžovatel nejen pokusil zahájit řízení, avšak neúspěšně, neboť byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, ale ze spisu je zřejmé, že české soudy v žádné fázi řízení nepovažovaly opatření za nezákonné ani jinak odporující článku 5 Úmluvy.

152.  Pokud jde o možnost domáhat se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 téhož zákona (viz § 77 výše), Soud konstatuje, že vláda nepředložila žádné vnitrostátní rozhodnutí, z něhož by vyplývalo, že toto ustanovení je použitelné i v pří­padě osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům umístěné do zařízení sociální péče na základě občanskoprávní smlouvy podepsané jejím opatrovníkem.

153.  Jak již Soud poznamenal, nemůže přehlédnout skutečnost, že způsob, jakým byla příslušná ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci použita na projednávanou věc, stěžovateli znemožnil získat – ať už před rozhodnutím Soudu v projednávané věci, či po něm – odškodnění za zbavení svobody uložené v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy (viz Makhmudov proti Rusku, č. 35082/04, rozsudek ze dne 26. července 2007, § 104). Tím, že české soudy odmítly stěžovatelovy požadavky na odškodnění v podsta­tě z formálních důvodů, nevyložily a nepoužily vnitrostátní právo v duchu článku 5 Úmluvy (viz Abashev proti Rusku, č. 9096/09, rozsudek ze dne 27. června 2013, § 42). Soud proto zamítá tuto část námitky nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy vznesené vládou.

154.  Z výše uvedených důvodů stěžovatel neměl vymahatelné právo na odškodnění, jak vyžaduje čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Došlo proto k porušení tohoto ustanovení.

III.k ostatním tvrzeným porušením úmluvy

155.  Stěžovatel na základě článku 8 Úmluvy namítá, že umístěním v zařízení sociální péče bylo v důsledku omezení vyplývajících z jeho zbavení svobody a nedobrovolné medikace porušeno jeho právo na respektování obydlí, korespondence a soukromého života. Dále na základě článku 13 Úmluvy namítá, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy proti porušením svých práv podle ustanovení čl. 5 odst. 1, 4 a 5 a článku 8 Úmluvy. Konečně, s odvoláním na článek 14 ve spojení s články 5 a 8 Úmluvy stěžovatel namítá, že byl diskriminován z důvodu svého duševního postižení a že mu byla odepřena přiměřená úprava, neboť byl umístěn do zařízení sociální péče namísto toho, aby mu byly poskytovány komunitní služby.

156.  Vláda navrhuje, aby Soud prohlásil námitky vznesené na poli článků 8, 13 a 14 Úmluvy za nepřijatelné z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, neboť stěžovatel je neuplatnil v souladu s procesními požadavky vnitrostátního práva u Ústavního soudu. Vláda poukazuje na skutečnost, že podle ustálené judikatury je Ústavní soud vázán toliko petitem, nikoliv však odůvodněním ústavní stížnosti (vláda odkazuje na vnitrostátní rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 89/09 ze dne 3. června 2009[3] a Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. května 1994). Ústavní soud také může rozhodovat jen o tom porušení, které stěžovatel výslovně označil v petitu své ústavní stížnosti (viz nález I. ÚS 3336/09 ze dne 18. února 2010). Podle vlády se z petitu obou stěžovatelových ústavních stížností zdá, že stěžovatel řádně uplatnil jen námitku na poli článku 5 Úmluvy. Vláda zdůrazňuje, že Ústavní soud konstantně připouští, aby se na něj osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům obracely samostatně, a takto podané ústav­ní stížnosti neodmítá jako podané neoprávněnou osobou (vláda odkazuje na nálezy IV. ÚS 412/04 ze dne 7. prosince 2005;[4] II. ÚS 303/05 ze dne 13. září 2007; II. ÚS 2630/07 ze dne 13. prosince 2007; II. ÚS 1191/08 ze dne 14. dubna 2009).

157.  Dále, pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se porušení práva na ochranu soukromého života z důvodu tvrzeného nedobrovolného podávání medikace a práva na respektování korespondence, vláda namítá, že stěžovatel měl podat žalobu na ochranu osobnosti proti zařízení sociální péče. Pokud by s touto žalobou neuspěl, mohl se obrátit na Ústavní soud.

158.  Stěžovatel tvrdí, že své námitky vznesl ve své druhé ústavní stížnosti. Pokud jde o podání žaloby na ochranu osobnosti, stěžovatel tvrdí, že mu byl a dosud je ustanoven opatrovník, a stěžovatel tedy nemá potřebnou způsobilost k jednání před vnitrostátními soudy.

159.  Soud připomíná, že účelem ustanovení čl. 35 odst. 1 Úmluvy je poskytnout smluvním státům příležitost vyloučit či napravit tvrzená porušení Úmluvy ještě před tím, než jsou tato tvrzení předložena Soudu. Článek 35 odst. 1 Úmluvy zavazuje ty, kteří mají v úmy­slu dovolat se přezkumné pravomoci Soudu, aby nejprve využili prostředky poskytnuté vnitrostátním právním systémem, v důsledku čehož se stát nemusí zodpovídat před mezinárodním orgánem za svůj postup dříve, než měl možnost napravit záležitost v rámci svého vlastního právního systému (viz mezi jinými autoritami Vučković a ostatní proti Srbsku, č. 17153/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 2014, § 70). Krom toho by Soud měl přebírat roli nalézacího soudu první instance jen výjimečně, není-li to vzhledem k okolnostem konkrétního případu nevyhnutelné (viz Austin a ostatní proti Spojenému království, č. 39692/09, 40713/09 a 41008/09, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 61).

160.  V projednávané věci Soud – shodně s vládou – konstatuje, že stěžovatelovy ústavní stížnosti se důkladněji zabývaly toliko otázkami stěžovatelova zbavení svobody (viz § 38 a 45 výše). Skutečnost, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, je všeobecně známa a představuje ustálenou praxi této vysoké soudní instance, která sleduje zásadu řádného výkonu spravedlnosti. Jelikož informace o této praxi jsou veřejně dostupné, Soud je toho názoru, že stěžovatelův právní zástupce si jí měl být vědom a jednat v souladu s ní.

161.  Ve světle výše uvedených okolností musí být tato část stížnosti odmítnuta podle čl. 35 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

IV.K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

162.  Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potře-by poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A.Újma

163.  Stěžovatel požaduje částku 15 000 € jako náhradu nemajetkové újmy.

164.  Vláda považuje stěžovatelův požadavek s poukazem na judikaturu Soudu (Stanev, cit. výše; Kędzior, cit. výše; Mihailovs proti Lotyšsku, č. 35939/10, rozsudek ze dne 22. ledna 2013) za přemrštěný.

165.  Soud je toho názoru, že stěžovatel musel vzhledem k okolnostem projednávané věci prožít značné útrapy a tíseň, kterou nelze napravit pouhým konstatováním porušení Úmluvy. S ohledem na veškeré okolnosti případu Soud přiznává stěžovateli na spravedlivém základě z titulu náhrady nemajetkové újmy částku 15 000 €.

B.Náklady řízení

166.  Stěžovatel dále požaduje částku 16 625 € jako náhradu nákladů řízení před Soudem. Z této částky má být 8 600 € vyplaceno jeho zástupci a 8 025 € MDAC.

167.  Vláda namítá, že požadavek na zaplacení částky 8 600 € není doložen žádnými listinnými důkazy a částku požadovanou MDAC považuje za přemrštěnou.

168.  Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení v roz­sahu, v jakém bylo prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. V projednávané věci Soud s ohledem na doklady, které má k dispozici, a na výše uvedená kritéria považuje za přiměřené přiznat na náhradě veškerých nákladů řízení ze všech titulů částku 8 025 €.

C.Úrok z prodlení

169.  Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1.rozhoduje spojit posouzení námitek nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a zmeškání šestiměsíční lhůty vznesených vládou proti stížnostním námitkám stěžovatele na poli čl. 5 odst. 1, 4 a 5 Úmluvy s otázkou odůvodněnosti stížnosti a tyto námitky zamítá;

2.prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitky stěžovatele na poli čl. 5 odst. 1, 4 a 5 Úmluvy, a ve zbytku za nepřijatelnou;

3.rozhoduje, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy;

4.rozhoduje, že došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy;

5.rozhoduje, že došlo k porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy;

6.rozhoduje,

(a)že žalovaný stát má zaplatit stěžovateli ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, tyto částky, které budou převedeny na koruny české podle kursu platného ke dni zaplacení:

(i)15 000 € (patnáct tisíc eur) z titulu nemajetkové újmy a případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit;

(ii)8 025 € (osm tisíc dvacet pět eur) z titulu nákladů řízení a případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit;

(b)že od uplynutí výše uvedené tříměsíční lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

7.zamítá v ostatním stěžovatelův návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 13. října 2016 podle čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

Abel Campos

Mirjana Lazarova Trajkovska

tajemník

předsedkyně

[1] Pozn. překl.: Jedná se o § 30 občanského zákoníku, nikoli občanského soudního řádu.

[2] Pozn. překl.: Autentické znění rozsudku uvádí nesprávné č. 402/2012 Sb.

[3] Pozn. překl.: V autentickém znění rozsudku je uvedeno nesprávné datum 29. listopadu 1994.

[4] Pozn. překl.: V autentickém znění rozsudku je uvedeno nesprávné datum 7. prosince 2003.

Full & Egal Universal Law Academy