© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 14. listopadu 2013 ve věci č. 56688/12 – Chankayev proti Ázerbájdžánu
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vydáním stěžovatele do Ruska by nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy. Nicméně vzhledem k tomu, že byl stěžovateli odepřen účinný prostředek nápravy proti jeho vydání, Soud jednomyslně shledal porušení článku 13 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl členem čečenské povstalecké skupiny a v letech 2000 až 2002 bojoval v Čečensku proti vládním ozbrojeným složkám. V Rusku byl podezřelý z účasti na ozbrojených bojích a teroristických aktivitách v oblastech Čečenska a Dagestánu a také z bombových útoků ve městě Kaspiysk v roce 2002. V témže roce stěžovatel uprchl do Ázerbájdžánu, kde mu kancelář Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“) vystavila prohlášení, že stěžovatel je osobou, která je předmětem zájmu UNHCR.
Během pobytu v Ázerbájdžánu se stěžovatel spojil s organizovanou zločineckou skupinou a v dubnu 2006 byl zde odsouzen k šesti letům odnětí svobody za založení ilegální ozbrojené skupiny a držení střelných zbraní. Krátce poté požádala ruská prokuratura o dočasné předání stěžovatele v souvislosti s jinými trestními řízeními vedenými proti stěžovateli v Rusku. Stěžovatel byl v Rusku trestně stíhán pro širokou škálu trestných činů, včetně teroristického útoku, kvalifikované vraždy, těžkého ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování. V červenci 2006 byl stěžovatel dočasně předán do Ruska. V prosinci 2006 byl novolakským okresním soudem v ruském Dagestánu odsouzen k pěti a půl letům odnětí svobody mimo jiné za boj proti ruským federálním ozbrojeným složkám a za další nezákonné jednání jako člen ilegální ozbrojené skupiny. Byla však stáhnuta jeho obvinění z účasti na bombovém útoku v Kyspiysku. Nadto byl stěžovatel v dubnu 2007 stále ještě v Rusku odsouzen Okresním soudem v Yashaltě k tříletému trestu odnětí svobody za trestný čin krádeže. Výše uvedené tresty byly částečně spojeny v souhrnný šestiletý trest odnětí svobody. Stěžovatel namítal, že byl v Rusku zadržován v hrůzných podmínkách a že byl během vyšetřování bit a ponižován. V červnu 2007 byl navrácen do Ázerbájdžánu do výkonu zbývající části šestiletého trestu odnětí svobody nařízeného ázerbajdžánskými soudy.
V červnu 2008 požádala ruská prokuratura o vydání stěžovatele pro potřeby výkonu trestu. Součástí extradiční žádosti byly diplomatické záruky, dle kterých by stěžovatel v případě vydání mimo jiné nebyl vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Ázerbájdžán vyhověl žádosti až v srpnu 2012 po skončení výkonu trestu odnětí svobody v Ázerbájdžánu. Vydání a důvody pro něj byly potvrzeny dvoustupňovým soudním přezkumem iniciovaným stěžovatelem. V září 2012 vydal Soud předběžné opatření, dle kterého nesměl být stěžovatel do Ruska vydán po dobu řízení před Soudem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud zkraje zopakoval základní zásady posuzování stížnosti na poli článku 3 Úmluvy v případech vydání (srov. např. Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek pléna ze dne 7. července 1989, § 90-91, nebo Salah Sheekh proti Nizozemsku, č. 1948/04, rozsudek ze dne 11. ledna 2007, § 136). Jako obvykle Soud mimo jiné uvedl, že k porušení článku 3 vyhošťujícím státem dochází tam, kde existují závažné důvody domnívat se, že dotyčné osobě, bude-li vydána, hrozí ve vyžadujícím státě reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Připomněl též, že je třeba zkoumat předvídatelné následky vydání stěžovatele s ohledem na obecnou situaci ve vyžadujícím státě a osobní okolnosti stěžovatele.
Soud konstatoval, že dostupné zprávy o Rusku stále upozorňují na nebezpečí hrozící určitým skupinám osob, včetně (bývalých) povstalců a jejich rodin. V oblasti Severního Kavkazu a Čečenska stále dochází k násilí, únosům, zmizením, beztrestnosti a mučení a jinému špatnému zacházení ve vazebních věznicích. Soud byl však toho názoru, že stěžovatel není vystaven nebezpečí, kvůli kterému uprchl do Ázerbájdžánu (viz výše). Stěžovatel má být totiž do Ruska vydán pro potřeby výkonu trestu, který byl pravomocně nařízen ruskými trestními soudy. Je zde navíc možnost, jak ostatně ukazuje praxe v obdobných případech, že stěžovatel vykoná trest v nápravném zařízení vzdáleném od Severního Kavkazu. Soud uzavřel, že stěžovateli nehrozí vyhoštění do Čečenska nebo Severního Kavkazu ani vydání do výkonu vazby.
Pokud jde o nebezpečí špatného zacházení ve věznicích pro výkon trestu, Soud poznamenal, že různé zprávy o situaci v Rusku uvádějí, že podmínky ve vězeňských zařízeních se napříč Ruskem liší, přičemž v určitých případech se ruská vězeňská zařízení vyznačují přeplněností, omezeným přístupem ke zdravotní péči, nedostatkem potravin, špatným zacházením ze strany dozorců a spoluvězňů a nedostatečnou hygienou. Tyto nedostatky jsou dle Soudu ovšem typické pro vazební věznice. Žádná ze zpráv nepoukazuje na výrazné problémy ve vztahu k zacházení a podmínkám ve věznicích pro výkon trestu a v tomto směru nenaznačuje ani incidenty týkající se konkrétně čečenských povstalců či obecně osob čečenského původu.
Soud připomněl, že již řešil řadu stížností na podmínky ve vězeňských zařízeních v Rusku. Naprostá většina z těch, kde Soud shledal porušení článku 3 Úmluvy, se však týkala vazebních věznic (viz příloha k rozsudku ve věci Ananyev proti Rusku, č. 42525/07 a další, pilotní rozsudek ze dne 10. ledna 2012). Naopak žádné strukturální problémy nebyly nalezeny ve vztahu k podmínkám ve věznicích pro výkon trestu. Soud proto konstatoval, že nebylo prokázáno na požadovaný standard dokazování, že situace v ruských věznicích pro výkon trestu je taková, aby bylo nutné zcela zakázat vydávání odsouzených osob do Ruska.
Pokud jde o individuální situaci stěžovatele, Soud podotkl, že obvinění stěžovatele z teroristického útoku ve městě Kaspiysk v Dagestánu v roce 2002 bylo staženo. I když byl stěžovatel odsouzen za účast na ozbrojených bojích proti federální armádě, Soud se nedomníval, že by zastával jakoukoliv významnější roli v Druhé čečenské válce. Co se týče námitek stěžovatele ohledně jeho údajného špatného zacházení během dočasného předání do Ruska v období mezi lety 2006 – 2007, Soud uvedl, že tyto námitky nebyly dostatečně detailní a stěžovatel nejenže krátce po navrácení do Ázerbájdžánu neabsolvoval lékařskou prohlídku k potvrzení jeho údajných zranění, ale ani tyto námitky nevznesl před ázerbajdžánskými úřady. Soud byl proto toho názoru, že stěžovatel nebyl schopen přesvědčivě doložit jeho námitky o údajném špatném zacházení v Rusku během jeho dočasného předání. Soud navíc v této souvislosti připomněl jednu ze svých základních zásad v daném kontextu, a to že rozhodnou dobou pro zkoumání existence nebezpečí špatného zacházení je totiž případě, kdy stěžovatel doposud nebyl vydán, doba řízení před Soudem. Stěžovatel byl v době řízení před Soudem v jiné situaci než v roce 2006, kdy proběhlo zmiňované dočasné předání. Stěžovatel v době řízení před Soudem již neměl být vyšetřován ruskými úřady ani držen ve vazbě, a tudíž v případě jeho vydání by nebyl vystaven stejnému nebezpečí špatného zacházení, jako tomu mohlo být v době jeho dočasného předání.
Na základě výše uvedeného Soud uzavřel, že neexistují závažné důvody domnívat se, že by stěžovateli hrozilo reálné nebezpečí špatného zacházení v případě jeho vydání do výkonu trestu. K porušení článku 3 Úmluvy tedy nedošlo. Soud dodal, že pokud jde o námitky stěžovatele týkající se nespravedlivého soudního řízení před ruskými soudy, nelze je považovat za relevantní z pohledu stížnosti proti Ázerbájdžánu na poli článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud nejprve zopakoval základní zásady na poli článku 13 Úmluvy. Připomněl, že článek 13 vyžaduje, aby existoval prostředek nápravy, který umožní zabývat se podstatou hájitelného tvrzení na poli Úmluvy a poskytne odpovídající nápravu (viz např. Kudla proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 157). Soud dále zopakoval, že v kontextu vydání článek 13 Úmluvy vyžaduje (i) podrobné a důkladné zkoumání tvrzení, že existují vážné důvody se domnívat, že stěžovateli v případě vydání do cílové země hrozí skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3, a (ii) existenci účinných prostředků k odložení vykonatelnosti příslušného opatření (viz např. Muminov proti Rusku, č. 42502/06, rozsudek ze dne 11. prosince 2008, § 101).
Soud uvedl, že námitka stěžovatele na poli článku 13 Úmluvy je hájitelná i přes shledané neporušení článku 3 Úmluvy. Ačkoliv došlo k dvouinstančnímu soudnímu přezkumu rozhodnutí generální prokuratury Ázerbájdžánu o vydání stěžovatele a vnitrostátní soudy byly příslušné k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o vydání a případně i k jejich zrušení, Soud byl toho názoru, že vnitrostátní soudy zcela pominuly námitky stěžovatele o možném špatném zacházení a vůbec je nezohlednily v odůvodnění svých rozhodnutí, a to i přesto, že tak dle vnitrostátního práva měly učinit. Soud proto shledal, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy, když stěžovatel neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, za pomocí kterého by mohl namítat existenci reálného nebezpečí špatného zacházení v případě jeho vydání.
Full & Egal Universal Law Academy