© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozsudku ze dne 4. května 2017 ve věci č. 15485/09 – Chap Ltd proti Arménii
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k názoru, že zamítnutím návrhu na předvolání svědků v soudním řízení, jehož předmětem byl přezkum rozhodnutí finančního úřadu o doměření daně a uložení povinnosti k úhradě daňového penále, došlo k porušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, tedy práva na spravedlivý proces, jehož nedílnou součástí je i právo na výslech svědků proti sobě.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelkou byla obchodní společnost, která v Arménii provozuje televizní stanici Gala TV. V roce 2007 probíhala u stěžovatelky kontrola účetnictví ze strany orgánů finanční správy. Podle zprávy o výsledcích šetření stěžovatelka mezi lety 2005 a 2007 zatajila ve svých daňových přiznáních nezdaněné příjmy z komerční reklamy, za což jí byla doměřena daň a uloženo daňové penále v celkové výši přibližně 51 000 eur. Finanční správa svá zjištění opřela mimo jiné o dokumenty poskytnuté Gr. A., ředitelem Národní komise pro televizi a rozhlas, a výpovědi řídících zaměstnanců několika obchodních společností, jejichž reklamu stěžovatelka vysílala na svém kanálu. Ti shodně tvrdili, že za poskytnuté reklamní služby neobdrželi žádný daňový doklad. Stěžovatelka namítala, že obvinění z daňových úniků je vykonstruované a politicky motivované, když za komerční reklamu byla úmyslně považována reklamní sdělení, která byla s ohledem na svůj celospolečenský význam odvysílána zdarma. Správní soud se v řízení o žalobě proti rozhodnutí finanční správy opřel o tytéž důkazy, přestože návrh stěžovatelky na výslech příslušných svědků zamítl, když jej nepovažoval za relevantní. Dovolání stěžovatelky bylo prohlášeno za zjevně neopodstatněné.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy
Stěžovatelka v řízení před Soudem namítala, že jí byla v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy odepřena příležitost vyslechnout svědky, kteří proti ní vypovídali či poskytli dokumenty, na nichž bylo rozhodnutí v dané věci založeno.
a)K přijatelnosti
Žalovaná vláda namítala, že předmětné ustanovení Úmluvy není na dané řízení použitelné, a tudíž by stížnost měla být prohlášena za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy. Soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle které řízení o uložení daňového penále či podobných daňových přirážek spadají do působnosti článku 6 Úmluvy, jestliže je lze kvalifikovat jako řízení o „trestním obvinění“ v autonomním významu tohoto slovního spojení (viz Jussila proti Finsku, č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 29–39). V projednávané věci Soud považoval za klíčové, že stěžovatelka čelila poměrně přísným sankcím v podobě pokuty a daňového penále v souhrnné výši 60 % nezdaněné částky. Námitku vlády proto zamítl a stížnost prohlásil za přijatelnou.
b)K odůvodněnosti
Soud úvodem připustil, že existují „trestní obvinění“ různého stupně závažnosti. Je tedy třeba přistupovat odlišně k trestnímu řízení stricto sensu, jehož účelem je objasnění skutku, posouzení, zda je trestným činem, a případně též zjištění totožnosti a přiměřené potrestání odpovědných osob, a řízení, které je svou povahou spíše kvazi-trestní. Jestliže tedy Soud výše konstatoval, že je článek 6 použitelný i ve vztahu k posuzovanému řízení, neznamená to nutně, že se na řízení o uložení daňového penále uplatní záruky spravedlivého trestního procesu v plném rozsahu. Soud dále připomněl, že aby bylo řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, je třeba, aby všechny důkazy byly provedeny na veřejném jednání za přítomnosti obhajoby, aby mohly být kontradiktorně projednány. Výjimky z této zásady jsou přípustné pouze tehdy, pokud nejsou na újmu práv obhajoby. Obviněnému tak obvykle musí být umožněno zpochybnit výpověď svědka proti němu a klást mu otázky, a to ať už v okamžiku jeho výpovědi nebo v pozdějším stádiu řízení (viz Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011, § 119–147; Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 111–131).
Dříve, než se Soud dostal k samotnému posouzení případu ve světle výše popsaných obecných zásad, zabýval se tím, zda lze vůbec Gr. A. považovat za „svědka“ ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, byť na rozdíl od ostatních svědků nebyl povolán ke svědecké výpovědi, ale toliko předložil významné dokumenty, k nimž bylo v rámci řízení proti stěžovatelce přihlédnuto. Stejně jako pojem „trestního obvinění“ je i obrat „svědek“ autonomním pojmem Úmluvy, který je třeba vykládat tak, že zahrnuje jakékoli prohlášení či výpověď, která může v podstatné míře posloužit jako základ pro odsouzení. Ředitel Národní komise pro televizi a rozhlas sice sám nepronesl žádné výroky vůči stěžovatelce, nicméně v rámci výkonu své pravomoci poskytl finanční správě dokumenty, které byly použity jako usvědčující důkaz. Právní zástupce stěžovatelky nadto v návrhu na jeho výslech jasně uvedl, že mu hodlal položit otázky vztahující se k pravosti vydaných dokumentů a okolnostem jejich předání. Na tento důkaz se tak dle názoru Soudu musejí vztahovat záruky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Soud následně přistoupil k použití shora citovaných zásad na okolnosti projednávané věci. Na posouzení spravedlnosti daňového řízení, které bylo svou povahou kvazi-trestní, přitom uplatnil třístupňový test založený rozsudky v čistě trestních věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (cit. výše) a Schatschaschwili proti Německu (cit výše). Slučitelnost řízení, v němž byla jako důkaz použita výpověď učiněná svědkem, který nebyl vyslechnut na veřejném jednání, s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, je tak třeba posuzovat ve třech krocích: (i) zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka, a tedy i pro připuštění jeho výpovědi, kterou učinil mimo veřejné jednání, jako důkazu, (ii) zda se jednalo o výlučný nebo rozhodující důkaz a (iii) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly ztížené podmínky, v nichž pracovala obhajoba.
V projednávané věci Soud naznal, že správní soud zamítl návrh stěžovatelky na výslech svědků, jelikož měl za to, že provedení těchto důkazů je s ohledem na již provedené důkazy nadbytečné. V řízení tudíž ani nevyvstala otázka, zda existují závažné důvody pro jejich nedostavení se k jednání. Přesto byly tyto výpovědi a dokumenty připuštěny jako důkazy v neprospěch stěžovatelky. Nešlo sice o důkazy výlučné, nicméně zásadní měrou přispěly k vyvození stěžovatelčiny odpovědnosti, určení výše nezdaněných příjmů, jakož i výměře pokuty a daňového penále. Ve smyslu relevantní judikatury Soudu jim lze tedy přiznat význam rozhodujících důkazů. Konečně Soud poznamenal, že stěžovatelka neměla k dispozici žádné procesní záruky určené ke kompenzaci znevýhodnění způsobeného obhajobě nemožností vyslechnout svědky kontradiktorním způsobem.
Výše uvedené Soudu stačilo k tomu, aby učinil závěr, že řízení ve věci stěžovatelky nelze jako celek považovat za spravedlivé a že došlo k porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy