© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 14. dubna 2015 ve věci č. 22432/03 – Chinnici proti Itálii (č. 2)
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že stěžovateli byla jako náhrada za vyvlastnění pozemků vyplacena, více než 20 let po vyvlastnění, částka odpovídající tržní hodnotě (obvyklé ceně) nemovitostí v době vyvlastnění, navýšená o zákonné úroky, nikoli však i upravená o míru inflace, došlo k porušení jeho práva na pokojné užívání majetku zakotveného v článku 1 Protokolu č. 1. Soud stěžovateli přiznal náhradu majetkové škody ve výši 85 000 eur, jakož i nemajetkové újmy ve výši 5 000 eur.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl vlastníkem průmyslového pozemku o rozloze přibližně 1 ha. V roce 1989 vydaly místní úřady povolení, jež umožňovalo zastavění části stěžovatelova pozemku. Stěžovatel se u soudu domáhal náhrady škody z důvodu nevyužitelnosti zbylé části pozemku. V dubnu 1991 vydaly místní úřady rozhodnutí o vyvlastnění stěžovatelova pozemku, za což mu byla nabídnuta náhrada ve výši cca 55 000 eur zahrnující i náhradu za zastavění části pozemku před samotným vyvlastněním. Stěžovatel však tuto částku odmítl jako nedostatečnou a v květnu 1991 podal žalobu k soudu, v níž namítal, že nabídnutá částka byla extrémně nízká v porovnání s tržní cenou.
V srpnu 1992 vstoupil v účinnost nový zákon zaměřený na stabilizaci veřejných financí, jehož článek 5 bis zavádějící nová kritéria pro výpočet náhrady za vyvlastnění stavebních pozemků dopadal i na dané řízení. V červenci 2002 soud rozhodl, na základě uvedených zákonných kritérií a znaleckého posudku, že stěžovatel má právo na náhradu ve výši necelých 78 000 eur, jakož i právo na náhradu za zastavění části pozemku před samotným vyvlastněním ve výši téměř 13 000 eur. Na základě odvolání protistrany byl v listopadu 2006 rozsudek kasačním soudem zrušen a vrácen prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Ten v lednu 2013 rozhodl, s odkazem na nález Ústavního soudu z roku 2007, jímž byl uvedený článek 5 bis zrušen pro neústavnost, jakož i rozpor s článkem 1 Protokolu č. 1, že stěžovatel má právo na náhradu odpovídající plné tržní hodnotě pozemku v době vyvlastnění, včetně zákonného úroku, a to ve výši téměř 110 000 eur. Částka však nebyla upravena o míru inflace.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatel namítal, že v důsledku nedostatečné náhrady za vyvlastnění pozemků, jež se mu dostalo na vnitrostátní úrovni, došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1.
Soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. James a ostatní proti Spojenému království, č. 8793/79, rozsudek z 21. února 1986, § 37) připomněl strukturu článku 1 Protokolu č. 1 zakládajícího právo pokojně užívat majetek, jakož i podmínky přípustného zásahu do tohoto práva. Dle Soudu mezi stranami nebylo sporu o tom, že předmět stížnosti spadá do rámce článku 1 Protokolu č. 1. Soud se také ztotožnil se závěry vnitrostátních soudů, že vyvlastnění proběhlo za podmínek stanovených zákonem a sledovalo legitimní cíl ve veřejném zájmu. Soud však připomněl, že jakýkoli zásah do majetku musí, krom výše uvedeného, splňovat i požadavek přiměřenosti spočívající ve spravedlivé rovnováze mezi veřejným zájmem společnosti a požadavkem ochrany individuálních základních práv.
Dle Soudu spravedlivá rovnováha nebude nastolena, pokud dojde k nepřiměřenému zatížení jednotlivce, jež může mj. spočívat v odebrání majetku bez náhrady odpovídající v rozumné míře jeho hodnotě. Soud nicméně zdůraznil, že dotčený článek nezaručuje právo na náhradu odpovídající plné tržní hodnotě, neboť veřejný zájem může v některých případech odůvodňovat snížení plné náhrady (např. Papachelas proti Řecku, č. 31423/96, rozsudek z 25. března 1999, § 48).
V projednávané věci vzal Soud v úvahu výši náhrady původně nabídnutou stěžovateli za vyvlastnění (cca 55 000 eur), což představovalo částku mnohem nižší, než byla tržní hodnota předmětného pozemku. Vzhledem k tomu, že Soud neshledal žádný legitimní cíl ve veřejném zájmu, jenž by ospravedlnil náhradu v částce nižší než odpovídající tržní hodnotě, dospěl k závěru, že v důsledku jednání vnitrostátních orgánů došlo k nadměrnému a nepřiměřenému zatížení stěžovatele.
Soud poté zjišťoval, zda vnitrostátní soudy stěžovateli následně poskytly odpovídající nápravu za porušení Úmluvy. V této souvislosti nejprve připomněl, že náprava musí zahrnovat jak uznání porušení Úmluvy, a to buď výslovně či implicitně, tak i poskytnutí přiměřené a dostatečné náhrady (např. Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek z 15. července 1982, § 69 a následující). Co se týče první podmínky, Soud shledal, že vnitrostátní soudy – rozhodnutím soudu z ledna 2013 opřeného o nález Ústavního soudu z roku 2007 (viz výše), přinejmenším implicitně, uznaly porušení Úmluvy. Dále připomněl, že podmínka přiměřené a dostačující nápravy je splněna, dostane-li se vyvlastňovanému přiměřené náhrady odpovídající tržní hodnotě (obvyklé ceně) nemovitosti v době vyvlastnění, přičemž výše takové náhrady musí zohledňovat i další okolnosti snižující reálnou hodnotu náhrady jako je např. uplynutí značného časového období (např. Stran Greek Refineries a Stratis Andreadis proti Řecku, č. 13427/87, rozsudek z 9. prosince 1994, § 82). Soud již dříve rozhodl, že výchozí částka musí být v takových případech navýšena o zákonný úrok z prodlení a taktéž upravena o míru inflace (mutatis mutandis Akkuş proti Turecku, č. 19263/92, rozsudek z 9. července 1997, § 29 či Aka proti Turecku, č. 19639/92, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 48).
V projednávané věci vnitrostátní soudy přiznaly stěžovateli náhradu ve výši téměř 110 000 eur odpovídající tržní hodnotě (obvyklé ceně) nemovitosti v době vyvlastnění navýšené o zákonný úrok, nicméně již nepřiznaly částku zohledňující míru inflace za dvacet dva let, které uplynuly od vyvlastnění v roce 1991 do konečného rozhodnutí v lednu 2013. Za tuto dobu došlo v Itálii k měnovému znehodnocení, v jehož důsledku by aktuální hodnota náhrady upravená dle míry inflace představovala téměř dvojnásobek přiznané částky.
Soud proto uzavřel, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti vnitrostátní orgány poskytly stěžovateli pouze částečnou nápravu, neboť přiznaná náhrada nemohla plně nahradit újmu za způsobenou škodu. Stěžovatele je proto nadále nutné považovat za oběť porušení Úmluvy a došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1.
B.K článku 41 Úmluvy
Soud stěžovateli přiznal částku 85 000 eur odpovídající úpravě vnitrostátními soudy přiznané částce (cca 110 000) eur o inflaci vypočítanou na základě indexu spotřebitelských cen určeného italským Národním statistickým úřadem. Stěžovateli též přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 eur.
Full & Egal Universal Law Academy