Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 17. září 2024 ve věci č. 16678/22 – C. O. proti Německu
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nebylo porušeno právo stěžovatele na presumpci neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy v souvislosti s výroky o podílu stěžovatele na trestné činnosti v rozsudcích proti jeho spoluobviněným v době, kdy ještě nebyl uznán vinným v paralelně vedeném řízení. Soudy v rozsudcích stěžovatele označily jako „samostatně stíhanou osobu“, čímž daly najevo, že v uvedeném řízení neposuzují otázku jeho trestní odpovědnosti. Současně jejich skutková a právní zjištění nebyla pro soud rozhodující o vině stěžovatele závazná.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel je jedním z akcionářů německé soukromé banky, která byla zapojena do skandálu „Cum-Ex“, rozsáhlého daňového podvodu, v jehož rámci byly pod falešnými záminkami získány značné částky na vrácení daně z dividend. Způsob, jakým byly zpracovávány výplaty dividend, umožňoval prostřednictvím složitých finančních transakcí, do nichž byli zapojeni obchodníci s akciemi a makléři v zahraničí, podvodně požadovat vrácení daně z kapitálových výnosů, přestože ve skutečnosti žádná daň zaplacena nebyla. Do konce roku 2021 dosáhl objem podezřelých případů daňových ztrát „Cum-Ex“ nahlášených Spolkovému daňovému úřadu 4,5 miliardy eur. Po odhalení systému „Cum-Ex“ zahájilo státní zastupitelství předběžné řízení proti mnoha osobám, které bylo zpočátku vedeno jako jedno řízení. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že se na podvodných transakcích banky podílelo velké množství osob a institucí a vyšetřování týkající se mnoha obviněných probíhalo různou rychlostí. Mezi obviněnými byli také M. S. a N. D., proti kterým bylo zahájeno samostatné řízení pro účast na podvodných transakcích spolu s dalšími osobami, včetně stěžovatele.
V roce 2020 uznal krajský soud M. S. a N. D. vinnými z krácení daně ve spolupachatelství se stěžovatelem. Písemné vyhotovení rozsudku obsahovalo rozsáhlá skutková zjištění. Soud podrobně popsal i účast stěžovatele, přičemž v celém rozsudku jej označil jako „samostatně stíhanou osobu“. Odkazy na stěžovatele zejména uváděly, že: (i) společně s dalšími osobami podepsal daňová přiznání banky k dani z příjmů právnických osob a zajistil jejich odevzdání správci daně; (ii) společně s dalšími osobami vymyslel plán na získání daňových odpočtů, přestože ve skutečnosti žádná daň nebyla vyměřena; (iii) věděl, že žádná daň nebyla vybrána, že nebyly splněny podmínky pro získání daňových odpočtů a že budoucí daňové odpočty nebudou v souladu s německými daňovými předpisy; (iv) byl si plně vědom mechanismu dohod „Cum-Ex“. Při právní kvalifikaci trestných činů spáchaných M. S. a N. D. krajský soud rovněž označil stěžovatele jako „samostatně stíhanou osobu“. Odkazy na stěžovatele zejména uváděly, že: (i) tím, že osobně podepsal přiznání k dani z příjmů právnických osob banky, se podílel na trestných činech způsobem, který jej kvalifikoval jako pachatele; (ii) jednáním společně s dalšími osobami se dopustil daňového podvodu, tj. trestného činu podle § 370 odst. 1 odst. 1 daňového řádu; (iii) jednal v souladu s plánem vypracovaným společně s dalšími osobami; (iv) jednal úmyslně a protiprávně.
V roce 2021 Spolkový soudní dvůr při konstatování skutkového stavu a posouzení právní kvalifikace trestných činů krajským soudem se o stěžovateli vyjádřil téměř stejně jako krajský soud, když jej v celém rozsudku označil za „samostatně stíhanou osobu“.
V roce 2022 státní zastupitelství podalo obžalobu proti stěžovateli pro krácení daně. V roce 2024 bylo trestní řízení zastaveno z důvodu špatného zdravotního stavu stěžovatele.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 odst. 2 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že výroky v písemných rozsudcích vnitrostátních soudů, kterého ho vinily z účasti na trestných činech spáchaných M. S. a N. D., znamenaly předčasné vyjádření jeho viny, což je v rozporu s presumpcí neviny zaručenou čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Soud úvodem připomněl, že zásada presumpce neviny může být teoreticky porušena i z důvodu předčasného vyjádření viny podezřelého učiněného v rámci rozsudku proti odděleně stíhaným spoluobviněným (Karaman proti Německu, č. 17103/10, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 42). Soud připustil, že při rozhodování o trestní odpovědnosti v komplexních případech je možné odkázat rovněž na zapojení osob, které mohou být teprve v budoucnu trestně stíhány samostatně. Trestní soudy jsou povinny zjistit skutkový stav věci rozhodný pro posouzení právní odpovědnosti obviněného co nejpřesněji a nemohou zjištěné skutečnosti prezentovat jako pouhá tvrzení nebo podezření. To platí i pro skutečnosti týkající se účasti třetích osob. Pokud je však třeba takové skutečnosti uvést, měly by se soudy vyvarovat toho, aby poskytly více informací, než je nezbytné pro posouzení právní odpovědnosti těch osob, které jsou obviněny v řízení před soudem (tamtéž, § 64).
V dané věci Soud podotkl, že rozhodnutí vést samostatné řízení pouze proti M. S. a N. D. bylo odůvodněno povinností vést trestní řízení urychleně a také složitostí a rozsahem řízení (viz mutatis mutandis Bauras proti Litvě, č. 56795/13, rozsudek ze dne 31. října 2017, § 54). Úkolem Soudu bylo přezkoumat, do jaké míry představují napadená prohlášení předčasné vyjádření viny stěžovatele. Vláda tvrdila, že pro konstatování daňových úniků M. S. a N. D. jako spolupachatelů bylo nezbytné s ohledem na § 25 odst. 2 trestního řádu a § 27 odst. 1 trestního zákoníku poukázat na vytvoření společného plánu, který stěžovatel vymyslel a realizoval spolu s dalšími osobami, a na úmysl a protiprávnost takového jednání ze strany stěžovatele. Stěžovatel tvrzení vlády nezpochybnil ani neprokázal, jak by trestní soudy mohly M. S. a N. D. odsoudit bez napadených prohlášení. Dle Soudu tak nic nenasvědčovalo tomu, že by napadené výroky byly podle vnitrostátního práva pro posouzení trestní odpovědnosti M. S. a N. D. nepotřebné, a to bez ohledu na skutečnost, že se oba ke své účasti na trestných činech přiznali.
Soud dále uvedl, že trestní soudy upustily od jakýchkoli zjištění týkajících se „viny“ stěžovatele ve smyslu německého trestního práva, zejména otázky, zda se stěžovatel mohl dovolávat právního omylu ohledně podvodné povahy transakcí „Cum-Ex“. V této souvislosti Soud připomněl, že zatímco porušení presumpce neviny se určuje podle autonomního výkladu Úmluvy, při určování, zda lze výrok kvalifikovat jako výrok o trestní vině, je třeba vzít v úvahu ustálený význam a účinek právních pojmů podle vnitrostátního práva (Fleischner proti Německu, č. 61985/12, rozsudek ze dne 3. října 2019, § 65 a 69; ohledně významu vnitrostátního práva v této souvislosti viz také Karaman proti Německu, cit. výše, § 69).
Nadto napadená prohlášení učiněná v rozsudcích vnitrostátních soudů neměla podle německého práva pro soud, který se zabýval věcí stěžovatele, žádný závazný účinek. Podle německého práva nelze z trestního řízení, kterého se osoba neúčastnila, vyvozovat žádné závěry o její vině a obviněná osoba je chráněna presumpcí neviny. Soud musel nicméně přezkoumat, zda odůvodnění trestních soudů v projednávané věci nebylo formulováno takovým způsobem, aby vyvolalo pochybnosti o možném předsudku o vině stěžovatele (Karaman proti Německu, cit. výše, § 65). Dle Soudu, s ohledem na označení stěžovatele jako „samostatně stíhané osoby“ v celém písemném vyhotovení rozsudků trestní soudy zdůraznily, že nebyly povolány k rozhodování o vině stěžovatele, ale v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva o trestním řízení se zabývaly pouze posouzením trestní odpovědnosti obviněných v rámci předmětného řízení (Karaman proti Německu, cit. výše, § 69, a Bauras proti Litvě, cit. výše, § 54; srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. září 2019 ve věci AH a další, C-377/18, týkající se prohlášení v dohodě o vině a trestu uzavřené pouze jednou z několika obviněných osob, dle něhož pokud jedna z několika obviněných osob uzavře dohodu o vině a trestu, může tato dohoda odkazovat na ostatní obviněné osoby, které neuznaly svou vinu a jsou stíhány v samostatném trestním řízení, pouze tehdy, pokud, zaprvé, byl takový odkaz nezbytný pro účely kvalifikace právní odpovědnosti osoby, která dohodu uzavřela, a zadruhé, z dohody jasně vyplývalo, že tyto další osoby jsou stíhány v samostatném trestním řízení a že jejich vina nebyla pravomocně uznána).
Konečně Soud podotkl, že vyjádření trestních soudů neměla v konečném důsledku žádný škodlivý vliv na řízení proti stěžovateli, které bylo zastaveno z důvodu jeho špatného zdravotního stavu.
Soud tak dospěl k závěru, že napadené výroky v odůvodnění rozsudků krajského a Spolkového soudního dvora neměly žádný předpojatý účinek na stěžovatele, a tudíž neporušily zásadu presumpce neviny. Nedošlo tedy k porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy.