© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 9. července 2013 ve věci č. 4509/08 – Ciobanu proti Rumunsku a Itálii
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně shledal, že materiální podmínky zbavení svobody stěžovatele v rumunských vězeňských zařízeních byly ponižující (článek 3 Úmluvy). Dále Soud shledal, že rumunská právní úprava započítání doby tzv. domácí vazby, kterou odsouzený vykoná v zahraničí, do uloženého trestu odnětí svobody nebyla předvídatelná, a stěžovatelovo zbavení svobody na základě této právní úpravy tedy nebylo zákonné ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 12 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v lednu 2005 rumunskými soudy pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let. Jelikož stěžovatel pobýval v Itálii, požádaly rumunské orgány o jeho vydání. Ve dnech 18. května až 1. června 2006 byl stěžovatel ve vydávací vazbě. Dne 2. června 2006 byla vazba nahrazena vazbou v domácím prostředí s povolením vycházek za účelem práce (arresti domiciliari con facolta di allontanarsi dalla propria abitazione per recarsi al lavoro). Dne 3. prosince 2007 byl stěžovatel předán rumunským orgánům.
V květnu 2007, ještě během pobytu v Itálii, stěžovatel podal k rumunskému soudu žádost o podmíněné propuštění s tím, že vezme-li se v úvahu období, kdy byl v Itálii za účelem vydání zbaven svobody, jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění. Stěžovatel k žádosti přiložil potvrzení italského soudu, že vazba v domácím prostředí, přestože je doplněna o povolení vycházek za účelem práce, je italským trestním řádem považována za vazbu.
Soud prvního stupně dal stěžovateli zapravdu, že i doba tzv. domácí vazby má být odečtena z délky uloženého trestu odnětí svobody. Odvolací soud však dospěl k opačnému závěru, že vazba v domácím prostředí není opatřením, jímž by byla odejmuta svoboda, a že rumunské zákony umožňují z doby výkonu trestu odečíst jen takovou dobu trvání odnětí svobody, kterou upravuje rumunský právní řád, tedy vazbu a zadržení, která jsou vykonávána v příslušných zařízeních.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že podmínky výkonu trestu odnětí svobody v rumunských věznicích byly nelidské a ponižující. Poukazoval především na nedostatečný osobní prostor, nedostatečné vytápění, nekvalitní stravu a špatné hygienické podmínky.
Soud v prvé řadě konstatoval, že i podle údajů poskytnutých žalovanou vládou měl stěžovatel po dobu více než jednoho roku k dispozici osobní prostor menší než 2 m2, což je samo o sobě v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Navíc jsou dle Soudu stěžovatelova tvrzení ohledně nedostatečného přístupu k tekoucí vodě a výskytu parazitů v celách více než věrohodná, neboť jsou podporována zprávami CPT (Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání) a dalších organizací. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Na poli čl. 5 odst. 1 Úmluvy stěžovatel brojil proti rozhodnutí rumunských soudů nezapočítat do délky výkonu trestu odnětí svobody dobu od 2. června 2006 do 2. prosince 2007, kdy v Itálii vykonával vazbu v domácím prostředí. Poukazoval na to, že v případě, že by vazba v domácím prostředí byla započítána do jeho trestu odnětí svobody, zbývalo by mu z jeho trestu vykonat, nebyl-li by podmíněně propuštěn, 5 měsíců a 15 dní. Ve skutečnosti byl však v Rumunsku uvězněn po dobu přibližně 13 měsíců.
Soud úvodem připomněl, že rumunský zákon o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech stanoví, že délka zbavení svobody v zahraničí, k němuž došlo v důsledku žádosti o vydání podané rumunskými orgány, se odečítá od délky trestu odnětí svobody uloženého rumunskými soudy. V případě stěžovatele však rumunský odvolací soud shledal, že vazba v domácím prostředí, kterou stěžovatel vykonal v Itálii, je opatřením, které rumunský právní řád nezná, a kterým stěžovatel nebyl zbaven svobody.
Soud v této souvislosti připomněl, že zbavení svobody může být v souladu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy jen tehdy, je-li „zákonné“. Podmínka zákonnosti mj. znamená, že použití zákona musí být předvídatelné, a podmínky zbavení svobody musí být ve vnitrostátním právu jasně definovány.
V projednávaném případě dle Soudu příslušné ustanovení rumunského zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech dostatečně jasné nebylo a nebylo tedy předvídatelné, na jaké druhy opatření se vztahuje. Nedostatek jasnosti právní úpravy nebyl zhojen ani rozhodovací praxí soudů, která byla značně rozkolísaná. Ostatně i ve věci stěžovatele soud prvního stupně rozhodl, že domácí vazba vykonaná v Itálii byla zbavením svobody, zatímco odvolací soud dospěl k opačnému závěru. Ke sjednocení judikatury došlo až v říjnu 2009, kdy vrchní kasační soud stanovil, a to i s odkazem na judikaturu Soudu, že takové opatření je zbavením svobody.
Soud proto uzavřel, že příslušná právní úprava nesplňovala kritérium předvídatelnosti zákona ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Jelikož navíc jen úzký výklad zákona umožňujícího zbavení svobody je v souladu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, Soud dodal, že stěžovatel vykonal delší trest odnětí svobody, než jaký na základě rumunského právního řádu vykonat měl. Část trestu odnětí svobody přesahující 5 měsíců a 15 dní zbývajících v okamžik předání stěžovatele do Rumunska tedy dle Soudu nemůže být považována za zákonné zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jelikož neměla zákonný základ, který by vykazoval kvality nezbytné pro naplnění principu právní jistoty. Došlo proto k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
c) Námitky směřující proti Itálii
Stěžovatel konečně namítal, že byl italskými orgány předán do Rumunska bez cestovního pasu a osobních věcí. Soud tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy