© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. prosince 2016 ve věci č. 15275/11 a 76058/12 – Colloredo Mannsfeld proti České republice
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nepředložením zásadního listinného důkazu stěžovateli v restitučním řízení k vyjádření nebyla respektována zásada kontradiktornosti řízení, a došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy chránícího právo na spravedlivý proces. Námitku stěžovatele na poli článku 1 Protokolu č. 1, který zaručuje právo na pokojné užívání majetku, Soud odmítl jako neslučitelnou s Úmluvou ratione materiae.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelův otec uplatnil v roce 1992 restituční nárok na inventář zámku Opočno. Po smrti otce vstoupil do řízení stěžovatel jako právní nástupce. Vzhledem k velkému množství položek bylo řízení o nároku rozděleno soudem prvního stupně do tří samostatných řízení. V prvním z nich byla stěžovateli a jeho sestřenici, která byla spolužalobkyní ve všech třech řízeních, vydána sbírka 68 obrazů. V druhém řízení napřed okresní soud rozhodl, že stěžovatelův předchůdce byl k rozhodnému dni 25. února 1948 vlastníkem předmětného majetku, a stěžovatel tedy splnil podmínky pro jeho vydání. Krajský soud však toto rozhodnutí zrušil, když shledal, že předchůdci stěžovatele byl majetek odebrán již před rozhodným dnem, a restituční zákonodárství se tak na něj nevztahuje. Krajský soud opřel své rozhodnutí o dva důkazy, přičemž jedním z nich bylo rozhodnutí Ministerstva zemědělství z roku 1947, jímž byl zámek Opočno prohlášen za státní kulturní památku. Toto rozhodnutí nebylo účastníkům řízení s odkazem na zásadu, že soudy nemusí prokazovat skutečnosti, které jsou jim známy z jejich činnosti, předloženo a oni tak neměli možnost se k němu vyjádřit. Ve třetím řízení zamítl okresní soud s odkazem na rozhodnutí krajského soudu v druhém řízení zbývající část stěžovatelova restitučního nároku. Stěžovatel se domáhal předložení zmíněného rozhodnutí marně. Rozhodnutí o zamítnutí nároku stěžovatele v druhém i třetím řízení byla potvrzena též nejvyššími soudními instancemi.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel se dvěma stížnostmi napadajícími druhé a třetí řízení dovolával porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a práva pokojně užívat majetek (článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě).
A.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož v rozhodování soudů v druhém i třetím řízení sehrála zásadní roli listina, která mu nebyla předložena a ke které se neměl možnost vyjádřit.
Soud připomněl, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na kontradiktornost řízení, jehož podstatou je, že účastníci musí mít nejen možnost předkládat důkazy na podporu svých tvrzení, ale musí být také seznámeni se všemi důkazy a stanovisky předloženými v řízení a mít možnost se k nim vyjádřit (např. Nideröst-Huber proti Švýcarsku, č. 18990/91, rozsudek ze dne 18. února 1997, § 24). Soudy musí respektovat tuto zásadu i tam, kde rozhodují zamítavě o nároku či odvolání na základě důvodu uplatněného z úřední povinnosti (např. Prikyan a Angelova proti Bulharsku, č. 44624/98, rozsudek ze dne 16. února 2006, § 42).
Podle Soudu bylo v komplikovaném restitučním řízení zásadní určit vlastnictví movitého majetku k rozhodnému dni 25. února 1948. Při určení, zda majetek k tomuto dni patřil státu, nebo stěžovateli, přitom sehrálo rozhodnutí Ministerstva zemědělství z roku 1947 roli klíčového důkazu. Ve druhém řízení přitom toto rozhodnutí nebylo účastníkům řízení předloženo k vyjádření, ve třetím řízení nebylo ani založeno do spisu a krajský soud je stěžovateli nepředložil, ačkoli o to žádal. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli mělo být umožněno vyjádřit se k veškerým listinným důkazům tím spíše, že tyto důkazy tvořily základ pro rozhodnutí v jeho neprospěch. Dodal, že vzhledem k významnosti důkazu by nepostačovalo, ani kdyby byl důkaz přečten a předložen při jednání. Účastníci měli v dané věci dostat příležitost se s důkazem seznámit předem a vyjádřit se k němu v přiměřené lhůtě.
Soud proto dospěl k závěru o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatel dále namítal, že jeho restituční nárok byl zamítnut, ačkoli dle platné právní úpravy měl na vydání majetku nárok. Tím mělo dojít k porušení jeho práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1.
Soud úvodem připomněl, že za „majetek“ ve smyslu namítaného ustanovení může být považován buď „majetek existující“ nebo majetkové hodnoty, o nichž může stěžovatel tvrdit, že k nim má přinejmenším „legitimní očekávání“, že bude vlastnického práva požívat. Naopak naděje na uznání majetkového práva, které nemohlo být účinně vykonáváno, nebo podmíněný nárok, který zanikne v důsledku nesplnění příslušné podmínky, nemohou být považovány za majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 (např. Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, č. 39794/98, rozhodnutí velkého senátu ze dne 10. července 2002, § 69).
Dále Soud připomněl, že státům nevyplývá z článku 1 Protokolu č. 1 povinnost vrátit majetek, který byl na stát převeden před ratifikací Úmluvy, ani jím není dotčena volnost států vymezit podmínky pro restituce. Jakmile však stát přijme po ratifikaci Protokolu č. 1 zákonodárství upravující restituce majetku, lze na toto zákonodárství pohlížet tak, že osobám splňujícím požadavky pro vznik restitučního nároku zakládá nové majetkové právo chráněné článkem 1 Protokolu č. 1.
Soud v projednávané věci konstatoval, že dovolávaný restituční zákon (tedy zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) byl přijat s cílem zmírnit následky některých porušení, k nimž došlo v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1991. Zjištění zásadní skutečnosti, kdy byl majetek převeden na stát, bylo přitom úkolem vnitrostátních soudů a pravomoc Soudu ověřovat výklad a použití vnitrostátního práva je zde jen omezená. Soud doplnil, že toto platí zejména v případech, kdy vyvstávají složité otázky výkladu vnitrostátního práva, jako tomu bylo v projednávané věci (Glaser proti České republice, č. 55179/00, rozsudek ze dne 14. února 2008, § 58).
Soud na základě předložených dokumentů odmítl stěžovatelovo tvrzení, že rozhodnutí vnitrostátních soudů ve věci byla svévolná a nepřiměřená, což platí i přes zjištěné procesní vady, které měly za následek závěr o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle Soudu totiž nelze dovodit, že tyto procesní vady měly přímý vliv na výsledek řízení a tedy i na stěžovatelovo právo na pokojné užívání majetku.
Soud proto rozhodl, že stěžovatel neprokázal existenci nároku tak, aby bylo možno jej považovat za vymahatelný, a tedy nemůže tvrdit, že měl „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. V důsledku toho byla tato část stížnosti neslučitelná s Úmluvou ratione materiae.
Full & Egal Universal Law Academy