© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PRVNÍ SEKCE
VĚC COLLOREDO MANNSFELD proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnosti č. 15275/11 a 76058/12)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
15. prosince 2016
Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (první sekce), zasedající v senátu ve složení:
Mirjana Lazarova Trajkovska, předsedkyně,
Ledi Bianku,
Kristina Pardalos
Armen Harutyunyan,
Pauliine Koskelo,
Tim Eicke, soudci,
Zdeněk Kühn, soudce ad hoc,
a Abel Campos, tajemník sekce,
po poradě konané dne 22. listopadu 2016,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat výše uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno dvěma stížnostmi (č. 15275/11 a 76058/12) směřujícími proti České republice, které dne 2. března 2011 podal k Soudu občan České republiky Jerome Colloredo Mannsfeld („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatel se narodil v roce 1949 a žije ve Zbirohu. Zastupuje jej L. Kasl, advokát působící v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
3. Stěžovatel zejména namítá, že se mu nedostalo spravedlivého procesu a že tím bylo zasaženo do jeho majetkových práv.
4. Dne 25. března 2013 byly stížnosti oznámeny vládě.
5. Soudce Aleš Pejchal zvolený za Českou republiku se projednání věci nemohl zúčastnit (článek 28 jednacího řádu Soudu). Předseda senátu proto rozhodl o jmenování Zdeňka Kühna soudcem ad hoc (čl. 29 odst. 1 písm. b)).
SKUTKOVÝ STAV
I.OKOLNOSTI věciPozadí obou případů
6. Stěžovatel měl restituční nárok k movitému majetku nacházejícímu se na zámku Opočno. Zámek sám byl ve vlastnictví jiné osoby, přičemž stěžovatel není jejím dědicem. Movitý majetek byl nejprve v průběhu německé okupace Československa v roce 1942 zkonfiskován předchůdci stěžovatele opatřením německé tajné státní policie, která jej považovala za nepřítele Německé říše. Po skončení druhé světové války byl majetek v roce 1945 zkonfiskován opět, a to československým státem podle Benešových dekretů, neboť právní předchůdce stěžovatele byl považován za osobu německé národnosti. Toto rozhodnutí o vyvlastnění bylo na základě odvolání dne 21. ledna 1947 zrušeno zemským národním výborem v Praze, neboť se prokázalo, že stěžovatelův předchůdce měl československé občanství a byl k československému státu loajální. Další osud movitého majetku je sporný a byl předmětem vnitrostátních rozhodnutí.Restituční řízení
7. Dne 31. března 1992 stěžovatelův otec společně se stěžovatelovou sestřenicí Kristinou Colloredo-Mansfeldovou uplatnili k movitému majetku, který se nacházel na zámku Opočno, restituční nárok. Stěžovatel do řízení vstoupil jako dědic a právní nástupce svého otce, který zemřel v roce 1998.
8. Vzhledem k tomu, že předmětný majetek tvořilo velké množství předmětů, soud prvního stupně ve věci rozhodl třemi samostatnými rozsudky.
1. První řízení
9. V roce 1999 Okresní soud v Pardubicích rozhodl, že stěžovateli a jeho spolužalobkyni má být navrácena sbírka 68 obrazů. Rozsudek potvrdil dne 1. června 2000 v odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové. Dovolání podané žalovaným bylo odmítnuto. Toto řízení není předmětem projednávaných stížností.
2. Druhé řízení – stížnost č. 15275/11
10. Dne 27. října 2006 uložil okresní soud Národnímu památkovému ústavu povinnost vydat stěžovateli a jeho spolužalobkyni určitou část movitého majetku nacházejícího se na zámku Opočno. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelův předchůdce byl k rozhodnému dni, tj. k 25. únoru 1948, vlastníkem tohoto majetku (viz Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, č. 39794/98, rozhodnutí ze dne 10. července 2002, § 24) a že byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání.
11. Dne 18. října 2007 krajský soud tento rozsudek změnil a žalobu zamítl. Rozhodl, že předmětný majetek byl předchůdci stěžovatele odňat před 25. únorem 1948, a proto se na něj restituční zákonodárství nevztahuje. Při ústním jednání dne 8. října 2007 soud nekladl účastníkům řízení žádné otázky ani neprovedl žádné důkazy, nýbrž pouze vyslechl jejich stanoviska k rozhodnutí soudu prvního stupně a poté jednání odročil za účelem vynesení rozsudku.
12. Krajský soud opřel své rozhodnutí o dva důkazy. Prvním z nich byl dopis ze dne 24. června 1947, kterým národní správce zámku Opočno informoval své nadřízené o návštěvě stěžovatelova předchůdce na zámku. Druhým důkazem bylo rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. dubna 1947, jímž byl zámek Opočno prohlášen za státní kulturní památku (dále jen „rozhodnutí z roku 1947“). Rozhodnutí z roku 1947 nebylo v průběhu jednání účastníkům řízení předloženo a účastníci neměli možnost se k němu vyjádřit. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že existence tohoto dokumentu je mu známa z jeho činnosti.
13. Dne 11. února 2009 Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání. Poznamenal, že odvolací soud dospěl ke svému závěru mimo jiné na základě rozhodnutí z roku 1947. Stěžovatelovým argumentem, že on neměl možnost se s tímto rozhodnutím seznámit ani se k němu vyjádřit, se nezabýval.
14. Dne 11. srpna 2010 Ústavní soud odmítl stěžovatelem podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Připustil sice, že rozhodnutí z roku 1947 mělo pro rozhodnutí význam, avšak prohlásil, že požadavky ustanovení § 121 občanského soudního řádu byly splněny, a že tedy nebylo třeba prokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti.
3. Třetí řízení – stížnost č. 76058/12
15. Dne 22. dubna 2009 okresní soud zamítl zbývající část stěžovatelova restitučního nároku. V odůvodnění odkázal na rozsudek krajského soudu ze dne 18. října 2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009.
16. Dne 27. ledna 2011 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně krajský soud. V rovině dokazování vyšel zejména z dopisu Ministerstva zemědělství ze dne 27. května 1957, v němž bylo zmiňováno rozhodnutí z roku 1947. Navzdory stěžovatelovým opakovaným žádostem nebylo rozhodnutí z roku 1947 účastníkům řízení předloženo.
17. Dne 28. listopadu 2011 Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání.
18. Dne 19. dubna 2012 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces a majetek.
II.PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXELegislativa týkající se soudních a mimosoudních rehabilitací
19. Příslušné vnitrostátní právo a praxe týkající se restitucí majetku je popsáno v rozhodnutí Gratzinger a Gratzingerová, cit. výše, § 19–44.Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
20. Příslušná zákonná ustanovení jsou citována v rozsudku Krčmář a ostatní proti České republice, č. 35376/97, rozsudek ze dne 3. března 2000, § 27–28).
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
i.SPOJENÍ STÍŽNOSTÍ
21. Vzhledem k úzké souvislosti mezi oběma stížnostmi, pokud jde o skutkové okolnosti a věcné otázky oběma stížnostmi nastolené, Soud považuje za vhodné tyto stížnosti spojit ke společnému projednání podle čl. 42 odst. 1 jednacího řádu.
ii.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČL. 6 ODST. 1 ÚMLUVY
22. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před vnitrostátními soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Uvádí, že krajský soud opřel své rozhodnutí v druhém řízení o listinu, která nebyla předložena při jednání, účastníci řízení s ní nebyli seznámeni ani neměli možnost se k ní vyjádřit a která měla rovněž vliv na výsledek třetího řízení. Stěžovatel se dovolává čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... soudem, ... který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích...“
A. K přijatelnosti
23. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy a není ani z jiných důvodů nepřijatelná. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.
B. K odůvodněnosti
1. Tvrzení účastníků řízení
24. Stěžovatel tvrdí, že právní závěr soudů ve druhém a třetím řízení ohledně vlastnictví předmětného majetku k rozhodnému dni, tj. k 25. únoru 1948, se opíral o rozhodnutí z roku 1947. Účastníci řízení však nebyli na tento důkaz při ústním jednání před krajským soudem upozorněni a neměli možnost vyjádřit se k jeho samotné existenci ani pravosti.
25. Vláda uvádí, že soudy své závěry nezaložily na rozhodnutí z roku 1947. Podle vlády pouze posuzovaly skutkové okolnosti prokázané tímto rozhodnutím, nikoli toto rozhodnutí samotné, přičemž stěžovatelův názor na tyto okolnosti byl znám jednak obecně, jednak soudům z jejich činnosti. Krom toho měl stěžovatel možnost se se skutečnostmi uvedenými v rozhodnutí z roku 1947 seznámit dlouhou dobu před pravomocným rozhodnutím v druhém řízení a ve třetím řízení před českými soudy se k těmto skutečnostem také skutečně vyjádřil.
26. Vláda je přesvědčena, že zásada kontradiktornosti řízení byla dodržena a záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyly porušeny.
2. Hodnocení Soudu
27. Soud připomíná, že z pojmu spravedlivého procesu vyplývá právo na kontradiktornost řízení, což znamená, že účastníci řízení musejí mít možnost nejen předkládat důkazy na podporu svých tvrzení, ale musejí být také seznámeni se všemi důkazy a stanovisky předloženými s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a mít možnost se k nim vyjádřit (viz Nideröst-Huber proti Švýcarsku, č. 18990/91, rozsudek ze dne 18. února 1997, § 24; K. S. proti Finsku, č. 29346/95, rozsudek ze dne 31. května 2001, § 21; Milatová a ostatní proti České republice, č. 61811/00, rozsudek ze dne 21. června 2005, § 59). Tato zásada se vztahuje jak na podání učiněná účastníky řízení, tak na stanoviska nezávislých pracovníků vnitrostátní právní služby (viz Kress proti Francii, č. 39594/98, rozsudek velkého senátu ze dne 7. června 2001, § 65), představitelů státní správy (viz Krčmář a ostatní, cit. výše, § 38–46) nebo soudu, proti jehož rozsudku bylo podáno odvolání (viz Nideröst-Huber proti Švýcarsku, cit. výše).
28. Soud dále opakuje, že i sami soudci musejí respektovat zásadu kontradiktornosti řízení, zejména pokud o opravném prostředku nebo nároku rozhodují zamítavě na základě důvodu uplatněného z úřední povinnosti (viz Prikyan a Angelova proti Bulharsku, č. 44624/98, rozsudek ze dne 16. února 2006, § 42; Skondrianos proti Řecku, č. 63000/00, 74291/01 a 74292/01, rozsudek ze dne 18. prosince 2003, § 29–30; Clinique des Acacias a ostatní proti Francii, č. 65399/01, 65406/01, 65405/01 a 65407/01, rozsudek ze dne 13. října 2005, § 38).
29. Soud také znovu připomíná význam toho, aby se každý, kdo uplatňuje svůj nárok u soudu, mohl spoléhat na řádné fungování soudního systému: tato důvěra vychází mimo jiné z jistoty, že strana sporu bude vyslechnuta ohledně všech podstatných aspektů projednávané věci (viz Duraliyski proti Bulharsku, č. 45519/06, rozsudek ze dne 4. března 2014, § 32). Jinak řečeno, strany sporu mohou legitimně očekávat, že budou dotázány, zda určitý dokument či argument vyžaduje, aby se k němu vyjádřily (viz mutatis mutandis Krčmář a ostatní, cit. výše, § 43).
30. Soud podotýká, že projednávaná věc se týká složitého restitučního řízení, jehož hlavní otázkou bylo určení vlastnictví movitého majetku k určitému rozhodnému dni (viz § 10 výše). Soud se ztotožňuje s názorem účastníků řízení v tom, že bylo mimořádně důležité určit okamžik přechodu majetku na stát ve vztahu k rozhodnému dni stanovenému restituční legislativou. Vnitrostátní soudy považovaly rozhodnutí z roku 1947 v tomto směru za rozhodující důkaz o podstatných skutečnostech.
31. V druhém řízení krajský soud založil svůj právní závěr na skutečnostech uvedených v rozhodnutí z roku 1947. Nejvyšší soud považoval tyto skutečnosti za významné a na uvedený dokument odkázal. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 11. srpna 2010 dospěl k závěru, že závěry soudů byly „opodstatněné“, a tento konkrétní dokument vzal výslovně v potaz. Ve třetím řízení krajský soud prohlásil, že rozhodnutí z roku 1947 mělo pouze podpůrný význam. Nejvyšší soud však ve svém usnesení ze dne 28. listopadu 2011 opět konstatoval význam tohoto důkazu.
32. Z protokolu o ústním jednání konaném před krajským soudem dne 8. října 2007 je zřejmé, že soud účastníkům řízení nepřečetl ani jinak nepředložil žádné listinné důkazy. Pouze vyslechl jejich stanoviska k rozsudku soudu prvního stupně a jednání odročil za účelem vynesení rozsudku. Ve třetím řízení nebylo rozhodnutí z roku 1947 založeno do spisu a krajský soud je nepředložil, ačkoli o to stěžovatel žádal (viz § 16 výše).
33. Soud podotýká, že dát stěžovateli možnost vyjádřit se k veškerým listinným důkazům bylo o to důležitější, že tyto důkazy tvořily základ pro rozhodnutí v neprospěch stěžovatele vydaného krajským soudem v druhém řízení a že okresní soud jimi odůvodnil své třetí rozhodnutí, podle něhož nebyly ve stěžovatelově případě splněny zákonné podmínky pro restituci (viz § 11 a 15 výše). Proto i kdyby byl tento důkaz při ústním jednání předložen a přečten, vzhledem k jeho povaze a významu by stěžovatelovo právo na kontradiktorní řízení nebylo ani tehdy naplněno. Účastníci řízení musejí mít možnost seznámit se s důkazy předloženými soudu a vhodnou formou a v přiměřené lhůtě se vyjádřit k jejich existenci, obsahu a pravosti. V nezbytném případě tak mohou učinit i písemně nebo předem (viz Krčmář a ostatní, cit. výše, § 42). Je na stěžovatelích, aby posoudili, zda je třeba, aby se vyjádřili k určité listině. Než tedy krajský soud rozhodl, měl stěžovateli poskytnout příležitost vyjádřit se k významným skutečnostem a důkazům (viz mutatis mutandis Milatová a ostatní, cit. výše, § 65).
34. Soud proto dochází v projednávané věci k názoru, že pro respektování práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 bylo zapotřebí, aby byl stěžovatel upozorněn na listinné důkazy, z nichž soudy vycházely, a aby mu byla poskytnuta možnost se k těmto důkazům vyjádřit.
35. K porušení čl. 6 odst. 1 tedy došlo.
iII.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLánku 1 PROTOKOLU Č. 1
36. Stěžovatel namítá, že vnitrostátní soudy jeho nárok na restituci majetku zamítly, ačkoli podle příslušných vnitrostátních právních předpisů měl na restituci právo. Tvrdí, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1, který zní:
„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“
K přijatelnosti
1. Tvrzení účastníků řízení
37. Vláda namítá, že tato stížnostní námitka je neslučitelná s Úmluvou ratione materiae, neboť stěžovateli nesvědčila žádná majetková práva ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Tvrdí, že v prvním řízení bylo jasně určeno výhradní vlastnické právo k obrazům stěžovatelova předchůdce, zatímco o vlastnictví zbývající části předmětů nebylo rozhodnuto. Vláda dále argumentuje, že movitý majetek, který byl předmětem druhého a třetího řízení, přešel na stát před rozhodným dnem podle příslušných restitučních předpisů. Restituční nárok mohl vzniknout pouze k majetku, který byl převeden na stát po 25. únoru 1948, přičemž vnitrostátní soudy prokázaly, že předmětný movitý majetek přešel na stát již před tímto dnem spolu se zámkem Opočno, v němž se tento mobiliář nacházel. Stalo se tak dne 30. dubna 1947, když byl zámek prohlášen za státní kulturní památku.
38. Stěžovatel je přesvědčen, že měl legitimní očekávání, že zbývající část předmětů mu bude vydána, neboť již uspěl se svým prvním restitučním nárokem a splnil veškeré zákonné požadavky stanovené vnitrostátním právem. Podle stěžovatelova názoru byl jím nárokovaný movitý majetek převzat státem až po rozhodném dni, a pokud vnitrostátní soudy dospěly v druhém a třetím řízení k opačnému závěru, postupovaly svévolně. Z důkazů vyplývalo, že po konfiskaci předmětného majetku Němci byl tento majetek před rozhodným dnem navrácen předchůdci stěžovatele a že na tento movitý majetek se rozhodnutí o prohlášení zámku za státní kulturní památku nevztahovalo. Toto rozhodnutí bylo v každém případě vydáno až po rozhodném dni.
2. Hodnocení Soudu
39. Soud připomíná následující relevantní zásady vytyčené v praxi orgánů Úmluvy na poli článku 1 Protokolu č. 1. Článek 1 Protokolu č. 1 nezaručuje právo na získání majetku (viz mimo jiné Slivenko a ostatní proti Lotyšsku, č. 48321/99, rozhodnutí velkého senátu ze dne 23. ledna 2002, § 121). Stěžovatel může namítat porušení článku 1 Protokolu č. 1 jen tehdy, týkala-li se napadená rozhodnutí jeho „majetku“ ve smyslu tohoto ustanovení. „Majetkem“ může být buď „existující majetek“, nebo majetkové hodnoty včetně pohledávek, o nichž může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším „legitimní očekávání“ na účinné požívání vlastnického práva. Naopak naděje na uznání majetkového práva, které nemohlo být účinně vykonáváno, nemohou být považovány za „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, stejně jako podmíněný nárok, který nebude uspokojen v důsledku nesplnění příslušné podmínky (viz Kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, č. 42527/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 82–83; Gratzinger a Gratzingerová, cit. výše, § 69).
40. Soud dále připomíná, že článek 1 Protokolu č. 1 nelze vykládat tak, že z něho členským státům vyplývá povinnost vrátit majetek převedený na stát před ratifikací Úmluvy. Článek 1 Protokolu č. 1 rovněž nijak neomezuje volnost členských států určit rozsah restituce majetku a podmínky, za nichž se rozhodnou obnovit vlastnická práva původních vlastníků (viz Jantner proti Slovensku, č. 39050/97, rozsudek ze dne 4. března 2003, § 34). Jakmile však členský stát po ratifikaci Protokolu č. 1 přijme zákonodárství upravující částečnou nebo úplnou restituci majetku zkonfiskovaného během předchozího režimu, lze na toto zákonodárství pohlížet tak, že zakládá osobám splňujícím požadavky pro vznik restitučního nároku nové majetkové právo chráněné článkem 1 Protokolu č. 1. Výše uvedené může platit i o restitučních nebo kompenzačních opatřeních přijatých na základě právních předpisů vydaných před ratifikací Protokolu č. 1 smluvním státem, pokud tyto předpisy zůstaly účinné i po ratifikaci (viz Broniowski proti Polsku, č. 31443/96, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2005, § 125).
41. Pokud jde o projednávanou věc, Soud konstatuje, že příslušná vnitrostátní právní úprava, konkrétně zákon č. 87/1991 Sb., byla přijata za účelem zmírnění následků některých porušení majetkových a jiných práv, k nimž došlo zejména v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zákon umožnil za určitých podmínek restituovat majetek, který byl ve výše uvedeném období převeden na stát. Otázka, zda se stěžovatel mohl opírat o restituční nárok podle vnitrostátního práva, a tedy zda lze mít za to, že stěžovateli svědčí právo chráněné článkem 1 Protokolu č. 1, závisí mimo jiné na tom, zda předmětný movitý majetek přešel na stát před rozhodným dnem 25. února 1948, nebo po něm.
42. Otázka, kdy byl majetek převzat státem, byla předmětem sporu ve vnitrostátním řízení. Stěžovatelův předchůdce podal v roce 1992 žalobu, jíž se domáhal navrácení majetku, a o této žalobě bylo postupně rozhodnuto třemi dílčími rozsudky, neboť se týkala velkého množství položek. Nyní projednávané stížnosti se týkají pouze druhého a třetího řízení. V roce 2006 v průběhu druhého řízení shledal okresní soud stěžovatelův nárok oprávněným a rozhodl, že stát je povinen vrátit stěžovateli velkou část mobiliáře. Nicméně tento rozsudek byl krajským soudem změněn a následně potvrzen nejvyššími instancemi. Ve třetím řízení se okresní soud přidržel závěrů krajského soudu učiněných v druhém řízení a stěžovatelovu žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno na všech úrovních soudní soustavy včetně Ústavního soudu.
43. Soud podotýká, že úkolem vnitrostátních soudů bylo určit, zda stěžovatelův nárok splňuje kritéria stanovená příslušnými vnitrostátními právními předpisy k tomu, aby mu mohlo být vyhověno, a mimo jiné rozhodnout, zda k převodu předmětného majetku na stát došlo před rozhodným dnem, nebo po něm. Soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost výkladu a použití vnitrostátního práva je jen omezená a že mu nepřísluší plnit úlohu vnitrostátních soudů; jeho úkolem je pouze zajistit, aby rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná ani jinak zjevně nepřiměřená. To platí zejména v případech, ve kterých tak jako v nyní projednávané věci vyvstávají složité otázky výkladu vnitrostátního práva (viz Glaser proti České republice, č. 55179/00, rozsudek ze dne 14. února 2008, § 58).
44. V projednávané věci stěžovatel tvrdí, že vnitrostátní soudy postupovaly svévolně. Poukazuje na skutečnost, že výsledek druhého a třetího řízení byl odlišný od výsledku prvního řízení. Stěžovatel je také přesvědčen, že různé skutkové okolnosti a důkazy týkající se osudu předmětného movitého majetku a související postup státních orgánů v období před rozhodným dnem a po něm byly posouzeny svévolně, což vedlo k tomu, že okamžik převzetí majetku státem byl stanoven chybně. Dále tvrdí, že vnitrostátní soudy věc po právní stránce nesprávně posoudily, když dospěly k závěru, že předmětný movitý majetek při prohlášení zámku za státní kulturní památku následoval jeho osud.
45. Soud přezkoumal stěžovatelovy argumenty i předložené materiály v omezeném rozsahu umožňujícím mu ověřit, zda rozhodnutí vnitrostátních soudů nelze považovat za svévolná či jinak zjevně nepřiměřená (viz § 43 výše), avšak žádné takové vady ve způsobu, jímž vnitrostátní soudy o stěžovatelových nárocích rozhodly, neshledal.
46. Na tomto závěru na poli článku 1 Protokolu č. 1 nic nemění ani názor Soudu, pokud jde o čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz § 27–35 výše), neboť Soud není oprávněn učinit závěr, že předmětné procesní vady měly přímý vliv na výsledek řízení, a tedy i na stěžovatelovo právo na pokojné užívání jeho majetku (naproti tomu srov. Sovtransavto Holding proti Ukrajině, č. 48553/99, rozsudek ze dne 25. července 2002, § 97).
47. Vnitrostátní soudy stejně jako ve výše citované věci Glaser posoudily argumenty a skutkové i právní otázky nastolené v jimi projednávaných případech a dospěly k závěru, že podmínky pro restituci nebyly splněny. Soud dospívá k závěru, že stěžovatel neprokázal existenci nároku doloženého dostatečně k tomu, aby bylo možno považovat jej za vymahatelný, a nemůže proto tvrdit, že má „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Rozsudky vnitrostátních soudů proto nepředstavovaly zásah do pokojného užívání jeho majetku a věc po skutkové stránce nespadá do působnosti článku 1 Protokolu č. 1.
48. Z uvedeného vyplývá, že tato stížnostní námitka je neslučitelná ratione materiae a musí být odmítnuta podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.
IV.k OSTATNÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM ÚMLUVY
49. Stěžovatel rovněž brojí proti údajně nedostatečnému odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v druhém řízení a proti výkladu a použití vnitrostátního práva vnitrostátními soudy ve třetím řízení.
50. Soud podotýká, že podle jeho judikatury týkající se zásad řádného výkonu spravedlnosti by rozsudky soudů měly obsahovat náležité odůvodnění. Rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit podle povahy příslušného rozhodnutí a bude záviset na okolnostech daného případu (viz García Ruiz, cit. výše, § 26; Huseynli a ostatní proti Ázerbájdžánu, č. 67360/11, 67964/11 a 69379/11, rozsudek ze dne 11. února 2016, § 120). Pokud jde o nyní projednávanou věc, Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy jen bez dalšího nepotvrdily závěry přijaté soudy nižšího stupně, nýbrž se vypořádaly se zásadními otázkami, které jim byly předloženy.
51. Úkolem Soudu navíc není nahrazovat činnost vnitrostátních soudů. Řešení problémů výkladu vnitrostátní právní úpravy přísluší v prvé řadě vnitrostátním orgánům, zejména soudům (viz Nejdet Şahin a Perihan Şahin proti Turecku, č. 13279/05, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2011, § 49). Soud dochází k závěru, že požadavek spravedlivosti byl za konkrétních okolností tohoto případu naplněn a předmětné řízení nelze ze stěžovatelem namítaných důvodů považovat za nespravedlivé.
52. Tato část stížnosti je proto zjevně neopodstatněná a musí být odmítnuta v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.
v.K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
53. Článek 41 Úmluvy zní:
„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“Újma
54. Stěžovatel požaduje částku 15 milionů € jako náhradu majetkové škody a částku 20 000 € z titulu nemajetkové újmy.
55. Vláda nespatřuje mezi údajnou majetkovou škodou a tvrzeným porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1 žádnou příčinnou souvislost.
56. Soud neshledává mezi zjištěným procesním porušením a tvrzenou majetkovou škodou příčinnou souvislost, a tento návrh proto zamítá. Přiznává však stěžovateli částku 6 400 € z titulu náhrady nemajetkové újmy.
B.Náklady řízení
57. Stěžovatel dále požaduje náhradu nákladů řízení před vnitrostátními soudy ve výši 812 € a částku 649 € jako náhradu nákladů řízení před Soudem.
58. Vláda vyjádřila pochybnosti o některých položkách stěžovatelova rozpisu nákladů řízení připojeného k jeho stanovisku.
59. Podle judikatury Soudu má stěžovatel nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu, v jakém bylo prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. Pokud jde o náklady vzniklé ve vnitrostátním řízení, zohlednit lze v zásadě jen ty náklady, jež byly vynaloženy na nápravu porušení Úmluvy zjištěných v řízení před Soudem (viz Scordino proti Itálii (č. 1), č. 36813/97, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 283–284).
60. V projednávané věci Soud s ohledem na doklady, které má k dispozici, a na výše uvedená kritéria považuje za přiměřené přiznat stěžovateli na náhradě nákladů vnitrostátního řízení částku 593 € a na náhradě nákladů řízení před Soudem částku 649 €.
C.Úrok z prodlení
61. Soud považuje za vhodné, aby úroky z prodlení byly založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1.rozhoduje o spojení stížností;
2.prohlašuje námitku na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy týkající se práva na kontradiktorní řízení za přijatelnou a zbývající část stížnosti za nepřijatelnou;
3.rozhoduje, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy;
4.rozhoduje,
(a)že žalovaný stát má zaplatit stěžovateli ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, tyto částky, které budou převedeny na koruny české podle kursu platného ke dni zaplacení:
(i)6 400 € (šest tisíc čtyři sta eur) z titulu nemajetkové újmy a případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit;
(ii)1 242 € (jeden tisíc dvě stě čtyřicet dvě eura) z titulu nákladů řízení a případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit;
(b)že od uplynutí výše uvedené tříměsíční lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;
5.zamítá v ostatním stěžovatelův návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 15. prosince 2016 podle čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Abel Campos
Mirjana Lazarova Trajkovska
tajemník
předsedkyně
Full & Egal Universal Law Academy