© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PRVNÍ SEKCE
Věc Colloredo Mansfeldová proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 51896/12)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
11. ledna 2018
Tento rozsudek je pravomocný, avšak může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Colloredo Mansfeldová proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (první sekce), zasedající ve výboru ve složení
Kristina Pardalos, předsedkyně,
Ksenija Turković,
Pauliine Koskelo, soudkyně
a Renata Degener, zástupkyně tajemníka sekce,
po poradě konané dne 12. prosince 2017,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 51896/12) směřující proti České republice, kterou na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) podala k Soudu občanka České republiky Kristina Colloredo Mansfeldová („stěžovatelka“), jež se narodila roku 1940 a žije v Opočně.
2. Stěžovatelku zastupoval J. Fröhlich, advokát působící v Praze.
3. Českou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
4. Stížnost byla oznámena vládě dne 4. října 2016.
5. Vláda souhlasila s projednáním stížnosti výborem.
SKUTKOVÝ STAV
I. OKOLNOSTI PŘÍPADU
6. Stěžovatelka měla restituční nárok týkající se movitého majetku, jež se nachází v zámku Opočno. Movitý majetek byl původně konfiskován právnímu předchůdci stěžovatelky během německé okupace Československa v roce 1942 na příkaz německé tajné státní policie (Gestapo), která ho považovala za nepřítele Německé říše. Po skončení druhé světové války byl majetek v roce 1945 znovu konfiskován československým státem na základě Benešových dekretů. Toto vyvlastnění bylo zrušeno v odvolacím řízení Zemským národním výborem v Praze dne 21. ledna 1947, když bylo zjištěno, že stěžovatelčin právní předchůdce byl československým občanem a zachoval věrnost československému státu. Následný osud majetku je předmětem sporu a byl řešen vnitrostátními rozhodnutími.
7. S ohledem na značný počet nárokovaných položek vydaly vnitrostátní soudy postupně tři rozsudky, přičemž každý se týkal jedné ze tří částí nároku. První části stěžovatelčina nároku soudy vyhověly, avšak zamítly druhou a třetí část, která je předmětem projednávané stížnosti.
8. Během druhého řízení založily soudy svá rozhodnutí mimo jiné na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. dubna 1947, jímž byl zámek Opočno prohlášen státní kulturní památkou (dále jen „rozhodnutí z roku 1947“). Rozhodnutí z roku 1947 nebylo účastníkům řízení předloženo při projednávání věci a účastníci řízení nedostali příležitost se k němu vyjádřit.
9. Postavení stěžovatelky je ve své podstatě a z hlediska souvislostí totožné s postavením stěžovatele ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice (č. 15275/11 a 76058/12, rozsudek ze dne 15. prosince 2016).
II.Příslušné vnitrostátní právo
A.Právní úprava soudních a mimosoudních rehabilitací
10. Příslušné vnitrostátní zákony a praxe týkající se majetkových restitucí jsou popsány ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice (č. 39794/98, rozhodnutí velkého senátu ze dne 10. července 2002, § 19–44).
B.Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
11. Příslušná ustanovení jsou popsána ve věci Krčmář a ostatní proti České republice (č. 35376/97, rozsudek ze dne 3. března 2000, § 27–28).
Právní posouzení
I.Tvrzené porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
12. Stěžovatelka namítala, že v řízení před vnitrostátními soudy došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Tvrdila, že krajský soud založil svá rozhodnutí ve druhém řízení na dokumentu, který nebyl předložen jako důkaz, a nemohla se k němu vyjádřit, přičemž ani Nejvyšší soud, ani Ústavní soud nepřijal odpovídající opatření k nápravě této vady. Odkazovala na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... soudem, ... který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích...“
A.K přijatelnosti
13. Soud podotýká, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále poznamenává, že není nepřijatelná ani z jiného důvodu. Musí být tudíž prohlášena za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
14. Stěžovatelka tvrdila, že právní závěr soudů ve druhém a třetím řízení ohledně vlastnictví dotčeného majetku byl založen na rozhodnutí z roku 1947. Tento důkaz však nebyl předložen účastníkům řízení a ti se nemohli vyjádřit k tomu, zda vůbec existuje nebo je autentický.
15. Vláda ponechala posouzení odůvodněnosti stížnosti na úvaze Soudu.
16. Příslušná judikatura Soudu je shrnuta ve věci Colloredo Mannsfeld (rozsudek cit. výše, § 27–29, s dalšími odkazy).
17. Soud ve věci Colloredo Mannsfeld shledal, že se případ týká komplexního restitučního řízení, v němž hlavní otázku představovalo určení vlastnictví movitého majetku v rozhodný den, jímž je 25. únor 1948 (viz Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, rozhodnutí cit. výše, § 24). V tomto ohledu se vnitrostátní soudy opíraly o rozhodnutí z roku 1947 jako o klíčový důkaz ohledně relevantních skutečností, i když nebyl přečten na jednání ani jinak zpřístupněn účastníkům řízení (viz Colloredo Mannsfeld, rozsudek cit. výše, § 30–32).
18. Soud tudíž s odkazem na případy proti České republice týkající se týchž aspektů, např. Krčmář (rozsudek cit. výše, § 42) a Milatová a ostatní proti České republice (č. 61811/0, rozsudek ze dne 21. června 2005, § 65) učinil závěr, že respektování práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vyžadovalo, aby byl stěžovatel seznámen s listinnými důkazy, o něž se soudy opíraly, a byla mu poskytnuta příležitost se k nim vyjádřit (viz Colloredo Mannsfeld, rozsudek cit. výše, § 33).
19. Soud konstatuje, že se projednávaná věc po skutkové i právní stránce shoduje s věcí Colloredo Mannsfeld (rozsudek cit. výše), v níž Soud shledal porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na tento závěr se Soud domnívá, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II.POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
20. Článek 41 Úmluvy zní:
„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
A.Újma
21. Stěžovatelka se domáhala částky 38 431 975 € na základě majetkové škody a částky 100 000 € na základě nemajetkové újmy.
22. Vláda uvedla, že pokud Soud shledá porušení stěžovatelčina práva podle Úmluvy, může stěžovatelka sama využít možnosti navrhnout obnovu řízení ve své věci u Ústavního soudu. Konstatování porušení Úmluvy by tudíž představovalo dostatečné spravedlivé zadostiučinění.
23. Soud neshledává žádnou příčinnou souvislost mezi procesním porušením, které zjistil, a tvrzenou majetkovou škodou, a tento nárok tudíž zamítá. Současně však stěžovatelce přiznává částku 6 400 € na základě nemajetkové újmy.
B.Náklady řízení
24. Stěžovatelčin právní zástupce také požadoval „náklady řízení“. Neupřesnil však požadovanou částku nebo nepředložil doklady k odůvodnění tohoto nároku.
25. Vláda uvedla, že stěžovatelčin právní zástupce nepodložil svůj nárok odpovídajícími doklady.
26. Podle judikatury Soudu je stěžovatel oprávněn k náhradě nákladů řízení pouze v tom rozsahu, v němž bylo prokázáno, že tyto náklady byly skutečně vynaloženy, byly nezbytné a byly v rozumné výši. V projednávané věci s ohledem na skutečnost, že nebyla upřesněna žádná částka a nebyly předloženy žádné dokumenty, Soud nárok na náklady řízení zamítá.
C.Úrok z prodlení
27. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1.prohlašuje stížnost na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy za přijatelnou, pokud jde o právo na kontradiktorní řízení;
2.rozhoduje, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy;
3. rozhoduje,
a)že žalovaný stát má stěžovatelce zaplatit ve lhůtě tří měsíců částku 6 400 € (šest tisíc čtyři sta eur), která bude převedena na měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení, a případnou částku daně jako náhradu nemajetkové újmy;
b)že od uplynutí výše uvedené lhůty tří měsíců až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;
4. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 11. ledna 2018 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Renata Degener
Kristina Pardalos
zástupkyně tajemníka
předsedkyně
Full & Egal Universal Law Academy