© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 4. dubna 2018 ve věci č. 56402/12 – Correia de Matos proti Portugalsku
Velký senát Soudu v poměru devíti hlasů proti osmi rozhodl, že stanovením povinnosti, aby byl stěžovatel coby osoba znalá práva zastoupen v průběhu trestního řízení obhájcem, i když se hodlal hájit osobně, nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, vzděláním právník, byl v roce 1993 portugalskou advokátní komorou vyškrtnut ze seznamu advokátů s tím, že výkon advokacie není slučitelný s praxí auditora. Navzdory tomu v roce 2008 vystupoval v sérii občanskoprávních řízení jako právní zástupce. V jednom z nich kritizoval soudem přijatá rozhodnutí slovy, že nejsou hodna soudce, neboť ten nesmí při výkonu své funkce lhát a záměrně opomíjet pravdu. Stěžovatel byl obviněn z urážky soudu. V rámci trestního řízení mu byl v souladu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu ustanoven obhájce. Stěžovatel to odmítal a domáhal se povolení, aby se mohl v řízení hájit coby osoba znalá práva samostatně. Vnitrostátní soudy jeho žádost zamítly s odůvodněním, že právo na účinnou obhajobu vyžaduje, aby byl obviněný zastoupen obhájcem i v případě, že je sám praktikující právník. Stěžovatel byl uznán vinným, za což mu byl uložen peněžitý trest a povinnost uhradit náklady řízení.
V souvislosti s jiným skutkově obdobným případem stěžovatel již dříve v řízení před Soudem uplatnil tutéž námitku. Soud však prohlásil stížnost za zjevně neopodstatněnou (Correia de Matos proti Portugalsku, č. 48188/99, rozhodnutí ze dne 15. listopadu 2001). Stěžovatel následně v téže věci podal oznámení k Výboru OSN pro lidská práva („Výbor“) na základě Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (oznámení č. 1123/2002). Ve svém názoru z března 2006 dospěl Výbor poměrem dvanácti hlasů proti čtyřem k závěru o porušení práva oznamovatele obhajovat se osobně ve smyslu čl. 14 odst. 3 písm. d) Paktu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy
V řízení před Soudem stěžovatel namítal, že mu rozhodnutími vnitrostátních soudů bylo odepřeno právo obhajovat se sám v řízení o trestním obvinění proti němu, jelikož byl nucen nechat se zastoupit advokátem, ačkoli se chtěl hájit jakožto osoba znalá práva osobně.
Dle Soudu lze vnímat námitky stěžovatele ve dvou rovinách. Předně tvrdil, že mu nebylo umožněno, aby se v řízení coby právník obhajovat osobně. Zároveň však namítal, že došlo i k porušení jeho práva zvolit si obhájce podle vlastního výběru, kterým by byl on sám. Soud konstatoval, že v době předmětného řízení bylo členství stěžovatele v advokátní komoře pozastaveno, a proto nemohl ani ve své věci vystupovat podle vnitrostátní právní úpravy jako soudem ustanovený obhájce. Podstata stížnosti tedy spočívá v rozsahu práva obviněných osob obhajovat se osobně.
Soud dále připomněl použitelné obecné zásady. Z nich vyzdvihl, že systém Úmluvy má ve vztahu k vnitrostátní ochraně lidských práv zásadně subsidiární povahu. Vnitrostátní orgány mají přímou demokratickou legitimitu, a proto jsou zásadně v lepším postavení než mezinárodní soud, aby vyhodnotily, jaké jsou místní potřeby a podmínky (Hatton a ostatní proti Spojenému království, č. 36022/97, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2002, § 97). Při rozhodování, zda upravit určitou oblast společenských vztahů, jakož i při hledání spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými veřejnými a soukromými zájmy tak požívají určitého prostoru pro uvážení. To však neznamená, že by přijatá řešení nepodléhala dohledu Soudu. Jemu přísluší, aby pečlivě přezkoumal důvody, které byly v průběhu zákonodárného procesu vzaty v úvahu, a posoudil, zda se podařilo spravedlivou rovnováhu nastolit (Animal Defenders International proti Spojenému království, č. 48876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013, § 108).
Práva obsažená ve třetím odstavci článku 6 Úmluvy jsou jen podmnožinou práva na spravedlivý proces dle prvního odstavce, a proto je třeba stížnost posoudit ve světle obou těchto ustanovení (Meftas a ostatní proti Francii, č. 32911/96 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 26. července 2002, § 40). Práva stěžovatele dle čl. 6 odst. 3 písm. c) „obhajovat se osobně“ nebo „za pomoci obhájce dle vlastního výběru“ nejsou právy absolutními. Mohou tak podléhat omezením, zejména je-li na posouzení soudu, zda zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byl obviněný právně zastoupen, či nikoliv (Dvorski proti Chorvatsku, č. 25703/11, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 79). Smyslem tohoto ustanovení je zaručit, aby trestní řízení nebylo proti obviněnému vedeno bez odpovídající právní pomoci, což nicméně neznamená, že je na obviněném, aby si zvolil, jakým způsobem má být jeho obhajoba zajištěna (Breukhoven proti České republice, č. 44438/06, rozsudek ze dne 21 července 2011, § 60).
Rozhodnutí, zda upřednostnit právo obhajovat se osobně, být zastoupen obhájcem dle vlastního výběru či v některých situacích dokonce ustanoveným soudem, spadá do prostoru pro uvážení státu, a záleží tudíž na vnitrostátní právní úpravě a praxi soudů (Sakhnovskiy proti Rusku, č. 21272/03, rozsudek velkého senátu ze dne 2. listopadu 2010, § 95). Povinné právní zastoupení advokátem je opatřením v zájmu obviněného, které slouží k zajištění jeho účinné obhajoby. Je však věcí vnitrostátních soudů, aby posoudily a rozhodly, kdy zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byl obviněný povinně zastoupen (X. proti Finsku, č. 34806/04, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 182). Při tomto posuzování se vnitrostátní soudy řídí vnitrostátním právním rámcem, který je může zmocnit, aby obviněnému ustanovily advokáta i proti jeho vůli (srov. Croissant proti Německu, č. 13611/88, rozsudek ze dne 25. září 1992, § 27).
Prostor pro uvážení státu však není bezbřehý. Vnitrostátní soudy musejí přihlížet k přáním obviněného z hlediska jím učiněné volby právního zástupce. Řídit se jí však nemusejí, pokud existují relevantní a dostatečné důvody, které dokládají, že to zájmy spravedlnosti nezbytně nevyžadují. Úlohou Soudu tudíž bylo přezkoumat, zda za okolností projednávané věci existovaly relevantní a dostatečné důvody, na nichž byla vnitrostátní právní úprava založena. Při tom bylo nezbytné přihlédnout též ke standardům a vývoji v jiných členských státech Rady Evropy, v obecném mezinárodním právu, jakož i v unijním právu. Z porovnání 35 právních řádů smluvních stran Úmluvy vyplynulo, že jen čtyři (Itálie, Norsko, San Marino a Španělsko) za všech okolností zapovídají, aby se obviněný obhajoval osobně bez pomoci právního zástupce. Zbylé právní řády osobní obhajobu připouštějí v závislosti na stupni řízení, závažnosti a povaze trestného činu, z něhož byl dotyčný obviněn, a jeho způsobilosti vést obhajobu samostatně. Tato kritéria do značné míry odpovídají postoji Soudu, dle něhož je nezbytné případ od případu zkoumat, zda zájmy spravedlnosti vyžadují povinné právní zastoupení s přihlédnutím k: (i) závažnosti deliktu, (ii) přísnosti hrozícího trestu, (iii) složitosti případu a (iv) osobní situace obviněného (Jemeljanovs proti Lotyšsku, č. 37364/05, rozsudek ze dne 6. října 2016, § 89).
Ohledně mezinárodního práva Soud připomněl, že Úmluva musí být vykládána s použitím výkladových pravidel obsažených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Její čl. 31 odst. 3 písm. c) stanoví, že je třeba brát zřetel na každé pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami. V tomto ohledu Soud odkázal na názor Výboru ve věci stěžovatele a posléze přijatý obecný komentář č. 32 k čl. 14 odst. 3 písm. d) Paktu, v nichž Výbor upřednostnil právo hájit se sám. Ani tam, kde mohou být znění Úmluvy a Paktu téměř totožná, nemusí se dle Soudu výklad těchto ustanovení vždy shodovat. Naopak unijní právo ponechává úpravu systému povinného právního zastoupení na členských státech. Soud shrnul, že lze pozorovat zřetelný trend spočívající v uznání práva obviněného hájit se osobně bez nutnosti zastoupení obhájcem. Napříč právními řády smluvních stran však neexistuje shoda v otázce, kdy, jak a v jakém rozsahu má být dané právo zaručeno. Vzhledem k širokému prostoru pro uvážení států tak ani tyto standardy nemusejí být rozhodující.
Jelikož byl stěžovatel souzen pro urážlivé výroky vůči soudci, považoval Soud za příhodné připomenout, že příslušníci advokátního stavu jsou povinni zachovávat při výkonu profese mlčenlivost, poctivost a důstojnost (Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. dubna 2015, § 132). I když se svoboda projevu vztahuje i na advokáty, nemohou činit prohlášení, která postrádají pevný skutkový základ (Karpetas proti Řecku, č. 6086/10, rozsudek ze dne 30. října 2012, § 78).
Soud posléze přistoupil k použití těchto zásad na projednávanou věc. Předně seznal, že rozhodnutí vnitrostátních soudů se opírala o zákonný základ i o ustálenou rozhodovací praxi soudů. Právní úprava přitom značně omezovala možnost obviněných osob vykonávat obhajobu samostatně. Právní zastoupení bylo povinně vyžadováno všude tam, kde obviněnému hrozil trest odnětí svobody, což se týkalo téměř všech trestných činů.
Úlohou Soudu však bylo toliko posoudit, zda sporné opatření bylo založeno na relevantních a dostatečných důvodech. Zvýšený význam proto připsal skutečnosti, že vnitrostátní zákonodárce i soudy pečlivě vysvětlily, proč považovaly takto široce pojaté povinné právní zastoupení za nezbytné. Cílem napadené právní úpravy bylo posílit právní postavení obviněného ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, aby byla zajištěna účinná obhajoba a rovnost zbraní stran. Zastoupení třetí osobou mělo zaručit, že obhajoba bude vedena nezaujatým způsobem. Účinné a nezaujaté vedení obhajoby nadto sleduje veřejný zájem, a proto se obviněný nemůže platně vzdát práva na právní pomoc tam, kde je stanovena jako povinná. Dle ustálené judikatury portugalského ústavního soudu není povinné právní zastoupení v rozporu s ústavou ani tam, kde je obviněný sám advokátem či osobou znalou práva. Soud uznal, že vnitrostátní orgány se mohou legitimně domnívat, že zájmy obviněného budou lépe chráněny obhájcem, který není na daném řízení osobně zainteresován. Ani obviněný v pozici stěžovatele, jenž byl osobou znalou práva, by dle Soudu nemusel být schopen účinné obhajoby právě v důsledku osobní zaangažovanosti na výsledku řízení. Přitom nelze ztrácet ze zřetele, že stěžovateli byl pozastaven výkon advokacie, pročež byl vyloučen z poskytování právní pomoci třetím osobám. I přesto působil jako advokát, přičemž byl již jednou z urážky soudce obžalován. Ve světle těchto skutečností lze mít dle Soudu opravdu důvodné pochybnosti, zda by byl způsob jím vedené obhajoby objektivní a nezaujatý, jak vyžadovala tamní právní úprava.
Z hlediska celkové spravedlivosti řízení bylo sice vedení obhajoby samotné vyhrazeno obhájci, procesní předpisy však stěžovateli přiznávaly řadu způsobů, kterými mohl průběh a výsledek řízení ovlivňovat. Přísnost povinného právního zastoupení tak byla vyvážena právem obviněného být přítomen na hlavních líčeních, vypovídat, činit nejrůznější procesní návrhy a žádosti, včetně zrušení procesního úkonu, který v jeho zájmu obhájce učinil, jakož i právem posledního slova před vynesením rozsudku. Stěžovatel se přesto rozhodl řízení neúčastnit a ponechal tak způsob vedení obhajoby na ustanoveném obhájci. V řízení před Soudem sice tvrdil, že v něho neměl důvěru, avšak nebyl schopen poukázat na žádné pochybení, které by naznačovalo, že obhajoba nebyla vedena řádně. Stejně tak nevyužil možnosti zvolit si obhájce dle vlastní volby ani se nedomáhal změny ustanoveného obhájce za jiného, kterému by důvěřoval do té míry, že by jej mohl instruovat stran způsobu vedení obhajoby. Po zvážení všech okolností a maje na paměti široký prostor pro uvážení, kterým jsou vnitrostátní orgány nadány, Soud rozhodl, že důvody, o něž byl požadavek povinného právního zastoupení opřen, lze považovat za relevantní a dostatečné. Naopak neshledal nic, co by mohlo nasvědčovat, že řízení proti stěžovateli bylo jakkoli nespravedlivé. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy tedy nedošlo.
III. Oddělená stanoviska
Dle názoru soudkyň Tsotsorie a Motoc a soudce Mitse Soud zmeškal jedinečnou příležitost vydat se cestou harmonizace mezinárodních standardů v dané oblasti. Dle jejich mínění Soud nezohlednil zásadní vývoj co do ochrany práva obhajovat se osobně v judikatuře Soudu, v právních řádech smluvních stran a v obecném mezinárodním právu. Prostor pro uvážení států se tak v průběhu let podstatně zúžil, v projednávané věci došlo k jeho překročení, a tedy k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy. Dále byli názoru, že i když stěžovatel mohl řízení částečně ovlivnit, pokud by se ho aktivně účastnil, nemohl mít vliv na jeho klíčová stádia, jako je např. výslech svědků. V tomto směru byl odkázán pouze na svého obhájce. Poselství, které rozsudek vysílá, lze tak shrnout slovy, že advokát vždy nejlépe ví, co je z hlediska obviněného nejlepší.
Ke stejnému závěru dospěl i soudce Pinto de Albuquerque. Dle jeho přesvědčení se Soud vydal cestou nejmenšího odporu, která může ve skutečnosti znamenat návrat do temných časů Evropy, kdy vrchnost určovala, co je v nejlepším zájmu obyvatel, a to i proti jejich vůli. Jeho kritika směřovala rovněž k tomu, že Úmluvu je nutné vykládat v duchu ostatních pravidel mezinárodního práva, a nikoliv izolovaně.
Dle soudců Pejchala a Wojtyczeka už samotné pořadí, v němž jsou práva obhajoby v čl. 6 odst. 3 písm. c) uvedena, naznačuje, které z nich má být upřednostněno – tedy právo obhajovat se osobně. I dle jejich názoru nahrává závěr většiny paternalistickému přístupu státu vůči jeho obyvatelům.
Soudce Bošnjak uvedl, že zásah do autonomie žalobce při vedení jeho obhajoby neměl žádné rozumné zdůvodnění, a za daných okolností proto nebyl ospravedlnitelný.
Soudce Sajó se připojil k názoru soudce Pinta de Albuquerque a částečně i soudců Pejchala, Wojtyczeka a Bošnjaka.
Full & Egal Universal Law Academy