Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. června 2024 ve věci č. 54651/20 – Crites a Rabinovitz proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení práva stěžovatelů na přístup k soudu, chráněného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když se Ústavní soud odmítl zabývat jejich ústavní stížností, protože se nejprve neobrátili na Nejvyšší soud, přestože podání dovolání kvůli výši peněžitého plnění, které bylo předmětem sporu, nebylo přípustné.
I. Skutkové okolnosti
V roce 2014 právní předchůdkyně stěžovatelů zahájila u civilních soudů řízení proti Muzeu hlavního města Prahy, ve kterém se domáhala zaplacení peněžitého plnění ve výši cca 42 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za užívání společné věci – nemovitosti, kterou měla ve spoluvlastnictví ještě s dalšími osobami. Tyto další osoby požadovaly po muzeu v řízení mnohem vyšší částky. Stěžovatelé posléze vstoupili do řízení na místo své předchůdkyně a jejich nároku bylo ve velmi malé části vyhověno a ve zbytku byl zamítnut. Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. Ústavní soud ji však odmítl, přičemž bez jakéhokoli dalšího vysvětlení uvedl, že měli v souladu s poučením odvolacího soudu nejprve podat dovolání k Nejvyššímu soudu. To i přesto, že stěžovatelé v ústavní stížnosti výslovně upozornili na to, že podání dovolání u nich nebylo přípustné; výše jimi požadovaného plnění, posuzovaného zvlášť od ostatních osob na straně spolužalobců, byla totiž nižší než majetkový census v hodnotě 50 000 Kč umožňující podat dovolání.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé namítali porušení práva na spravedlivé řízení kvůli tomu, že se Ústavní soud odmítl zabývat jejich ústavní stížností.
Soud nejprve odkázal na obecné zásady týkající se práva na přístup k soudu (Zubac proti Chorvatsku, č. 40160/12, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2018, § 76–78). Připomněl dále, že pravidla týkající se řízení a lhůt pro podání opravných prostředků mají za cíl zaručit řádný výkon spravedlnosti a zejména právní jistotu. Chybná aplikace těchto pravidel vnitrostátním soudem může porušit právo stěžovatele na účinnou soudní ochranu (Beránek proti České republice, č. 45758/14, rozsudek výboru ze dne 5. října 2017).
Soud vyšel z toho, že v dané věci strany nerozporovaly, že výše plnění, kterého se stěžovatelé domáhali u vnitrostátních soudů, nedosahovala majetkového censu stanoveného v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jehož účelem je zabránit tomu, aby dovolatelé předkládali Nejvyššímu soudu věci bez zásadního významu. V souladu s daným ustanovením by tedy dovolání podané stěžovateli bylo ze zákona nepřípustné. To by následně vedlo k odmítnutí jejich ústavní stížnosti pro opožděnost.
Pokud tedy Ústavní soud bez jakéhokoli dalšího vysvětlení konstatoval, že stěžovatelé měli podat dovolání k Nejvyššímu soudu předtím, než se obrátili na Ústavní soud, pochybil a ústavní stížnost stěžovatelů meritorně nepřezkoumal. S ohledem na okolnosti dané věci proto Soud uvedl, že nesprávné uplatnění příslušných procesních pravidel Ústavním soudem zbavilo stěžovatele jejich práva na přístup k soudu.
Soud tudíž shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.