Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 14. listopadu 2023 ve věci č. 19961/17 – C. Y. proti Belgii
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně shledal, že uložením pokuty stěžovateli ve správním řízení kvůli neoprávněně vykázaným službám za péči o pacienty, byť ho trestní soud osvobodil v souběžně vedeném trestním řízení z důvodu neprokázání úmyslu, nedošlo k porušení práva stěžovatele nebýt souzen nebo trestán dvakrát (ne bis in idem) ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7, jelikož mezi oběma řízeními byla dostatečně úzká časová a věcná spojitost.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel poskytuje ošetřovatelské služby pacientům v domácí péči. V roce 2007 příslušný vnitrostátní orgán zjistil, že stěžovatel vykazoval zdravotním pojišťovnám úkony, které ve skutečnosti pacientům neposkytl, potažmo je neposkytl v souladu s předpisy, a neoprávněně za ně obdržel finanční protiplnění. Stěžovatel během kontrolního šetření připustil pochybení z nedbalosti. Vnitrostátní orgány poté zahájily jednak správní řízení ve věci uložení pokuty stěžovateli a povinnosti vrátit neoprávněně vyplacené prostředky, jednak trestní řízení pro podezření ze spáchání trestné činnosti spočívající v podvodu, padělání a používání padělků. Odvolací trestní soud ale stěžovatele obžaloby zprostil, jelikož se neprokázal úmysl. Po skončení trestního řízení odvolací správní orgán pokračoval ve správním řízení, přičemž potvrdil, že stěžovatel má vrátit neoprávněné úhrady a zaplatit pokutu ve výši 1 200 eur s tím, že mu sice nebyl prokázán úmysl, ale postupoval s nedbalostí. Stěžovatel proti tomu neúspěšně brojil před vnitrostátními soudy.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě
Stěžovatel namítal, že správními orgány uložená povinnost vrátit neoprávněně vyplacené peníze a zaplatit pokutu, byť ho soud předtím v trestním řízení osvobodil, je v rozporu se zásadou ne bis in idem.
Soud odkázal na příslušné zásady výkladu článku 4 Protokolu č. 7 formulované ve věci Mihalache proti Rumunsku (č. 54012/10, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2019, § 49). V souladu s nimi v prvním kroku zkoumal, zda obě řízení měla trestněprávní povahu ve smyslu Úmluvy. Mezi stranami nebylo sporu, že u trestního řízení tomu tak bylo. Stejný závěr Soud učinil za využití kritérií, jež dovodil ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku (č. 5100/71 a další, rozsudek ze dne 8. června 1976, § 82), u povinnosti stěžovatele zaplatit pokutu: vnitrostátní úprava se zde opírala o trestněprávní ustanovení příslušného zákona, dále se při určení relevantní úpravy a stanovení výše pokuty uplatnily obecné trestní zásady, pokuta také sledovala odstrašující i sankční účinky, potažmo zajištění účinnosti systému pojištění a služeb a ochranu financování sociálního zabezpečení (byť mohla být uložena jen určité kategorii osob). U stěžovatele pak směřovala k potrestání jeho nedbalostního jednání. Konečně, i přes relativně omezenou maximální možnou výši pokuty, protiprávní jednání tím nepozbylo trestní povahy. U povinnosti zaplatit pokutu tak převažovaly prvky trestní povahy. Naopak povinnost zaplatit částku odpovídající výši neoprávněně poskytnutých prostředků sledovala navrácení neoprávněných úhrad, neměla žádný odrazující ani represivní účel a měla podle vnitrostátního práva civilní povahu. Na tento aspekt řízení se proto článek 4 Protokolu č. 7 nevztahuje.
Ve druhém kroku Soud posuzoval, zda byl stěžovatel souzen a potrestán v obou řízeních za totožný skutek (složka idem). Otázku totožnosti skutku je třeba zkoumat v tom smyslu, zda druhý delikt pramenil z totožných skutkových okolností nebo okolností, které jsou co do podstaty totožné (Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 82 a 84). V dané věci se obě řízení opírala o stejný skutkový základ, který spolu časově a prostorově souvisel. Rozdíl spočíval jen v tom, zda stěžovatel jednal v podvodném úmyslu, který vyžadovala trestná činnost. Stran posouzení, zda byl stěžovatel stíhán za stejné skutky, ale otázka úmyslu není z pohledu Soudu relevantní (A. a B. proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 141). Stěžovatel tedy byl jak v trestním, tak i ve správním řízení stíhán pro skutky, které jsou ve smyslu judikatury Soudu v podstatě totožné.
V třetím kroku Soud zkoumal, zda došlo ke zdvojení řízení (složka bis). Byť účelem článku 4 Protokolu č. 7 je zabránit dvojímu stíhání nebo potrestání za totéž trestné jednání, nebrání to postupům, které se s protiprávním jednáním vypořádávají „integrovaně“, zejména jeho potrestáním v souběžných řízeních vedených různými orgány a pro různé účely (tamtéž, § 123). Stát však musí prokázat, že řízení byla dostatečně úzce věcně a časově propojená, tj. spojena způsobem, aby tvořila souvislý celek. To znamená nejen to, že sledované cíle a prostředky použité k jejich dosažení se musí v podstatě doplňovat a časově spolu souviset, ale i to, že veškeré důsledky vyplývající z takového uspořádání právního posouzení dotčeného jednání musí být pro osobu přiměřené a předvídatelné. Kritérii pro určení, zda existovala dostatečná věcná spojitost mezi oběma řízeními jsou: a) zda obě řízení sledovala vzájemně se doplňující cíle, takže postihovala různé aspekty daného jednání; b) zda byla kombinace řízení předvídatelným důsledkem jednání; c) zda jsou sporná řízení vedena v součinnosti dotčených orgánů tak, aby bylo v maximální možné míře zabráněno dvojímu shromažďování a hodnocení důkazů; a d) zda byla sankce uložená v dříve skončeném řízení zohledněna v řízení skončeném později, aby osoba nečelila nadměrné zátěži; toto riziko snižuje existence mechanismu započtení, kterým se zajistí přiměřenost celkové sankce. Požadavek na dostatečně úzké časové propojení řízení pak neznamená, že jsou vedena současně od začátku do konce. Časové spojení však musí být dostatečně těsné, aby ochránilo osobu před nejistotou a protahováním řízení; čím slabší spojení je, o to větší má stát břemeno při vysvětlování a zdůvodňování průtahů (tamtéž, § 130–134).
a) Věcná souvislost správního a trestního řízení u stěžovatele
Soud shledal, že řízení sledovala doplňující se cíle. Správní řízení usiluje o zajištění řádného fungování pojistného systému, resp. financování sociálního zabezpečení. Trestní řízení chrání společnost jako celek tím, že postihuje úmyslná jednání, která ji poškozují (tamtéž, § 144), tj. zajišťuje důvěru veřejnosti trestáním padělků a podvodů. Tyto trestné činy tvoří součást „tvrdého jádra“ trestního práva a předpokládají podvodný úmysl pachatele. Pokuta však měla sankcionovat nedbalost stěžovatele, která je nezávislá na podvodném úmyslu z jeho strany. K předvídatelnosti Soud uvedl, že nic nenasvědčuje tomu, že by kombinované řízení nebylo právně i fakticky předvídatelným důsledkem stěžovatelova jednání. Stran minimalizace dvojího shromažďování a hodnocení důkazů Soud shledal, že obě řízení vycházela ze šetření příslušného orgánu, podkladů od pojišťoven, výpovědi stěžovatele a jeho pacientů, z uznání vytýkaného jednání stěžovatelem a z protokolu o protiprávním jednání. Důkazy shromážděné během správního šetření byly zahrnuty do trestního řízení, čímž se předešlo opakování při shromažďování a hodnocení důkazů. Odvolací správní orgán rozhodl o přerušení řízení až do skončení trestního řízení. Posléze odvolací správní orgán sdělil, že je vázán trestním rozsudkem a odůvodněním zprošťujícího rozsudku a výslovně zohlednil absenci podvodného úmyslu při stanovení výše pokuty, která byla výrazně nižší než trest uložený prvostupňovým správním orgánem. Soud tak shledal, že trestní a správní řízení byla za okolností dané věci spojena dostatečně úzkou věcnou souvislostí (tamtéž, § 132).
b) Časová souvislost správního a trestního řízení u stěžovatele
Soud uvedl, že řízení byla zahájena a probíhala souběžně až do chvíle, kdy odvolací správní orgán přerušil řízení do doby rozhodnutí odvolacího trestního soudu. Po vydání osvobozujícího rozsudku správní řízení pokračovalo a rozhodnutí bylo vydáno zhruba o rok později. Podle Soudu tak zde existovala mezi oběma řízeními také dostatečně úzká časová souvislost.
Soud tedy shledal, že řízení byla dostatečně věcně i časově propojena, aby se zabránilo jejich zdvojení. K porušení článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvy proto nedošlo.