© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
VĚC DAY s. r. o. a OSTATNÍ proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 48203/09)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
16. února 2012
Tento rozsudek je pravomocný. Může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Day s. r. o. a ostatní proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající ve výboru ve složení
Mark Villiger, předseda,
Karel Jungwiert,
André Potocki, soudci,
a Stephen Phillips, zástupce tajemnice sekce,
po poradě konané dne 24. ledna 2012,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 48203/09) směřující proti České republice, kterou dne 2. září 2009 podali k Soudu společnost Day s. r. o., založená podle českého práva („stěžovatelská společnost“), pan Pavel Suda („druhý stěžovatel“), pan Karel Rybáček („třetí stěžovatel“) a pan Miroslav Navrátil („čtvrtý stěžovatel“), čeští občané, a paní Susanne Minarik („pátá stěžovatelka“) a pan Roman Minarik („šestý stěžovatel“), němečtí občané, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatele zastupuje pan P. Zima, advokát působící v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
3. Dne 12. ledna 2011 byla stížnost oznámena vládě.
4. Vláda vznesla námitku proti projednání stížnosti výborem. Soud námitku vlády po jejím posouzení zamítá.
SKUTKOVÝ STAV
I. OKOLNOSTI PŘÍPADU
5. Dne 24. června 2003 přijala valná hromada společnosti Ytong, a. s., hlasy hlavního akcionáře usnesení o zrušení společnosti a o převodu veškerého jejího jmění na hlavního akcionáře. Stěžovatelé obdrželi za své akcie vypořádání v penězích, jehož výše byla stanovena na základě znaleckého posudku.
6. Smlouva mezi společností Ytong, a. s., a hlavním akcionářem o převodu veškerého jmění na hlavního akcionáře obsahovala rozhodčí doložku, podle níž měl být případný nesouhlas minoritních akcionářů s výší vypořádání řešen v rozhodčím řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky („Rozhodčí soud“). Smlouva o převodu jmění byla schválena na valné hromadě hlasy majoritního akcionáře.
A.Soudní řízení
7. Dne 8. října 2003 podali stěžovatelé k soudu žalobu, v níž tvrdili, že vypořádání za převod nebylo přiměřené, a požadovali jeho doplatek.
8. Dne 14. července 2005 Krajský soud v Brně toto řízení zastavil. Rozhodl, že vzhledem k existenci rozhodčí doložky ve smlouvě o převodu jmění není dána jeho pravomoc k rozhodnutí tohoto sporu.
9. Dne 28. listopadu 2005 Vrchní soud v Olomouci toto usnesení potvrdil, neboť neshledal porušení práva stěžovatelů na přístup k soudu. Rozhodl, že rozhodčí doložka je na základě § 220k odst. 1 obchodního zákoníku závazná i pro stěžovatele. Prohlásil také, že otázka výše vypořádání je především otázkou technickou.
10. Dne 24. června 2008 Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelů a s názorem nižších soudů se ztotožnil.
11. Dne 17. března 2009 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, v níž stěžovatelé namítali porušení svého práva na spravedlivý proces a zákazu diskriminace. Ústavní soud pouze prohlásil, že obecné soudy se ve svých názorech neodchýlily od obecně akceptovaného náhledu na danou otázku.
B.Rozhodčí řízení
12. Poté, co nabylo usnesení Vrchního soudu dne 13. ledna 2006 právní moci, zahájili stěžovatelé, s výjimkou pana Minarika, řízení před Rozhodčím soudem, jak předpokládala rozhodčí doložka. Tvrdili nicméně, že Rozhodčí soud nemá v dané věci pravomoc, neboť rozhodčí doložka se na ně nevztahuje.
13. Dne 11. října 2006 Rozhodčí soud zastavil řízení s panem Navrátilem a panem Rybáčkem pro nedostatek pravomoci s odůvodněním, že jmenovaní s rozhodčím řízením nevyslovili souhlas.
14. Dne 26. května 2007 Rozhodčí soud zastavil pro nedostatek pravomoci řízení s paní Minarik s tím, že paní Minarik je německou občankou a dvoustranná dohoda o ochraně investic, která byla na danou věc použitelná, předpokládala právo na přístup k soudu. Naproti tomu námitka nedostatku pravomoci vznesená společností Day s. r. o. a panem Sudou byla zamítnuta a řízení dosud probíhá.
II.Příslušné vnitrostátní právo a praxe
15. Kromě vnitrostátního práva a praxe citovaných v rozsudku Soudu ze dne 28. října 2010 ve věci Suda proti České republice, č. 1643/06, je pro projednávanou věc relevantní také dále uvedené právo a praxe.
A.Zákon o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře
České republiky (č. 301/1992 Sb.), ve znění účinném v rozhodné době
16. Podle § 19 odst. 1 působí Rozhodčí soud jako stálý rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a je nezávislým orgánem pro rozhodování sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení.
B.Řád a praxe Rozhodčího soudu
17. Rozhodčí soud má zvláštní řády pro vnitrostátní a pro mezinárodní spory. Níže uvedená pravidla nicméně platí pro oba typy řízení.
18. Ustanovení § 26 odst. 1 řádu stanoví, že spor se projednává v neveřejném zasedání. Předseda soudu může se souhlasem stran rozhodnout, že jednání mohou být přítomny i osoby, které nejsou účastníky řízení.
19. Podle § 37 odst. 1 se rozhodnutí soudu vyhlásí stranám ústně po skončení ústního jednání nebo, nejsou-li přítomny, oznámí se jim písemně.
20. Ve věci Kohlhofer proti České republice, č. 22915/07, rozsudek výboru ze dne 13. října 2011, § 15, Rozhodčí soud s odkazem na rozsudek Suda proti České republice, cit. výše, rozhodl, že není dána jeho pravomoc k meritornímu rozhodnutí, neboť řízení před Rozhodčím soudem není veřejné.
Právní posouzení
I.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 Úmluvy
21. Stěžovatelé namítají, že jim byl odepřen přístup k soudu ohledně tvrzení, že výše vypořádání v penězích, které obdrželi, byla nedostatečná. Odvolávají se na článek 6 Úmluvy, jehož příslušná část zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“
22. Vláda s touto námitkou nesouhlasí.
A.K přijatelnosti
23. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále konstatuje, že není nepřijatelná ani z jiných důvodů, a musí proto být prohlášena za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
24. Stěžovatelé tvrdí, že projednávaná věc je shodná s věcí Suda proti České republice, cit. výše, ve které Soud shledal porušení článku 6 Úmluvy z důvodu nedostatku přístupu k soudu. Dále tvrdí, že nevyslovili souhlas s rozhodčím řízením a že rozhodčí řízení neodpovídá zárukám článku 6, zejména proto, že není veřejné. Stěžovatelé dodávají, že možnost soudního přezkumu rozhodčích nálezů je nedostatečná, neboť přezkum je omezen pouze na procesní otázky a nevztahuje se na meritum věci.
25. Vláda je naopak toho názoru, že mezi věcí Suda a projednávanou věcí existují podstatné rozdíly. Zejména tvrdí, že – na rozdíl od věci Suda – v projednávané věci byl soudem stálý rozhodčí soud zřízený zákonem, který je mezinárodně uznáván a poskytuje záruky spravedlivého procesu. Dále tvrdí, že ve vnitrostátním právu je upraven soudní přezkum rozhodčích nálezů. A konečně, ti stěžovatelé, jejichž rozhodčí řízení bylo zastaveno, mohli následně zahájit soudní řízení.
26. Soud zkraje poznamenává, že podobnou otázku již řešil ve věci Suda proti České republice, cit. výše, ve které konstatoval porušení článku 6 Úmluvy, neboť stěžovatel nevyslovil souhlas s rozhodčím řízením, toto řízení nebylo veřejné a rozhodčí soud nebyl zřízen zákonem.
27. Soud uznává, že projednávaná věc se od věci Suda odlišuje, neboť mezi stranami není sporu o tom, že Rozhodčí soud, k němuž měli stěžovatelé přístup, byl zřízen zákonem. Stěžovatelé však tvrdí, že řízení před tímto soudem nesplňuje požadavek veřejného projednání.
28. Soud konstatuje, že příslušný řád Rozhodčího soudu umožňoval veřejné projednání pouze na základě rozhodnutí předsedy Rozhodčího soudu a se souhlasem obou stran. Tento soud tedy nemohl splňovat požadavek, aby se veřejné jednání konalo na základě práva stěžovatelů zakotveného v článku 6 Úmluvy.
29. Soud však zároveň připomíná, že požadavek na veřejné projednání není absolutní (viz Jussila proti Finsku [velký senát], č. 73053/01, § 40, ESLP 2006‑XIII). Soud nicméně konstatuje, že nebyly předloženy žádné důvody, které by ospravedlňovaly nekonání veřejného jednání ve věci stěžovatelů, a s ohledem na judikaturu Soudu (viz Jussila, cit. výše, § 41-49) se nezdá, že by takové důvody existovaly.
30. Řízení před Rozhodčím soudem proto nemohlo splňovat požadavek veřejného projednání podle článku 6 Úmluvy a s ním související povinnost vyhlásit rozsudek veřejně. Vzhledem k tomu, že veřejné projednání je základní zásadou obsaženou v článku 6 odst. 1 (viz Jussila proti Finsku [velký senát], č. 73053/01, § 40, ESLP 2006‑XIII), se Soud nedomnívá, že tento nedostatek může být vyvážen skutečností, že Rozhodčí soud jinak všechny ostatní požadavky na spravedlivý proces splňoval, jak tvrdí vláda.
31. Soud také podotýká, že ke stejnému závěru dospěl i sám Rozhodčí soud (viz § 20 výše).
32. Soud dodává, že tento nedostatek nemohl být odstraněn ani v přezkumném soudním řízení či jakémkoli jiném řízení (viz Suda, cit. výše, § 52 a 54).
33. A konečně, Soud neakceptuje argument vlády, že třetí a čtvrtý stěžovatel a pátá stěžovatelka mohou nyní zahájit soudní řízení, neboť rozhodčí řízení, jehož byli účastníky, bylo zastaveno. V rozsudku Suda, § 46, cit. výše, Soud rozhodl, že po stěžovateli nelze požadovat, aby zahájil rozhodčí řízení, s nímž nikdy nevyslovil souhlas, a riskoval, že rozhodčí soud ve věci meritorně rozhodne. Pro účely přezkoumání projednávané stížnosti proto není nezbytné, aby stěžovatelé zahájili rozhodčí řízení. Pouhá skutečnost, že tak učinili a že Rozhodčí soud později konstatoval, že nemá pravomoc meritorně rozhodnout, takže stěžovatelé mohli po několika letech zahájit soudní řízení, však nemůže uspokojit jejich právo na přístup k soudu, které měli mít možnost uplatnit ihned poté, kdy byla společnost zrušena a vznikl spor o výši vypořádání.
34. Předcházející úvahy postačují Soudu k tomu, aby mohl dospět k závěru, že stěžovatelé neměli přístup k soudu.
K porušení článku 6 Úmluvy tedy došlo.
II.K ostatním tvrzeným PORUŠENÍm úmluvy
35. Stěžovatelé dále namítají na poli článku 1 Protokolu č. 1, že odepřením přístupu k soudu ve věci jejich požadavků na vypořádání bylo porušeno jejich právo na majetek. Dále s odkazem na článek 14 Úmluvy namítají, že jiní menšinoví akcionáři v podobné situaci měli přístup k soudu. Poukazují na případy zrušených společností, kdy nebyla uzavřena žádná rozhodčí doložka, nebo na případy vytěsnění (squeeze-out) bez zrušení společnosti podle § 183i obchodního zákoníku.
36. Pokud jde o námitku týkající se práva na majetek, Soud konstatuje, že stěžovatelé tuto námitku neuplatnili u Ústavního soudu. Musí tedy být prohlášena za nepřijatelnou, neboť nebyly vyčerpány vnitrostátní prostředky nápravy, jak požaduje článek 35 odst. 1 Úmluvy.
37. Na základě veškerých podkladů, které má k dispozici, a v rozsahu, v jakém ostatní namítané skutečnosti spadají do jeho pravomoci, Soud shledává, že z nich není patrné žádné porušení práv a svobod zakotvených v Úmluvě nebo v protokolech k ní.
38. Tato část stížnosti je proto zjevně neopodstatněná a musí být odmítnuta podle článku 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.
III. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
39. Článek 41 Úmluvy zní:
„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
A.Újma
40. Každý ze stěžovatelů požaduje z titulu náhrady nemajetkové újmy částku 20 000 €.
41. Vláda tvrdí, že výrok o porušení Úmluvy by sám o sobě byl dostatečným spravedlivým zadostiučiněním.
42. Soud na spravedlivém základě přiznává každému ze stěžovatelů částku 5 000 € z titulu náhrady za nemajetkovou újmu, s výjimkou stěžovatelské společnosti, která nijak nespecifikovala, z jakého důvodu utrpěla nemajetkovou újmu, jak vyžaduje judikatura Soudu (viz Comingersoll S. A. proti Portugalsku [velký senát], č. 35382/97, § 35, ESLP 2000-IV, a Forminster Enterprises Limited proti České republice, č. 38238/04, rozsudek (spravedlivé zadostiučinění) ze dne 10. března 2011, § 25).
B.Náklady řízení
43. Třetí a čtvrtý stěžovatel a pátá stěžovatelka požadují dále náhradu nákladů vnitrostátního rozhodčího řízení v celkové výši 954 130 Kč. Všichni stěžovatelé společně dále požadují 12 650 Kč jako náhradu nákladů řízení před vnitrostátními soudy a 120 000 Kč jako náhradu nákladů řízení před Soudem.
44. Vláda akceptuje náklady řízení před vnitrostátními soudy, avšak tvrdí, že náhrada nákladů rozhodčího řízení by neměla být přiznána, neboť tyto náklady nejsou dostatečně vysvětleny a doloženy. Částku náhrady nákladů řízení před Soudem považuje vláda za přemrštěnou.
45. Podle ustálené judikatury Soudu lze náhradu nákladů podle článku 41 přiznat jen tehdy, je-li prokázáno, že náklady byly skutečně a nezbytně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. Kromě toho může být přiznána náhrada jen těch nákladů, které se vztahují ke zjištěnému porušení (viz Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], č. 36813/97, § 283, ESLP 2006-V).
46. Soud je přesvědčen, že náklady řízení vzniklé stěžovatelům v rozhodčím řízení nesouvisejí s porušením zjištěným v projednávané věci, jež se týká nedostatku přístupu k soudu. Není možné tvrdit, že zahájením rozhodčího řízení stěžovatelé usilovali o získání přístupu k vnitrostátním soudům nebo o nápravu odmítnutí tohoto přístupu. Náhradu těchto nákladů jim proto nelze přiznat.
47. S ohledem na podklady, které má k dispozici, a na vlastní judikaturu považuje Soud za přiměřené přiznat stěžovatelům jako náhradu nákladů řízení před vnitrostátními soudy a řízení před Soudem částku 5 500 €.
C.Úrok z prodlení
48. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1.prohlašuje stížnost na poli článku 6 Úmluvy za přijatelnou a ve zbytku za nepřijatelnou;
2.rozhoduje, že došlo k porušení článku 6 Úmluvy;
3. rozhoduje,
a)že žalovaný stát má druhému, třetímu, čtvrtému a šestému stěžovateli a páté stěžovatelce zaplatit ve lhůtě tří měsíců každému jednotlivě částku 5 000 € (pět tisíc eur) z titulu náhrady nemajetkové újmy a případnou částku daně, která může být stěžovatelům uložena;
b)že žalovaný stát má všem stěžovatelům zaplatit ve lhůtě tří měsíců částku 5 500 € (pět tisíc pět set eur) z titulu náhrady nákladů řízení a případnou částku daně, která může být stěžovatelům uložena; tato částka se převede na koruny české podle kursu platného ke dni zaplacení;
c)že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;
4. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 16. února 2012 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Stephen Phillips
Mark Villiger
zástupce tajemnice
předseda
Full & Egal Universal Law Academy