© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 24. září 2013 ve věci č. 43870/04 – De Luca proti Itálii
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně shledal porušení článku 1 Protokolu č. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ke kterému došlo tím, že Itálie neumožnila zahájit či pokračovat v exekučním řízení proti obci, která se stala insolventní. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové a majetkové újmy ve výši 50 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Italské město Benevento se v prosinci 1993 v souladu s legislativním nařízením z roku 1989 prohlásilo insolventní. Správa financí města byla svěřena mimořádnému likvidačnímu výboru (dále jen „výbor“). Novela legislativního nařízení z roku 2000 stanovila, že nemůže být zahájeno žádné vykonávací řízení týkající se dluhů zařazených na seznam sestavený výborem. Po dobu insolvence zároveň nemohly být po dané obci vyžadovány zákonné úroky z prodlení či jiné kompenzace vyrovnávající inflaci. Zákon z roku 2004 toto pravidlo dále rozšiřoval i na pohledávky, které byly potvrzeny soudním rozhodnutím vydaným po prohlášení insolvence.
Stěžovatel podal v roce 1992 proti městu žalobu na náhradu škody. V listopadu 2003 bylo městu uloženo zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši cca 17 600 eur. V červnu 2005 výbor uznal, že město stěžovateli dluží cca 42 000 eur. V únoru 2006 výbor nabídl stěžovateli smírné urovnání sporu tím, že mu město zaplatí 80 % dlužné částky. Stěžovatel nabídku odmítl.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatel namítal, že neměl možnost dosáhnout výkonu rozhodnutí, které městu nařizovalo uhradit způsobenou škodu.
Soud úvodem zopakoval, že „nárok“ může představovat „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, pokud je uznán vykonatelným titulem [srov. Řecké rafinerie Stran (Stran Greek Rafineries) a Stratis Andreadis proti Řecku, č. 13427/87, rozsudek ze dne 9. prosince 1994, § 59 či Burdov proti Rusku, č. 59498/00, rozsudek ze dne 7. května 2002, § 40]. V projednávané věci nicméně v důsledku insolvence města Benevento a italských právních předpisů stěžovatel nemohl vyvolat zahájení exekučního řízení vůči městu, které neplní své pohledávky, čímž bylo zasaženo do jeho práva na pokojné užívání majetku. Italské orgány tak tím, že neumožnily výkon soudního rozhodnutí vůči městu Benevento, zabránily stěžovateli nabýt peníze, jejichž nabytí mohl důvodně očekávat.
I kdyby stěžovatel přijal nabídku smírného urovnání sporu, přišel by o 20 % dlužné částky a byl by nucen se vzdát úroků z prodlení a částky určené ke kompenzaci inflace. Soud odmítl argument vlády, že výjimečné okolnosti insolvence města ospravedlňují skutečnost, že dluh není zaplacen v plné výši a nabídka uhradit 80 % dlužné částky je výrazem úsilí, aby bylo zaručeno rovné jednání se všemi věřiteli. Finanční obtíže nezbavují obec povinnosti zaplatit pohledávky přiznané pravomocnými soudními rozsudky. Soud proto uzavřel, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1.
b) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že neexistovaly žádné právní prostředky, kterými by se mohl domoci výkonu soudního rozhodnutí. Stěžovatel též uvedl, že správa financí insolventního města byla svěřena správnímu orgánu, a stěžovatel nemohl vyvolat dohled nad jeho činností a průběhem reorganizace.
Soud připomněl, že výkon soudních rozhodnutí musí být pojímán jako integrální součást soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že právo na přístup k soudu by bylo pouze iluzorní, kdyby vnitrostátní právní řád umožňoval, aby závazné soudní rozhodnutí zůstalo neúčinné [srov. Hornsby proti Řecku, č. 18357/91, rozsudek ze dne 19. března 1997, § 40 nebo Burdov proti Rusku (č. 2), č. 33509/04, rozsudek ze dne 15. ledna 2009, § 65].
Soud uznal, že právní úprava v projednávaném případě sledovala legitimní cíl, kterým bylo zajištění rovného zacházení se všemi věřiteli. Nemožnost zahájit exekuční řízení proti obci až do okamžiku, než dojde ke schválení vyúčtování předloženého výborem, ovšem Soud považoval za nepřiměřené, neboť dobu trvání tohoto procesu nemohl stěžovatel nijak ovlivnit. Ačkoliv tedy v daném případě bylo město prohlášeno za insolventní v roce 1993, ani ke dni rozhodování Soudu nebyl Soud informován o tom, zda takovéto vyúčtování již bylo schváleno. I přesto, že nárok stěžovatele byl vnitrostátním soudem uznán v listopadu 2003, byl stěžovateli po nepřiměřeně dlouhou dobu odepřen přístup k soudu. Soud proto shledal, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy