© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 23. února 2017 ve věci č. 43395/09 – De Tommaso proti Itálii
Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že nejasnost a nepředvídatelnost italské právní úpravy týkající se zvláštního policejního dohledu uloženého osobě považované za hrozbu společnosti představovala porušení svobody pohybu zaručené v článku 2 Protokolu č. 4. Většinou hlasů rozhodl, že policejní dohled není natolik intenzivním opatřením, které by znamenalo zbavení svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy. Soud dále jednomyslně shledal, že nařízení policejního dohledu bez veřejného projednání vedlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dvanácti hlasy proti pěti Soud rozhodl, že nedošlo k porušení článku 13 Úmluvy, neboť italský právní řád stěžovateli poskytoval účinný právní prostředek nápravy, kterého stěžovatel využil a v jehož důsledku byl odvolacím soudem policejní dohled zrušen.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl již v minulosti několikrát odsouzen, mimo jiné i pro drogovou trestnou činnost a nedovolené ozbrojování. V roce 2007 proto státní zástupce na základě pokračujících podezření na trestnost chování stěžovatele a legalitu zdroje jeho příjmů navrhl, aby byl v souladu se zákonem č. 1423/1956 podroben "zvláštnímu policejnímu dohledu". I přes námitky stěžovatele, že došlo k záměně jeho identity a že od roku 2002 nebyl trestně stíhán, okresní soud v dubnu 2008 navržené předběžné opatření uložil, a to včetně souvisejících povinností na dobu dvou let, konkrétně podávat jednou týdně zprávu policejnímu orgánu odpovědnému za výkon dohledu, začít si hledat zaměstnání během jednoho měsíce, nezměnit místo bydliště, vést řádný život a nevzbuzovat podezření, nestýkat se s osobami s trestní minulostí a s osobami, kterým bylo rovněž uloženo předběžné nebo bezpečnostní opatření, zdržovat se ve stanoveném období (od 22:00 do 06:00) ve svém obydlí, s výjimkou nutných případů po oznámení příslušnému orgánu s dostatečným časovým předstihem, nedržet zbraně, nenavštěvovat kulturní a veřejné akce, nepoužívat mobilní telefon nebo jiné komunikační zařízení a nosit při sobě dokument stanovující tyto povinnosti a na výzvu jej předložit policejnímu orgánu. Rozhodnutím odvolacího soudu z ledna 2009 bylo předběžné opatření zrušeno, neboť bylo shledáno, že v době, kdy bylo uloženo, nebylo dáno důvodné podezření na trvající trestněprávní chování stěžovatele.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
S odvoláním na článek 5 Úmluvy a článek 2 Protokolu č. 4 stěžovatel namítal, že uložené předběžné opatření představovalo zbavení svobody, bylo svévolné, jeho trvání zcela nepřiměřené a že projednání věci před okresním a odvolacím soudem bez veřejného projednání bylo porušením jeho práva na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále s odkazem na článek 13 Úmluvy namítal, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy.
A. K aplikovatelnosti článku 5 Úmluvy
Soud úvodem připomněl, že při rozřešení, zda se v konkrétním případě jedná o zbavení svobody, nebo toliko omezení svobody pohybu, je třeba vzít v úvahu celou řadu kritérií, jakými jsou typ, trvání, dopady a způsob aplikace daného opatření. Rozdíl mezi zbavením svobody a omezením svobody pohybu spočívá v intenzitě a nikoli v povaze opatření (např. Guzzardi proti Itálii, č. 7367/76, rozsudek ze dne 6. listopadu 1980, § 92–93; Austin a ostatní proti Spojenému království, č. 39692/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 57).
Zvláštní policejní dohled již Soud v minulosti několikrát posuzoval. Dospěl k závěru, že jako takové svou povahou není zbavením svobody. Za určitých okolností jím nicméně může být – ve věci Guzzardi proti Itálii (cit. výše) dospěl k závěru o zbavení svobody stěžovatele, jelikož tento byl nucen pobývat na ostrově v oploceném prostoru o rozloze pouze 2,5 km2 s osobami, které byly ve stejném postavení jako on a dohlížejícím personálem. Ostatní omezení byla obdobná těm uloženým stěžovateli v projednávané věci. Velmi malý prostor a neustálý dohled, které takřka znemožňovaly jakýkoli sociální kontakt, vedly Soud ve věci Guzzardi k závěru, že stěžovatel byl zbaven svobody. V následujících případech (Raimondo proti Itálii, č. 12954/87, rozsudek ze dne 22. února 1994; Labita proti Itálii, č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000; Vito Sante Santoro proti Itálii, č. 36681/97, rozsudek ze dne 1. července 2004) Soud danou situaci vždy vyhodnotil jako toliko omezení svobody pohybu.
Projednávaná věc se dle Soudu podobá třem posledně jmenovaným případům, jelikož stěžovatel nebyl nucen žít na malém prostoru jako stěžovatel Guzzardi. Ani okolnost, že se v nočních hodinách musel zdržovat doma, dle Soudu neznamenala zbavení svobody, a to ani přesto, že domácí vězení nařizované např. namísto vazby je za zbavení svobody považováno (např. Buzadji proti Moldavsku, č. 23755/07, rozsudek velkého senátu ze dne 5. července 2016, § 106; N. C. proti Itálii, č. 24952/94, rozsudek ze dne 18. prosince 2002, § 33).
Stěžovatel dle Soudu mohl během dne volně opouštět své bydliště, vést společenský život a být v kontaktu s vnějším světem. Nikdy navíc nežádal o to, aby mohl z místa bydliště vycestovat. Jeho situace tedy byla omezením svobody pohybu a nikoli zbavením svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy. Tento článek je proto na okolnosti projednávané věci neaplikovatelný pro neslučitelnost ratione materiae a věc je namístě posoudit optikou článku 2 Protokolu č. 4.
B. K tvrzenému porušení článku 2 Protokolu č. 4
Soud nejprve připomněl, že článek 2 Protokolu č. 4 zaručuje každému právo na svobodu pohybu v rámci daného území i právo toto území opustit, včetně práva cestovat do země, kterou si osoba zvolí (Khlyustov proti Rusku, č. 28975/05, rozsudek ze dne 11. července 2013). Zároveň zdůraznil, že podle ustálené judikatury termín „v souladu se zákonem“ vyžaduje nejen, aby napadené opatření mělo základ ve vnitrostátním právu, ale i aby ustanovení zákona byla formulována dostatečně přesně a předvídatelně tak, aby jednotlivci umožnila předvídat na takovém stupni, který je rozumný za daných okolností, důsledky, které může jeho jednání přinést.
V projednávané věci Soud konstatoval, že napadené opatření mělo základ v zákoně č. 1423/1956 a v související výkladové judikatuře ústavního soudu a splňovalo požadavky dostupnosti. Při zkoumání, zda účinky uvedeného zákona byly pro jednotlivce, na které byla předběžná opatření aplikována, předvídatelná, Soud shledal, že ukládání takových opatření náleželo vnitrostátním soudům a záleželo toliko na jejich uvážení, zda opatření bude uloženo nebo nikoliv, neboť ani daný zákon ani ústavní soud jasně nevymezily pojem „konkrétních důkazů“, které byly pro uložení opatření podle napadeného zákona určující, ani zvláštní typy chování, které musely být brány v úvahu při posuzování, jaké nebezpečí pro společnost jednotlivec představoval, a které mohly vést k uložení předběžného opatření. V projednávané věci okresní soud založil své rozhodnutí toliko na náchylnosti stěžovatele k trestněprávnímu jednání, bez toho aby určil, jakého trestního jednání se měl stěžovatel konkrétně dopustit. Některá další ustanovení předmětného zákona, např. „vést poctivý a zákony respektující život“ či „nezavdávat důvody k podezření“, byla dle Soudu též formulována velmi obecně a jejich obsah byl extrémně vágní a neurčitý. Možnost soudů omezit účast na veřejných shromážděních navíc nebyla nijak časově či místně omezena a byla ponechána zcela na uvážení soudů bez stanovení bližších kritérií úvahy.
Mimoto okresní soud jako další důvod nařízení předběžného opatření uvedl, že stěžovatel neměl žádné trvalé a řádné zaměstnání, stýkal se s osobami s trestní minulostí a sám byl v minulosti pro trestnou činnost odsouzen. Jinými slovy dle Soudu bylo napadené rozhodnutí založeno na pouhém předpokladu, že se stěžovatel může opětovně dopustit trestné činnosti, což bylo již dříve i ústavním soudem shledáno nedostatečným.
Soud proto uzavřel, že právní předpisy platné v rozhodné době neobsahovaly jasné vymezení rozsahu způsobu výkonu diskreční pravomoci svěřené vnitrostátním soudům tak, aby byla zajištěna ochrana proti svévolným zásahům do práv jednotlivců. Stěžovatel tak neměl možnost předvídat na takovém stupni, který byl za daných okolností rozumný, důsledky, které může jeho jednání přinést. Zásah do svobody pohybu stěžovatele tedy nebyl zákonný ve smyslu článku 2 Protokolu č. 4, čímž došlo k porušení tohoto ustanovení.
C. K tvrzenému porušení článku čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Soud v prvé řadě konstatoval, že se řízení v projednávané věci netýkalo trestního obvinění, a proto na danou věc není použitelná trestní větev článku 6 Úmluvy (Guzzardi proti Itálii. cit. výše, § 108). Ohledně občanskoprávní větve článku 6 Úmluvy Soud připomněl, že omezení návštěv osobám zbaveným svobody, monitorování jejich korespondence, telefonátů či omezení vycházek se dotýká osobních práv, která jsou svou povahou občanskými právy (např. Enea proti Itálii, č. 74912/01, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 103–107). Tato omezení se dle Soudu podobají těm, kterým byl podroben stěžovatel v projednávané věci, a to zejména zákazu opustit obvod města bydliště, povinnosti zdržovat se v nočních hodinách doma, zákazu používat mobilní telefon či účastnit se veřejných shromáždění. Tato práva podle názoru Soudu zjevně spadají do okruhu osobních práv a jsou proto svou povahou občanskými právy. Článek 6 Úmluvy je proto ve své civilní větvi na okolnosti projednávané věci použitelný.
Ve vztahu k odůvodněnosti námitky stěžovatele Soud připomněl, že veřejné soudní jednání představuje základní zásadu zakotvenou v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto právo nicméně není absolutní a Soud z něj připouští určité výjimky (Jussila proti Finsku, č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 41–42).
V projednávané věci vláda uznala, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když řízení před vnitrostátními soudy bylo konáno neveřejně. Ustanovení vnitrostátních právních předpisů, která takový způsob jednání umožňovala, byla ústavním soudem shledána jako protiústavní. Podle názoru Soudu okolnosti daného případu vyžadovaly konání veřejného jednání, a to především vzhledem k tomu, že bylo nutno posoudit charakter, chování a nebezpečnost stěžovatele pro společnost, tedy rozhodující aspekty pro posouzení nezbytnosti uložení předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že tak vnitrostátní soudy neučinily, došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
D. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud konečně konstatoval, že stěžovatel měl právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí okresního soudu o nařízení předběžného opatření a namítat jeho nezákonnost. Vzhledem k tomu, že tohoto prostředku využil a na jeho návrh bylo toto opatření odvolacím soudem zrušeno, Soud neshledal porušení článku 13 Úmluvy.
III. Oddělená stanoviska
Soudci Raimondi, Villiger, Šikuta a Kjølbro a soudkyně Keller v odděleném stanovisku s odkazem na judikaturu italského ústavního soudu vyslovili, že dle jejich názoru nebyla ustanovení zákona č. 1423/1956 nejasná a nepředvídatelná a nařízené předběžné opatření tudíž bylo v souladu se zákonem. Porušení článku 2 Protokolu č. 4 však bylo dle jejich mínění nutno spatřovat v nepřiměřenosti nařízeného předběžného opatření. Soudce Dedov ve vlastním odděleném stanovisku rovněž rozporoval přiměřenost daného opatření, když zdůraznil upřednostnění sociálních a psychologických prostředků nápravy. Soudci Sajó a Vučinić se v částečně nesouhlasném stanovisku připojili k oddělenému stanovisku soudce Pinto de Albuquerque, který se vyslovil za přijatelnost stížnosti na poli článku 5 Úmluvy podle striktních kritérií stanovených v rozsudku Guzzardi proti Itálii (cit. výše). Poslední částečně nesouhlasné stanovisko formuloval soudce Kūris, který namítal, že porušení článku 2 Protokolu č. 4 nemělo být shledáno na základě nejasnosti a nepředvídatelnosti napadeného zákona, ale z toho důvodu, že tento zákon neměl být na případ stěžovatele vůbec aplikován.
Full & Egal Universal Law Academy