© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 29. října 2013 ve věci č. 11160/07 – D. F. proti Lotyšsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že státní orgány tím, že po dobu jednoho roku stěžovateli, bývalému policejnímu informátorovi a obviněnému ze sexuálních trestných činů proti nezletilým, neposkytly ochranu proti hrozbě násilí ze strany spoluvězňů, ho v rozporu s článkem 3 Úmluvy vystavily nelidskému a ponižujícímu zacházení. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 8 000 eur.
(i) Okolnosti případu
V 90. letech byl stěžovatel po dlouhou dobu policejním informátorem. Za jeho činnost mu byla poskytována finanční odměna. V kriminálním podsvětí tato skutečnost vešla ve známost a stěžovatel byl několikrát napaden a bylo mu vyhrožováno zabitím.
V říjnu 2005 byl stěžovatel zatčen, obviněn ze sexuálních trestných činů proti nezletilým a vzat do vazby. Umístěn byl do věznice v Daugavpils, kde v danou dobu pobývalo i několik osob obeznámených se spoluprací stěžovatele s policií. Stěžovatel tvrdil, že byl ve věznici mnohokrát spoluvězni fyzicky napaden, v důsledku čehož přišel o několik zubů.
Stěžovatel se obrátil na řadu institucí s žádostí o přemístění do věznice v Matĩse, v níž bylo zřízeno zvláštní oddělení pro odsouzené, kteří spolupracovali s policií. Žádosti byly postoupeny správě věznic, která byla příslušná k rozhodnutí o umístění osoby zbavené svobody, která však všechny žádosti odmítla s tím, že nemá k dispozici informace, že by stěžovatel s policií spolupracoval. V květnu 2006 se stěžovatel obrátil na příslušnou službu kriminální policie, se kterou spolupracoval, aby tuto skutečnost potvrdila. Policie spolupráci potvrdila v říjnu 2006. Stěžovatel byl následně obratem přemístěn do věznice v Rize.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel poukazoval na to, že ho státní orgány neochránily před násilím ze strany spoluvězňů.
Soud v prvé řadě odmítl stěžovatelova tvrzení, že byl skutečně spoluvězni opakovaně napaden, v důsledku čehož ztratil několik zubů, jako nevěrohodná a nepodložená.
Současně však Soud podotkl, že bez ohledu na to, zda osoba zbavená svobody, která se z nějakého důvodu nachází ve zranitelném postavení, skutečně byla fyzicky napadena, samotná skutečnost, že byla po dlouhou dobu vystavena soustavnému strachu, že napadena bude, znamená překročení prahu strádání, který je se zbavením svobody nevyhnutelně spjat (srov. Rodić a ostatní proti Bosně a Hercegovině, č. 22863/05, rozsudek ze dne 27. května 2008). Pakliže tedy státní orgány vědí nebo mají vědět, že je osoba zbavená svobody vystavena skutečnému a hrozícímu nebezpečí útoku na svou fyzickou integritu, jsou na základě článku 3 Úmluvy povinny přijmout rozumně předvídatelná opatření, kterými hrozícímu riziku zamezí (srov. např. Pantea proti Rumunsku, č. 33343/96, rozsudek ze dne 3. června 2003).
V projednávané věci nebylo sporu o tom, že stěžovatel náležel do skupiny osob ohrožených násilím ze strany spoluvězňů, a to pro svoji předchozí spolupráci s policií a své obvinění ze sexuálních trestných činů proti nezletilým. Druhá uvedená skutečnost byla vězeňské správě nepochybně známa; první uvedená skutečnost byla zdokumentována v záznamech státních orgánů. Státní orgány si tedy v projednávané věci byly či měly být vědomy toho, že stěžovatel je ohroženou osobou.
Příslušné orgány vězeňské správy však stěžovateli ochranu neposkytly. Naopak, ve věznici v Daugavpils byl stěžovatel často přemisťován do různých cel. Jakkoli přemístění z cely, v níž je uvězněný ohrožen, je alespoň v krátkodobém horizontu adekvátním opatřením, v projednávané věci byl stěžovatel přemisťován, aniž lze vysledovat jakýkoli účel takového postupu. Soud zdůraznil, že přemisťování zranitelných vězňů musí být součástí pečlivě propracované strategie řešení násilí mezi spoluvězni, což v projednávané věci zjevně nebylo.
Soud se dále pozastavil nad tím, že ověření stěžovatelovy spolupráce trvalo příslušnému oddělení policie sedm měsíců. Soud zdůraznil, že v obdobných případech, kdy uvězněným hrozí špatné zacházení, musí existovat účinný preventivní mechanismus, který příslušným orgánům umožní jednat urychleně. V projednávané věci Soud shledal, že žalovaný stát nemá nastavený systém spolupráce mezi policií, státním zastupitelstvím a vězeňskou správou, který by účinně a systematicky řešil obtíže, kterým uvěznění policejní informátoři čelí. Tento nedostatek nemohl být dle Soudu zhojen ani možností podat žalobu ke správnímu soudu proti odmítnutí přesunu do jiné věznice spolu s žádostí o vydání předběžného opatření, jelikož zákon pro rozhodnutí o předběžném opatření nestanoví soudu žádnou lhůtu.
Soud proto uzavřel, že příslušné právní předpisy stěžovateli neposkytovaly účinnou ochranu, a to ani svým zněním, ani svým uplatňováním v praxi. Důsledkem toho byl stěžovatel po dobu jednoho roku vystaven strachu z hrozícího a skutečného nebezpečí špatného zacházení. Došlo tak k porušení článku 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy