© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 8. dubna 2014 ve věci č. 17120/09 – Dhahbi proti Itálii
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) a článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy (zákaz diskriminace spolu s právem na respektování rodinného a soukromého života), ke kterému došlo tím, že vnitrostátní orgány nepřiznaly stěžovateli rodinný příspěvek z důvodu jeho občanství a tím, že kasační soud jako soud posledního stupně bez řádného odůvodnění nepodal předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie, ačkoli to stěžovatel navrhoval.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, státní příslušník Tuniska, přicestoval do Itálie se svou rodinou (manželkou a čtyřmi nezletilými dětmi), kde na základě povolení k pobytu a pracovního povolení pracoval a byl účasten sociálního zabezpečení. V květnu 2001 požádal pracovní soud o rodinný příspěvek určený početným rodinám nedosahujícím stanoveného příjmu. Jedinou podmínku, kterou stěžovatel nesplňoval, bylo italské (nebo unijní) občanství. Navzdory tomu se stěžovatel domníval, že by mu požadovaný příspěvek měl být přiznán, a to díky smlouvě mezi Evropskou unií a Tuniskem, na jejímž základě je v oblasti sociálního zabezpečení postavení občanů Tuniska pracujících v Evropské unii stejné jako unijních občanů. Dle vnitrostátních soudů však žádaný příspěvek nespadal do rozsahu uvedené smlouvy, a proto ho stěžovateli, jenž v té době neměl občanství žádného státu Evropské unie, nepřiznaly. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání i kasační stížnost, v obou případech navrhoval podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, avšak bez úspěchu, jelikož dle vnitrostátních soudů šlo o tzv. acte clair.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Dle stěžovatele bylo možné na požadovaný příspěvek analogicky použít citovanou smlouvu mezi Evropskou unií a Tuniskem, a pokud vnitrostátní soudy došly k opačnému názoru, měly dle něj vyhovět jeho návrhu a podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci výkladu této smlouvy.
Soud úvodem zopakoval zásady, které vymezil ve věci Vergauwen proti Belgii (č. 4832/04, rozhodnutí ze dne 10. dubna 2012, § 8990). Dle nich čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá vnitrostátním soudům odůvodnit rozhodnutí, jimiž odmítají položit předběžnou otázku, přičemž úkolem Soudu je ověřit, zda je toto rozhodnutí řádně odůvodněno. Soudu však nepřísluší přezkoumávat případné pochybení vnitrostátních soudů při použití rozhodného práva. Konečně, jde-li o případy spadající pod čl. 267 odst. 3 SFEU (dříve článek 234 ES), jsou vnitrostátní soudy rozhodující v posledním stupni povinny odůvodnit svá rozhodnutí, v nichž vykládají unijní právo a nepodávají předběžnou otázku, s ohledem na výjimky, které stanovil Soudní dvůr ve své judikatuře (případ, kdy navrhovaná předběžná otázka není relevantní; situace, kdy příslušné ustanovení unijního práva již bylo Soudním dvorem vyloženo, či případ, kdy je správné použití unijního práva natolik zřejmé, že nevyvstávají žádné rozumné pochybnosti).
Soud uvedl, že v projednávané věci kasační soud jako soud posledního stupně ve svém rozhodnutí nezmínil návrh stěžovatele na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ani nevysvětlil, proč takovou žádost nepodal. Odůvodnění jeho rozhodnutí navíc neobsahuje žádný odkaz na judikaturu Soudního dvora.
Soud proto dospěl k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že byl při žádosti o příspěvek diskriminován na základě občanství.
Soud úvodem poznamenal, že byť článek 8 Úmluvy státům neukládá pozitivní povinnost mnohočetným rodinám poskytnout z tohoto důvodu sociální podporu, takové opatření státu umožňuje „doložit svůj respekt k rodinnému životu ve smyslu článku 8 Úmluvy“, a proto spadá rozhodování o takových sociálních dávkách do působnosti článku 8 Úmluvy. Na projednávanou věc je proto použitelný i článek 14 Úmluvy, který nemá samostatnou existenci a použije se, jen spadá-li věc do působnosti jiného článku Úmluvy.
Soud dále připomněl, že rozdílné zacházení musí být objektivně a rozumně odůvodněno. Státy mohou v rámci prostoru pro uvážení, který jim Úmluva ponechává, rozhodnout, kdy jde o oprávněné rozdílné zacházení (X. a ostatní proti Rakousku, č. 19010/07, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2013, § 98). V oblasti hospodářské a sociální politiky státy požívají širokého prostoru pro uvážení (Burden proti Spojenému království, č. 13378/05, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 2008, § 60; či Carson a ostatní proti Spojenému království, č. 42184/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. března 2010, § 61), avšak pouze velmi silné důvody mohou odůvodnit odlišné zacházení založené výlučně na občanství (Gaygusuz proti Rakousku, č. 17371/90, rozsudek ze dne 16. září 1996, § 42).
Dle Soudu v projednávané věci není pochyb o tom, že se stěžovatelem bylo zacházeno ve věci dávek pro početné rodiny rozdílně než s občany členských států Evropské unie. Navíc jediným důvodem pro odmítnutí žádosti stěžovatele bylo jeho občanství.
Soud připomněl svou dřívější judikaturu, která se týkala rovněž sociálních dávek rodinám cizinců, v níž Soud konstatoval porušení článku 14 v kombinaci s článkem 8 Úmluvy, pokud se odmítnutí přiznání dávek zakládalo pouze na občanství žadatelů (Fawsie proti Řecku, č. 40080/07, rozsudek ze dne 28. října 2010). Dle Soudu byla projednávaná věc podobná. Stěžovatel byl držitelem povolení k pobytu a pracovního povolení a stejně jako občané členských států Evropské unie přispíval do systému sociálního pojištění. Nešlo o krátkodobě pobývající osobu nebo o osobu porušující imigrační právo, které obvykle do sociálního systému nepřispívají.
Ačkoli Soud uznal rozpočtové důvody předestřené žalovanou vládou jako legitimní, nepovažoval je samy o sobě za dostatečné pro zdůvodnění rozdílného zacházení spočívajícího pouze na občanství žadatele, jelikož takové zacházení se může zakládat pouze na velmi závažných důvodech.
Soud proto dospěl k závěru, že ačkoli státy v dané oblasti požívají širokého prostoru pro uvážení, nebyl mezi sledovaným cílem a sporným opatřením rozumný vztah přiměřenosti, a proto došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy