© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. září 2015 ve věci č. 29680/05 – Dilipak proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu pěti hlasy proti dvěma rozhodl, že v důsledku trestního stíhání stěžovatele, které bylo reakcí na publikaci jeho kritických názorů vůči představitelům turecké armády v tisku, došlo k porušení práva na svobodu projevu chráněného článkem 10 Úmluvy. S ohledem na nepřiměřenou délku trestního stíhání Soud rovněž shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Proti stěžovateli, tureckému spisovateli a novináři, bylo v lednu 2004 zahájeno trestní stíhání v souvislosti s článkem, v němž kritizoval vliv vysoce postavených funkcionářů turecké armády na tureckou politickou scénu a jejich vztahy s médii a podnikateli. Stěžovatel měl být stíhán podle vojenského trestního zákoníku za jednání, které mělo narušit důvěru ve velitele armády a vztahy podřízenosti. Vojenský soud však rozhodl o své nepříslušnosti s tím, že stěžovatel by měl být jako civilista souzen obecným soudem. Vojenské soudy rozhodovaly o otázce příslušnosti až do změny vojenského trestního zákoníku v červnu 2006, která vyloučila pravomoc vojenských soudů ve věcech, jako byl případ stěžovatele. Po dalším sporu o příslušnost mezi obecnými soudy bylo trestní stíhání stěžovatele, které dohromady trvalo šest a půl roku, ukončeno jako promlčené.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 a článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel především namítal, že byl v rozporu s článkem 10 Úmluvy trestně stíhán za vyjádření kritického názoru. Trestní stíhání přitom mělo dle jeho názoru za cíl odradit od výkonu žurnalistiky nejen jeho, ale potažmo i ostatní novináře.
Jelikož vláda na základě skutečnosti, že stěžovatel v trestním řízení nebyl odsouzen, namítala absenci postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy, Soud v prvé řadě zkoumal, zda do stěžovatelova práva na svobodu projevu bylo zasaženo. Připomněl, že určité okolnosti odrazující jednotlivce od výkonu svobody projevu mohou odůvodnit postavení oběti, a to i v případě absence pravomocného odsouzení (Financial Times Ltd a ostatní proti Spojenému království, č. 821/03, rozsudek ze dne 15. prosince 2009, § 53). Obdobně v situaci, kdy je trestní řízení ukončeno z procesních důvodů, přičemž riziko odsouzení za dané jednání přetrvává, může být dotyčná osoba považována za oběť ve smyslu článku 34 Úmluvy (Bowman proti Spojenému království, č. 24839/94, rozsudek ze dne 19. února 1998, § 107). Dle Soudu lze říci, že je-li dotyčná osoba nucena změnit své chování pod pohrůžkou trestního stíhání, může být považována za oběť, a to i v případě neexistence individuálního rozhodnutí. V tomto kontextu může zákonná úprava kriminalizující určité druhy projevu, jež má za následek autocenzuru potenciálních autorů, představovat zásah do svobody projevu (Vajnai proti Maďarsku, č. 33629/06, rozsudek ze dne 8. července 2008, § 54).
Soud shledal, že trestní stíhání, které v souhrnu trvalo dle Soudu nepřiměřenou dobu šest a půl roku a v jehož důsledku stěžovateli hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let, nemůže být považováno za čistě hypotetickou hrozbu, nýbrž za skutečné omezení, jež mělo odrazující účinky. Soud tudíž odmítl námitku vlády a konstatoval, že v dotčeném případě došlo k zásahu do stěžovatelova práva na svobodu projevu.
Soud dále přisvědčil argumentu vlády, že zásah do práva na svobodu projevu stěžovatele sledoval legitimní cíl národní bezpečnosti a ochrany veřejného pořádku, vyjádřil však pochybnost o předvídatelnosti dotčené právní úpravy. S ohledem na své následující závěry ohledně nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti však nepovažoval za nezbytné o otázce zákonnosti zásahu rozhodnout.
Soud totiž rozhodl, že kritikou intervence některých generálů do politiky stěžovatel vyjádřil myšlenky a názor na otázku, která je nepochybně otázkou veřejného zájmu. Pokud funkcionáři armády zasahují do obecného politického procesu, v demokratické společnosti nemohou požívat imunity vůči kritice. Článek stěžovatele naopak dle Soudu nebyl nenávistným projevem, nevybízel k násilí ani dotčené osoby bezdůvodně neurážel. S ohledem na výše uvedené Soud shledal stíhání stěžovatele za reakci vnitrostátních orgánů, jež sledovala potlačení z jejich pohledu nebezpečných či šokujících názorů. Několikaleté trestní stíhání dle Soudu odrazovalo stěžovatele od publikování názorů na otázky veřejného zájmu. Soud dal proto za pravdu stěžovateli, který namítal, že zahájení trestního stíhání je způsobilé vytvořit atmosféru autocenzury, která se dotýká nejen jeho, ale i ostatních novinářů. Soud v tomto ohledu připomněl, že státní orgány mají vzhledem ke svému dominantnímu postavení povinnost zdržet se trestního stíhání, a to zejména tam, kde disponují dalšími prostředky, jak čelit neoprávněné kritice ze strany médií (Nedim Şener proti Turecku, č. 38270/11, rozsudek ze dne 8. července 2014, § 104).
S přihlédnutím k délce trestního stíhání a ke skutečnosti, že stěžovateli hrozil trest odnětí svobody, Soud rozhodl, že zásah do práva na svobodu projevu nebyl přiměřený cíli, který sledoval, a nebyl tudíž nezbytný v demokratické společnosti. Dle Soudu proto došlo k porušení článku 10 Úmluvy. Z důvodu délky trestního stíhání Soud shledal i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.Oddělené stanovisko
Soudci Raimondi a Spano se domnívali, že stížnost měla být prohlášena za neslučitelnou s Úmluvou ratione materiae, neboť článek 10 Úmluvy na předmětnou věc nelze použít. Z judikatury Soudu dle jejich názoru vyplývá, že postih předmětného jednání – trestní či občanskoprávní – je nutným předpokladem existence zásahu do práva na svobodu projevu. Z této zásady sice existují výjimky, které Soud ve svém rozsudku uvedl (viz výše), věc stěžovatele však nespadá ani do jedné z těchto výjimek. Zaprvé, samotné zahájení trestního stíhání není dle soudců postihem předmětného jednání. Zadruhé, stěžovatel neprokázal, že čelil trvalému nebezpečí dalšího vyšetřování či stíhání v případě, že nezmění své jednání (Altuğ Taner Akçam proti Turecku, č. 27520/07, rozsudek ze dne 25. října 2011, § 70–75).
Full & Egal Universal Law Academy