© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 1. srpna 2013 ve věci č. 33774/08 – Dmitrij Ryabov proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, protože omezení rodičovských práv stěžovatele a úprava výkonu jeho práva styku se synem byly v demokratické společnosti nezbytné. Rovněž dle Soudu nedošlo k porušení zákazu diskriminace (článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy) na základě zdravotního postižení, byť jedním z důvodů zásahu do práva stěžovatele na respektování rodinného života byla jeho duševní porucha.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií a stejnou poruchou trpěla i jeho manželka, která zemřela v roce 2012. V roce 2002 se manželům narodil syn, který byl krátce po narození dán do dočasné péče prarodičů, neboť stěžovatel s manželkou nebyli schopni se o něj starat. Oba se synem přesto udržovali pravidelný styk.
V roce 2006 byla babička dítěte ustanovena jako jeho opatrovnice a v témže roce zažádala o omezení či zbavení rodičovských práv stěžovatele. Stěžovatel podal protinávrh na svěření syna do své péče, který později změnil tak, že požadoval, aby soud určil, že syna může navštěvovat bez jakéhokoliv omezení. Prvostupňový soud rozhodl o omezení rodičovských práv stěžovatele s ohledem na jeho zdravotní stav a chování, a to tak, že styk s dítětem by podléhal schválení opatrovníka (babičky). To odůvodnil tím, že v některých situacích by mohl být stěžovatel pro syna nebezpečným a za takových okolností by bylo vhodné, aby opatrovník posoudil aktuální situaci. V odvolání stěžovatel požadoval odstranění této podmínky. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že omezení jeho rodičovských práv nebylo ani zákonné ani důvodné, protože nebylo spolehlivě prokázáno, že představoval pro svého syna jakékoli nebezpečí.
Soud se stěžovatelovou námitkou zabýval ve dvou ohledech. Předně, zda k porušení jeho práv chráněných článkem 8 Úmluvy došlo vlastním omezením jeho rodičovských práv a následně, zda k takovému porušení došlo podmíněním jeho styku se synem souhlasem opatrovnice.
K vlastnímu omezení rodičovských práv stěžovatele Soud uvedl, že představovalo zásah do stěžovatelových práv na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Zásah byl však dle Soudu proveden na základě zákona, podle něhož soud může omezit rodičovská práva, pokud je ponechání dítěte s rodičem pro dítě nebezpečné s ohledem na okolnosti, které nezávisí na tomto rodiči. Soud souhlasil, že takovými okolnostmi byla duševní porucha stěžovatele a to, že stěžovatel nebyl schopen řádně vykonávat svá rodičovská práva. Soud rovněž souhlasil s tím, že zásah sledoval legitimní cíl, neboť byl zaměřen na ochranu práv a svobod dítěte, a spadal tedy pod výjimku uvedenou v čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
Co se týče nezbytnosti tohoto zásahu v demokratické společnosti, Soud ve světle konkrétních okolností případu zvažoval, zda byl zásah podepřen relevantními a dostatečnými důvody, přičemž v tomto ohledu bylo klíčové zvážení nejlepšího zájmu dítěte, k jehož posouzení jsou dle Soudu nejlépe vybaveny vnitrostátní orgány. Míra uvážení vnitrostátních orgánů se liší podle charakteru posuzovaných otázek a důležitosti posuzovaného zájmu, přičemž ve věcech svěření dítěte do výchovy vnitrostátní orgány mají širší prostor pro uvážení, než v otázkách styku rodiče s dítětem, kde hrozí riziko, že jeho omezením dojde k úplnému přerušení rodinných vazeb. Soud dodal, že vnitrostátní orgány musí také náležitě posoudit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy rodičů a zájmem dítěte, avšak nejlepšímu zájmu dítěte musí být přiznána zvláštní důležitost.
V projednávané věci Soud shledal, že vnitrostátními orgány uváděné důvody pro omezení rodičovských práv stěžovatele, tedy jeho duševní porucha, skutečnost, že dítě bylo od narození v péči babičky a že stěžovatel nebyl aktivně zapojen do jeho výchovy, byly relevantní. Při posouzení, zda tyto důvody byly i dostatečné, Soud považoval za klíčové, že v řízení, v němž bylo o omezení rozhodnuto, byly náležitě ochráněny zájmy stěžovatele. Stěžovatel měl možnost uplatnit všechny své argumenty a měl přístup ke všem relevantním informacím, o které se soudy opřely. Soudy provedly náležité dokazování, zejména si opatřily lékařské zprávy, vyjádření opatrovníka, vyjádření školy a dětského psychologa, zprávu o podmínkách, v nichž dítě žije, a vyslechly řadu svědků. Soud též přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel neměl námitek proti tomu, aby bylo dítě ponecháno v péči babičky a neusiloval o to, aby bylo svěřeno do péče jemu Za důležité Soud považoval i to, že stěžovatel může kdykoli podat žádost o zrušení omezení svých rodičovských práv.
Soud proto uzavřel, že s ohledem na prostor pro uvážení, které vnitrostátní orgány v dané otázce mají a přiměřený procesní postup vnitrostátních soudů, které shromáždily dostatečné poklady pro svá rozhodnutí, která náležitě odůvodnily, byl zásah do stěžovatelových rodičovských práv nezbytný v demokratické společnosti a nedošlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
Ke stejnému závěru Soud došel i ve vztahu k druhému posuzovanému omezení stěžovatelových práv, tedy stanovení podmínky, že jeho styk se synem bude podléhat souhlasu opatrovnice dítěte. I v tomto aspektu Soud shledal, že zásah měl zákonný základ a že sledoval legitimní cíl ochrany práv dítěte. Konstatoval však, že v případě, že styk rodiče s dítětem závisí na souhlasu opatrovníka, je nezbytné, aby měl rodič k dispozici záruky proti zneužití ze strany opatrovníka. V projednávaném případě stěžovatel měl možnost postup opatrovnice napadnout u orgánu sociálně-právní ochrany dětí, což dle Soudu představovalo dostatečné záruky. Opatrovnice stěžovateli navíc nikdy souhlas se stykem se synem neodepřela. Ani v tomto ohledu proto nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Stěžovatel konečně namítal, že byl diskriminován z důvodu své duševní nemoci. Soud nicméně shledal, že vnitrostátní orgány svá rozhodnutí opřely nejen o zdravotní stav stěžovatele, ale i o další důvody, zejména o skutečnosti, že syn žil od narození u babičky a stěžovatel se na jeho výchově aktivně nepodílel. K porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy