© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
VĚC DUONG proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 21381/11)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
14. ledna 2016
Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Duong proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení
Angelika Nußberger, předsedkyně,
Erik Møse,
André Potocki,
Aleš Pejchal,
Yonko Grozev,
Síofra O’Leary,
Carlo Ranzoni, soudci,
a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,
po poradě konané dne 8. prosince 2015,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
Řízení
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 21381/11) směřující proti České republice, kterou dne 2. srpna 2011 podal Soudu Van Nam Duong („stěžovatel“), občan Vietnamu, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatele zastupuje J. Bouček, advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm.
3. Stěžovatel především tvrdí, že příkaz k provedení prohlídky vydaný v předmětné věci nebyl v souladu s vnitrostátním právem a Úmluvou.
4. Dne 5. prosince 2013 byla tato námitka oznámena vládě a ve zbytku byla stížnost prohlášena za nepřijatelnou.
Skutkový stav
I.Okolnosti případu
5. Stěžovatel se narodil v roce 1974, bydliště má v Přimdě (Česká republika).
6. Dne 27. července 2010 podal policejní komisař Městskému státnímu zastupitelství v Praze podnět k podání návrhu na nařízení domovní prohlídky příslušným soudem. Prohlídka měla být provedena v bytě, který byl určen na základě údajů z katastru nemovitostí, patřil společnosti s ručením omezeným a dle záznamu policie z téhož dne o dosavadním stavu vyšetřování (zejména telefonní odposlechy) užíval stěžovatel považovaný dle uvedeného záznamu za podezřelého. Dle podnětu policie probíhalo od 6. dubna 2010 přípravné řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby psychotropních látek dvěma kriminálními skupinami; mezi hlavními členy těchto skupin byla uvedena T. T. H., nikoliv však stěžovatel. V bytě se dle názoru policie mohly nacházet návykové látky, finanční prostředky, důležité dokumenty a počítačové sestavy související s danou trestnou činností. Policie považovala prohlídku za neodkladný úkon, jelikož bylo nutné vykonat ji okamžitě po zadržení podezřelých, kteří by se jinak mohli pokusit zničit výše uvedené předměty, jež mohly posloužit jako důkazy o jejich činnosti. Policie zároveň považovala prohlídku za úkon neopakovatelný, jelikož materiální stav předmětů nacházejících se v bytě mohl doznat změn s případnými negativními důsledky na probíhající trestní řízení. Policie uvedla, že neodkladnost a neopakovatelnost úkonu vyplývá rovněž z povahy dané trestné činnosti, popsané v připojeném spise.
7. Dne 28. července 2010 podal pražský státní zástupce u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na nařízení domovní prohlídky ve výše uvedeném bytě, ve kterém pobýval stěžovatel považovaný za podezřelého. Státní zástupce vycházel ze stejných důvodů, pro které policie považovala domovní prohlídku za neodkladný a neopakovatelný úkon, a současně uvedl, že se v budově může nacházet podezřelá T. T. H. a že se v bytě mohou nacházet finanční prostředky, důležité dokumenty a počítačové sestavy spojené s trestnou činností.
8. V tentýž den soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 vydal na základě tohoto návrhu příkaz k domovní prohlídce následujícího znění:
„Soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 nařizuje podle 83 odst. 1 tr. řádu, v trestní věci vedené (...) proti T. T. H., nar. 1. 1. 1980, a spol., ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku
domovní prohlídku
bytu č. 4 na adrese P., ulice (...), zapsaném na LV č. (...) v k. ú. (...), parcela (...), majitele H. s. r. o. se sídlem P., (...), přičemž nemovitost je užívána podezřelou H. D. T. T., jakož i prostor k nemovitosti přináležejícím.
Podle § 83 odst. 2 tr. řádu se přikazuje, aby výkon domovní prohlídky provedl orgán Policie ČR, kterému se též ukládá doručit tento příkaz k domovní prohlídce osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení.
Podle § 82 odst. 1 tr. řádu lze vykonat domovní prohlídku, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc důležitá pro trestní řízení.
Soudce po přezkoumání spisového materiálu zjistil, že zákonné podmínky pro nařízení domovní prohlídky ve shora uvedené nemovitosti a prostorách přináležejících jsou splněny. Z důkazů dosud opatřených, a to ze spisového materiálu – výsledků operativně pátracích prostředků, výpisů telekomunikačního provozu a dalších důkazů je zřejmé, že předmětnou nemovitost užívala i jmenovaná podezřelá H. D. T. T. Vzhledem k tomu, že existuje důvodné podezření, že se ve shora uvedené nemovitosti mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení – telekomunikační prostředky, listiny, finanční prostředky, kontakty na jiné podezřelé, popř. omamné látky – konopí apod., byl vydán příkaz k domovní prohlídce, kterou provedou policejní orgány.“
Závěrem soudce odkázal na ustanovení § 78, 79, 85 a 85a zákona o trestním řízení soudním („tr. ř.“), která pojednávají o zajištění věcí a o výkonu domovní prohlídky.
9. Dne 4. srpna 2010 byl stěžovatel vyslechnut a zadržen. Stěžovatel popřel, že by se v jeho bytě nacházely jakékoli omamné látky nebo předměty spojené s trestnou činností. Poté, co mu byl (ve 3:10 hod) doručen příkaz k domovní prohlídce, provedla policie prohlídku v předmětném bytě. Na základě nájemní smlouvy užíval byt stěžovatel se členy své rodiny, nikoliv však T. T. H. Domovní prohlídka proběhla za přítomnosti stěžovatele a nezúčastněné osoby.
10. V protokolu o domovní prohlídce bylo uvedeno jméno stěžovatele, jeho osobní údaje a také přepis jeho předchozího výslechu. Protokol dále obsahoval odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky shodné s tím, které policie uvedla ve svém podnětu ze dne 27. července 2010, a rovněž seznam zajištěných věcí, včetně mobilních telefonů, bankovek, kuchyňské váhy a uhlíkového filtru se zbytky rostlinné látky.
11. Po skončení domovní prohlídky bylo vůči stěžovateli vzneseno obvinění a byl vzat do vazby.
12. Ve stejný den policie provedla na základě dalších příkazů domovní prohlídky v jiných nemovitostech obývaných dalšími podezřelými a objevila v nich několik pěstíren konopí.
Stěžovatel předložil Soudu pět z těchto příkazů k domovním prohlídkám vydaných ve věci T. T. H. tentýž den soudcem, který vydal i příkaz týkající se bytu stěžovatele. Upozornil, že příkazy k domovní prohlídce se od příkazu, jehož předmětem byl jeho byt, odlišovaly pouze v označení dotčených budov a jejich majitelů a že v nich nebyly upřesněny důvody, pro které tyto prohlídky měly být považovány za neodkladné a neopakovatelné úkony. Dle názoru stěžovatele netrpěl vadami pouze jeden z těchto příkazů, vydaný jiným soudcem.
13. Dne 30. září 2010 podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které se dovolával práva na respektování soukromí, práva na ochranu obydlí a práva na spravedlivý proces. Tvrdil, že příkaz k domovní prohlídce týkající se jeho bytu vykazoval vady, což z jeho pohledu činí domovní prohlídku nezákonnou a zneplatňuje odnětí věcí a takto získané důkazy. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu namítal nedostatečné odůvodnění příkazu, který neuvádělo dostatečné důvody pro domovní prohlídku a neobsahovalo vysvětlení, proč se prohlídka musela uskutečnit ještě před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Stěžovatel mimo jiné namítal, že soudce neuvedl skutečnosti, které ho vedly k závěru, že předmětný byt je užíván T. T. H., což neodpovídalo skutečnosti, a dále že v příkazu k domovní prohlídce neuvedl stěžovatelovo vlastní jméno.
14. K výzvě Ústavního soudu městské státní zastupitelství konstatovalo, že v návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce bylo uvedeno, že se jedná o opatření, které nemůže být ani odloženo, ani opakováno, jelikož je nezbytné provést jej okamžitě po zadržení podezřelých s cílem zabránit zničení předmětů důležitých pro trestní řízení a změnám v materiálním stavu prostor. Státní zastupitelství upřesnilo, že stěžovatel byl o těchto důvodech ostatně informován v protokolu vyhotoveném po ukončení domovní prohlídky. Zároveň uvedlo, že místa prohlídek byla v návrhu řádně označena, včetně jména stěžovatele coby uživatele bytu, podezřelého z účasti na kriminální skupině soustředěné kolem T. T. H.
15. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2816/10 ze dne 16. března 2011 ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud v prvé řadě sice připustil, že příkaz k domovní prohlídce neupřesnil, z jakých důvodů musí být prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon ještě před zahájením trestního stíhání, shledal nicméně, že tento nedostatek nedosáhl ústavněprávní intenzity. S poukazem na svoji judikaturu, mimo jiné na usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05, uvedl, že nadměrné formalizování této počáteční etapy vyšetřování spočívající v detailním formulování důvodů pro neodkladnost určitých úkonů by komplikovalo počáteční fázi vyšetřování: nedostatek podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky „důkazní neúčinnost“ takového úkonu, jestliže při následné kontrole lze konstatovat, že takové důvody existovaly. Ústavní soud rovněž připomněl, že jelikož tyto otázky posuzuje ex post, se značným časovým odstupem a pouze ze spisového materiálu, měl by postupovat s maximální zdrženlivostí s výjimkou extrémních případů zjevného zneužití, jako například úplného nedostatku důvodů k neodkladnému úkonu. Ústavní soud naopak prohlásil, že nedostatečné odůvodnění nepředstavuje pochybení, které by mělo vést k rušení předmětných rozhodnutí: v tomto ohledu se tedy projednávaná věc odlišovala od případů, kterých se týkala rozhodnutí uváděná stěžovatelem a ve kterých důvody k napadenému postupu zcela chyběly. V projednávané věci Ústavní soud připustil, že příkaz k domovní prohlídce mohl být vypracován s větší pečlivostí a že nezmiňoval neodkladnou a neopakovatelnou povahu prohlídky. Konstatoval nicméně, že příslušné důvody vyplynuly z okolností případu a ze spisového materiálu a že byly uvedeny v návrhu státního zástupce, jakož i v protokolu o provedení dané prohlídky.
Dále se Ústavní soud ztotožnil s argumentací stěžovatele spočívající v tom, že příkaz k domovní prohlídce nespecifikoval dostatečným způsobem důkazy, na základě kterých byla domovní prohlídka nařízena. Dle jeho názoru však odůvodnění nebylo natolik strohé, aby mohlo být považováno za svévolné.
Závěrem Ústavní soud konstatoval, že jméno stěžovatele nebylo v příkazu k domovní prohlídce uvedeno pouze proto, že z návrhu státního zástupce byly chybně přepsány údaje.
16. V roce 2012 byl stěžovatel v trestním řízení vedeném proti dvaceti třem osobám odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti let za zločin nedovolené výroby psychotropních látek. Dle stanoviska vlády využil stěžovatel svého práva a odmítl před soudem prvního stupně vypovídat. Dále vláda uvedla, že věci zajištěné při sporné domovní prohlídce nebyly jediným důkazem k tíži stěžovatele.
17. Dne 19. listopadu 2013 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.
18. Dne 27. února 2014 stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou napadl rozhodnutí ve věci samé. Mimo jiné kritizoval domovní prohlídku provedenou v jiné nemovitosti, ve které policie nalezla pěstírnu konopí. Namítal, že domovní prohlídce nepředcházel výslech osoby žijící v tomto objektu a že příkaz k domovní prohlídce nebyl řádně odůvodněn ani z hlediska neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, ani z hlediska skutkové podstaty věci. Stěžovatel ostatně podal obdobné námitky proti povolení k odposlechu telefonních hovorů, které nepovažoval za dostatečně určující a konkrétní. Důkazy získané při výše uvedené domovní prohlídce a z uvedených telefonních odposlechů tak byly, dle jeho názoru, stiženy vadami.
19. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. května 2014 konstatoval, že k porušení práv, kterých se stěžovatel dovolával, nedošlo a ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud se celkově přiklonil k závěrům obecných soudů, které se zabývaly různými námitkami stěžovatele. Uvedl, že kromě výsledků domovní prohlídky napadené v projednávané ústavní stížnosti vycházely soudy při odsouzení stěžovatele z těchto podkladů: svědecké výpovědi; výsledky domovní prohlídky provedené v bytě stěžovatele, kde byla nalezena kuchyňská váha se stopami psychotropní látky a s otisky prstů stěžovatele (v tomto ohledu soud připomněl své usnesení ze dne 16. března 2011 vydané k první ústavní stížnosti podané stěžovatelem); obsah telefonních odposlechů a protokol o sledování pohybu stěžovatele k určitému datu. Ústavní soud měl dále za to, že právo na spravedlivý proces nemohlo být porušeno, pokud důkazy získané při domovní prohlídce budovy obývané jinou osobou, při které nebylo porušeno žádné subjektivní právo obviněného, byly použity k jeho usvědčení. K neuvedení odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky v dané nemovitosti Ústavní soud uvedl, že pro kontrolovatelnost a transparentnost postupu státních orgánů bylo velmi žádoucí vysvětlit důvody, pro které byl úkon proveden před zahájením trestních stíhání: za jistých skutkových okolností by nedostatek takového zdůvodnění mohla skutečně znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud měl nicméně za to, že v daném případě tomu tak nebylo, jelikož toto pochybení nedosáhlo ústavněprávní dimenze. Při zdůvodnění tohoto závěru soud odkázal na svoji judikaturu (nález sp. zn. III. ÚS 2260/10, usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13 a nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 47/13), podle které nedostatek podrobného písemného zdůvodnění v tomto ohledu si sice zaslouží kritiku, nemá však za následek nepřípustnost důkazu, pokud důvody neodkladnosti úkonu vyplynuly z okolností případu, které jsou zřejmé z příkazu k domovní prohlídce nebo ze spisu.
II.Příslušné vnitrostátní právo a praxe
A.Listina základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.)
20. Článek 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení prohlídky stanoví zákon.
B.Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.)
21. Dle § 82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v příslušných prostorách je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.
22. Dle § 83 odst. 1 tr. ř. je v přípravném řízení oprávněn nařídit domovní prohlídku soudce na návrh státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení.
23. Dle § 84 tr. ř. lze prohlídku vykonat jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě.
24. Ustanovení § 85 odst. 1 a 2 tr. ř. ukládá orgánu vykonávajícímu domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor povinnost umožnit osobě, u níž se takový úkon koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo též jejímu zaměstnanci, účast při prohlídce. O právu účasti při prohlídce je povinen tyto osoby poučit. K provedení prohlídky je dále třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněna. Dle § 85 odst. 3 tr. ř. je v protokole o prohlídce též třeba uvést, zda byla dodržena ustanovení o předchozím výslechu, popřípadě označit důvody, proč dodržena nebyla. Došlo-li při prohlídce k vydání nebo odnětí věcí, je třeba to do protokolu též uvést. Dle § 85 odst. 4 tr. ř. osobě, u které byla prohlídka vykonána, vydá orgán, který takový úkon vykonal, ihned, a není-li to možné, nejdéle do 24 hodin poté písemné potvrzení o výsledku úkonu, jakož i o převzetí věcí, které byly přitom vydány nebo odňaty, anebo opis protokolu.
25. Dle 85a odst. 1 tr. ř. je osoba, u níž má být provedena prohlídka, povinna tyto úkony strpět.
26. Ustanovení § 158 tr. ř. upravuje postup orgánů, zejména policejního orgánu, před zahájením trestního stíhání, zejména povinnost činit opatření k předcházení trestné činnosti, ke zjištění, zda byl spáchán trestný čin, a pokud ano, ke zjištění pachatele.
O zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán dle § 158 odst. 3 tr. ř. neprodleně záznam, ve kterém uvede skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dozvěděl. Opis záznamu zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, policejní orgán záznam sepíše po provedení potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů. K objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je dle § 158 odst. 3 písm. i) tr. ř. oprávněn provádět neodkladné nebo neopakovatelné úkony, a to způsobem uvedeným v hlavě čtvrté (§ 67 – 88a).
27. Ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.
C.Judikatura Ústavního soudu
28. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že jeho požadavky ohledně toho, v jakém rozsahu a v jaké formě by příkaz k domovní prohlídce měl uvádět důvody, pro které domovní prohlídka nesnese odkladu, byly různé intenzity minimálně do vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 přijatého plénem Ústavního soudu dne 7. května 2014.
Ústavní soud obecně konstatoval, že domovní prohlídka provedená coby neodkladný úkon představuje zvlášť závažný zásah (nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. května 1997), který výrazným způsobem limituje realizaci práva na obhajobu podezřelých osob (usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. prosince 2007 a sp. zn. [IV. ÚS] 3001/09 ze dne 26. března 2010), což vyžaduje zvýšenou opatrnost na straně orgánů. Ústavní soud rovněž připomněl, že posouzení úkonu jako neodkladného nemá povahu formálního rozhodnutí, že na tuto počáteční fázi vyšetřování, která vyžaduje bezodkladné jednání, nelze klást příliš vysoké formální nároky (usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. prosince 2007 a sp. zn. [IV. ÚS] 3001/09 ze dne 26. března 2010) a že při přezkoumávání otázky neodkladnosti úkonů vyšetřování ex post by Ústavní soud měl být maximálně zdrženlivý (usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. března 2006).
V některých případech Ústavní soud zdůraznil, že příkaz k domovní prohlídce musí dostatečně a zřetelně uvádět důvody, na základě kterých soud rozhodl: pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých okolností tento příkaz vychází, případně čím – a v čem – jsou stanovené podmínky naplněny, nestačí (nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. května 1997). Ústavní soud měl zejména za to, že vzhledem k tomu, že příkaz k domovní prohlídce umožňuje soudu „finalizovat“ oprávnění policejního orgánu k zásahu do základních práv, musí v něm být konstatována důvodnost, resp. zákonnost její realizace, a to včetně případných podmínek, za kterých musí být vykonána. Tuto přezkumnou a dozorčí funkci na sebe nemůže převzít sám policejní orgán tím, že v protokolu o provedení domovní prohlídky vzdor mlčení soudního příkazu k domovní prohlídce tuto označí za úkon neodkladný a neopakovatelný. Podobně, pokud jde o otázku neopakovatelnosti a neodkladnosti takového úkonu, měl Ústavní soud za to, že je z pohledu následného přezkumu, ať už obecného soudu rozhodujícího o věci samé či Ústavního soudu, bez zásadního významu, zda byl návrh státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce odůvodněn, a případně jak (nálezy sp. zn. II. ÚS 3073/10 ze dne 10. března 2011, I. ÚS 3369/10 ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. IV. ÚS 3370/10 ze dne 23. února 2012, a sp. zn. II. ÚS 2979/10 ze dne 29. března 2012).
V jiných případech Ústavní soud naopak zdůraznil význam kontroly ex post, umožňující dotčeným stranám následně ověřit existenci důvodů neodkladnosti, zejména za pomoci protokolu z domovní prohlídky sepsaného policií (usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. prosince 2007 a sp. zn. [IV. ÚS] 3001/09 ze dne 26. března 2010).
Existují rovněž případy, ve kterých Ústavní soud sankcionoval samotné neuvedení odůvodnění neodkladnosti, což podle něj představovalo vážnou vadu překračující meze ústavnosti. Naproti tomu Ústavní soud vyhodnotil jako přijatelný příkaz, který neobsahoval výslovnou zmínku o neodkladnosti domovní prohlídky, tu však bylo možné dovodit výkladem a alespoň v minimální míře z jeho obsahu, tedy z jeho odůvodnění a z argumentace soudu. V těchto věcech také Ústavní soud připustil, že neodkladnost domovní prohlídky může vyplývat z typu předmětné trestné činnosti (usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13 ze dne 13. června 2013), ze spisu nebo z okolností věci (nález sp. zn. I. ÚS 2787/13 ze dne 28. listopadu 2013).
29. Konečně, dne 7. května 2014 se plénum Ústavního soudu vyslovilo k této otázce nálezem sp. zn. Pl. ÚS 47/13. Tímto nálezem zamítl Ústavní soud ústavní stížnosti namířené proti domovním prohlídkám provedeným před zahájením trestního stíhání, aniž se jejich neodkladností zabývaly příslušné soudní příkazy a aniž by jejich neodkladnost byla zmíněna v protokolech, jakož i proti důkazům zajištěným při těchto prohlídkách. Po rekapitulaci vlastní bohaté judikatury v dané oblasti plénum uvedlo, že jeho závěry v předmětné věci shrnují, upřesňují a doplňují tuto judikaturu. Plénum zejména rozhodlo následovně:
„Komunikace o neodkladných a neopakovatelných úkonech je sice určena především orgánům činným v trestním řízení, ale významně se týká i osob, proti kterým se řízení vede, resp. osob dalších. (...).
V případě neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mají být provedeny ve fázi do zahájení trestního stíhání proti konkrétní osobě, je jejich zákonnost podmíněna jednak nezbytností tento úkon provést a jednak požadavkem na řádnou obhajobu pozdějšího obviněného. To se vztahuje i na domovní prohlídku. Především musí být prokázáno, že se skutečně jedná o úkon, který nebylo možno provést po zahájení trestního stíhání vůči osobě, které se úkon týká. Takový závěr musí vyplývat jednak ze skutečné, urgentní či jedinečné potřeby provedení tohoto úkonu, ale zcela samozřejmě musí mít konkrétní odraz v protokolu o takovém úkonu (§ 160 odst. 4 trestního řádu in fine). (...)
K zásahu do práva na obhajobu v případě domovní prohlídky může docházet zejména tím, že subjekt trestního řízení – obviněný může uplatnit svá procesní práva, zejména právo na obhájce až od okamžiku obvinění (...) a to lze realizovat teprve po provedení prohlídky. Obhájce se tedy prohlídky účastnit nemůže. Tento stav trestní řád částečně kompenzuje. V případech, kdy je prohlídka prováděna za přítomnosti osoby, u níž se úkon koná (...), je zpravidla požadován její předchozí výslech (§ 84 odst. 1). Tato osoba má při ‚výpovědi’ nepochybně právo požadovat právní pomoc advokáta (§ 158 odst. 3 a 5 trestního řádu per analogiam). Další kompenzací je povinnost orgánu, který prohlídku provádí, uvést v protokolu o domovní prohlídce, na základě jakých skutečností byl úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný proveden (...), což následně umožní soudu v hlavním líčení snáze přezkoumat a připustit či odmítnout takový důkaz.
Trestní řád výslovně nestanoví obdobnou podmínku i pro podnět/žádost policejního orgánu ve vztahu ke státnímu zástupci, pro návrh státního zástupce ve vztahu k soudci nebo pro rozhodnutí soudu o nařízení prohlídky. Z povahy domovní prohlídky, a to zejména ve vztahu k právu na seznámení s podstatou obvinění, resp. k právu na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces /čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy/ je však vyloučeno, aby tyto tři úkony neobsahovaly důvody pro neodkladnost nebo neopakovatelnost prohlídky. S ohledem na absenci explicitní ústavní i podústavní úpravy je ovšem ponecháno na úvaze orgánu činného v trestním řízení, jakou formu k naplnění tohoto požadavku v konkrétním případě zvolí, ale musí být taková, aby umožňovala kontrolu neodkladnosti a neopakovatelnosti. (...)
Ústavní soud při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán – státní zástupce – soud) dospěl k závěru, že v posuzovaném případě policejní orgán podal řádně věcně i formálně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice formálně neobsahují pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení, zřejmá. Soud v hlavním líčení, za přítomnosti stěžovatelů a jejich obhájců, neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky nezpochybnil. Trojí kontrola neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti prohlídky tedy byla provedena.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že neodkladnost resp. neopakovatelnost provedené domovní prohlídky je zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu a je tak v daném případě možné dovodit věcné důvody pro takový postup, není namítaná absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný pochybením, dosahujícím ústavněprávní intenzity. Naopak, v případě, že by jinak formálně bezvadně vyjádřená neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky nebyla v konkrétním případě řádně věcně odůvodněna, znamenal by takový úkon porušení základního práva.“
Právní posouzení
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
30. Stěžovatel tvrdí, že domovní prohlídka provedená v jeho bytě na základě příkazu, dle jeho názoru nedostatečně odůvodněného, porušila jeho právo na respektování obydlí zaručené článkem 8 Úmluvy, který zní:
„1. Každý má právo na respektování svého (...) obydlí (...).
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
31. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.
A.K přijatelnosti
32. Vláda namítá nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Tvrdí, že v ústavní stížnosti ze dne 27. února 2014, kterou napadl výsledek trestního řízení před Ústavním soudem, stěžovatel nijak nenapadl příkaz k domovní prohlídce v jeho bytě ani způsob provedení této domovní prohlídky.
33. Podle stěžovatele nemůže být sporu o přijatelnosti jeho stížnosti vzhledem k tomu, že nad rámec ústavní stížnosti, kterou náležitě vyčerpal dne 30. září 2010, neexistuje v českém právu žádný další prostředek nápravy proti příkazu k domovní prohlídce. Kromě toho stěžovatel uvádí, že jeho ústavní stížnost ze dne 27. února 2014 směřovala proti spravedlivosti trestního řízení jako celku, během kterého byly použity důkazy získané při jiné domovní prohlídce, než kterou napadá.
34. Soud připomíná, že účelem pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy je poskytnout smluvním státům příležitost, aby obvykle soudní cestou vyloučily či napravily tvrzená porušení Úmluvy ještě předtím, než budou předložena Soudu. Toto ustanovení se musí uplatňovat „s jistou mírou pružnosti a bez přílišných formalismů“; stačí, aby dotyčná osoba uplatnila před vnitrostátními orgány námitky, které má v úmyslu následně předložit Soudu, „alespoň pokud co do podstaty a za podmínek a ve lhůtách stanovených vnitrostátním právem“ (viz Vučković a ostatní proti Srbsku, č. 17153/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 2014, § 72 a 76; Heglas proti České republice, č. 5935/02, rozsudek ze dne 1. března 2007, § 45).
35. V projednávané věci má Soud za to, že vzhledem k tomu, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud má pravomoc z náležitě vymezených výjimečných důvodů zrušit příkaz k domovní prohlídce, nelze stěžovateli vytýkat, že ústavní stížnost proti spornému příkazu podal před ukončením trestního řízení. Z usnesení ze dne 16. března 2011 vyplývá, že se Ústavní soud zabýval opodstatněností námitek stěžovatele založených na článku 8 Úmluvy a že je odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, takže by se touto otázkou již nemohl opětovně zabývat. Ve svém nálezu ze dne 21. května 2014 ostatně Ústavní soud na toto usnesení, co se týče důkazů získaných při domovní prohlídce bytu stěžovatele, odkázal.
36. Dle Soudu lze proto mít za to, že stěžovatel vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy v souladu s čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Námitku nepřijatelnosti, uplatněnou vládou, je tedy třeba zamítnout.
37. Soud dále konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy a není dán žádný jiný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou. Je tedy třeba ji prohlásit za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
1.Tvrzení účastníků
38. Stěžovatel poukazuje na to, že čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 82 a násl. tr. ř. výslovně požadují, aby byl příkaz k domovní prohlídce odůvodněn. V příkazu, který se ho týkal, přitom soud neuvedl skutečnosti týkající se neodkladnosti domovní prohlídky, podstaty věci a jeho samého. Stěžovatel dále poukazuje na to, že je-li příkaz k domovní prohlídce vydán před zahájením trestního stíhání, Ústavní soud požaduje, aby postup byl bez formálních vad, jelikož jediným dostupným prostředkem nápravy je ústavní stížnost.
39. Stěžovatel dodává, že policie vyšetřovala jeho věc již delší dobu, a proto domovní prohlídka neměla naléhavou povahu a mohla být provedena až poté, co mu bylo sděleno obvinění.
40. Stěžovatel konečně uvádí, že v předmětné věci bylo vydáno dvěma soudci několik příkazů k domovní prohlídce. Dodává, že příkaz vydaný jedním z těchto soudců netrpěl žádnými vadami a že příkazy vydané druhým soudcem, včetně příkazu, který napadá v projednávané věci, se lišily pouze v označení jmen a prostor a neobsahovaly žádné specifické důvody (§ 12 výše).
41. Pokud jde o zákonnost zásahu, vláda podotýká, že základní záruky proti svévoli jsou obsaženy v § 82 a násl. tr. ř., podle nichž má pravomoc nařídit domovní prohlídku výhradně soud.
42. Vláda uvádí, že v projednávané věci byla domovní prohlídka v bytě stěžovatele nařízena příslušným soudem na návrh státního zástupce, který obsahoval osobní údaje stěžovatele i odůvodnění, proč je třeba prohlídku provést coby úkon neodkladný a neopakovatelný. Vláda dodává, že v návrhu státního zástupce a jemu předcházejícím podnětu policie byla rovněž specifikována trestná činnost, pro kterou se trestní řízení vedlo, a byl uveden okruh podezřelých osob i to, jaké místo mezi nimi stěžovatel zaujímal. Upřesňuje, že návrh státního zástupce byl navíc doplněn úředním záznamem policie, v němž se konstatuje, že podle informací získaných během vyšetřování je dotyčný byt obýván stěžovatelem.
43. Pokud jde o to, že v příkazu nebylo uvedeno jméno stěžovatele, vláda s poukazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že v počáteční fázi trestního řízení je žádoucí vyhnout se přílišnému formalismu, který může zhatit cíle trestního řízení. To platí podle vlády obzvláště tehdy, je-li možné splnění zákonných požadavků dovodit z okolností konkrétního případu (viz, mutatis mutandis, Žirovnický proti České republice, č. 7022/06, rozhodnutí ze dne 5. října 2010). V projednávané věci je z podnětu police, z návrhu státního zástupce, z protokolu o provedení domovní prohlídky a z dalšího průběhu řízení zřejmé, že prohlídka bytu stěžovatele byla vědomá a informovaná a jejím cílem byl opravdu stěžovatel, respektive prostory, které užíval, identifikované způsobem, který nedával možnost je zaměnit.
44. Co se týče toho, že příkaz neobsahoval odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky, vláda má za to, že stěžovatel pomíjí judikaturu Ústavního soudu, podle které lze od tohoto nedostatku za jistých okolností odhlédnout, pokud lze tyto důvody dovodit výkladem nebo určit při následné kontrole. Dále má vláda za to, že jelikož posouzení úkonu jako neodkladného nemá povahu formálního rozhodnutí, nelze ho podřizovat stejným požadavkům jako rozhodnutí ve věci samé.
Nadto vláda poukazuje na to, že v projednávané věci šlo o organizovanou trestnou činnost zahrnující několik desítek podezřelých a rozptýlenou po celém území státu a že za takových okolností vyvstává potřeba prohlídku provést bezprostředně po zadržení podezřelých a před zahájením trestního stíhání. V opačném případě by hrozilo zničení věcí důležitých pro trestní řízení. Příliš detailní příkaz by navíc mohl předčasně odhalit taktiku orgánů.
45. Vláda tvrdí, že příkaz v projednávané věci v každém případě obsahoval všechny podstatné informace a že prohlídka byla provedena v souladu s předpisy, po stěžovatelově výslechu a poučení. Poukazuje na to, že důvody neodkladnosti a neopakovatelnosti byly uvedeny v podnětu policie, v návrhu státního zástupce, který vykonával dozor nad trestním řízením a jako takový byl povinen sledovat nejen veřejný zájem, ale i zájem obviněného, i v protokolu o provedení prohlídky. Dodává, že Ústavní soud, kterému byla věc předložena v rané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli, byl nucen postupovat s maximální zdrženlivostí, aby se vyhnul zásahům do něho; k zásahu mohl přistoupit pouze tehdy, nebyly-li dány žádné věcné důvody pro provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu.
46. Vláda konečně tvrdí, že prohlídka sledovala legitimní cíle ochrany pořádku a předcházení zločinnosti a že byla nezbytná, přiměřená a opírala se o relevantní důvody. Dodává, že stěžovatel měl k dispozici účinnou ochranu svých práv a dostatečné záruky proti svévoli, a to především požadavek soudního souhlasu (viz, a contrario, Smirnov proti Rusku, č. 71362/01, rozsudek ze dne 7. června 2007, § 45); jeho námitky proti domovní prohlídce podléhaly přezkumu na různých stupních soudní soustavy, včetně obecných soudů povolaných k posouzení zákonnosti a odůvodněnosti prohlídky za účelem rozhodnutí o přípustnosti důkazů získaných na základě ní; kromě toho nebyly tyto důkazy jediným podkladem pro rozhodnutí soudů. Z pohledu vlády, pokud bylo při následné kontrole ze strany Ústavního soudu a obecných soudů po zvážení všech okolností konstatováno, že bylo odůvodněné provést domovní prohlídku coby neodkladný a neopakovatelný úkon, nepředstavují formální nedostatky příkazu dostatečně intenzivní zásah do základních práv stěžovatele.
2.Hodnocení Soudu
a)Obecné zásady
47. Soud připomíná, že k naplnění požadavku vyplývajícího z čl. 8 odst. 2 Úmluvy, podle něhož každý zásah musí být „v souladu se zákonem“, musí být splněny tři podmínky. Zaprvé, předmětné opatření musí mít základ ve vnitrostátním právu. Zadruhé, vnitrostátní právo musí být v souladu se zásadou právního státu a dostupné dotyčné osobě. Zatřetí, důsledky tohoto práva by měly být pro dotyčnou osobu předvídatelné (viz, mezi mnoha jinými, Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 52 a násl.).
48. Pro účely splnění těchto podmínek musí vnitrostátní právo poskytovat určitou ochranu proti svévolným zásahům veřejné moci do práv zaručených Úmluvou. Jedná-li se o otázky týkající se základních práv, zákon by byl v rozporu se zásadou právního státu, pokud by prostor pro uvážení poskytnutý orgánům výkonné moci byl neomezený. Zákon by tudíž měl definovat dostatečně jasně rozsah a podmínky výkonu takové pravomoci (viz, mimo jiné, Ilja Stefanov proti Bulharsku, č. 65755/01, rozsudek ze dne 22. května 2008, § 38–39; Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013).
49. Existuje-li kontrola preventivní povahy, přijímané rozhodnutí by mělo podléhat jasným kritériím, zejména pokud jde o otázku, zda by pro naplnění převažujících veřejných zájmů, jež byly identifikovány, postačovalo méně omezující opatření (viz, mutatis mutandis, Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2010, § 92).
50. Co se týče otázky, zda je zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ a zejména přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, Soud připomíná, že státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, mohou pokládat za nezbytné použít opatření, jakými jsou domovní prohlídky a zajištění věcí, za účelem získání hmotných důkazů o trestné činnosti. Je však třeba, aby jejich právo a praxe poskytovaly odpovídající a dostatečné záruky proti zneužití (Van Rossem proti Belgii, č. 41872/98, rozsudek ze dne 9. prosince 2004, § 42).
51. Soudu přísluší přezkoumávat konkrétní okolnosti projednávané věci za účelem konstatování, zda byl sporný zásah in concreto přiměřený sledovanému cíli. Soud pro účely rozhodnutí této otázky zohledňuje zejména okolnosti, za kterých byl příkaz vydán, obzvláště požadavky např. na jiné důkazy, které jsou v dané době k dispozici, na obsah a rozsah příkazu, způsob provedení prohlídky, včetně přítomnosti či nepřítomnosti nezávislých pozorovatelů, a rozsah možných důsledků pro zaměstnání a pověst osoby dotčené prohlídkou (viz, mezi mnoha jinými, Smirnov, cit. výše, § 44, rozsudek ze dne 7. června 2007).
52. Třebaže Soud přiznává smluvním státům Úmluvy při posuzování existence a rozsahu této nezbytnosti určitý prostor pro uvážení, tento prostor podléhá evropské kontrole. Soud musí zkoumat, zda mechanismy kontroly nařízení a provedení omezujících opatření jsou způsobilé omezit zásah na to, co je „nezbytné v demokratické společnosti“. Mechanismy kontroly musejí být kromě toho v největší možné míře věrné hodnotám demokratické společnosti, nemají-li vykročit z mezí nezbytnosti pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy (Kvasnica proti Slovensku, č. 72094/01, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 80; Kennedy proti Spojenému království, č. 26839/05, rozsudek ze dne 18. května 2010, § 154).
b)Použití výše uvedených zásad na okolnosti projednávané věci
53. Předně je nutno poznamenat, že jelikož projednávaná věc mu byla předložena výlučně na poli článku 8 Úmluvy, Soudu přísluší, aby se na základě kritérií použitelných na tuto oblast zabýval zákonností zásahu do práva na respektování obydlí stěžovatele, avšak nepřísluší mu, aby posuzoval zákonnost trestního řízení vedeného proti stěžovateli (viz, mutatis mutandis, Blaj proti Rumunsku, č. 36259/04, rozsudek ze dne 8. dubna 2014, § 129).
54. V projednávané věci není sporu o tom, že domovní prohlídka v bytě, který stěžovatel obýval, představovala zásah do jeho práva na respektování „obydlí“ ve smyslu článku 8 Úmluvy.
55. Je tedy třeba určit, zda byl tento zásah z hlediska čl. 8 odst. 2 odůvodněný, tedy zda byl „v souladu se zákonem“, zda sledoval jeden nebo více legitimních cílů a zda byl „v demokratické společnosti“ „nezbytný“ k naplnění tohoto nebo těchto cílů.
i.Zákonnost zásahu
56. Soud připomíná, že zásah může být „v souladu se zákonem“ především pouze tehdy, pokud má základ ve vnitrostátním právu. V souladu s judikaturou je pojem „zákon“ nutno chápat v „materiálním“, nikoli „formálním“ smyslu. V systému psaného práva je „zákonem“ platný text, jak ho vyložily příslušné soudy (Van Rossem, cit. výše, § 38).
57. V projednávané věci byla sporná domovní prohlídka založena na ustanoveních § 82 a násl. trestního řádu, jakož i § 160 odst. 4, která v situacích, jež nesnesou odkladu, umožňují provedení domovní prohlídky před zahájením trestního stíhání. Formální postup vyžadovaný těmito ustanoveními byl v projednávané věci dodržen, jelikož sporná domovní prohlídka byla povolena soudcem na návrh státního zástupce, který jednal na podnět policie.
58. Stěžovatel zejména namítá, že v příkazu, který se ho týkal, soud neuvedl nic k otázce neodkladnosti domovní prohlídky.
59. Soud konstatuje, že § 83 odst. 1 trestního řádu, podle kterého musí být příkaz vydán písemně a musí být odůvodněn, nestanoví výslovně požadavek, aby bylo uvedeno, z jakého důvodu domovní prohlídka nesnese odkladu. Pouze orgán, který prohlídku provádí, má dle § 160 odst. 1 in fine tr. ř. povinnost uvést v protokolu skutečnosti, na základě kterých byla prohlídka považována za neodkladnou.
60. Relevantní vnitrostátní praxe v dané oblasti ukazuje, že pokud je podána ústavní stížnost namířená proti příkazu k prohlídce, který byl vydán a proveden před zahájením trestního stíhání, Ústavní soud se zabývá otázkou, zda důvody pro neodkladnost domovní prohlídky vyplývají z tohoto příkazu nebo alespoň ze spisu, včetně protokolu. V tomto ohledu vykazovala judikatura Ústavního soudu jistou rozkolísanost, ilustrovanou zejména usnesením přijatým v projednávané věci dne 16. března 2011 a nálezem sp. zn. II. ÚS 3073/10 vydaným šest dní před vynesením usnesení ve věci stěžovatele. Soud v tomto ohledu konstatuje, že rozhodovací praxe Ústavního soudu doznala v době po skutečnostech namítaných stěžovatelem vývoje, přičemž plénum tohoto soudu přijalo dne 7. května 2014 nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (§ 29 výše), ve kterém shrnulo, upřesnilo a doplnilo judikaturu v této oblasti. Vzhledem k tomu, že tento vývoj nastal po skutečnostech, jež jsou předmětem stížnosti, Soud shledává, že není namístě se jím zabývat.
61. Soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší posuzovat in abstracto právní úpravu a praxi relevantní pro projednávanou věc, nýbrž zkoumat, zda důsledky, které tato právní úprava či praxe měla pro stěžovatele, jsou v rozporu s Úmluvou. V projednávané věci je nutno poznamenat, že v návaznosti na ústavní stížnost stěžovatele ze dne 30. září 2010 Ústavní soud posoudil soulad napadeného příkazu k domovní prohlídce s předpisy použitelnými na danou věc. Ústavní soud připustil, že uvedený příkaz neobsahoval žádné odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky, že mohl být vypracován s větší pečlivostí a že v něm nebylo uvedeno jméno stěžovatele, měl však za to, že toto pochybení nedosahovalo ústavněprávní intenzity. Ústavní soud uvedl, že neuvedení jména stěžovatele v příkazu je důsledkem toliko nedokonalého přepisu údajů z návrhu státního zástupce. Dále Ústavní soud zdůraznil, že není účelné komplikovat počáteční etapu vyšetřování nadměrným formalizováním spočívajícím v detailním formulování důvodů neodkladnosti určitých úkonů a že v projednávané věci byly příslušné důvody zřejmé z okolností případu a ze spisového materiálu, byly uvedeny v návrhu státního zástupce i v protokolu sepsaném v závěru dané prohlídky. Soud též toto stanovisko zopakoval v rozhodnutí ze dne 21. května 2014 vydaném v návaznosti na stěžovatelovu ústavní stížnost namířenou proti rozhodnutím obecných soudů (§ 19 výše).
62. Soud v této souvislosti připomíná, že výklad a použití vnitrostátního práva je v prvé řadě věcí vnitrostátních orgánů. Uvážení vnitrostátních orgánů může Soud zpochybnit pouze v případě, že svědčí o zjevné svévoli (Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku, č. 60654/00, rozsudek velkého senátu o vyškrtnutí stížnosti ze dne 15. ledna 2007, § 89), tak tomu však v projednávané věci není. Maje na paměti omezení, jež se váží k vyšetřování, Soud totiž připouští, že v situacích, které nesnesou odkladu, může být těžké opatřit příkaz k domovní prohlídce podrobným odůvodněním (viz, mutatis mutandis, Ilja Stefanov, cit. výše, § 41). V projednávané věci se Soud domnívá, že vady sporného příkazu, na které stěžovatel poukazuje, ačkoli mohou mít význam pro práva obhajoby a řádný průběh trestního řízení, nejsou natolik závažné, aby zbavily zásah do práv stěžovatele chráněných článkem 8 zákonného základu.
63. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že zásah byl „v souladu se zákonem“.
ii.Legitimní cíl
64. Soud konstatuje, že prohlídka byla provedena v rámci předběžného prověřování trestného činu nedovolené výroby psychotropních látek, a to před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Jejím účelem bylo nalezení důkazů o této trestné činnosti, prohlídka tudíž sledovala legitimní cíle ochrany pořádku a předcházení zločinnosti.
iii.Nezbytnost zásahu v demokratické společnosti
65. Soud zdůrazňuje, že k tomu, aby zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy, a zejména pak do práva na respektování obydlí, nebyl potenciálně neomezený a tedy nepřiměřený, musí příkaz k domovní prohlídce stanovit určitá omezení. Musí tak obsahovat minimální náležitosti umožňující kontrolovat dodržení jím vymezeného rozsahu vyšetřování ze strany policistů, kteří ho provedli. Za tímto účelem musí dotčená osoba disponovat dostatečnými informacemi o stíhání, ze kterého daný úkon vychází, aby na základě nich mohla odhalit, předejít a oznámit zneužití (viz, mutatis mutandis, Van Rossem, cit. výše, § 45 a 47). V kontextu zajištění věcí a domovních prohlídek požaduje Soud rovněž, aby vnitrostátní právo poskytovalo odpovídající a dostatečné záruky proti svévoli (Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 220).
66. Úvodem je třeba poznamenat, že v projednávané věci byla prohlídka v bytě stěžovatele provedena s předchozím souhlasem soudce. S ohledem na prostor pro uvážení, který mu vnitrostátní právo přiznává, měl soudce, který vydal sporný příkaz, důvod rozhodnout na základě skutečností uvedených v návrhu státního zástupce, že tato domovní prohlídka byla nezbytná k zajištění důkazů týkajících se vyšetřované trestné činnosti.
67. Vzhledem k tomu, že domovní prohlídka byla provedena před zahájením trestního stíhání stěžovatele, tedy předtím, než byl informován o indiciích a obviněních, na kterých je takový zásah založen, je třeba posoudit, zda znění dotyčného příkazu a okolnosti domovní prohlídky umožňovaly stěžovateli ujistit se, že se tento zásah omezuje na vyšetřování trestné činnosti, ze které je podezírán, a oznámit případná zneužití (viz, mutatis mutandis, Van Rossem, cit. výše, § 48).
68. Soud v tomto ohledu podotýká, že podle sporného příkazu k domovní prohlídce (§ 8 výše) byl tento vyšetřovací úkon proveden pro potřeby trestního řízení vedeného proti T. T. H. a dalším osobám podezřelým ze spáchání trestného činu nedovolené výroby psychotropních látek. Příkaz rovněž upřesňuje prostory, které mají být předmětem prohlídky, a uvádí, že z doposud získaných důkazů uvedených ve spise vyplývá, že předmětná nemovitost je používána jednou z podezřelých osob. V příkaze se tak dospívá k závěru o existenci důvodného podezření, že by se v této nemovitosti mohly nacházet předměty významné pro trestní řízení, například telekomunikační prostředky, písemnosti, peněžní prostředky, údaje o dalších podezřelých osobách a případně psychotropní látky.
69. Je rovněž namístě konstatovat, že vzhledem k tomu, že tento příkaz byl doručen stěžovateli na samém počátku domovní prohlídky (§ 9 výše) a že policisté provádějící prohlídku podrobili stěžovatele předchozímu výslechu (§ 10 výše), lze mít za to, že stěžovatel byl informován o „kontextu“, do něhož byla domovní prohlídka zasazena. Stěžovatel, jakož i nezúčastněná osoba, byli navíc po celou dobu prohlídky přítomni a byl vyhotoven seznam odňatých věcí (viz, a contrario, Van Rossem, cit. výše, § 48–50).
70. Za těchto okolností se Soud domnívá, že stěžovatel byl s to vykonat účinným způsobem kontrolu, která mu měla být umožněna ve vztahu k rozsahu domovní prohlídky a zajištění věcí.
71. Pokud jde o procesní záruky poskytnuté stěžovateli, Soud připomíná, že domovní prohlídka provedená v projednávané věci byla povolena soudcem. Policie po jejím provedení vyhotovila protokol, který, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, přispívá k tomu, aby zákonnost údajně neodkladného úkonu mohla být přezkoumána v rámci následné soudní kontroly (viz, mutatis mutandis, Mastepan proti Rusku, č. 3708/03, rozsudek ze dne 14. ledna 2010, § 43 in fine). Podle českého práva může být tato kontrola vykonána soudem, který rozhoduje ve věci samé, popřípadě Ústavním soudem.
72. V projednávané věci provedl přezkum souladu s Úmluvou Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatele ze dne 30. září 2010. Soud neshledává žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno označit jeho závěry za svévolné nebo nerozumné (§ 61 a 62 výše). Soud kromě toho konstatuje, že nic nenaznačuje tomu, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení vedeného proti němu bráněno v napadení nezákonnosti příkazu a samotné domovní prohlídky (§ 16 až 19 výše).
73. Tyto skutečnosti umožňují Soudu učinit závěr, že stěžovatel disponoval dostatečnými zárukami proti svévoli, a proto lze zásah do jeho práv pokládat za rozumně přiměřený sledovaným legitimním cílům.
K porušení článku 8 Úmluvy tedy nedošlo.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1.prohlašuje stížnost za přijatelnou;
2.rozhoduje, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.
Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 14. ledna 2016 podle s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Claudia Westerdiek
Angelika Nußberger
tajemnice
předsedkyně
Full & Egal Universal Law Academy