© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 28. listopadu 2013 ve věci č. 25703/11 – Dvorski proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu pěti hlasy ku dvěma rozhodl, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces chráněné čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy nebylo porušeno, když mu policie po jeho zadržení neumožnila kontakt s obhájcem najatým jeho rodinou.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 2007 zadržen na policejní stanici v souvislosti s případem trojnásobné vraždy, loupeže a žhářství. Později byl za tyto trestné činy odsouzen.
Policisté na policejní stanici, kde byl zadržován, stěžovateli neumožnili se setkat s advokátem najatým jeho rodiči. Místo něj mu při výslechu asistoval jiný advokát, který figuroval na seznamu obhájců vedeném policií, s čímž stěžovatel souhlasil. V následném soudním řízení stěžovatel tohoto advokáta odmítl a udělil plnou moc advokátovi najatému jeho rodiči namítaje, že původního advokáta, bývalého náčelníka místního policejního oddělení, nikdy nenajal a že nebyl informován o tom, že druhý advokát se pokoušel na policejní stanici s ním setkat.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy
Stěžovatel namítal, že mu po zatčení nebylo umožněno nechat se zastupovat obhájcem podle vlastního výběru, přičemž služby právníka, který ho zastupoval, nedostály požadavkům na dobrou obhajobu, byl vyslýchán pod tlakem, nucen obvinit sám sebe a jeho odsouzení bylo založeno na výpovědi učiněné v době, kdy nebyl zastupován jím zvoleným obhájcem.
Soud připomněl, že článek 6 Úmluvy jako celek zaručuje obviněnému právo účinně se účastnit trestního řízení, zejména pak připravovat vlastní obhajobu a předkládat soudu relevantní argumenty ve svůj prospěch. Právo na zastoupení obhájcem od počáteční fáze řízení je jedním z hlavních prvků spravedlivého procesu. Zejména v přípravné fázi trestního řízení je obviněný ve zranitelné pozici, která může být adekvátně kompenzována asistencí obhájce, který zajistí dodržení práva dotčené osoby neobviňovat sama sebe. Státu však jednání obhájce, které je primárně záležitostí vztahu mezi ním a obviněným, zásadně nemůže být přičítáno.
Základní otázkou v projednávané věci dle Soudu bylo, zda tím, že stěžovatel neměl možnost nechat se zastupovat obhájcem podle vlastního výběru, byl donucen obvinit sám sebe, aniž měl účinnou právní pomoc. Soud zdůraznil, že se nejedná o případ, kdy by stěžovateli byl obhájce státem ustanoven, nýbrž o výběr obhájce nabídnutého policií, a to na komerční bázi. Soud poukázal na skutečnost, že obhájce najatý stěžovatelovou rodinou nebyl ke stěžovateli vpuštěn a ani jeho asistentovi nebylo umožněno předložit plnou moc. Ze spisového materiálu přitom nevyplynulo, že pro odmítnutí asistence tohoto advokáta stěžovateli existoval dobrý důvod; stěžovatel naopak po předvedení před soudce výslovně prohlásil, že jím chce být zastupován. Vláda zároveň nepředložila seznam obhájců, ze kterého si stěžovatel údajně měl vybírat, přičemž původní advokát byl bývalý náčelník policie a nikdy po stěžovateli nepožadoval za své služby žádnou odměnu. Za těchto okolností bylo podle Soudu pochybné, zda by si stěžovatel byl tohoto advokáta vybral, kdyby věděl, že jeho rodiče najali jiného. Udělení plné moci stěžovatelem a jeho výpověď na policii proto nemohou být automaticky považovány za kvalifikované vzdání se zastupování obhájcem najatým rodiči ze strany stěžovatele. Z judikatury Soudu přitom vyplývá, že toto právo je jedním z těch, jejichž ochrana vyžadují zvláštní standard „vědomého a informovaného vzdání se práva“ (srov. např. Pischalnikov proti Rusku, č. 7025/04, rozsudek ze dne 24. září 2009, § 77-79).
Soud nicméně připustil, že stěžovatel během trestního řízení nikdy ke způsobu, jakým jej původní advokát zastupoval, nevznesl námitky. Stejně tak podle Soudu stěžovatel nedoložil, a není tedy důvod domnívat se, že na něj byl vyvíjen nátlak nebo že něco činil proti své vůli; nejsou ani důkazy, že by stěžovatel byl v době výslechu pod vlivem drog a alkoholu, nebo že by jeho závislost byla taková, že by mu znemožnila chápat účel a povahu výslechu. V průběhu soudního řízení pak stěžovatel měl možnost předložit námitky k okolnostem výslechu, jakož i zpochybnit pravost svého podpisu pod protokolem z výslechu a dostalo se mu účinné právní pomoci. Bez významu podle Soudu není ani to, že stěžovatel v závěrečné řeči vnitrostátnímu soudu předložil své doznání coby důkaz účinné lítosti. Jeho doznání učiněné v době, kdy byl zastoupen advokátem, kterého mu nabídla policie, navíc nebylo ústředním argumentem obžaloby, která disponovala dalšími důkazy. Podle Soudu tedy trestní řízení proti stěžovateli nebylo jako celek nespravedlivé.
Soud proto uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že práva zakotvená v čl. 6 odst. 3 Úmluvy představují dílčí aspekty práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a úkolem Soudu je posoudit spravedlivost řízení ve svém celku a nikoli jen izolovaně případné zásahy do jednoho z jeho aspektů, nelze v projednávané věci říct, že by stěžovatelova práva obhajoby byla nenapravitelně porušena, a že by řízení jako celek bylo nespravedlivé. K porušení čl. 6 odst. 1 čteného ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy proto nedošlo.
(iii) Nesouhlasné stanovisko
Soudkyně Berro-Lefèvre a Laffranque zdůraznily, že jelikož stěžovatel neměl od počátku řízení možnost hájit se za pomoci zvoleného obhájce, nebylo vyloučeno, že byl k doznání dotlačen, což ovlivnilo spravedlivost celého řízení a vedlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudkyně připomněly věc Martin proti Estonsku (č. 35985/09, rozsudek ze dne 30. května 2013), ve které došlo k porušení článku 6 Úmluvy, protože stěžovatelem zvolenému obhájci byl odepřen přístup ke klientovi. Záruky čl. 6 odst. 3 písm. c) představují dle soudkyň zvláštní aspekty práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 a musí být vzaty v potaz při každém posuzování spravedlivosti řízení.
Dle jejich názoru je též znepokojující rozlišení, které většina činí v § 94 rozsudku mezi „právníkem poskytnutým policií“ a „volbou právníka nabídnutého policií“, a to tím spíš, že původní advokát po stěžovateli nepožadoval úhrady svých služeb. Ačkoli právo na pomoc obhájce podle vlastního výběru není absolutní, okolnosti projednávaného případu nedovolují podle soudkyň akceptovat postup policie, která znemožnila druhému advokátovi kontaktovat stěžovatele, kterého o tom neinformovala, ani způsob, kterým byl v případu zaangažován první advokát, bývalý policista.
Obdobně dle jejich názoru nebyly zcela neopodstatněné stěžovatelovy námitky ve vztahu k nátlaku policie vzhledem k tomu, že mu policie odepřela možnost být zastupován advokátem podle vlastního výběru. Použití doznání stěžovatele před soudem za účelem prokázání účinné lítosti nebylo podle soudkyň nic jiného než alternativní strategie obhajoby.
Na závěr soudkyně konstatovaly, že závažné procesní nedostatky v přípravné fázi řízení nebyly následně napraveny a podstatně znevýhodnily stěžovatelovu obhajobu i ve fázi soudní. Doznání bylo použito jako důkaz, který, přestože nebyl jediným, měl rozhodující úlohu, aniž byly vzaty v potaz okolnosti, za kterých byl získán.
Z výše uvedených důvodů proto podle disentujících soudkyň došlo k porušení čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy